V poslední době se opět rozvíjí sudetoněmecká snaha dosáhnout revize poválečného vysídlení. I když se nyní z Mnichova už začíná pracovat nejen politickým nátlakem, ale i přísliby, nelze tento fakt nevidět. Schröderova vláda sice zaujímá korektní postoj (snad s výjimkou ministra Schillyho), ale po příštích volbách, jak to v Praze ohlásil poslanec za CDU Erwin Marschewski, bude tlak razantně zvýšen.
Premiér
Špidla v obraně před již letitými hrozbami použil nedávno obrat, že
odstranění vysídlovacích zákonů a uskutečnění sudetoněmeckých restitucí je
nemožné, tak jako nelze vrátit život 28 členům jeho rodiny, zahynuvším
během okupace. Použil přitom výrazu "vy jste" (zbavili života), což
Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) i bavorský premiér Edmund Stoiber s
rozhořčením vztáhli na sudetské Němce jako na viníky.
Vinu sudetoněmecké "národní skupiny" popírali jak v konkrétním smyslu Špidlova výroku, tak v obecném a politickém smyslu. Jistě nelze tvrdit, že likvidaci Špidlova nebo jiného příbuzenstva způsobili právě odsunutí Němci. Český premiér ovšem použil tento svůj případ jen jako příklad.
Existuje však souvislost mezi podílem sudetoněmeckého, Henleinem vedeného hnutí (které v roli "páté kolony" za sebou strhlo většinu svého etnika s čestnou výjimkou antifašistů) a mrtvými Čechy, Židy či jinými občany z té které rodiny? Nemluvě už o asi 360 tisících obětí nacistického teroru z celé ČSR v rozměrech roku 1937.
Je historicky doloženo, že likvidace ČSR patřila mezi priority expanzní politiky Hitlerova Německa. Původně ovšem Hitler mluvil jen o její čistě vojenské likvidaci, jak to dokládá Hossbachův protokol z listopadu 1937, aniž by mezi její nástroje zahrnoval sudetoněmecké hnutí.
Československo bylo však v té době mezinárodně politicky a také vojensky jištěno smlouvami s Francií a SSSR, přičemž za Francií na čas stála i Velká Británie. Hitlerův pokus o čistě vojenskou a již na rok 1938 předsunutou variantu zničení ČSR zprvu nevyšel, když Mussolini odmítl vojensky vázat Francii ve Středomoří.
Hitler tedy usilovně hledal další nástroj k likvidaci ČSR. Našel ho v nabídce vůdce Sudetoněmecké strany (SdP) Konráda Henleina - také z listopadu 1937. Podle ní si sudetští Němci přáli být faktorem politiky říše, a nejen to - i její součástí, ba dokonce i s celými českými zeměmi. Sudetoněmecká "volksgruppe" se k tomu posléze v asi 80procentní většině připojila svými akcemi a vyhlášením programu "Heim ins Reich" - domů do říše.
To posloužilo jako nástroj k úspěšné mezinárodní i vojenské izolaci ČSR od jejích opor, když Henlein falešně prezentoval v Anglii sudetoněmecké požadavky jen jako umírněnou autonomii a umně za ni skryl skutečné cíle SdP: připojení českého pohraničí, a v dalším pokračování i celých českých zemí, k Velkoněmecké říši.
Henlein i Hitler požadavky stupňovali, až nabyly mnichovského a pomnichovského rozsahu, v podstatě znemožňující životnost tzv. druhé republiky. Tím se pak stala snadnou i další Hitlerova kořist, kterou bylo nadiktované vytvoření Slovenského štátu, okupace českomoravského vnitrozemí a jeho začlenění do třetí říše v podobě tzv. Protektorátu Čechy a Morava.
Tím ale sudetoněmecké většinové hnutí otevřelo Hitlerovi brány i k dalším cílům, jimiž byla druhá světová válka a okupace Evropy s hrůzami nacistického teroru, včetně plánování a postupně zahajované české národní likvidace. A k té patřilo i decimování celých rodin, jako byla právě rodina současného českého premiéra. Jeho "vy jste" (likvidovali) má tedy své oprávnění, neboť na konkrétním případě charakterizuje i obecnou politickou zodpovědnost Německa včetně jeho sudetoněmecké odnože, která nebyla jen pouhým objektem hry velmocí a Čechů, ale velmi aktivním subjektem dění - s výjimkou antifašistů.
Z této zodpovědnosti vycházela potom i churchillovská politika Velké Británie, jejíž odborné zázemí došlo už v roce 1940 k závěru, že v zájmu neopakování tragických středoevropských konfliktů je, aby sudetští Němci byli z ČSR odsunuti. Což se také v rámci odčinění německé války stalo a nezbývá, než se s tím smířit, nebo aspoň to vzít na vědomí a žít vedle sebe v míru a spolupráci.
Navazování na minulost, na její kladné stránky by mělo patřit mezi priority, na nichž bude společná budoucnost stavěna. Jednou z nich - v dané souvislosti podstatnou, leč nespravedlivě zanedbávanou - je významná tradice česko-německého boje proti hitlerismu. Ta má nejen českou, ale i německou stránku, kterou psali i sudetoněmečtí antifašisté: sociální demokraté, komunisté, křesťané, intelektuálové i lidé bez politického vyhranění, kteří s Čechy bránili republiku a její demokracii proti fašismu a Hitlerově říši, po "Mnichovu" vytvářeli odbojové skupiny a byli gestapem tvrdě perzekuováni.
Těmto Němcům dekrety přijaté po roce 1945 ale odsun nepředepisovaly. Mohli zůstat. Uznání charakteru antifašisty však bylo vymezeno příliš striktně a získávalo se s obtížemi. Kromě toho poválečné prostředí, které se v ČSR vytvořilo, bylo obecně ostře protiněmecké. Po tom, co Češi od Hitlera, Henleina i Franka zažili, to jistě nebyl žádný div. Přesto však se příliš stavělo na heslu sapéra Vodičky "Vinnej - nevinnej, berte je po pořádku!" Jakkoli nešlo o úplně všeobecný přístup, většinově však nepochybně ano.
Pro sudetoněmecké antifašisty se tak vytvořily podmínky, které jim znemožňovaly politickou činnost a ztrpčovaly soukromý život. Proto rezignovali a posléze většinou odešli do rodících se německých států, do SRN i NDR. Podmínky jejich odchodu byly ovšem příznivější než u ostatních odsunutých, zejména v majetkovém, dopravním i usidlovacím ohledu apod. Do SRN odešli převážně sociální demokraté, do NDR komunisté. Svým osudem se pak cítili a cítí jako politicky i historicky nedoceněná skupina. Domnívám se - a to ne až nyní - že tady má Česká republika, politika i společnost, velký dluh, který si už dlouhou dobu žádá vyrovnání.
Nelze říci, že by se před listopadem 1989, k tomu už něco neudělalo. Brzy "po listopadu" někteří čeští historici i jiní intelektuálové poukázali na potřebu nápravy. Vznikla i výstava Češi a Němci společně proti Hitlerovi. Zahraniční komise ČSSD podala také návrhy na vyrovnání se sudetoněmeckými antifašisty. V politice dvou posledních vlád to jistý ohlas našlo v příslibech vyrovnání ohlášených jak Milošem Zemanem, tak Vladimírem Špidlou a v omluvách ČSSD, pronesených ve Straubingu a Branenburgu.
K praktickým krokům však nedošlo. Příčinou snad byla obava, co by narovnání s tradicí i osudy sudetoněmeckých antifašistů v našem rozbouřeném politickém prostředí s jeho labilními vládními koalicemi udělalo. Dá se to však svádět jen na tento aspekt, a hlavně: jak dlouho ještě?
Z české strany může k pochopení a poznání dosud málo známého tématu přinést např. jeho nedávné předestření v příslušných pasážích knih Sudety pod hákovým křížem a Rozumět dějinám. Snad se podaří i další kroky, které by s ním měly veřejnost seznamovat i v populární formě. A snad se dnes už i v české politice - vzhledem k potřebám česko-německého soužití, které by mělo být budováno na společné antifašistické tradici, a ne na tom dědictví, na něž navazuje landsmanšaft - najde potřebná většina, která tuto tradici vyzvedne a učiní kroky k jejímu zabudování do základů česko-německé budoucnosti.
(Autor je historik)
Právo, 30.04.2004