Vážené soudružky a soudruzi, není pochyb o tom, že tento náš sjezd bude jiný než všechny předchozí, jako jsou jiné společenské podmínky, v nichž se schází, jako je jiný svět, který nás obklopuje a který v posledním období prodělává převratné změny.
Dosavadní schémata vztahů a společenské poměry, donedávna ještě zdánlivě neměnné, se mění doslova ze dne na den. To, co se nám zdálo nenarušitelné, najednou mizí netušeným tempem a objevují se zcela nové reality, které dokáží překonat i ty nejfantastičtější předpovědi.
Naše planeta, až na hranici únosnosti zatížená ještě nedávnou neschopností lidských společenství hledat cesty k vzájemnému porozumění a solidaritě, zjišťuje, že nemá jinou alternativu své další existence než nastolení nových vztahů mezi kontinenty, státy, národy, ale i mezi lidmi. Lidmi různých zájmů, různého společenského postavení, různého přesvědčení, vyznání i víry.
Lidstvo, stále více spjaté globálními zájmy i globálními riziky, stále více provázané potřebou nastolení všeobecné vlády všelidských hodnot, tak stojí na další z dějinných křižovatek. Odehrává se zápas o jeho další osud, o další krok do světa rozumu, do světa usilování o humánnější, duchovně i materiálně bohatší a sociálně spravedlivý život. A stejně dnes, jako v minulosti stojí tu síly zastánců humanity, spravedlnosti a tolerance proti těm, kteří ve svém egoismu, v zájmu svého privilegovaného postavení, udržení své hospodářské a politické moci, odmítají respektovat jakékoli jiné zájmy než svoje vlastní. Ti, kteří jsou schopni přivádět národy znovu a znovu na pokraj propasti, kde k hrozbám válek se nyní přidružují i hrozby globálních ekologických katastrof, hladomorů a sociálních otřesů především v zemích tzv. třetího světa.
Přes neúspěch dosavadních pokusů o socialistické přeměny na straně jedné a úspěchy, které zaznamenal soudobý kapitalismus na straně druhé, vše nasvědčuje tomu, že kapitalistická cesta, byť i v tak dokonalé podobě, jak ji dnes reprezentují nejvyspělejší země, není ideálem spravedlivé občanské společnosti.
Dodržování lidských a občanských práv, demokracie, to vše ovlivňuje odvěká snaha po zisku tvořící sociální rozdíly se zvýhodněním velkých vlastníků kapitálu.
Potřeba vytváření civilizovaných vztahů mezi lidmi, jejich společenstvími, mezi národy a státy vyžaduje i všeobecné zvýšení kulturnosti a duchovního života. Všeobecná kultivace norem mezilidského soužití, jako přirozené součásti lidské morálky daleko zaostává za potřebami civilizace. To má svůj zdroj i v nerovnoprávném postavení lidí vůči zdrojům duchovního rozvoje. Mnohotvárnost a bohatství kulturního dědictví lidstva se jakoby ztrácí pod vlivem velkých producentů tzv. masové kultury.
Jsme tedy svědky a přímými účastníky procesu další polarizace světa na síly pokroku, na síly usilující o další emancipaci lidí a na druhé straně na síly, které tomu brání. Neboť sociální postavení lidí, rozšiřování jejich podílu na rozhodování o vlastním osudu, růst jejich duchovního, civilizačního pokroku, nepostupují zdaleka tak rychle, jak věda a technika odhaluje a uvádí do života nové materiální zdroje. Žádnému lidskému společenství se dosud nepodařilo vytvořit sociálně spravedlivou společnost, dosud žádné lidské společenství si neosvojilo potřebu solidarity, jako základní morální normu, jako nezbytnou součást vztahů mezi lidmi. Ale tendence tímto směrem neustále sílí, protože jejich prosazení je v zájmu většiny lidstva, jeho další mírové a lidsky důstojné existence.
Proto soupeření těch sil, které jsme si zvykli nazývat dnes už dost nevýstižně pravicí a levicí, dostává v naší současnosti nové dimenze. Je ve své podstatě soutěží mezi těmi, kteří požadují stále širší demokracii, jako základnu pro spravedlivější podíl všech lidí na formování jejich vlastního života, a těmi, kteří usilují o právo rozhodovat za lidi, zakryti různými nálepkami.
Civilizace dnes stojí před úkolem překonat, ne cestou násilných revolucí, ale postupných změn dosavadní stav a vytvořit společnost, která bude ve všem pozitivním navazovat na výsledky vývoje vyspělých zemí. Ale jako civilizace svobodnější, demokratičtější, humánnější, spravedlivější, schopná zvládnout ekologické problémy, vyřešit sociální rozpory. Tedy společnost na úrovni potřeb lidské civilizace třetího tisíciletí.
Tyto globální procesy pak ve větší či menší míře probíhají i na úrovni národů a států. Liší se jen mírou intenzity konfliktů, mírou jejich vyostřenosti. Zvláště intenzívně a rozporuplně pak probíhají všude tam, kde došlo k společensko politickým převratům. V zemích východní Evropy vlna hroutících se dlouholetých stagnujících poměrů odhalila to, co vzniklo pod nánosy dávno přežilých metod a principů. Sem patří i současná česko-slovenská realita. Ta není ničím jiným než sice specifickým, ale v mnohém i typickým příkladem země, která dnes stojí před otázkou, jak dál. Protože nikde není psáno, že svět na křižovatce, či stát a národ na křižovatce, musejí jít automaticky jen kupředu. Tedy tam, kam dějinná tendence opravdu směřuje. Historie zná i cesty zpět, zná i cesty do slepých uliček.
Taková situace může nastat dnes i u nás. Hovoří se o vysoké nezaměstnaností, inflaci, o vytvoření takových podmínek, v nichž se projeví hluboké sociální rozdíly, které vytvoří úzkou skupinu nové oligarchie, zrozenou nikoli z volné soutěže, ale v kabinetech vládních úředníků, kteří budou rozhodovat, komu co připadne, bez ohledu na názor občanů, zaměstnanců, pracujících. Závažný krok byl učiněn, když padesátiprocentní devalvace prudce snížila hodnotu národního majetku. Byla odstartována inflace, začíná znehodnocování úspor. Majetky nashromážděné prací generací našich lidí se zřejmě budou předávat do soukromých, často i cizích rukou.
Je pravděpodobné, že ekonomická situace většiny pracujících bude složitější. Nechceme a nebudeme z tohoto stavu získávat politický kapitál. To je nesmysl. Ale nelze od nás chtít, abychom beze slov přihlíželi vývoji, který není podle našeho názoru v zájmu našich národů. Víme, že pokračuje rozpad nejen toho, co dávno ztratilo smysl existence, ale i toho, na co je možno navazovat, kde je možno využít potenciálu, který přes všechny chyby a omyly monopolní vlády strany byl nesporně vytvořen. Znalosti, talent a zkušenosti lidí jsou přehlíženy ve jménu pokračující tzv. očisty od starých struktur, ve jménu morálky a mravnosti. Ztrácí se pořádek a řád, mizí úcta k právu a institucím jeho ochrany. Morálka a mravnost, tolik zasažené lety minulými, jsou poznamenány novými nespravedlivými postupy. Šíří se vlny nacionalismu, šovinismu a rasismu, které by mohly ohrozit celistvost státu. Prestiž naší země v zahraničí balancuje, a proto cítíme potřebu dosáhnout společenské stability.
Otázka zní, jak se k tomu všemu postaví naše strana. Či přesněji, zda naše strana bude jenom pasivně přihlížet tomu, co se kolem nás děje, nebo naopak. A právě o tom musíme na sjezdu hovořit a správně v kolektivu rozhodnout.
Strana má, nejobecněji vyjádřeno, dvě základní možnosti. Buďto se stane pasivním pozorovatelem a loajálním účastníkem těchto procesů, nebo udělá vše pro realizaci toho, co prohlásila ve svém Akčním programu a ve svém volebním programu. Aby, jak to mnohokrát vyjádřila ve stanoviscích svých orgánů, doopravdy hájila zájmy pracujících lidí. Zájmy těch, kteří se živí prací svých rukou a mozků, kteří nemají dědičné či z minulosti miliónové majetky ani bohaté sponzory v zahraničí. Těch, kteří jsou nejvíce ohroženi. Tedy pracujících, většiny mladých lidí, starších spoluobčanů, sociálně slabších skupin, kteří v modelu budoucí ekonomiky vidí mlhavě své potřebné sociální záruky a jistoty.
Důsledně obhajovat a prosazovat práva a zájmy těchto lidí, nebude lehké. Ale je to jediná cesta, která činí existenci naší strany plně oprávněnou, která opravdu vede k našemu důstojnému a odpovídajícímu podílu na emancipaci pracujících lidí. Ke společnosti lidí rovných šancí, sociální spravedlnosti a solidarity. Je to cesta demokratického socialismu a cesta, na které se, jak věřím, určitě dříve, což by bylo lepší, či ke škodě lidí později sjednotí rozhodující levicové síly v zemi.
Většina reálně uvažujících členů strany chápe, že postup vládnoucí síly nás nutí, aby strana sehrávala roli opozice. Samozřejmě nikoli opozice za každou cenu, ale určitě ne opozice, která se jako opozice pouze tváří, ale v podstatě tiše souhlasí s tím, co se dělá.
Strana stála u zrodu politiky národního porozumění a zůstává jí, jako principu, věrná navzdory útokům na ni i na její členy. Nebyla to naše strana, která jako první zpochybnila dodržování tohoto principu. Povede-li politický zápas, pak především za to, aby v naší zemi národní porozumění po dlouhé době skutečně zavládlo.
Jak vyplývá ze sociologického průzkumu, provedeného mezi členy strany a sympatizujícími v září letošního roku, naprostá většina dotázaných - 82 procent chápe pod pojmem opozice aktivní politiku strany, založenou na vlastním programu činnosti. Jsou toho názoru, že strana by měla podporovat vládu v opatřeních, která jsou z hlediska dlouhodobého rozvoje celospolečensky potřebná a nezbytná. Za konstruktivní politiku opozice však považují i veřejný a zásadní projev nesouhlasu strany s chybami politiky vlády, s prosazováním věcných a realizovatelných protinávrhů parlamentní cestou. Věřím, že i většina delegátů tohoto sjezdu se pro takovou opoziční politiku rozhodne.
Soudružky a soudruzi, možná, že jsme si to mnohokrát ani neuvědomovali, ale myslím, že tomu tak je, že jsme se v minulém období vlastně neustále vyrovnávali s tím, co bylo. A tak se nám mnohokrát stávalo, že jsme více mysleli na minulost než na budoucnost, že jsme se více zabývali tím, co se již stalo než tím, co by se uskutečnit mělo. Náš sjezd by i v těchto přístupech měl znamenat obrat. Přesto však, vzhledem k tomu, že se nyní objevuje řada rádoby senzačních odhalení v souvislosti se 17. listopadem a množí se i literatura faktů mnohdy pochybných, jsem toho názoru, že nastala doba, kdy se i naše strana musí k tomuto období vrátit. Nemůžeme se tomuto problému vyhnout. A proto doporučuji, abychom na sjezdu ustavili komisi, která bude analyzovat vývoj a činnost strany a jejich představitelů v období před a těsně po 17. listopadu a shromáždí fakta, která podají konkrétní obraz událostí a podílu konkrétních osob na jejich průběhu. Půjde tedy o historicko politické zhodnocení, které bude mít svůj význam i pro budoucnost strany. Kromě toho však máme i zájem, bude-li opětován, o spolupráci s vyšetřovací komisí parlamentu pro vyšetřování událostí 17. listopadu. Členové strany o nich chtějí znát pravdu.
Vyrovnat se s minulostí bylo určitě nutné, ale stejně nutné je pochopit, že to není jediná činnost strany. Ve své minulosti hledáme především zdroje poznání, co bylo špatné, co se nesmí nikdy opakovat, co ale také bylo uděláno pozitivního a na co je třeba navazovat. Pro naši budoucí práci je důležité vědět, že v listopadu loňského roku se nesoudily ideály, které stály u zrodu socialistického a dělnického hnutí. Lidé odsoudili neperspektivní systém, lidé odsoudili neudržitelný způsob organizace jejich práce, oklešťování svých práv, omezování svého svobodného myšlení a konání. Lidé odsoudili byrokratickou, monopolní a nekontrolovatelnou moc.
Pokud jsme se tedy i my poučili v minulosti, pokud je naší povinností napravit to, co předchozí vládnoucí režimy způsobily, pak splnění této povinnosti spočívá mimo jiné i v tom, že uděláme vše pro to, aby se již tato situace neopakovala. Vždyť se může stát, že může být postihován kdokoli, kdo kritizuje vládu, a poté třeba každý, kdo nebude oddaně poslouchat. To ovšem není demokracie.
Zaujatost mnohých zástupců pravice vůči všemu, co tak či onak mělo či má něco společného s komunisty, jde tak daleko, že zapomínají, že změny u nás souvisejí se změnami globálně politickými, v nichž významnou roli hrála a hraje sovětská přestavba. Politika nového myšlení, jehož představitelem je v očích světové veřejnosti komunista s širokou mezinárodní autoritou, nositel letošní Nobelovy ceny míru, Michal Sergejevič Gorbačov. Stejně tak je historickou pravdou, že se naše strana všech dosavadních změn zúčastnila. Ať si říká kdo chce, co chce. Mnohokrát jsme zdůraznili, že se staneme demokratickou silou s respektováním pluralitních principů a myslíme to vážně.
Ano, jsme v situaci, kdy je nám neustále předhazována minulost. A to takovým způsobem, jako bychom zavinili 42 let trvající jakousi černou díru v našich dějinách, kde zmizelo vše pozitivní, kde zůstal jen zmar a škody. A my jsme někdy dokonce náchylni tomuto černobílému, čistě a jenom politicky spekulativnímu schématu věřit a chovat se, jako na věky odsouzení viníci. Bez podmínky.
Ano, je třeba se vyrovnat s tím, co způsobila strana v rozporu s normami života demokratické společnosti. Jsme i pro objasnění těch nejčernějších míst v našich dějinách. To jsme už také mnohokrát řekli. Těch 42 uplynulých let nelze vymazat z našich dějin, ale nelze v nich vidět jen období úpadku. Už proto ne, že statisíce lidí v nich vytvořily nesporné hodnoty, že se lidem dostalo mnoha jistot, které jsou nyní možná zpochybňovány, ale které budou a již jsou také postrádány. Proto, chceme-li napříště něco pozitivního dokázat, musíme se učit postupně získávat i sebevědomí. Valná většina z nás se neobohacovala, valná většina z nás neměla výnosné funkce, valná většina z nás neměla žádné výhody. A ve straně jsme zůstali proto, že cítíme odpovědnost za minulost, ale především za další osud této země, za to, jaké v ní bude příští postavení pracujících lidí.
Ano, minulost nám bude neustále připomínána, ale tím spíše a právě proto musí strana jako celek a každý její člen dvojnásob usilovně pracovat, vystupovat za zájmy pracujících lidí, umět jim říkat pravdu o tom, co se kolem nich odehrává. Nic víc, nic míň, než toto vědomí se musí stát základem budoucí činnosti strany mezi spoluobčany.
Soudružky a soudruzi, jedním z hlavních nástrojů, které mají napomoci k odstranění naší strany z politické scény, je návrh zákona o navrácení majetku KSČS lidu ČSFR.
O co vlastně jde? Především se má tento návrh stát přehlídkou síly a schopnosti nové vlády rozhodně postupovat proti naší straně v situaci, kdy je vládě vyčítána nerozhodnost a liknavost. Tento záměr je ale v rozporu s Ústavou a mezinárodními závazky, které se náš stát zavázal dodržovat. Záměrně manipulují veřejným míněním tvrzeními o miliardových částkách a vytvářejí tak dojem, že vyvlastnění majetku KSČS může přispět k řešení některých tíživých sociálně ekonomických problémů, zejména některých skupin obyvatelstva. Chtěl bych z tohoto místa upozornit i naše občany, že použitelný finanční a majetkový efekt z tohoto zákona vyplývající nebude mít žádný podstatný význam, a pokud má přinést nějaký zisk, pak především politický. I proto se tolik hovoří o morálních aspektech tohoto zákona.
Znovu opakuji, že si chceme ponechat jenom ten majetek, který je nezbytný k tomu, abychom mohli fungovat jako každá normální politická strana s nutným zázemím a zabezpečením. Víte, že jsme vládě předložili po projednání ve výkonných výborech návrh na řešení majetku KSČS. O tomto našem návrhu však s námi dál nikdo nejednal. Nejde tedy o spravedlnost, ale zcela zřejmě o politiku.
Ruku na srdce, soudružky a soudruzi, ne všem se nám do předávání majetku vskutku od počátku chtělo, jen si vzpomeňte. Ale i přes některé dílčí problémy dnes leží odpovědnost za výši zbytku našeho současného majetku na státních orgánech, které věci zdržují a oddalují, aby se mohly ohánět miliardovými částkami a dezinformovat veřejnost.
Proto uvedu konkrétní čísla o majetku strany. Ke 31. srpnu tohoto roku vlastnila komunistická strana majetek v hodnotě 2,6 miliardy korun. Od tohoto data došlo k jeho dalšímu podstatnému snížení. Předány byly mj. budovy sekretariátu OV KSČM v Nymburce, Domažlicích, Táboře, Jindřichově Hradci a Blansku, byl předán majetek zrušené Vysoké školy politické a Ústavu marxismu-leninismu. Ke 31. říjnu činila výše majetku strany 1,9 miliardy korun. Z toho 700 miliónů korun je hodnota tiskového kombinátu Pravdy, který je k dispozici vládě Slovenské republiky. 340 miliónů korun mají hodnotu zbývající nové, zatím nepředané sekretariáty okresních výborů strany. Jakmile se tyto převody uskuteční, majetek strany by měl mít hodnotu přibližně 800 miliónů korun.
Ať již hlasování v parlamentech dopadne jakkoli, jsem hluboce přesvědčen, že ani úplné vyvlastnění majetku strany nepovede a nemůže vést k její úplné likvidaci. Věřím, že ztráty hmotných hodnot zacelíme všichni společně daleko rychleji než ztráty politické, především v důvěře lidí, v naší prestiži ve společnosti.
Obdobné ztráty, dá se říci, utrpěla i naše členská základna. Nedá se však říci, že pokles členské základny by jen poškodil naši další perspektivu. Ti, co zůstali, tvoří velký lidský potenciál, k němuž je třeba připočíst statisíce těch, kteří museli z existenčních či jiných důvodů stranu opustit. Většina z nich zůstala na straně politiky levice, politiky sociální spravedlnosti. Ale ani to nestačí. Je nutné vyzvat všechny levicové síly, abychom vzájemně upustili od všech předpojatostí a snažili se hledat cesty, které nás spojují. Je nutné spojit se na obranu demokracie, protože bez společného postupu se může stát, že to bude nejen naše strana, ale i levice vcelku, která může ztratit jakoukoli možnost ovlivnit dění u nás.
Tak, jak budou narůstat ekonomické a sociální obtíže, bude narůstat i tendence společnosti hledat autoritu, která vyhoví požadavku zamezit další šíření chaosu a nejistoty tím, že slíbí udělat pořádek, jak se říká, tvrdou rukou. Toto nebezpečí prudkého pohybu doprava, k novému autoritativnímu režimu, je možné. Od nás to ale vyžaduje vůli demokracii chránit a předpokladem reálné existence této vůle je rovnováha politických sil, které lze dosáhnout jen tehdy, dokáže-li levice postupovat společně, dokáže-li spolupracovat. Náš sjezd by měl v tomto směru vyjít s výzvou ke všem levicovým silám s nabídkou na čestnou, upřímnou a rovnoprávnou spolupráci.
A nejde jen o levici. V době, tak rozjitřené, plné emocí a vášní, v době, kterou i prezident republiky nazval krizovou, musí naše strana patřit k faktorům klidu, rozumu. Bylo by obrovským rizikem pokusit se jakýmkoli způsobem naskakovat na populistickou vlnu, která není ničím jiným, než projevem mocenských snah různých extrémních sil. Je naší povinností spolupracovat s každým, kdo prokáže dostatek rozumu, dostatek tolerance, dostatek vůle uklidnit tuto rozbouřenou zemi a to platí i o odborech.
Prostě, udělejme vše pro to, aby se nastolila rovnováha politických sil, aby demokracie začala přinášet první plody.
Soudružky a soudruzi, nadcházející komunální volby by měly být další ze zkoušek, jak jsou rozděleny sympatie veřejnosti, jakou autoritu mají jednotlivé strany a hnutí, co vlastně občané naší země očekávají od budoucí politiky. Protože jde o velmi významné měření důvěry, které nesporně ovlivní i další vztahy na česko-slovenské politické scéně, měl by i náš sjezd přispět k tomu, aby naši kandidáti důstojně obstáli. Výsledky sjezdového jednání by tedy měly podpořit autoritu našich kandidátů, pomoci vytvořit takový obraz naší strany a její politiky, který by jim pomohl obstát v očích veřejnosti. Ta nás bude samozřejmě posuzovat především podle práce v obcích a místech, tam musíme ukázat, že jsme občany v pravém slova smyslu, že obecný prospěch dovedeme podpořit konkrétní prací.
Důležité ale je i to, aby, jak se říká, místní politika byla v souladu s naší celkovou politikou, aby to, na čem se zde dohodneme, bylo poté také znát v práci a činnosti našich poslanců. A nejen poslanců. Jde o všechny funkcionáře strany, o její pracovníky, o každého člena, aby dovedli samostatně, každý na svém místě, tváří v tvář konkrétnímu problému, stanovit odpovídající přístupy, určit hlavní úkoly, uvědomit si, co je třeba dělat.
To vyžaduje odpovídající znalosti, pochopení politiky strany, nikoli na základě pouček, ale vlastního poznání. To ale také vyžaduje mít cit pro práci s lidmi, mít k nim úctu a snažit se jim porozumět a pomoci. Jsem přesvědčen, že naprostá většina z nás, kteří jsme ve straně zůstali a chceme pro ni nadále pracovat, má v sobě hluboce uložen cit pro sociální spravedlnost, pro rovnost, volnost a bratrství a že tento cit vyvěrá z dědictví, které jsme získali od našich předků, od těch, kteří zažili sociální nerovnost. V zápase o lepší budoucnost, tedy i o naši budoucnost neváhali obětovat i to nejcennější. Buďme i jim odpovědni v našem konání.
Každý z nás je dnes tvůrcem politiky. Každý máme dnes odpovědnost za to, jaké postavení bude strana v okruhu naší působnosti mít. Chce to především být opět mezi lidmi, být tam, kde je třeba říci naše stanoviska, naše názory. A přiznejme si, že jde i o to, mít dostatek odvahy čelit urážkám, napadání, pomluvám. A já myslím, že taková je většina z nás a patří to k našemu dennímu chlebu.
V této souvislosti bych chtěl uvést poznámku na adresu aparátu strany. Myslím, že ještě stále jako by se někteří z nás nacházeli v zajetí myšlenky, myslím, že až do mimořádného sjezdu vcelku pravdivé, že aparát straně přerostl přes hlavu, že tvoří konzervativní a straně škodlivý element. Jenže dnes už je podle mého soudu situace jiná. Aparát byl až na výjimky zcela obměněn. Není jednoduché získat vysoce kvalifikované a zdatné lidi na práci, která nikdy nekončí a která sebou nese i rizika pro rodinné příslušníky, pro další uplatnění atd. Věřte, že dnes není lehké, být pracovníkem strany. Mnozí z nich svou prací prokázali, že dovedou být i neohroženými zastánci strany. Závidět jim není co. Tím nechci říci, že máme být s jejich prací jen spokojeni.
Jestliže hovoříme o takových vlastnostech našich funkcionářů, jakými je ochota dát práci pro politiku strany všechny své síly, pak se nelze nezmínit o našich poslancích v zákonodárných sborech. Většina z nich prokázala, že jsou důstojnými zástupci svých voličů. Řekli jsme, že je nebudeme úkolovat, že je strana či její orgány nemíní řídit formou příkazů. To ale znamená, že mají velikou důvěru strany. Musejí se tedy své práci věnovat beze zbytku, v zájmu svých voličů i naší strany. Volba každého poslance stála naši stranu mimo jiné milióny korun. Tisíce lidí je podporovalo, pomáhalo jim. Nyní požadujeme, aby poslanci vyjadřovali názory našich voličů a zastávali politiku strany v těch sborech, kde jsou i z vůle naší strany. Jejich práce má nesmírný význam a podle toho jim strana také musí pomáhat. Strana má však i právo, především v krajích, kde byli poslanci voleni, od nich žádat skládání účtů a to, aby se do poslanecké práce, práce parlamentu i Klubu komunistických poslanců úplně zapojili. I tento vztah je pro nás nový a musíme se v něm mnohému učit. Není nás v parlamentech ani málo, ani mnoho. Práci parlamentů můžeme ovlivňovat, nemůžeme však, a to dobře víte, rozhodovat. Každý z poslanců tedy musí maximálně intenzifikovat svou práci. Tedy dosahovat takových špičkových výkonů, jako např. ve Federálním shromáždění soudruzi Masopust, Svoboda, Jenerál, Grebeníček, Mečl, Lédl, Filip, Borgula, Kováč, Olej, Benčík, Ransdorf, Stank, Jansta a mohl bych jmenovat řadu dalších.
Poslední dny nám ukazují, že příprava a schvalování zákonů nejde tak rychle a jednoduše, jak si možná mnozí poslanci a představitelé vládnoucí koalice představovali. Ukazuje se, že příprava zákonů je značně problematický proces. Pokusy odvádět od tohoto faktu pozornost různými parlamentními tribunály nad jednotlivci či stranami jsou toho důkazem. A je jen dobré, že naše strana už přichází se svými návrhy zákonů, zpracovanými experty na vysoké úrovni. Je to v Rudém právu zveřejněný návrh ústavního zákona o základních právech a svobodách občanů. Nebo nyní dopracovaný náš návrh zákona o velké privatizaci, předložený do sociálně ekonomické sekce sjezdu. A toho si, přes všechna embarga na informace o nás, nemůže dříve či později naše veřejnost nevšimnout.
Soudružky a soudruzi, v budoucnosti nás čekají nelehké zkoušky. A budeme v nich muset obstát. Myslím, že existují tři prioritní oblasti, kterým musíme věnovat maximální pozornost. Tou první je osud našich podniků a závodů, jejich další rozvoj nebo také likvidace, osudy jejich zaměstnanců. Za druhou klíčovou oblast považuji zemědělství, vůči kterému je postupováno s cílem vytvořit takové podmínky pro současná družstva a podniky, které budou znamenat jejich ekonomické ohrožení a možný rozpad. Tou třetí oblastí je správa a samospráva republik, měst a obcí. Do těchto tří oblastí musíme orientovat naši schopnost přinášet alternativní návrhy, vlastní koncepce, vlastní názory. To budiž hlavní náplní práce strany v budoucím období. Mám za to, že v nejbližším období bude hodně záležet na tom, jak samostatně dokáží naše okresní orgány, ale i organizace, stanovit své vlastní záměry v těchto oblastech, jak dokáží nacházet své místo tam, kde to je v zájmu lidí.
Že takovou stranou začínáme být, že se v tomto směru měníme, to dosvědčil průběh a výsledky okresních konferencí KSČM a KSS i obou republikových sjezdů. Jsem daleko toho, abychom si namlouvali, že všechno na těchto jednáních bylo ideální, proběhlo v tom duchu, jak si novou demokratickou levicovou stranu představujeme. Ale posun tu byl více než zřetelný.
Svědčí o tom výsledky již zmíněného sociologického průzkumu. Naprostá většina členů strany i sympatizujících, přes 90 procent, se vyjádřila pro účast KSČS na politickém životě v podmínkách pluralitní demokracie, se snahou demokratickými prostředky získávat podporu pracujících. Jen jedno procento dotázaných tvořili ti, kteří se vyslovili pro orientaci KSČS na diskreditaci jiných politických stran a hnutí v očích pracujících.
V čem byl zásadní posun v jednání okresních konferencí? Především v tom, že přes, tu větší, tu menší různorodost názoru, se v naprosté většině jednalo a hovořilo věcně, konkrétně. Zejména k návrhům dokumentů na sjezdy. Stále se však mnohde hodně pozornosti věnovalo obecným problémům, méně už situaci na okrese, v konkrétních místech, stranické práci v základních organizacích a klubech. Přesto však tu kvalitativní posun v jednání okresních konferencí nesporně je. Zatímco před půl rokem se mnozí ve straně navzájem obviňovali, kdo za co může, proč se na stranu tolik útočí, když oni za nic nemohou, kdy se prakticky permanentně kádrovalo, pak poslední okresní konference se v převážné většině už věnovaly hlavně budoucnosti strany a jejím úkolům. Některé konference dokonce ani neukončily svá jednání a pokračovat budou po XVIII. sjezdu, aby mohly své úkoly, svoji práci konkretizovat.
Co říci k republikovým sjezdům. Sjezdová jednání splnila svůj účel. Potvrdila, že straně jako celku už je jasné, že návrat před 17. listopad loňského roku není možný, že si to strana ani nepřeje. Přijaté dokumenty, zcela nové svým charakterem i obsahem, jsou dalším nesporným krokem kupředu. Přesto se ani jednáním obou republikových sjezdů nevyhnuly snahy některých jednotlivců a skupin o zákulisní intriky, o určitou manipulaci delegátů. Tedy takové projevy, které dobře známe z minulosti, ale které v současnosti a budoucnosti vůbec nemůžeme potřebovat.
Souhrnně řečeno, okresní konference i republikové sjezdy, byly ukázkou celé řady změn v naší straně. Zvykli jsme si, že mnohé věci děláme poprvé, že mnohá rozhodnutí nemají v historii naší strany precedens. Mezi ně patří i návrh na nové uspořádání strany, jako federace utvářené zdola, utvářené souhlasem zúčastněných stran spojit se a jít cestou jednotné politiky při respektování zvláštností republik. Je dobře, že se pro toto uspořádání vyslovily sjezdy na Slovensku i v českých zemích. Je dobře, že vůle ke spolupráci republikových stran vyšla opravdu zdola. Myslím, že přijetím takového způsobu soužití našich stran, dáme dobrý příklad, že se nám společný postup vyplatí. Je dobře, že se společnost dozví, že u nás existuje politická strana, v níž se Češi, Slováci i další národy a národnosti umějí dohodnout. Že se komunisté v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku shodli na tom, že pro nejbližší budoucnost je třeba sdružit se ve federaci a tuto jednotu potvrdit federálním orgánem. Do něho byli za KSČM a KSS-SDĽ delegováni zástupci. Jde o kompetentní a kvalifikované odborníky v nejrůznějších oblastech, o ty kteří se těší mezi členy strany důvěře. Jsem přesvědčen, že XVIII. sjezd strany tento směr potvrdí, že ustaví Federální radu, aby mohla ve spolupráci s ústředními výbory KSČM a KSS-SDĽ nadále prohlubovat proces změn.
Otázka zní - jak? Především se dále musíme měnit v normální fungující levicovou a demokratickou politickou stranu. Taková strana musí být složena z aktivních základních článků, místních, uličních organizací, profesních a zájmových klubů, dalších forem sdružení komunistů, orgánů schopných koncepční a pro členskou základnu inspirující práce, musí mít nepočetné, ale kompetentní a zdatné aparáty na okresní, republikové i federální úrovni. Na všech svých úrovních musí být propojena prostřednictvím stranických funkcionářů v zastupitelských sborech všech stupňů, v odborech, v dalších organizacích, spolcích, sdruženích a občanských iniciativách. Znovu zdůrazňuji, aby nedošlo opět k nedorozumění, nechceme nic ovládnout, ale v celé společnosti chceme aktivně působit. To znamená, že strana musí dojít k vnitřnímu přesvědčení, že pracuje pro lidi, že nefunguje sama pro sebe. A průvodními znaky naší práce pak musí být takové vlastnosti, jako je obětavost, schopnost pracovat pro druhé, tak, jak to bylo skutečným a poctivým komunistům vždy vlastní.
Nesmíme se bát různorodosti názorů ve straně, protože jen v jejich výměně, třeba i v jejich otevřeném střetu, lze dospět k nějakému pozitivnímu řešení. Strnulá, nehybná strana nemá šanci na úspěch. Otevřená výměna názorů však předpokládá vzájemnou úctu, toleranci. To, že se v něčem s někým neshodnu, neznamená, že ho od tohoto okamžiku považuji za svého nepřítele, budu ho pomlouvat, vylučovat ze strany. Jsem pro hlubokou demokracii ve straně, ale i pro odpovědnost orgánů, základních organizací. Pro vnitřní disciplínu každého z nás. Jestliže se na něčem dohodneme, tak to také musíme plnit. I když to nevylučuje, že se k problému, k otázce, po čase znovu nevrátíme, neprověříme, zda není třeba naše postupy, přístupy měnit
Pokud bych měl zvýraznit další vlastnost, kterou v sobě musíme hledat a pěstovat, pak je to skromnost. Souvisí to především s tím, abychom si uvědomili, že i povýšenost a pýcha dovedly stranu lidí práce do té situace, ve které se nachází. Proto skromnost. Ke skromnosti však můžeme přidat i hrdost. Hrdost na to, že chceme dělat pro ostatní víc než pro sebe. I to je socialistická myšlenka. A nic ze své aktuálnosti neztratila.
Soudružky a soudruzi, každý z nás, mě samozřejmě nevyjímaje, prošel během uplynulého roku množstvím nelehkých zkoušek. Každý z nás musel mnohé z toho, co si myslel a dělal dříve, podrobit kritické, někdy i nelehké zkoušce a vyvodit pro sebe i odpovídající závěry. Dá se říci, že jsme za ten rok o hodně zmoudřeli. Písemná zpráva, dokumenty, které jsou sjezdovému jednání předloženy, by toho měly být důkazem. Chtěl bych vyslovit přání, které má zajisté i většina z vás. Aby naše jednání bylo věcné, pracovní, aby se právě programové dokumenty sjezdu, které určí naši cestu do budoucnosti, staly předmětem otevřené diskuse a pečlivé práce.
Tento sjezd se vlastně připravoval po celé období od mimořádného sjezdu. Je výslednicí vývoje, kterým strana prošla. Chtěl bych v této souvislosti poděkovat ústřednímu výboru strany, výkonnému výboru, které pracovaly v tom nejobtížnějším období. Chtěl bych poděkovat všem, kteří nám po celou tu dobu pomáhali, ať v orgánech strany, nebo mimo ně. Děkuji také za svoji osobu všem soudruhům, kteří pomohli radou i konkrétním činem. Bez jejich práce bychom tu nebyli. Děkuji za pozornost, čest práci!
XVIII. sjezd KSČS, 3. 11. 1990