Řada vynikajících myslitelů chápala kladné mravní hodnoty jako součást i podmínku řádného politického života. Na první pohled se zdá, že jednota mezi mravností a politikou patří k ušlechtilým oblastem veřejného života, v němž se uplatňuje občansky poctivá, správná a spravedlivá kritéria při řešení sociálních problémů. My víme, a denně se o tom přesvědčujeme, že taková naivita ani zdaleka neodpovídá skutečnosti.
Chápeme-li mravnost jako souhrn norem chováni a jednání k člověku, ke společnosti apod., pak se takový souhrn pravidel chování a jednání ustanovil ve vědomí lidu také.jako nadčasové kritérium, doprovázené veřejným míněním, plynoucí ze zkušenosti, determinované soužitím ve společnosti na základě dělby práce, ale současně ovlivňované objektivními materiálními podmínkami života. Jakmile se společnost začala diferencovat na vrstvy, skupiny, třídy, podle materiálního postavení, funkční určitosti, majetkových rozdílů založených na dělbě práce, pak v takto rozdělené společnosti se začaly prosazovat i odlišná kritéria mravnosti.
Mravnost, nebo morálka nepadá z nebe. Není výsledkem ani vlivu náboženského desatera, jak se mylně domnívají někteří křesťané. Pokrytectví a stupidní amorálnost některých církevních osobností dává tušit, že porušování tzv. božích přikázání je zcela evidentním projevem jejich »občanské« povahy. Abstraktně a nehistoricky definované mravní normy v náboženském desateru totiž ukazují, že jejich platnost a mravní odpovědnost jedince, třídy, vrstvy nebo společnosti se konkretizuje ve zcela určitých podmínkách, místě a času. Proto tzv. »univerzalismus« mravního vědomí je neudržitelný, protože ani neexistuje »obecný člověk«, jedinec, jenž by mravními hodnotami nehistoricky pokryl veškeré dějiny.
Se stejnou metodou nehistorického pojetí bychom se mohli setkat v interpretacích různých »historiků« a »politologů«, jež se zcela lehce a rádi dopouštějí nejrůznějších klamů v hodnocení činnosti »komunismu«, i když stav komunismu byl na celém světě nerealizovaný.. Jejich »obrana« kapitalismu v sugestivně formovaných antikomunistických seriálech masmédií, ukazuje na úpadek nesvědomitého žurnalistického mravního vědomí. Jejich »objektivita« faktů postrádá determinaci souvislostí protože se jim zdají být na obtíž, a nesplnily by propagandistickou roli žlučovité nenávisti. Proto každý subjektivní výrok disidenta má pro ně větší hodnotu, než objektivní seriózní historická analýza událostí. Pracuje se tedy se širokou základnou politické demagogie, jejíž význam spočívá ve lživé, pokrytecké a jednostranné propagandě, v politicky negramotném způsobu, kterak vykládat »dějiny« a »bojovat« proti preferenci komunistické strany. K tomu se snižují nejen pravicoví výtečníci, odvádějící v tisku, rozhlase a televizi svou mravní daň kapitalismu, ale i často »populární osobnosti«z oblasti reprodukčního umění. Někteří z nich snad ani nežili v socialistické společnosti, ale vrátili se z jakési vzdálené kosmické výpravy. Jejich mravní profil (kam vítr tam plášť) je ukázkou bezcharakternosti a morálního úpadku. Pravdivost, upřímnost a čestnost jsou u těchto osobností náhle zcela neznámou mravní hodnotou. Mravní pustinou bychom mohli označit veřejné vulgarismy, jimiž se prezentovala česká herečka H., jež dokázala urazit celý ruský národ a komunistické hnutí na celém světě. Od té doby nebylo jediného z hereckých kolegů, jež by veřejně odsoudili, anebo se distancovali od takové mravní neomalenosti.
Příznačnou metodou boje proti »komunismu« je zamlčování a potírání jakýchkoli kritických rozborů současného kapitalismu. Ti disidenti, jež »pomáhali« s odstraněním socialistické společnosti a návratem do divokého kapitalismu, s jeho rozsáhlým sociálním úpadkem statisíců nezaměstnaných, s finančními podvody, mravním úpadkem mládeže, výprodejem ekonomických a kulturních hodnot vytvořených v socialistické společnosti, se ztrátou perspektiv mladé generace, by měli nést plnou politickou a osobní zodpovědnost za tento protispolečenský akt. Ti, jež označují převrat v roce 1989 za revoluci, nebo tzv. »sametovou revoluci« žijí v jakémsi přeludu, neboť svými politickými a zvláště ekonomickými důsledky se jednalo o kontrarevoluci, neboť restaurace kapitalismu spjata se ztrátou národní, politické a ekonomické suverenity znamená všeobecnou reakci. Není třeba ani připomínat protiústavní rozpad Československa.
Zvláště v politickém životě za kapitalismu ztrácejí u některých jedinců mravní hodnoty svůj význam. Příklon: ke kapitalismu, kde lež, přetvářka a podvod, jež jsou‘ považovány za zcela přirozené metody politických postojů, ukazují na mravní úpadek té třídy, jež si dovoluje sebe stavět do předních pozic boje za »demokracii« a »svobodu«. I do kategorií »svobody« a »demokracie« proniká u těchto prvek pokrytectví a klamu, jakmile se v praktické činnosti pokoušejí tyto ideje uvádět do života. A nemusí to být sama třída, ale jsou to zvláště »slouhové« této politické platformy, kteří vystupují tak, aby utržili svých »třicet stříbrných« za horlivou i třeba ponižující úlohu v tomto společenském řádu.
Spravedlivě musíme přiznat, že ani v tzv. »socialistické morálce nebylo všechno v pořádku. Marxistické pojetí morálky bylo nahrazováno ve stranickém životě nemarxistickým maloměšťáckým radikalismem, jehož původ vyvěral z nekontrolovaného arogantního systému »aparátčíků«. Na jedné straně pocit nadřazenosti orgánů nad prostými členskými masami, na druhé straně »právo kritiky« vedlo k jejímu nahrazování administrativními formami okřikování a vyhrůžek. Až neomezený autoritářský vliv politických tajemníků vedl k narušování leninského pojetí skromnosti. Způsob kritiky, sebekritiky a přesvědčování se dostávaly do rozporu s pragmatickými metodami politické práce. Stačí připomenout politické chyby při zakládání JZD na venkově, nebo výrobních družstev ve městech. Ani práce s bezpartijními masami nebyla bez závad. Tyto skutečnosti vedly ke krizi ve stranickém životě, jež se v době převratu projevily oslabeným postavením strany a ztrátou akceschopnosti. Čili tzv. »socialistická morálka« procházela všemi peripetiemi přechodného období společnosti, kdy často rozpor mezi teorií a praxí nabýval povážlivých projevů. Vedoucí úloze strany ve společnosti chyběla mravní autorita, kterou postupně nemarxistickými projevy ztratila. Přispěla k tomu zvláště stranická prověrka v roce 1970, jež vedla k všeobecnému oslabení strany a kompromitaci vůči upřímným nositelům idejí socialistické společnosti. Řada tzv. prověrkových »arbitrů« zahodila po převratu své legitimace a stali se horlivými přisluhovači politické pravice. V roce 1989 to nebyl jenom politický převrat, ale byl to současně masový projev mravní bezcharakternosti a lability.
Domníváme se, jestliže by měla KSČM najít mravní důvěru nejen ve stranickém, .ale i v celospolečenském kontextu jako důvěryhodný politický subjekt, musí provádět nepřetržitě analýzu skutečného stavu společnosti. Měla by důsledně analyzovat politické chyby předlistopadového období a důsledně uplatňovat v politické praxi marxistickou teorii. Znát a uvádět do života toto učení znamená, věnovat pozornost člověku jako nejdůležitějšími činiteli všech společenských přeměn.
Haló noviny, 29. 11. 2004