Americký filozof Robert Fine z univerzity ve Warwicku uveřejnil v pražském Filosofickém časopisu (roč. 51, 2003, čís. 3) stať s názvem Kosmopolitismus a sociální teorie. Ani na okamžik nemusíme pochybovat o tom, že osnovou celého článku je snaha vzkřísit a oprášit kosmopolitní tendence, jako novou mezinárodněpolitickou strategii kapitalismu, namířenou proti myšlence národního státu, proti suverenitě států, jakoby historického přežitku datovaného rokem 1648, tzv. vestfálským mírem. Touto studií přímo naznačuje, že cílem je nabídnout zcela novou reflexi současné krize marxismu... (407). Pro pravicové publicisty jsou podobné krize marxismu velmi oblíbené a lákavé, neboť vědecké dokazování marxismu o kapitalismu se jeví stejně nebezpečné před sto třiceti lety (1867), stejně jako dnes. Z pohledu tohoto publicisty se pravděpodobně krize marxismu odvíjí z politických změn ve střední a jihovýchodní Evropě v devadesátých létech minulého století, kdy převratem v socialistických zemích se realizoval návrat do zvláštní podoby soukromého vlastnictví výrobních prostředků, charakterizovaného výstředními privatizačními akty, jež přinesly vysokou nezaměstnanost a obecný propad životní úrovně obyvatelstva. Kapitalismus, jenž prochází obdobím globalizace, vidí jedinou politickou variantu a alternativu v porobě národních států a ve světovládě americké supervelmoci. Tomu odpovídá i celá idea stati amerického filozofa.
Avšak vraťme se k problému krize marxismu. Tvrzení o krizi marxismu ukazuje na chybné postuláty, ztotožňující učení marxismu s politickou praxí. Jestliže mezi teorií a praxí docházelo v období socialistické společnosti k rozporu, který se projevoval politickými chybami při řízení společnosti i uvnitř strany, pak také učení marxismu v této situaci obráželo metodologický nedostatek - převládala dogmatika před tvůrčím rozvíjením marxismu a uplatňováním v politickém systému společnosti. V tomto smyslu můžeme přiznat, i když se to zdá být neuvěřitelné, že právě za socialismu docházelo k jisté krizi marxismu. Byla to krize myšlení, jež zjednodušovalo procesy vývoje spjaté s nedočkavostí, subjektivismem a neopodstatněnou vírou v přímočarý nekonečný progres. Chyběla zde potřebná kvalifikovaná hluboká analýza ekonomických a politických činitelů, jež nelze nevnímat v procesu vývoje společenských změn. Pragmatické politické řízení společnosti v této době nevěnovalo náležitou péči rozvoji marxismu (přes všechny politické vzdělávací útvary a stranické školy), neboť se formálně omezovalo pouze na výklad učení klasiků, bez zjevného zájmu (ale i nezájmu) o nové pohledy a teoretické rozpracování aktuálních otázek. Publicistika z těchto let je toho důkazem. Nedotknutelnost tezí teorie marxismu, z něhož čišel tupý konformismus, ukazoval na nemarxistické pojetí, neboť sama teorie předpokládala rozvoj, nové pojetí při změnách ve společenské struktuře, ve vědě, v procesu vědeckotechnické revoluce atd. Stalinova stať O dialektickém a historickém materialismu , stejně jako jeho další práce O marxismu v jazykovědě , jež ukazovala na zjednodušené pojetí teorie marxismu, se v této době staly bestsellery, jež byly v této době přijímány stranickou veřejností s frenetickým nadšením. Jiné pojetí, zvláště kritické názory od teoretických pracovníků, neměly naději na zveřejnění. Taková praxe vedla k závěrům, že pouze generální tajemníci trpí rozumovou výjimečností, nebo genialitou. Kritika kultu osobnosti byla v podmínkách socialismu opožděným kritickým rysem, po zjištění nesocialistických metod, zvůle a chyb politické reprezentace. Ani Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti , jež v 70. letech analyzovalo některé aspekty politického procesu, se ani slovem nezmínilo, co se dělo v oblasti marxistické teorie. Jak se s touto teorií zacházelo. Jak docházelo k její deformaci. Hovoříme-li o politických chybách nebo naopak o úspěších, pak by mělo toto období projít vědeckou analýzou. Skupina filozofů, ekonomů, historiků a sociologů by měla již dnes procitnout z letargie a pokusit se o objektivní analýzu socialistické společnosti. To by prospělo jak stranickému vedení, tak i strategické koncepci v poměrech kapitalistické společnosti. Pouze svoboda bádání a tvůrčí rozpracování, kritické analyzování skutečnosti, bez ohledu na autority, může překonat krizi marxismu .
Stať amerického filozofa Roberta Fineho, jež nám dala podnět k napsání tohoto článku, obsahuje evidentní tendence popírající nezbytnost národní a státní suverenity, jak to již ve vztazích mezi státy uplatňuje současná americká politická administrativa, ale i vojenská intervenční politika. Je přirozené, že se autor ani slovem nezmiňuje o americkém imperialismu, ale provádí kritiku socialistického internacionalismu , který chápe jako lež představitelů národa, kteří ospravedlňují vlastní partikulární zájmy - nebo v případě Sovětského svazu jako masku, v níž je skryt vlastní nacionální šovinismus a imperialistická zahraniční politika (418). Taková nechutná propagandistická demagogie nemá přirozeně nic společného s filozofií, ale ve své podstatě slouží k obhajobě politické linie americké rozpínavosti. Tím se ovšem nikterak neztotožňujeme i přes politické chyby bývalého sovětského vedení. Vize kosmopolitního vývoje, jako jistý odraz hospodářské a politické globalizace, opírá svůj kritický názor proti selhání OSN a západních mocností, které nedokázaly zabránit genocidě a zločinům proti lidskosti, nebo je alespoň zastavit, jako například v Srebrenici nebo Rwandě (415). I z tohoto výroku amerického publicisty lze jasně vyvodit snahu ideologicky zdůvodnit vojenskou nelegální okupaci Iráku, bez podpory OSN, i bez vyhlášení války. Podobný válečný avanturismus nemá přirozeně nic společného s dodržováním principů mezinárodního práva, ale jeví se jako ničím neregulovaná politická a vojenská arogance. Jinými slovy, tento obnovený kosmopolitismus má právně a ideologicky zdůvodnit agresivitu supervelmoci jako anticipaci budoucnosti, k níž spěje společenský vývoj na naší planetě. V této stati se autor vůbec nezabývá řešením sociálních otázek, i když v titulu článku figuruje název sociální teorie . Zmíněný kosmpolitismus, jenž má být osudovým trendem lidstva, vychází jen z jakési koncepce kosmopolitního právního vědomí, aniž jeho entitu spojuje s ekonomickými činiteli, jež mají dominantní vliv při formování právních norem. Z tohoto hlediska je stať teoreticky značně problémová, neboť vůbec neřeší otázky kosmopolitních právních vztahů v souvislostech s ekonomickým rozvojem v různých zemích naší planety. Ale to bychom od tohoto amerického filozofa očekávali příliš mnoho. Stať měla za úkol latentně, pomocí nového kosmopolitismu obhájit americkou politickou linii v mezinárodních vztazích a v takové podobě splnila svůj účel.
Haló noviny, 29. října 2003