Po třiceti letech víme o Pražském jaru 1968, přesněji řečeno o československé krizi let 1967-1969, všechno relevantní, co lze dokumentovat písemnými prameny. O pokusu o reformu na bázi poněkud demokratizovaného komunistického systému s určitou mírou samostatnosti společenských subjektů a s vyloučením násilí v politice. O zrodu veřejnosti po zavedení svobody projevu, o spontánně se prosazující svobodě shromažďování a rychlé emancipaci organizací a institucí vymaňujících se z dosavadního diktátu stranického aparátu; tedy o tom, čím se události dostávaly na samotný práh demokratické revoluce. O tom, co bylo slovenskou komponentou Pražského jara a čím bylo české. Rýsuje se shoda v označení začátku akutní politické krize: byl jím IV. sjezd spisovatelů na konci června 1967; nejsou spory o tom, kdy začala normalizace (kontrarevoluce) podle sovětských představ - podpisem moskevského tajného protokolu, čili kapitulačních podmínek, za nichž se českoslovenští představitelé vraceli k výkonu svých funkcí. Víme vše o 21. srpnu 1969, kterým bylo ukončeno dvacetiměsíční moratorium násilí a zřetelně se dávalo na vědomí, že ulice bude nadále patřit už jen ochráncům pořádku, nikoli demonstrantům za svobodu a suverenitu.
Není takřka nic, co bychom nevěděli o tehdejším státě Čechů a Slováků, a nezůstalo skoro nic nedopovězeno o zřetězení událostí té doby s předcházejícím vývojem. O dlouhém stínu Mnichova 1938, o svázanosti poválečného Československa se Sovětským svazem, o letech československého stalinismu po únoru 1948 a místních komunistech jako místodržitelích Moskvy. O důsledcích dvojího decimování politických a kulturních elit, za války pod nacistickou diktaturou a během dvaceti let komunistické diktatury, o rozbití demokratických struktur hned v prvních letech stalinismu, o fatální koncepci Československa jako strojírenské velmoci, o zničení selského stavu a živnostnictva, o následcích indoktrinace všech vrstev obyvatelstva a izolace země od svobodného světa. Ale také o tom, jak od začátku šedesátých let v různých sociálních a intelektuálních prostředích, v komunistické straně i mimo ni, pod vlivem impulsů zvnějšku, v důsledku zjevných rozporů mezi proklamovanými zásadami a cíli a realitou života a ze sociální zkušenosti jednotlivců i společenských a profesních skupin rostla nespokojenost se stavem veřejných věcí, provázená hledáním způsobů, jak řešit palčivé problémy, a vyúsťující ve všeobecně sdílené přesvědčení o nutnosti zásadní změny.
Víme všechno podstatné o domácích protagonistech událostí. O těch nahoře, o jejich ideologické výbavě a politickém rozhledu, o jejich nepřipravenosti na konflikt s Velkým bratrem, který je zaskočil podobně jako tlak veřejnosti po zrušení cenzury. Víme toho také dost o těch dole, že ani oni nevěděli, co je čeká, že byli závislí na těch nahoře a měli o nich mnoho iluzí, a přesto, nebo právě proto byli plni entuziasmu a euforie z (lacino) nabyté svobody, kterou dychtivě prožívali s vyhlídkou na lepší budoucnost, a to všechno v době, kdy se dějiny „utržené z řetězu hnaly do neznáma“ (Gustaw Herling-Grudziński).
Máme mnoho osobních výpovědí, co pro současníky znamenaly události před třiceti lety: „naději, šanci, doušek čistého vzduchu“ (Adam Michnik). Víme všechno o srpnovém týdnu 1968, kdy „nikým nevedení, nikým neorganizovaní a spontánně jednající lidé napsali novou kapitolu do světových dějin nenásilné rezistence, občanského protestu“ (Petr Pithart). A víme také o tom, proč to vzdali, třebaže takové otázky se houževnatě vzpírají vyčerpávající odpovědi.
Víme všechno podstatné také o „velkém světě“ roku 1968, o tom, čím byly zaměstnány Spojené státy a proč si Sověti nepotřebovali dělat příliš velké starosti s reakcí Západu. Z dokumentů, jež byly zveřejněny, víme dost o všech fázích sovětského rozhodování zasáhnout v Československu vojenskou silou, i o úloze, jež byla vyhrazena „zdravým silám“ ve vedení KSČ, a také o tom, jak byla zahájena kontrarevoluce (oni sami jí říkali normalizace).
Víme dost i o tom, kudy vedla cesta těch, kteří nekapitulovali, nepřizpůsobili se pravidlům „obnoveného pořádku“, o tom, jak zkušenost Pražského jara a jeho porážky přinášela novou orientaci, jež vykrystalizovala do poznání o nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti občanských a lidských práv a nakonec našla výraz v nezávislých občanských aktivitách a občanské svépomoci, v duchovním vzdoru a odporu.
A právě vzhledem k tomu, k čemu přerušená demokratická revoluce roku 1968 otevřela cestu, s ohledem na budoucnost, jež vždy přichází „na holubičích nožkách“ (Friedrich Nietzsche), se možná dnes dokonce shodneme na tom, že období dvou tří let československé krize z konce 60. let bylo nejhlubším předělem v dějinách země od Mnichova 1938.
To je ale zřejmé až při zpětném pohledu, skrze společenské procesy dalších dvaceti let. Těch, kdo už na jaře 1969 zřetelně vyslovili, že „ideologie obrody ztroskotala“, že „československý rok 1968 ukázal ve všech svých vítězstvích i prohrách jediné: podobu naší dlouholeté krize“ (Jaroslav Střítecký v polemice o Kunderův Český úděl), těch, kdo vystoupili proti provinciálnímu mesianismu, nekriticky glorifikujícímu československý experiment (Václav Havel v téže polemice), bylo opravdu málo. I mezi těmi, kdo necelé dva roky předtím na spisovatelském sjezdu zahájili revoltu proti komunistickému aparátu, možná právě mezi nimi, převažovalo ještě přesvědčení, jež v polemice s Havlem vyjádřil Karel Kosík: „Společnost, která by vzešla z ,československého jara‘, neměla a nechtěla být pouze ,normálně a zdravě fungujícím společenským organismem‘, nýbrž opravdovou socialistickou společností, negující jak kapitalismus, tak stalinismus.“
Víme také takřka všechno o dvaceti letech znehybnění a marasmu zvaného normalizace, a o tom, že za vzepětí touhy po svobodě, za pokus o sebeosvobození zaplatila československá společnost obrovskou cenu. Ještě větší cenu, dá-li se to poměřovat, zaplatila KSČ, která prosadila (sice pod tlakem Moskvy a podle jejího návodu, ale vlastními silami) restauraci režimu do podoby reálného socialismu 70. a 80. let: vyřadila se z možnosti ovlivňovat budoucnost (a později se smysluplně transformovat, jako se to podařilo komunistické straně v Polsku a v Maďarsku). Mimo jiné proto, že byl z komunistické strany vymýcen tak zvaný „revizionismus“, a to ve všech jeho formách a podobách.
Rovněž Gorbačov prohrál Československo: také proto, že se neodhodlal ve jménu „perestrojky“ a „nového myšlení“ včas odsoudit invazi ze srpna 1968. Gorbačov ostatně nepodpořil ani Alexandra Dubčeka, když se v lednu 1988 rozhodl prolomit dlouholeté mlčení a veřejně vystoupit - v obsáhlém rozhovoru pro italský komunistický deník ĽUnitá - na obranu sovětské perestrojky a Gorbačovovy politiky, přičemž odsoudil sovětskou intervenci z roku 1968 a obhajoval svůj postup v době, kdy stál v čele KSČ.
Dubčekova obhajoba reformy z roku 1968 nenacházela velkou odezvu ani doma. Pro režim zůstával přirozeně stále nepřítelem. Ale měl co říci k opravdu nejsoučasnějším problémům země? Přicházel jakoby z minulosti, v trochu přešitém, nicméně nemoderním kostýmu, a jeho slovník už málokoho oslovoval. Život byl totiž jinde, i když se to naplno vyjevilo až ve chvíli převratu. Dvacet let po Pražském jaru byly i v Československu otevřeně vyloženy na stůl demokratické karty. „Znovuvytvoření demokratické struktury je záchrana před pádem na dno; je to jediná myšlenka, která dává do budoucnosti smysl a cíl,“ čteme v jednom samizdatovém textu z té doby (Milan Šimečka).
Tato myšlenka byla rozvedena do podoby politického programu v manifestu Demokracii pro všechny, kterým se na podzim 1988 uvedla nezávislá politická iniciativa Hnutí za občanskou svobodu. Zdánlivě banální pravdy byly tu vyřčeny souhrnně, veřejně a jako východisko k politické práci. Manifest neobsahoval ani jedenkrát slovo socialismus. Nebylo to náhodou a patřilo to k trendu doby. Václav Havel nazval tehdy slovo socialismus „veskrze prolhanou šifrou“, pláštíkem, do něhož aparát komunistické strany zahaluje svůj mocenský monopol. V polemickém samizdatovém článku Matoucí socialismus odmítl Milan Šimečka diskusi o pojmu, k němuž se musí připojit „tlustá kniha vysvětlivek“. I v prohlášení skupiny Listy z ledna 1988, exilových představitelů československé socialistické opozice, se zdůrazňovalo, že reforma systému v Československu je nemyslitelná „bez institucionálních záruk pluralitní politické demokracie“ a „bez podnětů a vlivů socialistické a demokratické politické kultury Západu“, i když takovou reformu stále ještě považovali za uskutečnitelnou „na nekapitalistickém, socialistickém ekonomickém a sociálním základě“.
A tak když došlo na podzim 1989 k celospolečenskému pohybu, repríza „obrody socialismu“ a la 1968, ať už pod vedením komunistické strany nebo i bez ní, nemohla být programem, ba ani symbolem či inspirací požadovaných a očekávaných změn. Jedenadvacátý srpen, jedno z dat pouličních demonstrací jak v roce 1988, tak 1989, nebyl symbolem návratu k „obrodě socialismu“, ale spojoval se jednoznačně s požadavkem obnovení státní suverenity; a připomínal-li ještě něco jiného než sovětské tanky, pak jedině aktivitu lidového hnutí proti invazi v srpnu 1968.
Ve chvíli, kdy se Občanské fórum, reprezentace revoltující veřejnosti, odhodlalo převzít podíl na moci, ocitl se na nejviditelnějším místě nové reprezentace nikoli Alexander Dubček, ale Václav Havel. V jedné chvíli (7. prosince 1989) byla v diskusích nejužšího vedení sametové revoluce vyslovena dokonce obava, že by se protivník - komunistická strana - mohl pokusit podstrčit veřejnosti novou verzi reformního komunismu reprezentovanou tandemem Adamec - Dubček, snad i s Gorbačovovým posvěcením. Občanské fórum nemohlo Dubčeka odmítnout, především kvůli Slovensku, a našlo pak nejvhodnější řešení, aby se stal předsedou Federálního shromáždění. Dubček rezignoval se zaťatými zuby na funkci prezidenta, o kterou tolik stál. A tak se spojenectví Havel - Dubček interpretovalo jako symbol skutečnosti, že Havel, představitel nynějšího úspěšného boje za svobodu, přijímá prezidentský úřad z rukou předsedy Federálního shromáždění Dubčeka, představitele dřívějšího neúspěšného boje za svobodu.
V polistopadovém Československu se Pražského jara ujali jako uzavřené kapitoly dějin především historici, a využili příhodné situace ke shromáždění pramenů v rozsahu, jak je to možné jen v revolučních dobách. Takřka všichni ovšem byli pamětníky, a tedy účastníky událostí, s různými postoji v době, kterou měli nyní zkoumat, a mnohdy s různými osudy ve dvacetiletí, jež následovalo. Nechyběly spory o údajné či skutečné legendy a mýty, přičemž hlavní svár se vedl o chápání historie Pražského jara v jeho dvojdomosti: na jedné straně pokus o reformu shora a chování „dubčekovců“, na druhé straně emancipace veřejnosti a směřování k demokratické revoluci; vzájemná závislost jedněch na druhých, a zároveň konfliktní situace mezi nimi - tu latentní, tu zjevná.
Pražské jaro a hlavně „osmašedesátníci“ se kvůli své minulosti ještě jednou dostali do silokřivek politického zápasu o program demokratické transformace systému, o to, kdo ho bude realizovat a hlavně jak rychle a jakým způsobem se uskuteční privatizace dříve státního vlastnictví. V letech 1991-1992 se v Československu stále radikálněji prosazovala tendence oddělit se od doby komunistického panství jako jednolitého období, v němž se nediferencovalo a bylo označováno za zločinné vše, co souviselo s režimem. Úsilí vyrovnat se s komunistickou minulostí bylo tak zajisté politicky instrumentalizováno, nabízela se líbivá a svůdná vysvětlení, anebo i odpustky. Začasté se měřilo dvojím metrem, někdy se bilo pod pás, zatímco skuteční viníci zůstali mimo hru. Někteří z „osmašedesátníků“ byli přitom dehonestováni nezaslouženě a politický zápas vrhl hluboký stín na celé Pražské jaro.
Česká společnost si se svou minulostí zatím neví moc rady. Jako by trpěla pocitem, že se jí nevydařily právě nejlíp velké státní dějiny posledních šedesáti let, ani dějiny v malém, týkající se osudů jednotlivých lidí. V krátkém dvacátém století s jeho dvěma horkými světovými válkami a jednou takřka půlstoletí trvající světovou válkou studenou zažili lidé ve zdejším koutě Evropy mnoho převratů, kontrarevolucí a revolucí, byť většinou méně krvavých, než tomu bylo jinde. Vystupovali v nich jako protagonisté nebo jen jako statisté, ale skoro každý člověk, kterému je dnes nad čtyřicet, měl možnost či příležitost rozhodnout se v té či oné situaci „nesprávně“, a tudíž má důvod nemilovat tu či onu část své minulosti.
Teprve až se Češi usmíří se svými dějinami jako celkem a získají více sebevědomí navzdory prohrám, jež utrpěli, začnou chápat, v čem byla cena československého roku 1968. Byla to totiž jedna z etap dlouhého řetězu pokusů, jak otočit kolo dějin, jak překonat sovětský komunismus. A hlavně: nebylo to málo, jestliže se jim tehdy podařilo - společně se Slováky - vrátit Československo na politickou mapu světa jako zemi, kde se lidé dovedou brát za svou svobodu a chtějí vzít svůj osud do vlastních rukou.
VILÉM
PREČAN (1933)
Český historik, zakladatel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Článek je zkrácenou verzí příspěvku pro pařížskou konferenci o Pražském
jaru.
Přítomnost 7/98, červenec 1998