Na podzim 1968 vyšla v Československu nákladem 3 000 výtisků pětisetstránková kniha s takřka stovkou ilustrací. Měla prozaický název: Sedm pražských dnů. 21.-27. srpen 1968. Dokumentace. Byla označena jako studijní materiál pro vnitřní potřebu a nebyla k dostání v žádném knihkupectví. Přesto se zpráva o její existenci záhy rozšířila po celé zemi a do poloviny prosince 1968 prošly informace o vydání Sedmi pražských dnů celým světovým tiskem s výjimkou Sovětského svazu a jeho tehdejších satelitů.
Černá obálka knihy a události, jež kniha dokumentovala, způsobily, že se pro ni - v rozporu s intencí jejích vydavatelů - velmi brzy ujalo pojmenování Černá kniha. Pod tímto názvem - Česká černá kniha (The Czech Black Book, Das tschechische Schwarzbuch) - vyšla, opět bez přičinění vydavatelů, dvě z prvních cizojazyčných vydání; je známo, že překladových vydání bylo mnoho, ale nikdo si dosud nedal práci, aby sestavil jejich bibliografii.
Osudy této knihy, přetištěné ze strojopisné předlohy bez další sazby rovnou na nekvalitní hrubý papír, byly mimořádné. Je to jediná kniha v novodobých československých dějinách, kvůli níž došlo k diplomatické mezistátní korespondenci; nejméně dvakrát se jí zabývalo předsednictvo československé vlády a několikrát o ní jednalo nejvyšší grémium vládnoucí Komunistické strany Československa. Kvůli ní obešli uniformovaní policisté několik málo měsíců po jejím vydání 800 československých institucí, jimž byla kniha zaslána, převážně archívů a knihoven, s příkazem, aby ji „zatkli“ a postarali se o splnění sovětského požadavku, aby byla kniha „stažena z oběhu“.
Třebaže šlo o legální publikaci vědeckého ústavu Československé akademie věd, stala se předmětem rozsáhlé vyšetřovací akce Generální prokuratury ČSSR a Správy vyšetřování Státní bezpečnosti v letech 1970-1971; trestní stihání bylo formálně zastaveno až v roce 1980. Vyšetřovací spis číslo ČVS-VS-ll/110-70 má skoro 500 stran, nepočítáme-li dalších mnoho set stran tzv. dokumentů; jen samotné výslechové protokoly dvou historiků obviněných z trestného činu pobuřování, posléze překvalifikovaného na podvracení republiky, zaplňují l80 stran strojopisu. V průběhu vyšetřování bylo vyslechnuto na tři desítky svědků; byli povoláni prodejní znalci, aby předložili o knize posudky, jež měly podepřít obvinění z inkriminovaných trestných činů; kromě toho byl do spisu založen tzv. znalecký posudek Ústavu československých a světových dějin ČSAV.
Příběh této jedné knihy, pravděpodobně ojedinělý v dějinách světového písemnictví moderní doby, je součástí dramatických dějů, jež otřásaly Československem v roce 1968 a pak ještě nějakou dobu poté. Ba ještě víc: osudy této knihy a její peripetie korespondují s osudy a peripetiemi pokusu československého lidu získat pro svou zemi svobodu a suverenitu.
Když jsem začal v únoru 1988 psát tuto dokumentární zprávu pro tehdy plánovaný a posléze nerealizovaný zahraniční reprint Sedmi pražských dnů, ukládal jsem si v mnohém směru rezervu. V Československu byl u moci politický a policejní establishment, který svou legitimitu odvozoval od sovětské invaze jako bratrské pomoci proti kontrarevoluci. Byla to tematika citlivá politicky i policejně; mnozí herci našeho příběhu odehrávajícího se v době před dvaceti lety byli stále ještě postižitelní. Nemohl jsem tušit, zda si přejí být jmenováni či nikoli, a nemohl jsem se jich ptát, aniž bych je uváděl do rozpaků a hlavně do nebezpečí spoluúčasti na nějakém novém trestném činu, nebo je nějak jinak kompromitoval.
Proto jsem se tehdy rozhodl uvádět fakta jen o svém podílu na vzniku a vydání Černé knihy, a to podobně jako při někdejších policejních výsleších: v roce 1971 jsem nešetřil při diktování svých výpovědí do policejního protokolu pouze ty, kteří ve službách mechanismu čistek při svých svědeckých výpovědích vystupovali jako svědci obžaloby a chovali se jako udavači. Ještě jeden ohled mi svazoval pero: mnozí z těch, kteří neměli šťastný den v době, kdy byli vyslechnuti jako svědci, později osvědčili statečnost tváří v tvář normalizačnímu režimu.
Necítím se ani v této chvíli, na konci roku 1989, když beru do ruky necelé dva roky starý koncept a narychlo ho rediguji do konečné podoby, zcela prostý povinnosti ukládat si i nadále jistou rezervu při jmenování osob. Termín pro přípravu Černé knihy k překvapivému novému vydání v Praze je tak krátký, že nejsem s to ani nyní, ve svobodných poměrech, vyžádat si odsud, ze zahraničí souhlas těch, jež bych rád v této dokumentární zprávě jmenoval. A stejně tak nemohu kromě někdejšího kolegy, blízkého přítele a „spolupachatele“ PhDr. Milana Otáhala konzultovat nikoho, jehož vzpomínky by doplnily mezery v mé vlastní paměti. Ukázalo se dokonce, že není schůdné ani řešení, jež bych za normálních okolností považoval za jediné možné, že by totiž tato dokumentární zpráva byla napsána dvěma autory, mnou a kolegou Otáhalem. Proto se tedy v nadpisu tohoto textu hovoří o „předběžné“ zprávě. Snad později, dejme tomu za deset let, nebude nic z toho, co patří do této historie, už tak citlivé, jak je tomu ještě dnes; a další čas umožní vyjasnit okolnosti některých detailů, jež prezentovány nyní, bez dalšího zkoumání, by mohly příběh zkreslit víc, než když je zcela pominu.
Bezpochyby mnohé z toho, co jsem zažil před 20 či 21 lety, mi v paměti vybledlo, leccos jsem asi zcela zapomněl. Jako historik si potvrzuji, že moje paměť by sama o sobě mohla po dvaceti letech vydat svědectví, jež by bylo pramenem pouze druhého či třetího řádu. Naštěstí jsem se při psaní této zprávy mohl opřít o mnoho dochovaných písemných pramenů; jde o materiál, který je uložen v archívu Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v západoněmeckém Scheinfeldu nebo v mém archívu osobním.
Na prvním místě je to kopie souboru korespondence někdejšího Historického ústavu ČSAV (jeho ředitelství a různých složek v ústavu činných), vedené v souvislosti se vznikem, distribucí a později pronásledováním knihy Sedm pražských dnů od září 1968 do konce roku 1969; k tomu patří interní zprávy pro různé adresáty, zápisy o různých zasedáních a jednáních, jakož i mé tehdejší osobní záznamy jako účastníka takových jednání.
Měl jsem dále k dispozici celou složku svých poznámek, konceptů a rozvrhů práce na dokumentaci ze srpna a září 1968. Zachovala se také veškerá korespondence - možná stovky dopisů z celé republiky - týkající se distribuce knížky, žádostí o zaslání studijních výtisků apod., která obsahuje četná svědectví o tom, jak byla knížka ve veřejnosti přijímána.
V průběhu vyšetřování, jemuž jsem byl podroben, a zejména v srpnu 1971, kdy jsem dostal podle zákona do rukou - želbohu na omezenou dobu - celý spis, měl jsem možnost seznámit se s řadou dokladů, které jsem do té doby neznal, a udělat si z toho všeho opisy či aspoň poznámky. Takto jsem si opsal a propašoval z vyšetřovny v Ruzyni (a později do zahraničí) schéma celého vyšetřovacího a trestního spisu, text českého překladu sovětské protestní nóty z prosince 1968, část korespondence prezídia ČSAV ve věci Černé knihy, výňatky z výslechových protokolů spoluobviněných a řady svědků. Zachoval jsem si také část svých vlastních poznámek psaných v průběhu celkem 16 výslechových sezení se svým vyšetřovatelem majorem Kudrnou (pokud se tak opravdu jmenoval), záznamy pro paměť napsané bezprostředně po skončení prvních dvou výslechů dne 20. a 21. dubna 1971 a úřední rozhodnutí, jež mi byla jako obviněnému z trestného činu doručena.
Česká historiografie prošla v letech 1948-1968 dvojím procesem velkých změn. Nejprve došlo, v prvním desítiletí po nastolení komunistického systému, k hluboké personální, institucionální a interpretační diskontinuitě oproti českému dějepisectví předválečnému a ještě z mezidobí 1939-1948. Míra čistek, sebedogmatizace a služebnosti české historiografie vůči momentální politice, jaká panovala v letech 1948-1958, nemá obdoby v žádné srovnatelné zemi střední a východní Evropy.
V následující dekádě se však postupně prosadil opačný trend a původně dogmatická a schematická česká marxistická historiografie se vyvíjela ve směru zvědečtění historické práce; lze říci, že tento krok učinila vlastními silami a na základě postupného poznávání vlastních chyb. Začala se obnovovat kontinuita s tradicí českého dějepisectví před rokem 1948 a došlo k navázání kontaktů s evropskou historickou vědou.
Se zpožděním oproti některým jiným společenskovědním oborům, nicméně stále markantněji, se zejména od roku 1963 mezi českými historiky rozmáhal kritický odstup od pojetí oficiální historiografie, jak si ji původně režim stvořil ke svému obrazu a pro svou potřebu (a za pomoci části historiků samých); spolu s tím rostla jejich angažovanost při vytváření společenských podmínek pro emancipaci historiografie na vládnoucí politice a ideologii. Velká část českých historiků jako součást kulturní sféry byla stržena do proudu společenského pohybu, v němž šlo o hledání východiska z politické a morální krize společnosti, způsobené předchozí stalinizací; tento pohyb směřoval k demokratismu, politickému a duchovnímu pluralismu.
Podobně jako dospěla československá společnost v průběhu roku 1968 až na práh vlastního sebeosvobození, došla rozhodující část české historické obce v průběhu pražského jara 1968 k realizaci principu nezávislosti historické vědy na politice a ideologii, jakož i ke kritické distanci vědy a kultury vůči politice a politickému establishmentu jakéhokoli typu. Svoboda vědy a svobodné šíření jejích poznatků byly považovány za nedílnou součást občanských svobod; otevřeně byla proklamována svobodná soutěž všech myšlenkových škol, ať už se definovaly jako marxistické nebo nemarxistické, rovné právo a stejné možnosti všech historiků vědecky pracovat a publikovat výsledky své práce.
V popředí pozornosti byly dále praktické kroky, jak zabezpečit osvobození historiografie od politické a ideologické reglementace také institucionálně, odstraněním dosavadních metod a nástrojů takzvaného řízení vědecké práce. Kromě nových, demokratických forem organizace vědy šlo o vytvoření nezávislých, demokratických organizací historiků samých. Bylo vypracováno mnoho návrhů a učinila se řada konkrétních kroků směřujících např. k zavedení zásad samosprávy v Československé akademii věd nebo k přebudování České historické společnosti na organizaci, jež by hájila svobodu slova, bránila svobodu historické práce a další profesionální zájmy a potřeby historiků.
V politické atmosféře roku 1968 bylo možné nejen to, že historici otevřeně publikovali své „skupinové“, „stavovské“ požadavky. Na stránkách odborných časopisů i v tisku určeném širší veřejnosti proběhly diskuse o zásadních metodologických otázkách, o kontinuitě minulosti a současnosti. Většina témat donedávna nedovolených, zakázaných, nepřípustná pro cenzuru a opomíjená kvůli autocenzuře historiků samých, se otevřela zkoumání i publikaci. Česká historiografie konce šedesátých let byla rozhodnuta zkoumat a reflektovat minulost jako celek a v tomto duchu se diskutovalo o badatelských plánech ústavů, o velkých projektech týmových a mezioborových i o badatelských záměrech individuálních. Hovořilo se o nutnosti integrovat vše živé z díla předcházejících generací historiků a využít tvůrčích sil i těch historiků ze starší generace, kteří byli v letech po r. 1948 umlčeni (také za přispění „marxistů“). V tomto duchu se i jednalo.
Rok 1968 byl také dobou velké „invaze“ českých historiků do zemí západní Evropy i do zámoří: šlo o přednášky, účast na sympoziích, o krátkodobé i delší studijní pobyty na univerzitách a vědeckých ústavech, o studium v západních archívech. Byla to součást programového úsilí o překonáni izolace od světové vědy. V odborných časopisech se referovalo o výsledcích, jichž dosáhla historická věda ve světě, představovala se západní díla i autoři, bez zastíráni se přiznávalo zpožděni domácího bádání, zejména v oblasti současných dějin.
Vrcholila také publikační konjunktura české historické literatury šedesátých let. Bibliografie české historie za rok 1968 zaregistrovala takřka 2000 titulů; ani to však nedává přesný obraz o tehdejší publikační aktivitě historiků, kteří měli rozsáhlé možnosti komunikovat se širokou obcí čtenářů prostřednictvím masových nákladů takových časopisů, jako byly Literární listy (týdeník), Reportér (čtrnáctideník), ale i na stránkách ústředních a provinčních deníků. Zde všude se těšila témata ze současných i starších dějin mimořádné oblibě.
Všechna tato pozitivní hodnocení trendu vývoje české historiografie v druhé polovině šedesátých let nejsou výpovědí o její kvalitě či úrovni se západoevropskými či světovými standardy té doby. Jinak u každého jednotlivého historika, jinak pro každý její obor, ať už časový nebo tematický, jako celek však na sobě stále ještě nesla markantní stopy svého původu a předchozího dvacetiletí. Opravdu svobodnou éru pluralismu metodologického, ideového a politického měla teprve před sebou. Proces osvobozování historiografie se také neobešel bez diferenciace v řadách historiků; někteří byli natolik spjati se zájmem zachování totalitního režimu, že se stali brzdou nebo odpůrci emancipačního úsilí většiny historiků.
Zatím však události, jež otřásly Československem v srpnu 1968, dále posílily všechny trendy v české historiografii, které směřovaly k její emancipaci na politice a arbitrární ideologii, k její nezávislosti na mocenských centrech všeho druhu, k recepci a zkoumáni minulosti v její celistvosti a bez apriorních ideologických schémat.
Srpen 1968 dále urychlil „revoluci v hlavách“. Politické konflikty současnosti zapůsobily v tom smyslu, že další z českých historiků učinili podstatný krok při oproštění se od předsudků při posuzování minulosti, daných jejich dosavadními politickými loajalitami a myšlenkovými stereotypy. Do popředí bádání vystoupila nová témata a další z dosavadních tabu padla. Výsledky se projevily v podobě prací vyšlých tiskem už jen částečně, například v časopisech až do jara 1970, ale mnoho z toho zůstalo zachováno aspoň v rukopisech nebo v pozdějších samizdatových publikacích.
Aktivní účast velkého procenta historiků v hnutí nenásilného odporu proti invazi a v následujícím dobovém politickém zápasu o zachování demokratického kursu politiky posílila skupinovou identitu historiků a jejich sebevědomí. To se manifestovalo ve zdůrazňování „práv a povinností“ historika, který má „nezastupitelné místo ve společnosti“ a je zodpovědný pouze svému svědomí profesionálnímu a lidskému.
Vznik a zveřejněni dokumentace Sedm pražských dnů, 21.-27. srpen 1968, jakož i obhajoba práva a povinnosti historiků připravit a vydat tuto knihu, původně nesená celou veřejností a celou historickou obcí, byly tedy konec konců výsledkem tehdejšího vzepětí československé občanské společnosti, k níž se počítala historická obec. Postoj historiků byl součástí dobového étosu: nešlo o nové zpolitizování historie pod jinou firmou či v rámci jiného ideologického schématu, šlo o výraz občanského i profesionálního sebevědomí lidí, kteří pociťovali zodpovědnost za osud své země, za její budoucnost i za záchranu všeho, co patřilo k dědictví její minulosti, dávné i zcela nedávné, k čemuž se jako historikové cítili povoláni i povinováni.
Všechno, co bylo řečeno o české historiografii druhé poloviny šedesátých let, platilo tak či onak také o jedné z tehdejších hlavních badatelských institucí Československé akademie věd, Historickém ústavu, jemuž stál v čele akademik Josef Macek. Ústav měl na 100 zaměstnanců, z toho více než 50 vědeckých a odborných pracovníků, a sídlil v budově někdejšího lobkovického paláce v Jiřské ulici na Pražském hradě.
Hradní areál byl invazními vojsky okupován od první okupační noci a na pracovišti tedy nebylo možno se sejít. Byli jsme proto nejprve v telefonickém styku, nebo jsme se scházeli v menších skupinách v bytech, a tak jednali o tom, co dělat, jak reagovat na vpád, komu adresovat protesty, na které kolegy v zahraničí se obrátit s žádostí o solidaritu s Československem. Současně jsme byli v kontaktu s kolegy z jiných historických pracovišť, s přáteli z redakcí časopisů, s nimiž jsme spolupracovali, a podobně. Výsledkem takových rozhovorů a porad prvního dne bylo prohlášení Historického ústavu k situaci, které vysílal Čs. rozhlas pozdě večer 21. srpna (viz str. 65).
Naše požadavky se kryly s těmi, jež byly v těch dnech společné prakticky všem. Dávali jsme své síly k dispozici jako historici a publicisté i jako občané, kdekoli bylo našich sil zapotřebí. Hodnotili jsme jako nejcennější výsledek prvního dne okupace, „že se nezformovala ani kolaborantská vrstva ani klika zrádců naší suverenity“. Prohlášení varovalo s poukazem na Mnichov 1938 před kapitulací a cenou, jež se za kapitulace platí, a končilo výzvou, která se potom v různých obměnách stala mottem dalších našich prohlášeni, že totiž pro nás - pro svobodný lid - není života na kolenou.
Během dvou dnů se našlo náhradní sídlo pro zaměstnance ústavu, kteří byli v Praze a nebyli vázáni povinnostmi jinde, jako například ředitel ústavu Macek, který se jako poslanec Národního shromážděni v budově parlamentu aktivně podílel na jeho práci od prvního dne. Od třetího dne okupace, jak jsme tehdy počítali čas, jsme se scházeli v místnostech pro dějiny přírodních věd v Mikovcově ulici číslo 5, malé uličce za Národním muzeem.
Tam jsme volně přicházeli, hodnotili situaci, zde se koncipovaly letáky a další prohlášení, odtud jsme byli v telefonickém styku s rozhlasem a redakcemi „svobodných“ novin, jak se jim tehdy říkalo, zde se diskutovalo o tom, jak mohou historici nejvhodněji přispět k celonárodní rezistenci; to byla naše burza informací. A tam také začali pracovníci Historického ústavu vydávat letáky jménem „pražských historiků“, které pro nás tiskla jedna libeňská továrna, tuším na barviva.
V Mikovcově ulici také vzniklo 24. srpna 1968 několikastránkové zvláštní číslo Československého časopisu historického, do něhož napsali svá stanoviska k situaci a svá tehdejší „vyznáni víry“ šéfredaktor časopisu profesor František Graus a někteří další pracovníci ústavu (část z nich později - na začátku roku 1970 - své prohlášení veřejně odvolala).
Stanovisko ústavu z 27. srpna, které bylo koncipováno večer po projevech prezidenta Svobody a tajemníka Dubčeka (viz str. 328-329), bylo sice při odeslání do rozhlasu schváleno jen menší skupinou pracovníků ústavu, bylo však autorizováno celoústavním shromážděním o den později a stalo se integrální součástí rezoluce tohoto shromáždění. Pravilo se v něm:
„Nejcennější výsledek jednotného celonárodního boje a obrany proti okupaci je skutečnost, že lid této země vzal svůj osud do svých rukou. Tento suverénní lid odhodlaný bránit svou svobodu a nezávislost musí mít možnost vyslovit se k jakékoli dohodě, jež rozhoduje o jeho osudu možná na celou generaci, a musí být respektován každým, kdo chce mít jeho důvěru.
Nejsme avanturisté, nechceme nesmyslné oběti. Avšak historická zkušenost dávná i ještě čerstvá jednoznačně říká: Každý ústupek v zásadních otázkách při jednání s mocí je krokem na šikmou plochu, krokem na cestu, jejíž konec nelze dohlédnout. To, co se dnes může zdát nevyhnutelným aktem reálné politiky, ukáže se zítra jako počátek kapitulace.
Není smíření s okupanty. Pro svobodný lid není života na kolenou.“
V rezoluci z 28. srpna celoústavní shromáždění dále prohlásilo: „Nadále odmítáme nadiktované a pod neslýchaným nátlakem přijaté podmínky a zejména cynické fráze moskevského komuniké... Tak jako v uplynulých sedmi dnech, kdy jsme stejně jako všechen lid rozhodovali o svém postupu a o své činnosti samostatně a podle podmínek, ve kterých jsme žili, chceme si i nadále zachovat vlastní samostatné myšlení a iniciativu.“
František Graus - ředitel Macek byl opět v parlamentě - tehdy pronesl projev, z jehož dochovaného stručného záznamu cituji:
„Dobrovolně nesmíme ustupovat v ničem. Nejhorší by byly nálady, že se nedá nic dělat. Bylo by zpozdilé dělat si iluze. Naší zbraní však může být pasivní rezistence. Nikdy nesmíme uznat skutečnosti, s nimiž nesouhlasíme. Okupaci nemůžeme nikdy označovat jinak než jako okupaci. Nikdy nesmíme přistoupit na slovník a argumentaci okupantů.
Je nutno vytvořit společnost slušných lidí. Zde je hlavní úkol vědeckých pracovníků a historiků. Mohou říkat spoustu věcí, aniž je převádějí do politického slovníku. Mohou nás umlčet, ale nikoho nelze přinutit, aby mluvil tak, jak chtějí okupanti. Nejvyšší autoritou každého jednotlivce je jeho svědomí a nejdůležitější oporou je kolektiv; každý je oporou kolektivu. Na všech společenskovědných pracovištích je nutno vytvořit takovou koalici slušných lidí, která nedovolí obětovat kohokoli ze slušných lidí a nedovolí jakoukoli kolaboraci. Musí to být jednolitý celek, který nepřipouští jakoukoli zradu.“
Citoval jsem tak obšírně proto, aby bylo zřejmé, v jakém ovzduší a cítění se zrodilo rozhodnutí o tom, že nejadekvátnějším příspěvkem historiků k národní věci v dané situaci bude vypracovat co nejrychleji zprávu o tom, co národ zažil a jak se zachoval, a přispět k tomu, aby pravda o týdnu, kdy „lid vzal svůj osud do vlastních rukou“, nemohla být nikdy zcela zamlčena.
Myšlenka dokumentace vzala počátek nepochybně už v Mikovcově ulici nad stohy materiálu, který se tam začal zcela spontánně shromažďovat přičiněním pracovníků ústavu. V poznámkách, které jsem sepisoval v noci dne 24. srpna 1968 před dvoudenním zájezdem na Slovensko, je mezi vzkazy k práci na náhradním pracovišti HÚ v neděli 25. srpna také bod „Praha v boji proti okupaci“. To byl skutečně jeden z prvních pracovních názvů zamýšlené dokumentace: ve svých poznámkách z pozdější doby jsem našel arglumentaci ve prospěch titulu Sedm pražských dnů, který byl tematicky širší a umožňoval bez dalšího vysvětlení zahrnout i materiály pocházející z aktivity okupantů. Jisté je, že rozhodnutí připravit dokumentaci k vydání bylo prezentováno na prvním celoústavním shromáždění, konaném znovu v budově na Pražském hradě 28. srpna 1968, jako hotová věc. V tomto smyslu pak byla záležitost podrobně prodiskutována před koncem srpna u ředitele ústavu Macka s vedoucím oddělení nejnovějších dějin Otáhalem a se mnou, vědeckým pracovníkem téhož oddělení.
Tvůrčí záměr, s nímž se práce začínala a který pak byl stručně vyložen v úvodu k dokumentaci, lze shrnout takto:
Časovému rámci knihy bylo ovšem nutno učinit jisté koncese, například tím, že byly zařazeny rozhlasové projevy předsedy vlády Černíka a předsedy parlamentu Smrkovského, i když byly proneseny až 28., resp. 29. srpna; podobně se výbor prvních ohlasů na moskevské komuniké a na projevy čtyř státníků po návratu z Moskvy neomezoval datem 27. srpna.
Omezení na Prahu bylo dáno vědomím, že materiál, který se podařilo shromáždit, je kusý, než aby dával obraz o celé republice, a současně velikostí úkolu, který na tomto poli zbýval. Proto úvod obsahoval výzvu historikům, archivářům, institucím, občanům v celé republice, jež byla myšlena jako podnět k soustředěnému sbírání pramenného materiálu a k podobným edičním podnikům na různé úrovni regionální a tematické, a konečně k vytvoření podmínek pro práci na pozdější celostátní dokumentaci Sedm československých dnů.
Neměli jsme v úmyslu konspirovat, třebaže při zahájení práce - jak zjišťuji ze svých tehdejších poznámek - nebylo jasné, jak se situace bude vyvíjet a kdo bude moci být uveden jako editor a vydavatel. Situace ČSAV, v Historickém ústavu a konec konců ve státě umožnila, že příprava dokumentace se stala pracovně normálním ústavním úkolem ve všech ohledech, a Historický ústav vystupoval při vydání knihy vůči veřejnosti jako badatelské středisko, jež pečovalo o závažný úkol shromáždit prameny. Vydavatelsky pak šlo o účelový tisk ČSAV, financovaný Akademií a zadaný v tiskárně Prométheus v Libni jako normální tiskárenská objednávka.
Budiž řečeno, že původní záměr byl širší, než kolik se podařilo uskutečnit. V rozvrhu obsahu dokumentace, který jsem sepsal, nacházím takové body jako: statistiky, mapka obsazení, mapka srážek a střelby, charakteristika jednotlivých dnů, fáze života města, vývoj forem rezistence, vývoj styků obyvatelstva s okupanty.
Měli jsme v úmyslu zjistit a ověřit přesné údaje nebo data o takovýchto událostech: které a jak početné vojenské jednotky překročily hranice a kdy došly do Prahy, do Brna, do Bratislavy; kdy byly obsazeny nebo obklíčeny budovy jako letiště, sekretariát ÚV KSČ, předsednictvo vlády, Hrad, parlament, rozhlas; kdy a kde se střílelo na ulicích, jak pracovala Sověty řízená „československá“ rozhlasová stanice Vltava; kdy byli odvlečeni a kde byli internováni vedoucí představitelé státu a komunistické strany; jak probíhalo jednání o kolaborantskou vládu; jaké byly osudy československých občanů v pěti státech, jejichž vojska se podílela na invazi; jak zasedala a jakou činnost vyvíjela vláda pod vedením ministryně Machačové. Měli jsme v úmyslu obstarat údaje o průběhu jednání v Moskvě, o fázích tohoto jednání a jeho účastnících - a ještě mnohé jiné.
Naše záměry byly limitovány časem, který jsme měli k dispozici, a nejistotou, jak se bude situace vyvíjet. Spěchali jsme, za každou cenu jsme chtěli být hotovi co nejdříve. Hnala nás obava, že by o několik dnů či o týden později mohlo být už definitivně pozdě, že se může stát něco, co by znemožnilo vydání publikace v zamýšlené podobě.
Musela být vykonána spousta práce. Mnoho novin a letáků bylo sebráno spontánně už v průběhu práce v Mikovcově ulici. V posledních třech čtyřech srpnových dnech bylo možno ještě pořídit zajímavé fotografické snímky v pražských ulicích: to se týkalo nápisů a plakátů. Ale to bylo jen torzo materiálu, který byl zapotřebí, aby bylo možno pořídit systematicky uspořádanou dokumentaci jako základ příští edice pramenů.
Materiál, o který šlo, nebyl soustředěn na jednom místě. Bylo nutné začít jej systematicky sbírat a přitom nejít s bubnem na zajíce: sovětská zpravodajská služba mohla mít své lidi všude. Bylo třeba obejít instituce a získat materiál od nich, využít všech osobních vztahů a kontaktů s pracovníky v celé řadě centrálních úřadů a zjistit, kde kdo co má, a materiál získat alespoň výpůjčkou k ofotografování nebo k přepsání. V té době nebyly k dispozici kopírovací přístroje, fotografovalo se pouze tradičním způsobem; pracovníci fotooddělení ústavu dělali doslova zázraky.
Využili jsme rozsáhlých styků, jež se neformálně vytvořily v průběhu „sedmi dnů“. Získali jsme tiskový materiál shromážděný ministerstvem zahraničí, dokumentaci, kterou připravilo Národní shromáždění a prezídium ČSAV. Zjistili jsme, že v pražském Informačním ústředí Organizace spojených národů lze získat materiál ze zasedání Rady bezpečnosti. Využili jsme kontaktů s filmaři na Barrandově a získali jsme od nich pro soubor ilustrací knihy snímky z filmových záznamů, které oni natočili. Podobně jsme doslova zakopli o soukromě pořízené magnetofonové záznamy snad celého vysílání tzv. svobodného československého rozhlasu, jak bylo slyšitelné v Praze. Nebylo lehké přesvědčit jejich majitele Aloise Svobodu (tehdy šéfredaktora časopisu Politika), třebaže to byl blízký přítel, aby nám pásky zapůjčil, ale zpracovat je bylo daleko těžší. Nicméně právě přepis těchto záznamů poskytl nejcennější materiál při sestavování chronologicky uspořádané kostry celé dokumentace.
Šli jsme pramenům a svědectvím vstříc: sám jsem navštívil některá místa, kde bychom mohli zjistit údaje pro doplnění chybějících kamínků v mozaice dějů, ověřit u přímých účastníků té či oné události zprávy, jež sice prošly tiskem, ale mohly se zakládat jen na pověstech a dohadech. Některé důležité písemnosti nás vyhledaly samy: například svědecké vyprávění o noci z 20. na 21. srpna v centrále Státní bezpečnosti v Praze. Ani v tomto případě jsme nevzali materiál nekriticky: obrátil jsem se na člověka, o němž jsem věděl, že má možnost ověřit důvěryhodnost tohoto svědectví. Trvalo několik týdnů, než jsem tento materiál dostal zredigovaný a opravený nazpět; byl to jeden z posledních, který se do dokumentace zařazoval - až 3. října 1968.
Podobných písemností jsme však získali poměrně málo a vlastní spisový materiál centrálních úřadů jsme neměli k dispozici žádný. Nejenže na to nebyl čas; ani tehdejší mimořádné podmínky neumožňovaly takový materiál získat: příliš daleko jsme se odvažovat nemohli, abychom se neocitli v pasti byrokratické schvalovací mašinérie. Byli jsme tedy převážně odkázáni na materiál, který tak či onak „ležel na ulici“, přesněji: byl nějakým způsobem v průběhu oněch sedmi dnů zveřejněn. Jak už bylo řečeno: neznali jsme například moskevský protokol, protože ten byl - a zůstal - tajný: o tom jsme dokonce ani moc nevěděli. (V knize je závažná tisková chyba. Epilog je označen jako reakce na moskevský protokol, správně má být uvedeno „komuniké z tzv. jednání v Moskvě“.)
Sestavovatelé dokumentace měli tedy k dispozici prameny tohoto druhu:
Na přípravě rukopisu dokumentace pracovalo celkem 15 zaměstnanců ústavu (včetně písařek a technického personálu), někdo udělal víc, někdo méně: málokdo se mohl věnovat výhradně tomuto úkolu, protože ostatní práce ústavu se nezastavila a politicky vzbouřená doba vtahovala svými požadavky na čas do víru aktivity doslova každého. Definitivní redakci jsme dělali s kolegou Otáhalem v prvním týdnu října; rukopis daleko přesáhl původní úvahy o brožuře v rozsahu 50-150 stran. Pak už se přepisoval na tzv. kovolisty a šel do tiskárny; také náklad, o němž se rozhodlo v říjnu, byl daleko vyšší než původní úvahy z konce srpna.
Na titulní straně je dokumentace datována „září 1968“, ale to byla pravda jen poloviční. Kniha byla jako rukopis zpracována, jak už řečeno, do začátku října a vytištěna byla až v listopadu. Nevím přesně, v který den byl doručen do ústavu celý její náklad, ale k hromadné distribuci nedošlo před 20. listopadem. Průvodní dopis přiložený k výtiskům rozesílaným poštou byl datován 25. listopadu; dopisy příjemců potvrzující zásilku nesou datum 27. listopadu a pozdější. Přesto se i v úřední korespondenci ústavu jako doba vytištění knihy uvádělo září 1968. Důvodů pro tuto kamufláž bylo více a snad budou jednou detailně rekonstruovány.
Náklad knihy, který se vykazoval počtem 2 900 výtisků (jen o 10 méně, než kolik jich skutečně bylo), byl distribuován podle přísného klíče dohodnutého ve výboru tehdejší závodní organizace KSČ se zástupcem ředitele ústavu. Seznamy, jež se úředně vedly, zaznamenávaly však pouze počet adresátů, většinou státních, podnikových, závodních a jiných archívů, ústředních státních a politických institucí (měly přece také své archívy!), nikoli počet výtisků, které byly na určitou adresu doručeny nebo předány. Bylo tedy 800 adresátů, mezi něž se rozdělilo 2 900 výtisků. Pro Slovensko bylo disponováno 500 kusů knihy; odvezlo je do Bratislavy nákladní auto jednoho velkého závodu a byly uloženy ve zbrojnici tamějších Lidových milicí, než mohly být v prosinci 1968 distribuovány.
Okolo 5. prosince 1968 jsme s kolegou Otáhalem sepsali interní zprávu pro ředitele ústavu Macka, který se v těch dnech vracel ze zahraničí. Zaznamenali jsme v ní toto:
„Kniha se setkala s velkým ohlasem a není nadsázkou říci, že Historický ústav se stal nejznámější a vysoce oceňovanou institucí Akademie. Dostali jsme mnoho děkovných dopisů (mnohé z nich jsou velmi dojemné), mnoho lidí telefonovalo. Z jedné továrny v severních Čechách, kde to dostali pro závodní archív, nám dokonce volali, že vstoupí do stávky, kdybychom měli nějaké potíže.
Negativní ohlas z politických míst je daleko menší, než se dalo předpokládat. Věcí se zabývalo velmi zběžně také předsednictvo ÚV KSČ na začátku minulého týdne (zřejmě kolem 25.-26. listopadu). Přednesl ji Jakeš, který byl ovšem špatně informován a domníval se, že obsahuje materiály rehabilitační komise. V té době už měl knihu Dubček, Černík (kabinet předsedy vlády požádal dodatečně dopisem o 3 výtisky mimo ty, které dostal Černíkův sekretariát pro archív předsednictva vlády a k informaci předsedy) a snad také president Svoboda.
V úterý 3. 12. 1968 jsme byli ústředním výborem požádáni o informaci o této dokumentaci a jejím účelu. Domníváme se však, že jakýkoli postih by vyvolal obrovský odpor vědecké a kulturní veřejnosti. (V této souvislosti upozorňujeme, že sobotní celoakademická stranická konference doporučila presidiu připravit druhé vydání knížky.)
Otázkou distribuce se zabýval stranický výbor spolu s Pavlem Olivou. Určila se dosti přesná kritéria a v podstatě se podařilo je udržet. Bylo to ovšem nesmírně obtížné. Do ústavu táhla „procesí“ s písemnými žádostmi a telefonní provoz ústavu se v posledních dvou třech týdnech ztrojnásobil... Z celkového počtu 2 910 výtisků, které jsme dostali z tiskárny, zbývá k dnešnímu dni nerozděleno asi 500 výtisků...
Je to někdy těžké, být tvrdý a neposlat výtisk. Tak jsme např. od jedné paní odkudsi ze Sázavy dostali dopis s padesátikorunou, prosí o výtisk na dobírku a děkuje nám za to, že jsme nenechali hanobit národ. Soukromé dopisy se množí zejména po zprávách zahraničního rozhlasu; vídeňskou zprávu přetiskla navíc v pátek 28. listopadu Lidová demokracie. V poslední době se také množí volání některých institucí po dalším vydání, někdy nabízejí finanční příspěvek...“
Korespondence okolo knihy přibývalo také proto, že se dospělo k závěru, že je nutno chránit autorská práva ústavu a zabránit, aby bez souhlasu Akademie vyšly překlady. Jednoznačně bylo dohodnuto, že takový souhlas nebude dán). Ústav reagoval také řadou dementi na různé zprávy a dohady tisku. Považovali jsme nakonec s kolegou Otáhalem za nejdůležitější reagovat na všechny dotazy v interview, které jsme dali časopisu Reportér; bylo otištěno v čísle z 23. ledna 1969. Vzniklo okolo toho dost diskusí, zda byl tento krok vhodný a taktický. Zdálo se nám důležité informovat širší veřejnost o tom, co obsahuje a jak vznikla kniha, o které se tolik mluví a kterou si nelze koupit, a považovali jsme za čestné přihlásit se k ní i jmenovitě, jestliže jsme převzali zodpovědnost za její definitivní redakci. Nebylo důvodu chlubit se, tehdy se už vědělo o negativní sovětské reakci, začínalo být jasné, že se za knížku bude platit, a hledaly se spíše argumenty na obranu proti útoku, k němuž se schylovalo. Závěr rozhovoru ocituji i s pasáží, kterou cítím po letech jako příliš obranářskou:
„Domníváme se, že historik musí jít svou cestou a plnit společenské poslání své profese za každé situace a nesmí jít cestou kompromisů, které jsou v politice nezbytné. Nesledovali jsme v žádném případě nějaké politické cíle, byli jsme si vědomi současné reality, a proto jsme tento materiál vydali jen jako studijní a pro vnitřní potřebu. Naše tvrzení dokazuje i fakt, že v knize není ani slovo našeho komentáře, registrujeme události formou kroniky a uveřejňujeme k nim příslušné články z novin, popř. letáky či jiné materiály. Uveřejnění těchto materiálů není tedy vyjádřením našeho stanoviska, ale tyto články byly součástí skutečnosti, kterou obrážely - a vzhledem k zásadám vědecké práce je nutno uveřejnit celý dokument bez úprav.“
O tom, že pří jednání s československou delegací v Kyjevě 7.-8. prosince 1968 Leonid Brežněv rozčileně bušil do stolu Černou knihou jako důkazem o tom, že normalizace nijak nepokročila, jsme zaslechli povídat ještě před vánoci. O sovětské protestní nótě z 27. prosince 1968 vešlo ve známost něco málo až v lednu. Celou jsem ji četl až v srpnu 1971 pří „seznamování s výsledky vyšetřování“ v centrále Státní bezpečnosti v Ruzyni. Ve vyšetřovacím spise byla založena v českém znění, jež ocituji doslova bez jakýchkoli oprav:
„Vláda Svazu sovětských socialistických republik upozorňuje československou vládu na to, že v Československu byl vydán a je rozšiřován sborník "Sedm pražských dnů. 21.-27. srpen 1968. Dokumentace".
V uvedeném sborníku, pojmenovaném "Černá kniha", byly shromážděny protisovětské výplody, které se v Československu objevily po 21. srpnu t. r., texty letáků, plakátů, hesel, novinových článků, anonymních výroků, rozhlasových a televizních vystoupení aj. Sestavovatelé sborníku se pod rouškou objektivního výkladu faktů a výpovědí očitých svědků a tendenčním výběrem různých materiálů snaží překroutit politiku Sovětského svazu vůči bratrskému Československu, zasít nesvár mezi sovětský a československý lid.
V materiálech "Černé knihy" se nevázanou formou, nezřídka za použití neslušných výrazů, znevažuje zahraniční i vnitřní politika Sovětského svazu. Dochází to tak daleko, že je SSSR srovnáván s imperaialistickými státy, nazýván "četníkem Evropy". Používajíce stereotypních výmyslů antikomunistické propagandy, pokoušejí se sestavovatelé sborníku připisovat Sovětskému svazu "nelidskost", "diktát", "barbarství", "zvířeckost", "provádění politiky masového ničení československých občanů ". Stránky sborníku jsou plny pomluvo sovětských ozbrojených silách. Nepřátelsky jsou vypodobňovány sovětské oficiální osobnosti.
V "Černé knize "jsou shromažďovány materiály, které mají naladit československou veřejnost proti moskevskému protokolu. Ve sborníkuje obsažena přímá výzva k obyvatelstvu, aby nikdy nesouhlasilo s moskevským protokolem, ačkoli jsou na něm,jak známo, podepsáni vedoucí činitelé KSČ a ČSSR. Je jasné, že to vše může jen ztížit úsilí o realizaci dohody dosažené v Moskvě a normalizaci situace v Československu i sovětsko-československých vztahů na základě této dohody.
Výzva, s níž se iniciátoři vydání sborníku obracejí k "celé republice", aby byly shromažďovány podobné dokumenty a publikace, nemůže být chápána jinak než jako snaha pod záminkou zájmu historie podpořit a pokračovat v protisovětské, nacionalistické kampani. Hrubé zfalšování skutečnosti, které sborník obsahuje, nemůže mít nic společného s historickou vědou.
Zaslouží si pozornosti, že do materiálů sborníku je propašována myšlenka o nutnosti změny zahraničně politické koncepce Československa a přechodu od spolupráce se socialistickými zeměmi k politice neutrality Československa.
Je známo, že sborník je rozšiřován jak v institucích ideologického a politického profilu, tak i v závodech v Praze, Bratislavě, Brně a jiných městech. Kromě toho byl sborník rozšířen i mimo Československo. Nepřátelé socialismu využívají již dnes "Černou knihu" aktivně k podvratné činnosti proti socialistickým zemím. Její materiály slouží pro zlostné insinuace takových rozhlasových stanic jako "Svobodná Evropa", "Německá vlna", "Hlas Ameriky" aj. Podle zpráv buržoazního tisku byl sborník přijat do arzenálů protikomunistických center v západním Německu, Francii, Itálii a Rakousku.
V Sovětském svazu si povšimli té skutečnosti, že přípravu a vydání sborníku provedl Historický ústav Československé akademie věd a organizátorem a hlavním sestavovatelem "Černé knihy" se stal ředitel ústavu a člen ÚV KSČ Macek. Tato okolnost vede k závěru, že se protisovětské kampaně, která dosud v Československu pokračuje, zúčastňují československé oficiální instituce a lidé, jež zaujímají vlivné postavení v soustavě utváření veřejného mínění a že rozšiřovatelé protisovětské slátaniny mají k dispozici široké možnosti a prostředky pro svou špinavou práci.
Vydání sborníku "Sedm pražských dní" spolu s pokračujícím zveřejňováním v tisku protisovětských materiálů svědčí o tom, že pravicové protisocialistické živly se nesetkávají s odporem a pokračují ve své podvratné činnosti, snažící se zostřit situaci, zmařit úsilí o normalizaci situace v ČSSR, o zlepšení sovětsko-československých vztahů. Vydání sborníku je v zřejmém rozporu s ustanovením moskevských dokumentů z 23.-26. srpna, a také komuniké o jednání v Moskvě z 3.-4. října, podle nichž se československá strana zavázala učinit nezbytná opatření k zastavení protisocialistických, protisovětských vystoupení v zemi. Takové akce se nikterak neshodují ani s usnesením listopadového pléna ÚV KSČ, směřujícím k upevnění a rozvíjení přátelské spolupráce mezi Československem a Sovětským svazem.
Během sovětsko-československých jednání, která probíhala v Kyjevě ve dnech 7.-8. prosince, vyslovila sovětská strana svůj názor na vydání "Černé knihy". V Sovětském svazu se očekávalo, že budou učiněna příslušná opatření, která by potvrdila dobrou vůli československé strany vůči Sovětskému svazu. Jsme však nuceni konstatovat, že československá strana neučinila patřičné závěry z těchto oprávněných připomínek, které byly v souvislosti s tím vyřčeny při setkáních v Kyjevě.
Sovětská strana hodnotí vydání sborníku "Sedm pražských dnů" a jeho rozšiřování v Československu jako akt hrubého porušení moskevských dohod,jako pomluvu politiky Sovětského svazu a urážku sovětského lidu. V souvislosti s tím vyslovuje vládě ČSSR svůj protest.
Sovětská strana očekává, že příslušné orgány ČSSR učiní okamžitá opatření k zastavení rozšiřování uvedeného sborníku, jeho stažení z oběhu a povolají k zodpovědnosti osoby, které se podílely na jeho vydání. Doufá, že československá strana zaujme zásadní stanovisko k uvedené publikaci a seznámí s ním československou veřejnost.
Sovětská strana vyslovuje přesvědčení, že v souladu s úsilím o upevnění sovětsko-československých vztahů najde československá vláda možnost, jak ochránit naše přátelství před akcemi nepřátelských protisocialistických sil.
*
Sovětský zájem o knihu povzbudil aktivitu různých složek ministerstva vnitra, což se projevilo v několika agresívnich dopisech, jež do ústavu nebo na prezídium CSAV došly koncem ledna 1969. Ústav reagoval žádostí Generální prokuratuře o expertizu o tom, že vydáni knihy bylo zcela zákonné, a dalšími kroky na obranu legality svého postupu. Kromě toho připravovala dopis upozorňující na nebezpečí omezování svobody vědecké práce všechna pracoviště, jimž byla kniha zaslána.
Dne 20. února 1969 se knihou zabývalo předsednictvo vlády; jednotlivé body vládního usnesení lze rekonstruovat z korespondence složek ČSAV jen částečně: měla být zastavena další distribuce knihy a Historickému ústavu se přikazovalo, aby požádal všechny adresáty o vrácení publikace. Historický ústav se formálně podřídil, dopisy byly odeslány, ale jinak hájil právo jednat podle zásad profesionální etiky. Ústavní rada Historického ústavu se 17. března 1969 usnesla sdělit prezídiu ČSAV, že ústav nepovažuje předsednictvo vlády za ústavní orgán, s kterým by se mělo o těchto záležitostech jednat.
Předseda Akademie akademik Šorm podal 14. dubna předsedovi vlády Černíkovi písemnou zprávu, v níž uzavíral, že „způsob i rozsah vydání a rozšiřování publikace je plně v souladu s oprávněními, která má Historický ústav“, a že „vydání a rozšiřování studijního materiálu »Sedm pražských dnů« nezakládá žádné důvody pro disciplinární postih pracovníků Historického ústavu ČSAV, kteří za ně odpovídají". A 15. dubna 1969 se Kolegium historie ČSAV usneslo udělit výroční odměnu kolegia patnáctičlennému kolektivu pracovníků Historického ústavu, kteří se na přípravě Sedmi pražských dnů podíleli.
Kolektiv se sice vzápětí odměny zřekl s tím, že práci na publikaci považoval za svou profesionální a občanskou povinnost, nicméně zpráva o vyznamenání skupiny těch, kdo na knize pracovali, se stala pro Gustáva Husáka záminkou k útoku na publikaci v jeho prvním projevu po zvolení do čela KSČ v dubnu 1969.
Historický ústav tehdy ještě zaujal jednoznačné stanovisko. Přípis z 5. května 1969, adresovaný Husákovi, nesl razítka a podpisy všech ústavních činitelů a složek, od ředitele Josefa Macka přes stranickou a odborovou organizaci až po výbor Národní fronty, pozůstatek jakési bratrské jednoty z Mikovcovy ulice. Tlumočil jednomyslné stanovisko ústavního shromáždění z 28. a 29. dubna, v němž se odmítalo označení dokumentace - „tohoto edičního činu“, jak se pravilo v přípise - za protisovětské nebo protisocialistické a obhajovala se legalita i oprávněnost vydání knihy. Historický ústav nezůstal sám: postavil se za něj Společný výbor závodních organizací KSČ pracovišť ČSAV a další složky ČSAV.
Avšak normalizátoři už byli v ofenzívě. Rudé právo otisklo 15. května 1969 prohlášení výboru Klubu přátel sovětské vědy a kultury a přípravného výboru Levé fronty s útokem na Historický ústav a Sedm pražských dnů. Vedle toho začaly privátní útoky a vyhrožování, především formou anonymních telefonátů, jež měly zastrašit ty, které se Státní bezpečnost a další aktéři v pozadí vytypovali za terč odvety.
Po potlačení demonstrací „antisocialistických sil“ při prvním výročí 21. srpna, poté, když v aparátu komunistické strany získaly převahu síly rozhodnuté znovu nastolit poměry před rokem 1968, začala se drobit jednota slušných lidí v ústavu, kterou František Graus rok předtím označil za podmínku sine qua non. Zatím to byla jen trhlina nepatrná, zatím šlo o jednoho dva lidi. Avšak poté, když se stal úřadujícím místopředsedou ČSAV akademik Kožešník, když byla přijata mimořádná zákonná opatření suspendující dosavadní práva zaměstnanců ve vědě a na vysokých školách, přibližovala se doba, kdy začali jedni uvažovat o tom, jak využít nové konjunktury, a druzí o tom, jak v situaci blížícího se pogromu zachránit svůj pracovní stůl nebo údajně „ústav pro vědu“, třeba i za jakoukoli cenu.
Nad Historickým ústavem se zatahovaly mraky nejčernější. Akademik Macek tehdy učinil vše, co bylo v jeho silách, aby úder od ústavu odvrátil. Ve zprávě hlavního normalizátora ČSAV J. Kožešníka předsedovi vlády Černíkovi, datované 17. listopadu 1969, se uvádělo, že
„akademik Josef Macek ... převzal plnou politickou i odbornou odpovědnost za negativní politické důsledky vydání a rozšiřování publikace [a že] přednesl v závěru projednávání věci na zasedání presidia ČSAV 5. 11. 1969 v této souvislosti žádost, aby nebyl potvrzován pro další výkon funkce člena presidia ČSAV ... jakož i své rozhodnutí rezignovat na funkci ředitele“.
J. Kožešník ve zprávě sděloval, že prezídiu ČSAV se nejeví dostatečně opodstatněný právní postih autorů publikace a že prezídium i přítomný představitel ÚV KSČ Jaroslav Obzina (pozdější ministr vnitra) považují realizaci návrhů akademika Macka za uzavření řešené otázky. Avšak s jednou výhradou: „To ovšem nevylučuje možnost vyvození dalších závěrů vůči jednotlivým osobám, jejichž nesprávný postup v této věci by byl dodatečně zjištěn a doložen.“
Kola normalizace se roztáčela stále rychleji a Historický ústav byl první na řadě; i jeho jméno muselo zmizet. V rámci „reorganizace“ započaté 1. března 1970 byl přejmenován a dostal nového ředitele. A v dubnu 1970, rok od Husákova projevu, bylo zrušeno oddělení nejnovějších československých a světových dějin, donedávna vedené PhDr. Milanem Otáhalem, které bylo potrestáno první jako viditelný viník za Černou knihu. Tím se ovšem existenční perzekuce v reorganizovaném ústavu nezastavila a postupně postihla mnoho dalších vědeckých a odborných pracovníků.
Tehdy však už nebylo žádných fór, na nichž by bylo možno hájit práva a povinnosti historiků, tisk a ostatní média byly znormalizovány. Nebylo odvolání, nebylo nikoho, kdo by se historiků zastal, uprostřed čistek probíhajících po celé zemi bylo jisté jen to, že za troufalost, s níž vztáhli ruku po svobodě a jednali podle svého svědomí, se bude platit daň. Kostky byly vrženy a karty rozdány, byla uvolněna cesta k zúčtování. Po politicko-administrativním rozhodování, vedoucím k postihu existenčnímu, byl už jen krůček k perzekuci policejně trestní. Brzy mělo dojít i na ni.
První písemnosti ve vyšetřovacím spisu ČVS-VS-11/110-70 je majorem Nogou podepsané usnesení z 20. července 1970 o zahájení trestního stíhání - bez udání pachatele, a to za trestný čin podle § 104 trestního zákona, který se vztahoval na údajné hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele; nejvyšší trestní sazba podle tohoto paragrafu byla dvě léta odnětí svobody.
Poté je zařazen záznam z následujícího dne - 21. července 1970, v němž se pravilo: „Na základě rozhodnutí vedení ministerstva vnitra a vyššího stranického orgánu bylo vyšetřováni v trestní věci vydání publikace "Sedm pražských dnů", tzv. Černá kniha, kterou v srpnu až září 1968 sestavil kolektiv bývalého HÚ ČSAV v Praze, z důvodů možného vyvolání emocionálních nálad proti KSČ a SSSR přerušeno na neurčitou dobu.“
Následující list spisu obsahuje přípis vyšetřovatele Nogy z 20. září 1970 Generální prokuratuře, v němž se oznamovalo, že byla v trestní věci vyšetřena řada svědků. Ani slovo o tom, že bylo vyšetřování přerušeno, anebo že bylo obnoveno. Při studiu spisů jsem stál častěji před podobnými hádankami. Údaje byly pozoruhodně kusé, do spisu bylo zřejmě zakládáno především to, co mělo dokumentovat korektnost vyšetřování.
První svědek byl vyslechnut 21. července 1970, a byla to výpověď klíčová z hlediska kvalifikace „nepřátelských úmyslů“ budoucích jmenovitě obviněných. Do 20. září, kdy major Noga podával další zprávu, bylo vyslechnuto celkem 15 svědků, až na jednu výjimku vesměs zaměstnanců už reorganizovaného ústavu. Bylo příznačné, že jako svědkové nebyly povolány osoby, proti nimž bylo později vzneseno obvinění. Z výslechu svědků vyplývá, že existovala zákulisní režie, ve spisech nezachycená: od počátku věděli, koho vyberou za hlavní viníky.
Major Noga sdělil nakonec 24. února 1971 prokuratuře České socialistické republiky předběžný výsledek vyšetřování, v němž uzavíral, že byla „vyslechnuta řada svědků, kteří se ve své podstatě shodují v tom, že za skladbu, vydání a distribuci uvedené publikace nesou plnou zodpovědnost dr. Vilém Prečan, dr. Milan Otáhal a Viktorie Čečková“, a oznámil, že 2. března 1971 bude proti této trojici zahájeno trestní stíhání na svobodě.
Vzhledem k onemocnění dr. Otáhala došlo k dalšímu odkladu a k prodloužení vyšetřovací lhůty, takže trestní stíhání proti jmenovaným třem osobám bylo zahájeno až 20. dubna 1971. Obvinění kvalifikovalo údajnou trestnou činnost jako pobuřování podle § 100 trestního zákona, přičemž v průběhu pozdějšího vyšetřování byl z obvinění vynechán pasus o pobuřování proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky; nejvyšší sazba odnětí svobody tři léta.
Vyšetřovatel posléze zastavil - 30. června 1971 - trestní stíhání proti Viktorii Čečkové, takže zbyli pouze dva obvinění. Začátkem srpna byl zpracován trestní spis proti PhDr. Milanu Otáhalovi a spol., v polovině srpna 1971 bylo vyšetřování formálně ukončeno tzv. seznamováním s výsledky vyšetřování. Všechny návrhy obviněných a obhájců, předložené pří této příležitosti, byly zamítnuty jako bezdůvodné.
K procesu nedošlo. Údajná trestná činnost obou obviněných byla v roce 1973 překvalifikována na podvracení republiky podle § 98, kde byla nejvyšší trestní sazba až deset let ztráty svobody. Pro mě skončilo trestní stíhání via facti okamžikem vystěhování z Československa v červenci 1976. Trestní stíhání proti dr. Milanu Otáhalovi bylo zastaveno až v roce 1980.
Kolega Otáhal nadiktoval do protokolu 6. srpna 1971 své „ceterum autem censeo“ jako už předtím mnohokrát v průběhu vyšetřováni: „O vydání publikace bylo rozhodnuto podle běžných zásad platných při vydáváni vědecko-dokumentačních materiálů. Byl jsem a jsem dosud přesvědčen, že tato publikace nezakládá skutkovou podstatu trestného činu.“
Sám jsem tehdy - po seznámení se s trestním spisem - napsal 24. srpna 1971 dopis Gustávu Husákovi, pro řadu osobních důvodů právě jemu. O chystaném procesu jsem uvedl toto (překládám ze slovenštiny, v níž jsem dopis koncipoval):
„Až se tedy bude konat soud, bude souzena kniha dokumentů, sestavených nahrubo, ale nezfalšovaných, budou souzena fakta, která jsme tehdy znali a k nimž jsme měli tehdy přístup. Budou souzeni historikové za to, že plnili, co jim přikazovala jejich profesionální povinnost.
Pokud jde o mne, budu se hájit až do konce, tak jako jsem začal a v souladu se svým přesvědčením... Kromě pravidel trestního stíháni za „pobuřování“ existují i pravidla, která pro sebe považuji za závazná jako historik, k nimž jsem se dopracoval, zejména od roku 1963, a jejichž oprávněnost budu hájit, i když snad nebudou v souladu s představami prokurátora a soudců… Nepůjdu cestou těch svědků, kteří ze strachu, ze zbabělosti, ze zlé vůle, z kariérismu, prospěchářství a politického oportunismu „ztratili paměť“, všelico si povymýšleli nebo zapomněli na svědomí (někteří z nich ho měli). Ale nepoženu nikoho k zodpovědnosti za křivou výpověď. Existuje dost písemných dokumentů od září 1968 do konce roku 1969, od Historického ústavu až po vládu, o něž se může obhajoba opřít.“
*
Celý příběh Černé knihy by se dal zobecnit jako příklad postoje a jednání jednoho z prvků občanské společnosti ve státě, jehož totalitní struktura sovětského typu byla v hluboké krizi. Autoři-sestavovatelé knihy byli součástí oficiálních struktur, šlo o oficiální publikaci ČSAV pořizovanou za státní peníze; publikace byla legálně rozšiřována z oficiální instituce jiným oficiálním institucím. Autoři obhajovali legalitu a legitimitu svého počínání poukazem na právo na vědeckou svobodu a na publikování výsledků své práce; do krajnosti bránili všechny institucionální možnosti v rámci daného establishmentu, jichž užívali podle svého profesionálního a občanského svědomí. Možná, že je to příliš teoretické. Poučení z příběhu o Černé knize je možné vyjádřit i jinak.
Ještě před odjezdem z Československa v létě roku 1976 jsem náhodou potkal na ulici jednoho z kolegů, který pro dokumentaci udělal kus práce; jako svědek se při výslechu zachoval nestatečně a nyní se mi chtěl omlouvat. Řekl jsem mu tehdy: Má-li člověk hodně velké štěstí, jednou za život se mu dostane příležitosti podílet se na něčem, co ho přerůstá a co ho přetrvá. Zříci se toho je totéž, jako když Petr zapřel Krista. Nemám ti nic za zlé, je mi tě jen líto, protože ses zřekl možná toho nejlepšího ve svém životě.
Neřekl bych to dnes jinak.
Scheinfeld-Schwarzenberg, 2. ledna 1990
Vilém Prečan