Před časem vyšel v Právu článek Miroslava Šišky s názvem "Vláda, která zemřela před porodem". Hovoří se v něm o příčinách, proč se nezdařil záměr ustavit kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu po vstupu sovětských vojsk na naše území, a také, za jakých okolností došlo k jednáním o ustavení této vlády a kdo se jich zúčastnil. Myslím si, že k objasnění toho všeho je zapotřebí ještě hlouběji se orientovat v době, kdy k tomu či onomu jednání došlo. Nejdříve musím uvést, že prezident Svoboda až do svého příletu do Moskvy v pátek 23. srpna s Brežněvem telefonicky nehovořil. Tvrzení M. Šišky je v tomto bodě mylné. Proč zamýšlená dělnicko-rolnická vláda (včetně soudního tribunálu) "zemřela ještě před porodem", vyžaduje hlubší a obsáhlejší zamyšlení. Objektivní odpověď je nutno hledat nikoliv jen v tehdejší prezidentské kanceláři a v postojích prezidenta Ludvíka Svobody, ale i na ulicích, v tehdejším chování občanů republiky, v postojích mladé generace, inteligence, vojáků i dělníků v továrnách. To znamená: ve spontánním a razantním odporu veliké části obyvatelstva republiky k okupaci. Jak se věci vyvíjely a co se událo? V posledních minutách 20. srpna předseda vlády O. Černík sdělil členům předsednictva KSČ, jež tehdy zasedalo, že cizí vojska překročila naše státní hranice. Krátce před druhou hodinou v noci 21. srpna přijalo předsednictvo KSČ většinou hlasů prohlášení o vstupu armád. V tomto prohlášení bylo řečeno, že se tak stalo bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. V prohlášení se dále praví, že ústavními činiteli je okamžitě svoláváno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky a plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace. Sešla se jak vláda, tak Národní shromáždění a vydaly též svá odsuzující prohlášení ke vstupu armád.
V ranních hodinách 21. srpna rozhodla na Městském výboru KSČ v Praze skupina členů MV svolat delegáty připravovaného mimořádného sjezdu KSČ. Mimořádný sjezd se totiž měl konat 9. září a delegáti pro něj už byli zvoleni. Podle připravovaného programu tohoto sjezdu a nově se rodící politické orientace v naší zemi bylo v Moskvě jasné, že vojenský zásah, pokud by měl přijít, musí přijít ještě před tímto sjezdem, aby zabránil jak pokračování politických reforem, tak zejména personálním změnám ve vedení strany i státu, které by býval sjezd v zájmu pokračování politických reforem nepochybně přijal. Sověti si byli vědomi významu připravovaného sjezdu. Proto datum 21. srpna, zvolené pro invazi, nebylo podle mého soudu náhodné. Muselo být zvoleno dokonce ještě před slovenským sjezdem, který se měl konat koncem srpna. Již od rána 21. srpna začala řada lidí (ve zcela mimořádných podmínkách) okamžitě pracovat na organizaci sjezdu. Tento postup schválilo i shromáždění delegátů z Prahy a Středočeského kraje, které se konalo v podvečer 21. srpna v budově Vysoké školy ekonomické v Praze. Po tomto zasedání ještě zesílily všechny organizační přípravy. Mezitím se 21. srpna v dopoledních hodinách na výzvu předsednictva ÚV KSČ sešly zhruba dvě desítky členů ve stranickém hotelu Praha. Na toto jednání přišli s určitým zpožděním také Biľak, Kolder a Barbírek, a to v doprovodu dvou sovětských důstojníků. Z průběhu diskuse bylo jasné, že neměli žádný zájem na jakékoliv aktivitě proti vstupu vojsk. Zdržovali jednání a odkládali jakákoliv stanoviska i akce, a v podstatě se v zákulisí starali o vytvoření nové, kolaborantské vlády.
"Nikdo z nás delegáty na 14. sjezd nezval. Toto právo vyrval z rukou Ústředního výboru Městský výbor KSČ. Je třeba zabránit, aby Městský výbor v Praze podobným způsobem dále pracoval," prohlásil Vilém Nový. "V této situaci nemůžeme svolávat sjezd," prohlásil Drahomír Kolder. "Doporučuji, aby se ÚV sešel až v pondělí (pozn. autora: to by bylo až za pět dní) . Z toho důvodu bude třeba odložit sjezd," řekl Miloš Jakeš. "Svolání sjezdu je nemožné," prohlásil Vasil Biľak. Bylo jasné, čeho se báli. Báli se, že sjezd, i když narychlo svolaný, je odstraní z vedení strany i státu a zabrání jim pokračovat v kolaborantských praktikách. Toto takzvané "třetinové zasedání" ÚV KSČ prakticky nepřijalo žádné stanovisko. Bylo to varování, že lidé jako Biľak, Kolder a Indra budou chtít pacifikovat členy ústředního výboru strany, legalizovat vstup armád a jednat s nimi z pozice spolupráce.
Co se 21. srpna dělo na Pražském hradě a ve vládě? Prezident vydal krátké prohlášení, v němž - v souladu s prohlášením předsednictva ÚV - konstatoval, že ke vstupu armád na naše území došlo bez jeho vědomí a souhlasu. Současně vyzval občany ke klidu. Prezident a jeho kancelář se pokoušeli shromáždit informace o situaci. Byl navázán kontakt s předsednictvem Národního shromáždění a s vládou, jež se sešla za předsednictví B. Machačové. Machačová pak během dne požádala, aby prezident vládu přijal. Bylo dohodnuto, že ji přijme v 17 hodin. Dopoledne 21. srpna volal do kanceláře prezidenta Kolder, aby jeho a některé další členy předsednictva prezident přijal. Bylo dohodnuto, že přijedou v 16 hodin. Na tuto schůzku přijeli Alois Indra, Kolder, Biľak a Jozef Lenárt. Přijeli v sovětském obrněném voze. Řekli, že považují situaci za velmi vážnou, že nevědí, co se děje s ostatními, že vláda nefunguje, že nefunguje předsednictvo ÚV ani samotné ÚV. Proto prý považují za nutné převzít iniciativu a vytvořit nějaký dočasný orgán, který by převzal vládu, zavedl pořádek a vstoupil do kontaktu s představiteli zemí, jejichž vojska vstoupila do Československa. To znamená, že navrhli prezidentovi ustavit nějakou dočasnou vládu, protože - podle nich - žádná vláda neexistuje a Národní shromáždění nemá možnost pracovat. Prezident s nimi začal na toto téma hovořit. Přitom se jich ptal, kde je předseda vlády Oldřich Černík. Nepochybně věděl, že byl zatčen, právě tak jako Dubček, Smrkovský, Kriegel a další, ale chtěl vědět, v jakém jsou stavu a kde se nacházejí. Na takové otázky odpovídali, že sami nevědí, že nejsou k nalezení. Po tomto rozhovoru Indra uvedl některá jména - jako předběžné úvahy - jak by si představovali složení oné dočasné vlády. Prezident po poznámce dr. L. Nováka, že by to musela být vláda Národní fronty, která bude schopná předstoupit před Národní shromáždění a požádat o důvěru, si uvědomil, že takový návrh je nutné důkladněji rozvážit a posoudit celou situaci. Navrhl, aby se ještě sešlo předsednictvo strany a tuto věc projednalo. (Pozn. autora: to už ale nemohlo jít o celé předsednictvo, protože většina členů v té době už byla zatčena a internována, a jednat mohl pouze zbytek, tedy ti, z nichž někteří byli podezřelí z pozvání vojsk.) Po této návštěvě, při níž prezident nedal k ničemu souhlas, přijal vládu, kterou vedla Machačová. Prezident prohlásil, že považuje tuto vládu za ústavní a právoplatnou a že bez ní a bez jednání s ní nebude činit žádná rozhodnutí. O předchozí návštěvě Indry, Koldra a Biľaka se nezmínil, ani o návrzích, které mu předložili, nikoho z vlády neinformoval. Tento den večer měl prezident ještě druhý projev, v němž projevil naději, že vláda se svým předsedou O. Černíkem v čele a ostatní ústavní orgány brzy začnou vykonávat své funkce. Tak skončil na Pražském hradě den 21. srpna.
Během tohoto dne však svůj názor na vstup vojsk velmi kategoricky projevili občané republiky bez rozdílu věku a povolání. Spontánně a rozhodně odsoudili okupaci. Oni to byli, kdo vytvořili obdivuhodnou, dramatickou atmosféru těch dní. Svou intuicí vytušili, kdo jsou pravděpodobně ti, kteří jsou ochotni vytvořit kolaborantskou vládu a nahradit tak legitimní ústavní orgány. Začali je pojmenovávat. K tomu dopomohlo i prohlášení brežněvovského vedení, že jejich vojska vstoupila do Československa na pozvání státních a stranických činitelů, kteří žádali o pomoc proti kontrarevoluci. "Kdo je pozval?" ptali se lidé. Vždyť Dubčeka, Černíka, Smrkovského a další sověti zatkli a nikdo nevěděl, kam je odvezli a co s nimi je. Znovu tu byl hrdý a sebevědomý národ, který věděl, co chce, který si váží své suverenity a svobody a je ochoten k obětem. Celou noc z 21. na 22. srpna se ve velmi obtížných, okupačních podmínkách uskutečňovala náročná, vynalézavá a přesně fungující organizace mimořádného 14. sjezdu KSČ. Byl čtvrtek 22. srpna ráno, kdy se začali scházet delegáti tohoto sjezdu, a to v jednom ze závodů ČKD Vysočany. Vysočany jsou nejprůmyslovější částí Prahy a všem nám se to jevilo jako místo nejbezpečnější. Jednání sjezdu začalo v dopoledních hodinách. Zpočátku bylo zahájeno jako porada delegátů. Bylo řečeno, že hrozí nebezpečí z prodlení, totiž že tu je nebezpečí vytvoření nové, kolaborantské vlády. Všem bylo jasné, o co jde. Tento záměr bylo nutno překazit. Poté, co bylo jasno, jaký počet delegátů se sešel, byl přednesen návrh, aby se porada změnila ve sjezd. Tak se také stalo. Ustavil se tak nejvyšší a nejautoritativnější stranický orgán.
Sjezd přijal řadu dokumentů, mezi nimi provolání k národům Československa, spolu s požadavkem propuštění zatčených představitelů státu a strany, provolání ke slovenskému národu, výzvu komunistickým a dělnickým stranám světa. Na protest proti okupaci a za odchod okupačních vojsk bylo rozhodnuto na druhý den, tj. na pátek ve 12 hodin, vyhlásit generální stávku v celé zemi. Ta se uskutečnila. Byla to dějinná událost. Sjezd zrušil mandát dosavadního ÚV a ústřední kontrolní a revizní komise a rozhodl, že zvolí nové nejvyšší orgány strany, tj. ústřední výbor a ústřední revizní komisi. To se také stalo. Do ústředního výboru KSČ nebyli zvoleni takoví lidé jako Biľak, Lenárt, Jakeš, Indra, Kolder a další. Prvním tajemníkem byl znovu zvolen Alexander Dubček. Naše i světová veřejnost byla o tomto jednání a jeho výsledcích okamžitě a zevrubně informována. Sjezd uzavřel své jednání v pozdních nočních hodinách. Prohlásil se permanentním sjezdem, aby mohl ve stejném složení projednat další otázky, na něž v tomto okamžiku nebyl čas. Přes noc tak vznikla nová, všemi uznávaná politická autorita. Těch přibližně 1200 delegátů splnilo svou občanskou povinnost. Vzápětí přišly kladné ohlasy široké veřejnosti na jednání sjezdu. Když toto píši, vycházím z dané historické situace, za níž vedoucí úloha KSČ byla danou skutečností, dokonce zakotvenou v ústavě. Celá skutečnost konání mimořádného 14. sjezdu ve Vysočanech je z hlediska posuzování neúspěchu sovětské politické strategie vojenského zásahu v Československu a jeho očekávaných výsledků nesmírně důležitá. Reakce Moskvy na konání sjezdu byla okamžitá. Celé desítky let učili své i jiné soudruhy respektu a podřizování usnesením komunistických sjezdů. A nyní...? Co s vysočanským sjezdem a jeho usneseními? Poprvé se objevila taková slova, jako "sešli se samozvanci a renegáti, aby vnutili své revizionistické a pravičácké názory straně a lidu ČSSR" a podobné fráze. Tyto jejich postoje už signalizovaly budoucí vývoj.
Jak se vyvíjely události 22. srpna na Pražském hradě? Na 11 hodin byla dohodnuta návštěva velvyslance Červoněnka a vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy generála Pavlovského u prezidenta. Při tomto setkání nedošlo k žádné důležité dohodě. L. Novák ve svých vzpomínkách z tohoto dne napsal: "Myslím, že prezident nabyl dojmu, že je jen figurkou na šachovnici." Pak proběhly ještě další diskuse a návštěvy. Prezident přijal delegaci Národní fronty a B. Machačová požádala, aby prezident přijal vládu, a to ještě ten den večer. Prezident souhlasil s přijetím vlády na 21. hodinu. K večeru volal ještě jednou Červoněnko a žádal o návštěvu a rozhovor u prezidenta. Rozhovor se uskutečnil telefonicky a trval asi 15 minut. Během tohoto rozhovoru Červoněnko prezidenta informoval o jednání části předsednictva ÚV (rozumí se již bývalého), které probíhalo během podstatné části toho dne na sovětském velvyslanectví. Hlavním tématem tohoto jednání bylo vytvoření revoluční dělnickorolnické vlády. U tohoto jednání byli: Biľak, Sádovský, Indra, Lenárt, Pavlovský, Kolder, Mlynář, Soják a Piller. Tato skupina se dostavila na Hrad přibližně ve 20 hodin. Krátce po začátku se k jednání připojili Štrougal, Machačová a Hamouz, kteří měli být přijati jako členové vlády později. Mluvčím té první skupiny byl Piller. Řekl, že Červoněnko jim při jednání na velvyslanectví sdělil, že byl pověřen tlumočit stanovisko vedení komunistické strany v Moskvě: je nutno vytvořit revoluční dělnicko-rolnickou vládu. To že je kategorický požadavek Moskvy a že je už zbytečné se s Moskvou spojovat a jednat. Bylo také řečeno, že žádná jiná alternativa neexistuje. Proto přicházejí za prezidentem s návrhem, že by měl stát v čele této dočasné dělnickorolnické vlády.
Na tomto jednání si ihned vzal slovo Štrougal a řekl, že on sám a celá vláda prohlašuje, že neuznává žádnou jinou vládu než tu, která byla v čele s Černíkem jmenována prezidentem. Podobně se vyjádřila i B. Machačová a F. Hamouz. Toto jednání se uskutečnilo ve čtvrtek přibližně po 20. hodině. V té době však již všichni včetně prezidenta znali usnesení mimořádného 14. sjezdu KSČ k této otázce. Tuto skutečnost zvlášť zdůrazňovala B. Machačová. Usnesení znala i velká část československé veřejnosti. Revoluční dělnicko-rolnická vláda byla jednoznačně odmítnuta. Prezident na návrh, že by měl stát v čele této dočasné dělnickorolnické vlády, řekl, že nemůže přistoupit na jiné než ústavní řešení. Že je třeba, aby všichni, kteří byli zvoleni do čela ústavních orgánů, se vrátili do svých funkcí. To považuje za jedinou ústavní demokratickou cestu a žádnou jinou volit nebude. Řekl: "Uvědomte si, že kdybychom něco takového udělali, národ by na nás musel plivat, musel by do nás kopat." Prezident pak požádal Červoněnka, aby přijel na Hrad. Až po neúměrně dlouhé době se Červoněnko na Hrad dostavil. Byl prý velmi chladný a zaražený. Prezident ho informoval o předchozím jednání s částí bývalého předsednictva ÚV a s několika členy vlády. Šlo prakticky o to, že byla zamítnuta myšlenka ustavení dělnicko-rolnické vlády, ať již v čele s prezidentem, nebo někým jiným. Prezident Červoněnka pak znovu požádal, aby tlumočil jeho žádost o návštěvu u Brežněva v Moskvě. Červoněnko z této návštěvy odcházel asi v půl druhé v noci. Byl pátek 23. srpna. Asi ve 3 hodiny, po skončení sjezdového jednání ve Vysočanech, volal na Hrad Jiří Pelikán a žádal, aby prezident oficiálně přijal delegaci 14. sjezdu, která by ho informovala o průběhu jednání a závěrech. Teprve v pátek v 7 hodin ráno volal Červoněnko, že Brežněv přijme československého prezidenta, a ptal se, zda prezident poletí československým, anebo jejich letadlem. Moskva dala souhlas k návštěvě prezidenta Svobody teprve tehdy, když byly známy výsledky jednání 14. mimořádného sjezdu. Až do té doby odmítala jednání s prezidentem Svobodou. Tvrzení M. Šišky o tom, že Svoboda už předtím telefonicky jednal s Brežněvem, je mylné. Prezident až do svého příletu do Moskvy 23. srpna s Brežněvem telefonicky nehovořil. To znamená, že souhlas Moskvy s tím, aby prezident do Moskvy přijel, byl první reakcí sovětů na konání vysočanského sjezdu.
Ráno se ještě konala krátká schůze vlády i Národní fronty, která potvrdila do prezidentovy delegace dr. Bohuslava Kučeru, Martina Dzúra a po telefonickém rozhovoru i Gustáva Husáka, který měl do letadla nastoupit v Bratislavě. Ráno též volal na Hrad Věněk Šilhán a žádal znovu o přijetí delegace 14. sjezdu u prezidenta. Hovořil s dcerou prezidenta Zojou Svobodovou-Klusákovou. Přitom se dověděl o posledním vývoji situace a o odjezdu prezidenta do Moskvy. Na přímou žádost, aby mohl mluvit přímo s prezidentem, řekla, že to už není možné, neboť je na cestě na letiště. Tuto informaci okamžitě projednalo předsednictvo vysočanského ÚV. V tomto okamžiku se nové předsednictvo strany vyslovilo proti odjezdu prezidenta do Moskvy. Bylo jasné, že k jednání musí dříve či později dojít. Předsednictvo však dávalo přednost jednání na území ČSSR za přítomnosti propuštěných představitelů státu i strany a též představitelů nového vedení strany. Proti odjezdu prezidenta byla celá řada důvodů. Prezident jel totiž bez projednání toho, o čem bude v Moskvě - kromě požadavku na návrat Dubčeka a ostatních internovaných - jednat. Jeho orientací mohla být usnesení sjezdu, přesně formulovaná stanoviska vlády a také stanoviska Národního shromáždění. S takovou výbavou však prezident do Moskvy neodlétal. Podobný názor prezidentovi adresoval i místopředseda Národního shromáždění J. Valo. Žádal, aby prezident v této situaci neopouštěl zemi, a vše nejprve konzultoval s Národním shromážděním. V tomto okamžiku vysočanské předsednictvo ještě nevědělo, kdo tvoří doprovod prezidenta. Bylo přesvědčeno, že to má být pouze Kučera, Dzúr a Husák. Kdo všechno tvoří prezidentův doprovod, jsme se dověděli až z projevu prezidenta z pátku ráno 23. srpna. V tomto projevu prezident řekl: "Spolu se mnou odjíždějí na jednání: dr. Husák, Dzúr, Piller, Biľak, Indra a dr. Kučera." Podle záznamu z jednání vlády prezident požádal vládu, "aby určila dva členy do jeho doprovodu. Tímto úkolem pověřila vláda svého místopředsedu s. dr. Husáka a ministra národní obrany M. Dzúra. Současně byla vláda informována o jednání předsednictva ÚV NF, které určilo do prezidentova doprovodu svého člena, ministra spravedlnosti dr. Kučeru. Další složení prezidentova doprovodu vláda neprojednávala".
Ze záznamu jednání vlády je zřejmé, že prezidentovi do jeho doprovodu nikdo nenavrhl, tím méně odsouhlasil Pillera, Biľaka a Indru. Je nepochybné, že prezident si mohl do svého doprovodu přibrat svého osobního lékaře, šéfa své kanceláře a podobně. To nebyli lidé kompetentní k jednání. To, že vzal k jednání se sověty Pillera, Biľaka a Indru, tedy lidi, kteří mu v předchozích dnech navrhovali sestavit dělnicko-rolnickou vládu, a věděl tedy, o co jde a jací to jsou lidé, byla jeho odpovědnost a naprostá politická krátkozrakost, ne-li co horšího. Indru, Biľaka a Pillera právě vysočanský sjezd zbavil všech dosavadních funkcí a nezvolil je do žádného stranického orgánu. Tito lidé už v tom okamžiku nikoho nezastupovali. Prezident L. Svoboda je svým rozhodnutím učinil kompetentními, aby jednali jako zástupci československého lidu a jeho zájmů s těmi, kteří okupovali naši zem. V Moskvě se u jednoho stolu sešli představitelé okupační mocnosti s představiteli okupované země ve starém složení. V těchto okamžicích se začala rýsovat cestička obnovení myšlenky dělnicko-rolnické vlády, ale už v docela jiné situaci a v jiných podobách. Jednání v Moskvě naše obavy potvrdilo. Dělnicko-rolnická vláda nezemřela před porodem. Narodila se císařským řezem v Moskvě. Hlavními porodníky byli: Brežněv, Kosygin, Podgorný, učenlivými asistenty byli: Svoboda, Husák, Biľak a další. Husák a Biľak se pak stali hlavními architekty politiky zhoubné normalizace.
Právo, 24.08.2002, str. 12