Osmého listopadu v noci jsem poslouchal v televizi přenos jednání z Poslanecké sněmovny.
Jednalo se o zákon, který by měl upravit odškodnění obětí nacistického i komunistického režimu. Poslechl jsem si vystoupení poslankyně Jitky Gruntové z KSČM a vystoupení několika dalších poslanců, včetně místopředsedkyně Sněmovny Miroslavy Němcové z ODS. Některá z těch vystoupení byla zajímavá a věcná. I vystoupení paní Němcové jsem pozorně sledoval. Velmi jsem ale nesouhlasil, když řekla: "Byla by to zoufalá ztráta času, kdybych se já pokusila přesvědčit komunistickou poslankyni, že by měla mít stejný pohled na dobu okupace (moje poznámka: asi měla na mysli nacistickou okupaci) a stejný pohled na ty, kteří byli pozváni Komunistickou stranou Československa na to neštěstí, které tito okupanti naší zemi způsobili."
Nechám stranou polemický tón tohoto vystoupení. Jde mi o jedno historicky nepravdivé tvrzení: že okupanti v roce 1968 byli pozváni Komunistickou stranou Československa. Je to minimálně projev hrubé neznalosti tehdejších událostí.
Připomínám, že vzápětí po překročení našich hranic okupačními vojsky vydalo tehdejší předsednictvo KSČ prohlášení proti této invazi, odsoudilo ji jako akt odporující mezinárodnímu právu a přijalo řadu důležitých opatření, adresovaných lidu, vládě a parlamentu republiky. Den poté se v Praze Vysočanech sešlo více než 1200 delegátů, legitimně zvolených pro čtrnáctý sjezd, připravovaný na září roku 1968. Tento mimořádný sjezd, který trval jeden jediný den, přijal odsuzující stanovisko k vojenské invazi do země a nazval ji okupací. V tomto duchu oslovil i světovou veřejnost. Požadoval osvobození a návrat do funkcí Sověty zatčených vedoucích představitelů republiky: A. Dubčeka, J. Smrkovského, O. Černíka, F. Kriegla a dalších.
Na vysočanském sjezdu nově zvolené orgány tehdejší komunistické strany se staly respektovanými organizátory odporu proti okupantům. Příznivci invaze a okupanty předpokládaní funkcionáři quislingovské vlády (Indra, Biľak, Kolder, Lenárt a další) byli zbaveni vedoucích funkcí v komunistické straně. Taková je stručně vyjádřená pravda oněch dramatických dnů.
Jakkoliv zkreslovat a zamlčovat tuto pravdu je škodlivé nejenom z hlediska historické paměti, ale i společenské morálky. Už toho bylo pokaženo až příliš. Jde také o ty členy tehdejší komunistické strany, kteří se jednoznačně postavili na odpor proti okupaci a v následující tzv. normalizaci dokázali držet své slovo. Setrvali na svých postojích, nepřijali nabídku stát se pomýlenými. Byli proto zbaveni svých zaměstnání a postiženy byly i jejich rodiny.
Jaký je rozdíl mezi těmito lidmi a těmi, kteří v době normalizace prošli všemi prověrkami, nebo dokonce vstupovali do KSČ s podmínkou, že budou souhlasit se vstupem cizích vojsk a okupací! Mnozí z nich zastávají významné politické a státní funkce i dnes.
Zarazilo mě, že nikdo z přítomných poslanců se nepřihlásil o slovo, aby onu nepravdu, vyslovenou paní místopředsedkyní, kategoricky popřel. Jak je vidět, ani v našem parlamentě historická paměť nesídlí.
(Autor byl hlavní organizátor a mluvčí vysočanského sjezdu KSČ)