To, co nám v těchto dnech prezentuje koaliční vláda Vladimíra Špidly pod názvem "reforma veřejných financí", nemá hlavu ani patu. Premiér by především měl Poslanecké sněmovně a celé společnosti předložit stručnou, srozumitelnou a konkrétní analýzu současného stavu české ekonomiky a celé společnosti včetně příčin tohoto stavu a základní směry činnosti, jak tuto situaci změnit k lepšímu. Na základě takové analýzy by měla být předložena opatření na nejbližší období (nejlépe na zbytek funkčního období této vlády, tedy do roku 2006) a cílová řešení, řekněme do roku 2010. Občané by měli vědět, co je čeká dobrého i zlého a k jakým cílům to má vést. Vlastně by to mělo být nové programové prohlášení vlády, protože to z doby nástupu této vlády již neplatí. Takový nový program by měl být projednán v Poslanecké sněmovně a jeho schválení by bylo vyslovením důvěry vládě. Pokud by schválen nebyl, vláda by měla podat demisi a měla by být vytvořena vláda nová, která by měla schopnost i odborné předpoklady takový úkol řešit. Za této kritické situace by bylo vhodné, aby byl učiněn pokus vytvořit vládu z odborníků, navržený podle poměrného zastoupení všech politických stran v Poslanecké sněmovně. Měl by to být pokus, právo každé strany navrhnout v odpovídajícím počtu své odborníky. Právo, ale ne povinnost, protože by určitě každá strana zvážila, zda se jí podaří v rámci takové vlády prosadit své programové úkoly, zda nový program vlády je pro nejbližší období v souladu s jejími programovými cíli. Nebylo by to jednoduché, ale bylo by to možné v případě, že pro nejbližší 2 - 3 roky dají parlamentní strany přednost vyvedení společnosti z hrozící hluboké krize. Kdyby se to podařilo, společnost by jistě dokázala posoudit v příštích volbách, která strana se o to nejvíce za sloužila.
Vypracovat program okamžitých (pro 2 - 3 roky) opatření k nápravě situace a věrohodně stanovit cíle rozvoje ekonomiky a životní úrovně do konce první dekády tohoto století není v současné domácí i světové situaci jednoduché. Stanovit základní cíle v uvedeném smyslu je velmi náročné a zkušenosti učí, že je třeba řešit především jeden složitý problém. Čemu dát přednost? Okamžitému zlepšení životní úrovně, nebo vytvoření předpokladů pro budoucí efektivní rozvoj? To první je v rozporu s tím druhým. Jde o soustředění sil i prostředků. Máme z toho mnoho zkušeností i z minulosti. Počátkem sedmdesátých let bylo rozhodnuto dát přednost růstu životní úrovně. Politicky to bylo oprávněné. Tato léta skutečně zaznamenala nejrychlejší dynamiku růstu životní úrovně, což se projevilo v rekordní bytové výstavbě a rekordní porodnosti. Dnes však s odstupem můžeme konstatovat, že nebylo nalezeno optimální sladění bezprostředních a budoucích potřeb (zájmů). Nebyla totiž v příznivé mezinárodní situaci využita možnost technické a technologické rekonstrukce národního hospodářství, což se nepříznivě projevilo v letech osmdesátých. Proto je třeba všechna prováděná opatření nejenom vybilancovat souhrnně (za všechna odvětví života společnosti), ale současně vyhodnotit důsledky nejenom pro současnost, ale i pro budoucnost. V dnešní situaci je takové rozhodování daleko složitější a prosazení nezbytných opatření nesrovnatelně náročnější. Nejde totiž o nic menšího, než vypracovat zásadně novou koncepci rozvoje národního hospodářství (dnes žádnou nemáme) na středně i dlouhodobé období a vytvořit tomu odpovídající systém hospodářského mechanismu v podmínkách tržního hospodářství.
Laskavý čtenář ať tyto úvahy považuje za můj osobní názor v diskusi o tom, zda "reformu" ano či ne, případně jakou. O konkrétních námětech příště.
Haló noviny, 16. července 2003
Vládní reforma veřejných financí je v podstatě neprovázaný návrh náhodně vybraných opatření v oblasti daňové a v oblasti takzvaných úspor rozpočtových kapitol.
Jediným cílem je zastavení a snížení deficitu státního a veřejných rozpočtů. Skutečností však je, že tato "reforma" nemá žádnou ucelenou koncepci, neřeší, naopak prohlubuje, problémy ve všech ožehavých oblastech, zejména ve zdravotnictví, školství, vědě a výzkumu a navíc vede k totální likvidaci obranyschopnosti ČR. Přivede ke snížení životní úrovně většiny obyvatelstva, zejména důchodců. Dala by se nakonec pochopit různá restriktivní opatření, pokud by prokazatelně sloužila obnovení růstu ekonomiky a řešení alespoň některých nejvážnějších problémů. Bohužel není tomu tak. Vláda a premiér Vladimír Špidla zatím se ani náznakem nepokoušejí souhrnně charakterizovat smysl navrhovaných opatření. Zatím pouze Špidla prohlásil, že je reforma nutná proto, aby platy a důchody nebyly poloviční. To tedy vskutku není důstojný cíl.
Pokud jde o daně a odvody na sociální (důchodové) a zdravotní pojištění, nemám nic proti tomu, aby byla provedena některá zjednodušení a racionalizace. To, co vláda navrhuje, je však ubohé "příštipkaření", které žádný věcný problém neřeší. Míru zdravého rozumu překračuje i návrh představitele ODS Tlustého, který předložil "rovnou sociální dávku (jedinou místo všech dosavadních) pro všechny ve výši 3,5 - 4 tisíce". Jaký problém řeší daňové návrhy? Vedou pouze k zvýšení celkové úrovně spotřebitelských cen. V současné době je stále ostřejší problém zajištění prostředků na důchody a na zdravotní péči. Proč se tedy neřeší alespoň tyto dva problémy? Je všeobecně známo, že problém prostředků na důchody vznikl po roce 1996, kdy Klausova vláda snížila odvody na sociální pojištění. Proč tedy nezvýšit tyto odvody na takovou úroveň, aby plně zajišťovaly nezbytné prostředky? Podobné je to i se zdravotním pojištěním. Ministryně zdravotnictví přišla s návrhem jak zvýšit "spoluúčast" občanů na hrazení nákladů na zdravotní péči. Proč to však dělat tak složitě (každý občan by měl ročně zaplatit 2000 korun a z těch by se odečítaly různé platby). Nebylo by skutečně jednodušší zvýšit odvody zaměstnanců o potřebnou výši? Samozřejmě současně by se mohla o potřebnou částku daň z příjmů zaměstnanců, aby suma daní z mezd a odvody nebyla vyšší než dříve. Koncepčně a výhledově by stálo za zamyšlení, zda by v budoucnu sociální a zdravotní pojištění neměli platit pouze zaměstnanci ze svých platů s tím, že by se minimalizovala nebo vůbec zrušila daň z příjmů zaměstnanců. Na druhé straně by se mohly snižovat (případně až vůbec zrušit) odvody na sociální a zdravotní pojištění, které dnes zatěžují zaměstnavatele a ti by naopak odváděli pouze daně z příjmů na krytí potřeb státního i obecních rozpočtů. Tím by se celý systém daní a odvodů výrazně zjednodušil a stal by se velmi průhledným. Pro zaměstnavatele by se výrazně snížily náklady na pracovní síly, vznikl by i větší prostor pro růst mezd. Na druhé straně by zaměstnanci odváděli ze svých platů a mezd pouze prostředky pro své důchodové a zdravotní pojištění. Samozřejmě je věcí podrobných propočtů k tomu, aby taková "reforma" mohla být po případných etapách provedena. Stát by v tomto případě však měl plně garantovat jak potřebnou zdravotní péči, tak i důchody. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že základním problémem zabezpečení prostředků na důchody není demografický vývoj (stárnutí) obyvatelstva. Základním problémem je vysoká nezaměstnanost (výrazné snížení počtu zaměstnaných), což vede k nízkým odvodům na pojištění. Průběžné financování důchodů je jedinou zárukou toho, že bude na důchody a je hloupé a svým způsobem až trestuhodné rozšiřovat názory, že lidé v produktivním věku "živí důchodce". Ti současní důchodci si platili na své důchody za celé období své pracovní činnosti. Ti dnešní pracující si platí na své budoucí důchody. Je to tak a ne jinak. Všechny pokusy s "kapitálovými fondy" a se spořením "na stará kolena" jsou nepravdivé, nereálné a vedly by krachu celého penzijního systému.
Je tedy možné a v řadě případů i rozumné provést některé úpravy v daňovém systému a v systému odvodů. Musí to však mít konkrétní smysl a současně řešit naléhavé problémy.
Haló noviny, 17. července 2003
Jak již bylo uvedeno v první části tohoto malého seriálu, místo takzvané »reformy veřejných financí« by bylo třeba - na základě analýzy stavu a příčin kritického stavu české ekonomiky a celé společnosti - předložit Poslanecké sněmovně a celé společnosti konkrétní, srozumitelný program nápravy současného stavu.
Měla by to být opatření na nejbližší období (do roku 2006, tedy do doby skončení funkčního období této vlády) a cílová řešení, například do roku 2010. Občané by měli vědět, co je čeká dobrého i zlého a k jakým cílům to má vést.
Stanovení výhledových cílů je velmi náročné. Nesmí jít o nějakou »slibotechnu«, ale o stanovení (třeba náročných) reálných cílů, zdůvodněných nezbytnými propočty a bilancemi. Na základě znalostí stavu ekonomiky, minulého vývoje i založených tendencí vývoje si dovolím spíše ilustrativní náznak takových výhledových cílů do roku 2010. Jde o ověřování možností takových cílů (spíše maximalistických) protože současný stav české ekonomiky je horší, než si nejenom většina občanů, ale i politiků a odborníků představuje. Nejenom, že je devastována (často doslova fyzicky) řada výrobních odvětví, ale podařilo se devastovat i za desetiletí historicky složivší se odběratelsko-dodavatelské vztahy domácí i zahraniční. Radikální změna struktury výroby nenastala ve své většině v důsledku objektivního technického a technologického pokroku (vývoje) ve výrobě zboží, ale v důsledku násilné likvidace tradičních (a dnes ještě perspektivnějších) zahraničně-obchodních vztahů a vytlačení domácí výroby z domácího trhu zahraničními dotovanými výrobky (například obuv, textil, konfekce, »bílé zboží« a zejména zemědělské a potravinářské zboží). Jaké cíle ve výrobě a v životní úrovni si tedy za této situace můžeme postavit, přesněji jaké cíle máme ověřovat z hlediska reálnosti v čase i z hlediska »kapitálových« (v dnešním pojetí) možností? Když za základ vezmeme »Program obnovy« schválený na posledním sjezdu KSČM a tam uvedená opatření budeme aktualizovat do současné situace a věcně je konkretizovat, daly by se vzít za základ ověřování následující cíle. Usilovat o růst hrubého domácího produktu ve srovnání se současnou úrovní zhruba o 15 - 20 procent. Je to velmi náročně postavená »laťka«, protože za posledních 14 let HDP spíše stagnuje nebo je nižší než v roce 1989 (podle toho, které statistické údaje použijeme). Zhruba o stejnou úroveň by se mělo usilovat u růstu reálných příjmů obyvatelstva (mezd a důchodů). Nominální příjmy by měly růst možná až několikanásobně rychleji, v závislosti na růstu inflace. Zde je třeba pouze poznamenat, že je nutno počítat se značným růstem spotřebitelských cen. Nasvědčují tomu založené tendence vývoje a svým způsobem je to i nezbytné vzhledem k zvýšení parity kupní síly koruny ve srovnání s eurem. Spoléhat se pouze na »zpevňování« koruny nelze. Je nutno však dbát, aby růst nominálních mezd a důchodů byl rychlejší než růst cen. Stagnace spotřebitelských cen je pro nás z národohospodářského hlediska (včetně životní úrovně) neúnosná, protože reálná hodnota koruny by měla být ve srovnání s oficiálním kurzem minimálně dvojnásobná. Případné přijetí eura za současného stavu by pro nás bylo ekonomickou a sociální katastrofou. To jsou základní, takzvaně makroekonomické, cílové ukazatele, o které bychom měli usilovat. Pokusím se je konkretizovat podle jednotlivých oblastí národního hospodářství.
Haló noviny, 19. července 2003
Stav české ekonomiky je daleko horší, než se občanům a bohužel i politikům zdá z pohledu každodenního života.
Převažující podíl základních odvětví národního hospodářství je v rukou zahraničního kapitálu (v některých oborech odhadem 70 a více procent). Znamená to, že zisky plynou do ciziny a o osudu příslušných podniků rozhodují zájmy vlastníků a ne zájmy české ekonomiky a společnosti. Podstatná část ekonomiky byla vytunelována, tedy rozkradena (i když často v souladu se zákony). Vše bylo nejenom levně prodáno, ale i často »očištěno« ze skutečných nebo zdánlivých dluhů a ztrát. Pouze do bankovního sektoru tak bylo »přečerpáno« ze státní pokladny podle některých informací až 720 miliard korun. Řada závodů je již doslova fyzicky likvidována (stroje rozprodány, odvezeny do jiných závodů nových vlastníků, nebo sešrotovány). Již od počátku devadesátých let byl zlikvidován (až na výjimky) výzkum a vývoj nových výrobků a technologií. Takový je současný stav a to, že se nám ještě nevede »katastrofálně«, je výsledkem toho, že v posledních letech žijeme »nad poměry«. Znamená to, že společnost jako celek spotřebuje každý rok více, než vytvoří nových hodnot (zboží a služeb). Je to přechodně možné tím, že díry ve veřejných rozpočtech jsou ucpávány z výprodeje národního majetku a že se zadlužujeme na všech úrovních (stát, banky, podniky i obyvatelstvo). Výprodej však pomalu končí a ani zadlužování není možné donekonečna. V tom je hlavní nebezpečí, protože uvedené dva »penězovody« za rok či dva skončí a může nastat (zatím většinou občanů i politiků nechtěný, krutý, všeobecný bankrot. Nyní »je sice už spíše po dvanácté«, ale i tak musí být učiněno vše k tomu, aby bylo zabráněno nejhoršímu a aby byla nastoupena cesta nápravy.
Nebude to lehké ani krátkodobé. Je třeba napravit »tisíc« věcí. Od neproduktivního státního aparátu, který své funkce nevykonává, spíše na nich parazituje (korupce, »legální« zadávání různých prací soukromým a poradenským firmám - samozřejmě »za provizi«, toho, co by měl sám vykonat), přes obdobně pracující soudnictví a policii. Zákony umožňují vše pro ty, co mají peníze. Zákony jsou nepřehledné, rozsáhlé, nesrozumitelné a dávají tak šanci advokátům a různým poradcům. I u nás již pomalu platí heslo jako v USA: »Každý musí mít svého právník« (jinak je ztracen). Většina bank, hlavně velkých, je v rukou zahraničního kapitálu a doposud se vlastně živila na úkor státu. Banky (dokonce i Česká národní banka) neslouží občanům, podnikům, společnosti. Jejich vlastníci a manažeři mají jediný cíl: dosáhnout maximální zisk a co nejvyšší (nikým nekontrolované) příjmy »bankéřů«. Tisíce auditorů, poradenských služeb, realitních a reklamních agentur odsává od občanů a podniků desítky miliard korun za věci zcela zbytečné. Nejenom výrobní a dopravní podniky, ale i nemocnice, vojáci a úřady používají služeb různých společností místo toho, aby si je za zhruba třetinu nákladů zajišťovaly ve své režii. Například různé bezpečnostní agentury jsou již početně větší než armáda nebo policie. Zavést v těchto věcech pořádek je práce na řadu let a bude vyžadovat zásadní změny řady zákonů. Je třeba vytvořit i nové instituce pro vypracování strategie a koncepce dalšího rozvoje české ekonomiky a pro odpovědnou správu státního majetku. Jinak řečeno: základním úkolem je provést zásadní reformu celého systému státní správy (včetně krajů, měst a obcí) a racionalizovat a zprůhlednit celý hospodářský mechanismus. Poznamenávám však, že v této etapě nejde o »revoluční změnu«. Jde o racionalizaci v rámci kapitalismu, protože ten »český druh kapitalismu« je zcela neživotný. Jedině tak je možné v nejbližší etapě zajistit to, čemu se donedávna v západních zemích říkalo »sociální stát« (v rámci kapitalistického systému). Bez této etapy zřejmě není možné přejít ke strategickému úkolu: přechodu k sociálně spravedlivé společnosti - socialismu. Kromě uvedených dlouhodobých úkolů jsou však nutná i opatření okamžitá (nebo první kroky uvedených dlouhodobých úkolů). O tom příště.
Haló noviny, 30. července 2003
V minulých částech tohoto seriálu bylo zdůvodněno, že vládou navrhovaná reforma veřejných financí neřeší (ani nevytváří předpoklady pro řešení) hlavních ekonomických a sociálních problémů české společnosti. I když její některé návrhy mohou být přijatelné (racionální), jako celek by reforma nevedla k obnovení růstu ekonomiky a životní úrovně. Je tomu tak proto, že má tvrdě restriktivní charakter, omezuje poptávku obyvatelstva a nevytváří podmínky pro rozvoj výroby i odbytu zboží (doma i v zahraničí). Vedla by k pokračování útlumu nebo i poklesu ekonomiky. Proto je nutno zaměřit se především na podporu rozvoje ekonomiky a poptávky obyvatelstva. Při absolutním nedostatku finančních prostředků nelze "řešit všechno najednou". Je třeba pečlivě vybrat prioritní úkoly, které umožní co nejrychleji podpořit některé rozvojové programy. Jednou z takových oblastí je rozvoj výstavby bytů (sociálních - nájemních - i družstevních, za významné podpory státu; nenávratné dotace a výhodné dlouhodobé půjčky). Zvýšit výstavbu takových bytů během dvou - tří let minimálně na trojnásobek až pětinásobek (zatím se takových bytů staví méně než 2000 ročně) v regionech s největší potřebou, by mohl být úkol reálný a mohl by podpořit rozvoj stavební výroby i výroby řady zpracovatelských odvětví. Maximálně zvýšit ochranu domácího trhu a domácích výrobců omezením nelegálního dovozu a dovozu nekvalitního zboží (i když jsme v "předvstupním období" do EU, možnosti i v tomto směru jsou). Samozřejmě je třeba podpořit odbyt domácího zboží před dovozem zboží stejné kvality. Výrazně rozvinout aktivitu státu a podporu podniků při obnovení tradičních vývozů do států býv. SSSR, Číny a rozvojových zemí. Co stát cíleně zlikvidoval, měl by nyní napravit. Je nesporné, že všechna uvedená i další opatření nezbytně vyžadují značné finanční prostředky. Jsou v podstatě tři možnosti. Především tvrdě skoncovat s únikem zdrojů (korupce, tunelování, rozkrádání, vymahatelnost pohledávek) a přikročit k radikální racionalizaci celé státní správy a současného hospodářského mechanismu. Druhou cestou je stanovení nových priorit (čemu dát přednost) a jiné časové rozložení dosavadních představ (například rozsah a etapizace výstavby dálnic a železničních koridorů). Třetí cestou je získání dalších úvěrů, které by byly využity pro rozvoj ekonomiky s maximální garancí návratnosti. Úvěry pro stát, podniky i obyvatelstvo. Dnes není ani tak nebezpečný celkový rozsah zadluženosti, ale to, že většina dluhů nemá ani naději návratnosti. Další konkrétní návrhy je možné vybrat z "Programu obnovy", schváleného V. sjezdem KSČM.
Zastavit dosavadní vývoj a postupně nastoupit cestu obnovy trvalého ekonomického růstu a s ním spojeného růstu životní úrovně a obnovy základních životních a sociálních jistot bude velmi náročné a dlouhodobé. Z důvodů situace ve světě i z důvodů vnitropolitických. Je třeba získat většinu občanů pro tento program a vytvořit podmínky, aby po příštích volbách bylo dosaženo takové složení Poslanecké sněmovny, které by podpořilo vytvoření skutečně levicové vlády, aby se zvýšila reálná účast občanů na rozhodování věcí veřejných. Proto je politickým předpokladem k nastoupení cesty nápravy situace zásadní prohloubení a upevnění demokracie u nás. O tom v poslední části.
Haló noviny, 6. srpna 2003
Připravit srozumitelný a konkrétní program nápravy současné ekonomické, finanční a sociální situace je velmi náročným úkolem. Musí být realizovatelný (tedy žádné populistické sliby), ale současně dostatečně přitažlivý pro většinu občanů. Daleko složitějším úkolem je však vytvořit podmínky pro to, aby takový program mohl být vůbec realizován. Znamená to vytvořit takové rozložení politických sil, aby většina poslanců program podpořila a aby byla vytvořena vláda, která by chtěla a byla schopna program realizovat. V prví etapě musí skutečná levice získat v nejbližších volbách v Poslanecké sněmovně nadpoloviční většinu, dostatečně silnou i pro schvalování ústavních zákonů. Poslední volby do Poslanecké sněmovny ukázaly, že by to nemusel být úkol nesplnitelný, kdyby se vedení současné sociálně demokratické strany drželo svého levicového předvolebního programu. V současné době je jedinou, skutečně levicovou stranou KSČM. V posledních volbách do Poslanecké sněmovny KSČM získala 41 poslaneckých mandát, tedy 20 % celkového počtu. Je to velký úspěch, pro prosazení zásadních změn to však nestačí. Je třeba o 50 až 1000 procent více poslanců za KSČM a navíc získat spolehlivé spojence v sociální demokracii nebo v jiných stranách. K dosažení tohoto cíle i ke zvýšení důvěryhodnosti Poslanecké sněmovny a celého Parlamentu ČR je třeba vypracovat a prosazovat program prohloubení a upevnění demokracie v České republice. Pravicové strany i část funkcionářů ČSSD nepovažuje KSČM za demokratickou stranu (i když k tomu nemají žádné důvody a důkazy). I proto musí KSČM dokázat, že je ještě demokratičtější stranou než všechny ostatní. Důkazem demokratičnosti KSČM je její program i činnost, musí však o tom přesvědčit i většinu občanů. Co by mohlo být v takovém programu? Například bránit omezování pluralitního charakteru politického systému, nepřipustit diskriminaci menších stran a snížit hranici zvolení do Poslanecké sněmovny PČR z 5 % na 3 %. Uhájit poměrný systém ve volbách a uzákonit poměrné zastoupení jako právo všech politických stran v zastupitelských orgánech všech stupňů (včetně vlády). Měla by být uzákoněna odvolatelnost poslanců a zrušeny všechna privilegia (výhody), které nejsou spojeny přímo s výkonem poslaneckého mandátu. Poslanec by neměl být současně v žádné funkci moci výkonné (například členem vlády) ani v různých podnikatelských aktivitách a měl by se plně soustředit na výkon poslanecké funkce. Nadále usilovat o zrušení Senátu jako instituce nadbytečné a neproduktivní. Usilovat o zjednodušení systému státní správy, znovu posoudit územně správní uspořádání státu. Ukazuje se, že okresní článek chybí a i dnes se v některých směrech nedá vypustit. Krajský článek je od občanů daleko a je nebezpečí, že by mohl přivést k nefunkčnosti jednotného státu. Uvedené otázky včetně postavení a funkcí prezidenta republiky, by v celém komplexu měly být předmětem široké odborné i veřejné diskuse. Až podle výsledků takové diskuse by se mělo rozhodovat o dílčích otázkách, jakou je například přímá volba prezidenta, která na dnešním těžkopádném systému moci výkonné nic neřeší.
Samostatnou otázku tvoří funkce státu v tvorbě a realizaci hospodářské politiky (nesmyslné diskuse zda má být v této oblasti stát co nejslabší). Stát i v ekonomické oblasti musí být silný podle potřeb. Silnější v době různých krizových situací, slabší v době klidu a rozkvětu (toho však moc nebude). Zvážit, zda by dnešní hospodářská ministerstva neměla být vyčleněna do samostatné instituce, kde by nenastávaly změny po každých poslaneckých volbách (něco podobné jako ČNB), kde by vedení volila Poslanecká sněmovna (například třetinu každé 2-3 roky. I to by mohlo přispět ke stabilizaci hospodářské politiky a vytvořit podmínky pro zvýšení profesionality.
Vypracování komplexního programu prohloubení demokracie, včetně zvýšení účasti občanů na běžném řízení státu, je nezbytné také proto, aby při rozhodování o dílčích krocích se nemuselo improvizovat, jak je tomu doposud. Náměty na nápravu situace doslova »rostou pod rukama«. Je nesnadné, ale potřebné vybrat ty nejdůležitější a ty, které mají naději na úspěch v dohledné době.
Haló noviny, 9. srpna 2003