Opozici se často vyčítá provládními činiteli, že kromě kritiky vlády nemá co národu nabídnout. Nemá prý svůj vlastní pozitivní či konstruktivní program, své vlastní řešení problémů, na které politický a hospodářský rozvoj republiky v radikálně změněných vnitřních i vnějších podmínkách naráží. Není to samozřejmě pravda; stačí jen nahlédnout do volebních či jiných programů opozičních stran, abychom se o tom přesvědčili. Jinou věcí je ovšem kvalita těchto programů. Většina opozičních stran v zásadě souhlasí s dosavadním prokapitalistickým vývojovým směrem a navrhuje pouze různá vylepšení, zaměřená na sociální či ekogickou citlivost nově vznikajícího hospodářsko-politického systému. Jsou-li drobnějšího rázu, pak jsou vládní koalicí spíše na pomoc než na obtíž; jsou-li závažná, pak jsou obvykle označována za "nesystémová", nezapadající do celkové logiky fungování liberálního kapitalismu a tudíž pro vládu nepřijatelná.
V tom musím dát vládě za pravdu. Již J. W. Goethe kdysi poznamenal, že "nezapneš-li si správně první knoflík, už si kabát správně nezapneš". Je-li první knoflík zapnut kapitalisticky, ani další nemohou být zapnuty jinak: zcela zbytečně se proto pokoušejí distancovat někteří bývalí prominenti OF, včetně prezidenta republiky, od "nechtěných" důsledků listopadového kapitalistického převratu. Rozhodující první knoflík zapínali či spoluzapínali sami a nevěděli-li tehdy, co vlastně činí, nic to na věci nemění. Podstatné je, že kapitalistický kabát hospodářství naší republice nesvědčí, což si uvědomuje, i když poněkud opožděně, stále větší počet jejích občanů.
Chceme-li vybřednout ze svízelné situace, vyvolané liberálním hospodářským fundamentalismem Klausovy brigády ekonomů, nemůžeme tedy spoléhat na jakési dodatečné úpravy nebo opravy systému jimi zavedeného. Ty nic podstatného nezmění, neboť postihují jen následky, nikoli příčiny. Skutečná alternativa hospodářského vývoje ČR musí začínat od onoho "prvního knoflíku", jímž byla nesporně obnova kapitalistického soukromého vlastnictví cestou rychlé a nekompromisní likvidace národního majetku.
Právě v této oblasti se cítí apoštolové privatizace velmi jistě. Což má soukromé vlastnictví nějakou alternativu? Není přirozené a odpovídající lidským sklonům? Není historicky osvědčené? Nevládne téměř na celém světě? Neztroskotal snad pokus o "komunistické" státní vlastnictví a nedokázal chybnost jeho koncepce? Není soukromý zájem nejsilnější silou pokroku?
Naštěstí téměř nic z toho není pravda. Soukromé vlastnictví není ani věčné, ani jedině odpovídající lidské přirozenosti. Ostatně ani přes výklady T. Ježka nevím dost přesně, co se míní pod "lidskou přirozeností" - zda biologická podstata člověka, která jej spojuje se světem zvířat, z nichž některá jsou velmi dravá, anebo jeho podstata duchovní, která jej naopak od zvířat odděluje. Zato vím, že lidstvo se po tisíciletí bez soukromého vlastnictví obešlo. Samo soukromé vlastnictví od svého vzniku prošlo složitým vývojem, v jehož důsledku dnes naprosto převažující část světového průmyslu a obchodu je bezprostředně řízena nájemnými pracovníky - manažery a soukromé vlastníky opět k ničemu nepotřebuje. Podobně je tomu s "osvědčenosti" kapitalistických vlastnických vztahů. Vyvolaly dvě světové války a nepřetržitou řadu dodnes trvajících válek lokálních. Odsuzují dennodenně desetitisíce lidí - včetně dětí - k smrti hladem a podvýživou a přivedly svou nešetrností vůči životnímu prostředí celé lidstvo na samý pokraj zničení jeho přirozených životních podmínek A konečně neplatí ani to, že neexistuje jiná alternativa vlastnických vztahů. Existuje, a rodí se přímo uvnitř kapitalismu.
Ve vyspělých kapitalistických zemích racionálně uvažující kapitalisté už dávno pochopili (jsou k tomu vedeni i rostoucí technologickou náročností výroby), že cesta k vyšším ziskům nevede přes bezohledný růst vykořisťování dělníků a zaměstnanců vůbec. Ten budí jejich odpor, stávky, narušování výrobního cyklu a ohrožování drahé techniky. Chytřejší je usilovat o sociální smír vtažením zaměstnance do problémů podniku, spojit fiktivně nebo skutečně jeho osobní zájem se zájmem firmy. Baťův systém řízení a organizace podniku byl jedním z prvních průkopnických systémů řízení práce tohoto druhu, opírajících se o zájem a iniciativu zaměstnanců (kteří byli ostatně zásadně označováni za "spolupracovníky"). Dnes jsou pojmy jako "sociální partnerství", "participace" apod. na západ od našich hranic zcela běžné, stejně jako systémy řízení, založené na spolupráci zaměstnanců s vedením podniku včetně spoluúčasti na zisku. To ovšem činí urputnými bojovníky za demokracii obdivovanou figuru kapitalisty - nositele světlých zítřků - ještě více pochybnou než dříve. Kapitalismus si vlastním vývojem v nových systémech řízení vytváří paradoxně dalšího ze svých vlastních hrobařů.
Tento prvek nezamýšleného, leč objektivního společenského pokroku v sobě obsahuje i směrovku dalšího (téď bych i já řekl "přirozeného", tj. z vývoje výroby samé vyplývajícího) vývoje vlastnických vztahů. Soukromé vlastnictví je obecně na konci svých historických možností. I u nás zlaté opojení privatizací vyúsťuje do zákonité kocoviny, ztráty národního bohatství jsou již neobhajitelné. Co tedy místo soukromokapitalistického vlastnictví? Jaký má být první knoflík?
Není to alternativa obnovy státního vlastnictví výrobních prostředků, přestože si mnozí komunisté jinou podobu nesoukromého, tedy společenského vlastnictví nedovedou představit. Stát je politická, nikoli ekonomická instituce, má své zvláštní poslání a zvláštní, tomuto poslání odpovídající metody práce. Jejich zanášení do hospodářského života, jemuž se nelze vyhnout, vede k administrativním přístupům, k byrokracii, nadměrnému centralismu. Opravdu není vhodné, aby o osudech hospodářské sféry rozhodovali státní úředníci, kteří za svá rozhodnutí nenesou žádnou hmotnou zodpovědnost a prosazují je ne díky jejich rozumnosti či zájmovému konsensu, ale díky autoritě státu. Nevyplatilo se to za socialismu, nevyplácí se to ani za kapitalismu, včetně "našeho". Ostatně i autentický marxismus - jak je či mělo by být známo - se k existenci státu v budoucí beztřídní společnosti stavěl kriticky a nepředvídal ji. Společensky nutné funkce státu měly být přeneseny bezprostředně na občany a vykonávány formou, kterou bychom dnes nazvali samosprávou.
Samospráva je zásadním východiskem i v ekonomické oblasti. Je schopna nahradit vývojové stimuly soukromého vlastnictví i koordinační a sociálně ochrannou funkci státu, spojením osobního hmotného zájmu se základními principy demokracie. Živelně se rodí v rámci kapitalistického systému a roste v něm přes všechny překážky, které musí překonávat. Některé z nich živí pochybnosti: Jak se může uplatnit samospráva v podnicích, ve kterých vládne přísná technologická a organizační disciplína? Má manažer, který se musí denně operativně rozhodovat, neustále svolávat kolektivní samosprávný orgán, a ne-li, v čem je potom vlastně samospráva? Ministr financí často vydává předpisy a nařízení, které se nelíbí naprosté většině občanů (a která by mu "samosprávně" neodhlasovali), ale které vyplývají z objektivní ekonomické situace doma či v zahraničí a nelze se jim vyhnout. Kde je tady místo pro samosprávnou demokracii?
Tyto a podobné námitky svědčí o plytkém chápání samosprávy. Samospráva přece nevylučuje přísnou pracovní kázeň: samosprávné rozhodnutí se týká otázky, zda a jaký pracovní řád či technologii zavést. Jsou-li již jednou zavedeny, jejich dodržování je součástí demokracie, nestojí proti ní. Stejně tak manažer přijímá rozhodnutí různé úrovně. Ta, k nimž od samosprávného orgánu dostal pravomoc, přijímá samostatně a na svou vlastní zodpovědnost. Rozhodnutí, k nimž pravomoc nedostal, musí ovšem předložit orgánu samosprávy. Podobně jedná hypotetický ministr. Samospráva vůbec nemusí rušit dosavadní osvědčené postupy řízení, ani vyžadovat jejich jednotný model, v ekonomice ostatně těžko myslitelný. Zásadní rozdíl je však v tom, že v soukromo-vlastnickém systému vycházejí principiální rozhodnutí (a s nimi i způsob delegace pravomocí na jejich vykonavatele) z vůle a zájmu soukromého vlastníka; v státně-vlastnickém systému zvůle politické a státní byrokracie; v samosprávném systému z vůle pracujících, tvůrců a správců a uživatelů národního bohatství.
Lze samosprávný princip prakticky uplatnit? Nepřemění se na plané a těžkopádné schůzování? Nebudou dělníci proti zavádění nové techniky, protože se budou bát propouštění? Jak zabránit přehlasování menšiny moudrých většinou hlupáků? Takové a podobné otázky si kladou ekonomové a politologové hospodářské demokracie již dlouho. Většinou na ně dokáží uspokojivě odpovědět jak z hlediska teoretického, tak i praktického. I naše domácí praxe vložila svůj příspěvek do banky poznatků o samosprávném hospodaření. Byly to například závodní rady v konfiskovaných podnicích, řízených národními správci v letech 1945- 1948; byla to jednotná zemědělská družstva v letech 1952 - 1990 a družstevní hnutí vůbec; byly to již zmiňované prvky baťovského hospodaření ve druhé polovině třicátých let. Rozumí se, že neexistuje hotový model samosprávné ekonomiky, který by bylo možné v hotové podobě naroubovat na dnešní domácí podmínky. Vždyť ani obnova kapitalismu, jehož vzory se kolem nás jen rojí, nejde rychle a hladce přes mimořádný tlak pravice a její opovrhování zákony. Vytvoření samosprávného sektoru v plném slova smyslu je proto otázkou dlouhodobějšího vývoje, jehož podmínkou je změna poměru politických sil u nás ve prospěch levice.
Program KSČM obsahuje tezi o pluralitě vlastnických vztahů a jejich konkurenci. To znamená, že připouští v ekonomice, směřující k socialismu, nejen existenci drobného soukromého podnikání, ale i velkokapitálu, včetně zahraničního kapitálu. Má v tomto sektoru ekonomická samospráva naději na úspěch? Některé její prvky - participace na řízení, na zisku, na vlastnictví - v každém případě ano; je to, jak již bylo řečeno, ve vlastním zájmu kapitalistů. Udržení sociálního smíru, posilování spolupráce zaměstnanců s vedením podniků a podpora iniciativy zaměstnanců vytváří podniku v reklamě potřebný image, zlepšuje efektivnost výroby a posiluje jeho konkurenceschopnost; na toto téma se koná nejen mnoho managerských školení, ale i u nás se činí pokusy o jeho praktické naplnění (např. Palaba, a. s., ve Slaném). Zákonná, obecně platná ustanovení by i v těchto podnicích mohla upravit a posílit postavení odborových organizací a jejich práva (jedním z paradoxů dneška je, že přijetí do EU a převzetí legislativy o sociálním partnerství a participaci by znamenalo výrazný pokrok oproti naší současnosti v této oblasti). Širší uplatnění zaměstnaneckých akcií by mohlo postupně měnit i vlastnické poměry v menších podnicích a přispívat tak k růstu předpokladů pro uplatnění ekonomické samosprávy.
Podstatně jiná je situace v sektoru národního majetku. Ten by měl zůstat vedoucím ekonomickým sektorem, protože teprve on nezůstává u změkčování rozporu mezi prací a kapitálem (jako to činí idea sociálního smíru), nýbrž jej principiálně řeší. Teprve on může být základnou skutečné demokratické rovnosti občanů, rovnosti ekonomických příležitostí, sociální spravedlnosti včetně podnikatelských šancí i pro ty, kteří nevlastní soukromý kapitál. V něm se může ekonomická samospráva plně rozvinout.
Není už trochu pozdě na to pomýšlet? Vždyť národní majetek už téměř neexistuje, privatizace se chýlí ke konci a zbylých 15 - 30% státního vlastnictví by úlohu vedoucího ekonomického sektoru sotva zvládlo. Nedejme se však zmást ministerskými údaji. Za privatizaci se úředně považuje přeměna státního podniku na akciovou společnost i tehdy, jestliže všechny její akcie zůstanou v držení Fondu národního majetku (FNM). FNM má stále majetkové podíly (v některých případech i většinové nebo kontrolní) ve stovkách podniků - v dolech, těžkém průmyslu, energetice, dopravě, spojích, v zemědělství. Další stovky podniků může ovlivňovat prostřednictvím hlavních bank, ve kterých má významné podíly (v Komerční bance 48%‚ v České spořitelně 40%‚ v Investiční a poštovní bance 35%‚ Konsolidační banka je sama státním podnikem). Představuje tedy stále majetkovou velmoc. Její sila by se patrně ještě pozoruhodně zvětšila, kdyby byla provedena důkladná revize dosavadního průběhu privatizačního (včetně restitučního) procesu a zrušeny všechny nezákonné akty, k nimž při něm došlo.
Národní majetek tedy ještě zdaleka nezanikl a představuje skutečně rozsáhlou základnu pro ekonomickou samosprávu. Aby se jí stal, je zapotřebí především proměnit sám Fond národního majetku z právně pochybné polostátní instituce s přechodnou existencí na opravdu samostatnou právnickou osobu, samosprávně řízenou a z pověření parlamentu trvale spravující národní majetek za účelem jeho společensky prospěšného využití a rozmnožení. Co tato poněkud krkolomná věta prakticky znamená?
Především to, že FNM by nadále fungoval ne proto, aby národní majetek zlikvidoval, ale naopak proto, aby jej ochránil a zabezpečil jeho rozvoj. Jeho hospodaření by bylo nezávislé na státním rozpočtu, vůči němuž by měl stejné postavení jako kterýkoli jiný podnikatelský subjekt, což znamená, že jeho výnosy by nadále nebylo možné používat například na záplatování rozpočtových děr. Sloužily by jeho vlastnímu rozvoji. FNM by se ve své činnosti řídil podnikatelskými zásadami - nikoli pravidly státní administrativy - podobně jako velké koncernové společnosti, které v nelítostném tržním prostředí hospodářsky vyspělých kapitalistických zemí úspěšně spravují majetky i několikanásobně větší než předpokládaný majetek českého FNM. Jeho hospodaření by podléhalo kontrole jak shora, tj. ze strany parlamentu a státních dozorných orgánů, tak zdola, představiteli samosprávných podniků, ve Fondu sdružených, a jeho samosprávnost by byla zajištěna nezávislostí rozhodnutí jeho řídících orgánů na stanoviscích vládní exekutivy.
Správa národního majetku Fondem by ovšem nesledovala záměr obnovit v jiné formě centrální řízení národního hospodářství či oživit dřívější plánovací úřad (otázka žádoucího strategického plánování je širší á přesahuje rámec funkcí Fondu národního majetku). Jeho úkolem by byl pouze výkon vlastnických práv, což znamená, že by podniky a organizace, spadající pod jeho správu, buď provozoval na svůj vlastní účet, nebo je pronajímal samosprávným zaměstnaneckým kolektivům, družstvům zaměstnanců, soukromým podnikatelům domácím nebo zahraničním anebo je i prodával, pokud bude mít pro prodejem získané prostředky výhodnější podnikatelské užití. Existence takto koncipovaného Fondu národního majetku by tedy na jedné straně vytvořila pevnou páteř národního hospodářství, záruku sociálních jistot obyvatelstva a odrazový můstek nezbytných strukturálních změn, na druhé straně by nijak nevylučovala pluralitu vlastnických a podnikatelských forem ani svobodnou konkurenci mezi nimi.
Idea ekonomické samosprávy na podnikové úrovni má v samém základě jednoduchý princip: každý pracovník zpravidla vykonává svou činnost aktivněji, spolehlivěji a vynalézavěji, má-li jistotu, že za vyšší výkon bude lépe odměněn, a také kooperativněji, ví-li, že jeho pracovní důchod závisí i na výkonech jeho spolupracovníků. Tuto jistotu nejspíše získá, bude-li v postavení spoluvlastníka, tj. osoby, která spolurozhoduje o tom, jaký způsob řízení a organizace práce v podniku bude zaveden, a o tom, jak se bude rozdělovat v podniku společně vytvořená přidaná hodnota. Ekonomická samospráva v podniku proto zahrnuje participaci na rozhodování, participaci na zisku a participaci na vlastnictví.
Participace, podílnictví na rozhodování samozřejmě neznamená, že každý rozhoduje o všem. Má různé úrovně (od dílny, resp. hospodářského střediska až po případné generální ředitelství), různé formy (od přímého hlasování po zastupitelské orgány samosprávy) a různou povahu a organizaci, závislou na konkrétním charakteru výroby (od iniciativních návrhů přes vyžádané rady až po reálné rozhodování). Bohatá světová literatura i praxe dávají možnost pečlivě posoudit a vybrat tu konkrétní podobu participace, která je pro podnik dané velikosti, charakteru a organizace výroby nejvhodnější.
Participace na zisku, na hospodářském výsledku vyjadřuje především skutečnost, že zisk náleží těm, kteří ho vyprodukovali. Nepřesunuje se do kapsy soukromého vlastníka; o jeho rozdělení rozhoduje samosprávný kolektiv, který se o jeho vytvoření bezprostředně zasloužil. Ten rozhodne, jaká část zisku připadne na investice (zde se zpravidla uvažuje o určité "záklopce"' která by zajistila dostatečnou velikost této sumy), jaká část na solidární sociální účely a jaká část má být přímo rozdělena mezi pracovníky.
Participace na vlastnictví dovršuje předchozí polohy participace tím, že je doplňuje podílem na riziku. Ne každý podnik v tržním hospodářství, v tom i samosprávný, nutně přináší každým rokem zisk a je chráněn před bankrotem. Toto riziko v plné míře nesou členové samosprávného kolektivu, organizovaného jako výrobní družstvo anebo jako vlastníci zaměstnaneckých akcií. Musí však citelně dopadnout i na ty samosprávné kolektivy, které hospodaří s majetkem FNM cestou jeho pronájmu či jinou. Za neúspěch platí každý.
V diskusích o samosprávě v podnicích se na nebezpečí neúspěchu poukazuje dosti často, zejména s odkazem. na nekvalifikovanost a krátkodobost zájmů velké většiny zaměstnanců, kteří by se měli stát "samosprávnými podnikateli", ale často o to ani nestojí. První námitka je povrchní. Nic nebrání samosprávnému kolektivu, aby si nenajal třeba managera kalibru lacoccy (pokud bude mít na to, aby si ho zaplatil). Ostatně, zavedení samosprávy by vůbec nepředpokládalo nějaké hromadné odvolávání současných vedení podniků, pokud svou funkci vykonávají profesionálně dobře. Vždyť managerovi je v podstatě jedno, kdo ho platí, zda stát, soukromý podnikatel anebo samosprávný kolektiv, jestliže jej platí dobře a jasně vyjádří, co od něho požaduje. Ani druhá námitka nemá větší váho. Není nikde psáno, že členy kolektivu, samosprávně zaangažovaného, musí být nutně všichni zaměstnanci podniku. Může to být zpočátku i jen jádro stálých zaměstnanců včetně managementu podniků. Například družstva mají běžně jak členy - družstevníky, tak i zaměstnance vedle nich. Kdo nechce anebo z povahy svého povolání nemůže být organizovaným členem samosprávného kolektivu, nechce snášet jeho přednosti i rizika, nemusí jím být. Příklady praktických řešení takovýchto a podobných problémů existují v hojném počtu, stačí se jen poohlédnout po světě.
Ale ani z jiného důvodu zde není třeba zacházet do organizačních detailů nebo se pokoušet o jakousi ideální konstrukci samosprávného podniku. Již bylo řečeno, že samospráva a spoluvlastnictví v každém podniku nachází svou vlastní podobu. Jiná bude v podnicích se stovkami, jiná v podnicích s desetitisíci zaměstnanců; jiná v podnicích se značným podílem manuální práce a jiná v počítačových provozovnách; jiná v zemědělství a jiná v obchodě; jiná na počátku svého vývoje a jiná v jeho budoucích pokročilých fázích. Ekonomická samospráva je světová objektivní tendence, určitý úspěšně si cestu razící přístup k řešení dnešních hospodářských problémů, který má tisíc tváří - japonskou i dánskou, americkou i španělskou, francouzskou i mnohé další. Bylo by dobré, kdyby se k nim mohla co nejdříve připojit i ta nejhezčí - česká.
Haló noviny, 25. ledna 1995