Prognóza společenského a hospodářského vývoje na nejbližší desetiletí s jejími variantními scénáři je nepochybně velmi důležitým nástrojem pro volbu strategie a taktiky KSČM. Jejím posláním je poukázat na objektivní vývojové trendy, které ve světě a v naší zemi existují, zhodnotit jejich možné účinky a upozornit na roli, kterou je při jejich realizaci povolána sehrát KSČM. Je zřejmé, že způsob, jakým se KSČM své historické úlohy zhostí, podstatně spoluurčí i její vlastní osud.
Nepochybnou první podmínkou věrohodnosti prognostických scénářů je kritická analýza jejich východisek. Vítám realismus, se kterým prognóza k analýze současného stavu naší ekonomiky a společnosti vcelku přistupuje. Je nezbytný i z toho důvodu, že stále ještě si ne všichni dostatečně uvědomují, co kapitalismus znamená a jak hluboko již v naší zemi zapustil své ekonomické kořeny. Při posuzování současných hospodářských a sociálních problémů naší země se znovu a znovu objevují návrhy a názory, které přicházejí jakoby z jiné doby, řešení, kdysi možná, která ale dnes nemohou fungovat. Klíčovými postavami naší ekonomiky už není ministr průmyslu a obchodu, ani ministr financí a dokonce ani předseda vlády, nýbrž nadnárodní koncerny. Po Klausově vládě, která principiálně odmítla zasahovat do ekonomiky a ponechala ji působení tržního mechanismu, a po Zemanově vládě, která téměř dokončila privatizaci je naše ekonomika už dnes, i před případným vstupem do EU, pod rozhodujícím vlivem zahraničního kapitálu. Ten v ní získal rozhodující pozice. Plně ovládá komerční banky, poskytující podnikům investiční a provozní úvěry, zaměstnává přímo či nepřímo přes 50 % zaměstnanců zpracovatelského průmyslu a podílí se ze 70 % na jeho exportu. Kontroluje celá výrobní odvětví – a to nejen taková, o nichž je to všeobecně známo, jako je automobilový průmysl nebo průmysl elektrických přístrojů, ale např. i průmysl stavebních hmot a další. Ovládá i produkci pro život obyvatelstva tak důležitých služeb, jako je např. zásobování vodou a kanalizaci. Devadesátiprocentní podíl na trhu denního tisku a časopisů při tom umožňuje zahraničním společnostem denně přesvědčovat naše obyvatelstvo, že je to normální a dokonce i skvělé. Nechci při tom nadnárodní koncerny démonizovat. Nemyslím si, že jsou u nás proto, aby zničily českou ekonomiku. Chtějí jen u nás dobře vydělat. Že na to doplácíme – to je jiná věc. Je to svědectví, že kapitalistická globalizace už není přede dveřmi, ale za nimi, u nás doma (a budeme s ní zřejmě žít i v dohledné budoucnosti).
Globalizace nás nezasáhla jen tímto způsobem. Naše domácí buržoazie - čest řídkým výjimkám - není gründerskou buržoazií první republiky nebo doby ještě dřívější. Tu se pravici nepodařilo vzkřísit, pokud to opravdu chtěla. Je to novoburžoazie, poznamenaná špinavou pěnou svého vzniku, která se rychle naučila trikům pervertovaného kapitalismu současnosti a svědomitě je uplatňuje. Výrazně se změnila i struktura zaměstnanosti. Průmysloví dělníci představují méně než čtvrtinu všech zaměstnanců. Uvnitř jednotlivých oborů se vedle kvalifikačně dobře vyzbrojených zaměstnanců objevují ve stále větší míře zaměstnanci „na jedno použití“, s krátkodobě terminovanými pracovními smlouvami, najímaní a propouštění podle momentálních konjunkturálních potřeb zaměstnavatelů. Ve velkém počtu přicházejí zahraniční dělníci, vedle problému nezaměstnanosti se objevuje i tíživý problém věkové a etnické nezaměstnatelnosti. Je mnoho ještě dalších otázek, které přinesla doba, na které musíme hledat odpovědi, u nichž nevystačíme s brýlemi minulosti.
Scénáře prognózy vývoje ČR a KSČM se správně odvíjejí z reflexe těchto nových skutečností, a nikoli z abstraktních ideologických schémat nebo ze zbožných přání či umělých konstrukcí zapálených vizionářů. Pamatujeme si, že Marx s Engelsem, stejně jako Lenin, hledali předpoklady a prvky nové společnosti uvnitř rozkládající se společnosti staré; věděli, že kapitalismus si své hrobaře produkuje sám. Není ovšem snadné nalézt to, co je mezi novými jevy pro perspektivní, progresivní vývoj důležité nebo rozhodující. Tyto jevy nejsou černobílé, mívají nejen kladné, ale zpravidla současně také jiné, záporné účinky a je třeba zvážit, které z nich a v jakých podmínkách převažují. Navíc vznikají v kapitalistické podobě a bývá často těžko odlišit jejich vnější podobu od vnitřní podstaty, se kterou jsou srostlé. Příkladem budiž globalizace sama: jeví se a skutečně působí jako planetární nadvláda superburžoazie (Kosík). Chápu proto postoj revolučních antiglobalistů. Avšak antiglobalisté málokdy vědí, co mají nabídnout místo ní. Bojovali by antiglobalisté také proti globální nadvládě demokracie, ochrany životního prostředí, mezinárodní solidarity nebo sociální spravedlnosti? Máme být skutečně zásadně proti každé globalizaci, anebo máme bojovat jen proti její kapitalistické formě, proti světové nadvládě kapitálu?
Schopnost rozeznat a podpořit nové podstatné jevy, oddělit plevy od zrn historie, najít prvky budoucnosti i pod příkrovem jejich současné společenské formy – to je skutečná revolučnost, to je vlastnost, kterou KSČM nesmí ztratit, chce-li zůstat v čele nositelů společenského pokroku. Jedním z podstatných důvodů, pro které KSČ v 70. a 80. letech ztratila dech, byla právě obava z nového, netradičního, nevyzkoušeného. V ekonomice se to zásadně projevilo její faktickou neschopností aktivně přijímat a osvojovat si vědeckotechnický i organizační pokrok. To nakonec přivedlo k poklesu tempa hospodářského růstu a stagnaci životní úrovně koncem 80. let, kdy zahájená radikální ekonomická reforma přišla již pozdě. V politice se konservativní postoje projevily například zbytečným deficitem demokracie, který nakonec umožnil „sametové“ revoluci, aby si přisvojila hesla svobody a demokracie pro sebe a pomocí nich získala dezorientovanou většinu obyvatelstva na svou stranu.
Realistická prognóza má v sobě určité nemilé prvky nelítostnosti. Musí ve svých scénářích počítat i s vývojem, který si její autoři vůbec nepřejí, ale který je přesto za určitých okolností myslitelný a před kterým chtějí varovat. Sem podle mého soudu patří i nebezpečí degenerace demokracie. Vyplývá z klasického schématu jednání libovolného subjektu, postaveného do vedoucího postavení: Původně demokraticky zvolená osoba nebo politická strana dosáhne nepopiratelných úspěchů. Nabude přesvědčení, že je schopná dosahovat stejných úspěchů i v budoucnosti, v čemž je utvrzována zpravidla rychle se vytvořivší kohortou přitakávačů a patolízalů. Dosavadní demokratické projednávání problémů, kterému doposud vděčila za své úspěchy, začne pokládat za zbytečnou ztrátu času – vždyť díky své mocenské pozici svůj názor dokáže snadno prosadit. Přesvědčování se pro ni stane zbytečnou a neefektivní ztrátou času. Nařídit je jednodušší, rychlejší a často krátkodobě účinnější než přesvědčovat, zvláště je-li nařízení podpořeno dostatečně silnou sankcí za jeho nesplnění. To je cesta, která sice zpočátku může být vydlážděna dobrými úmysly a někdy být dokonce nezbytná (například v období povodní nebo jiných přírodních katastrof, v období války apod.), ale stane-li se pravidlem, doprovázeným upřímným přesvědčením o vlastní neomylnosti, nezbytně vede k diskreditaci vládnoucí moci a dříve nebo později k jejímu pádu. Nebezpečí takovéto postupné a zpočátku nenápadné degradace demokracie se zdá být banální, ale je stále živoucí. V současné době na ně doplatil dříve bohorovný Klaus a nyní s ním bojuje se střídavými úspěchy Špidla. Pro KSČM musí být tato zkušenost mementem jak ve vztahu k politickému životu v naší zemi vůbec, tak i ve vztahu k vnitřnímu životu strany.
Prognostici jsou jen lidé a nedokáží při veškeré své snaze o objektivitu vyskočit ze své ideové kůže. Také předložená prognóza posuzuje reálné a hypotetické situace s hlediska dosažitelnosti programových cílů KSČM. Vychází z toho, že základním programovým cílem KSČM je nastolení svobodné, hospodářsky prosperující, sociálně spravedlivé a všestranně demokratické společnosti. Zkušenost ukázala, že trvale jej dosáhnout je možné jen tehdy, jestli se s ním ztotožní většina obyvatelstva, jestli cesty, k jeho dosažení použité tento cíl nediskreditují a jestli je tento cíl v jednotlivých vývojových etapách historie formulován realisticky, v rámci možností, které tyto etapy poskytují. Nechť jsou však etapové cíle formulovány jakkoliv, vždy mají sloužit jako stupínky k dosažení cíle základního - socialismu.
Představa o podobě tohoto základního cíle se však také vyvíjí, není nikdy definitivní a konečná. To mne vede k přesvědčení, že vedle střednědobé prognózy je zapotřebí paralelně pracovat i na upřesňování představ o socialismu a jeho historických podobách, minulých i budoucích. Usnadní to formulaci konkrétních dílčích, etapových politických, ekonomických a sociálních cílů. V ekonomické oblasti se jeví jako nejdůležitější problém perspektivní podoba společenského vlastnictví výrobních prostředků. Jeho odosobněná státní podoba v minulosti nesplnila očekávání možná nejen z důvodů byrokratizace státní moci, ale i proto, že jsme se v minulosti dost hluboce nezamysleli nad Marxovou tezí ze závěru 24. kapitoly I. dílu Kapitálu, podle které negace kapitalistického soukromého vlastnictví znamená obnovení „individuálního vlastnictví na základě vymožeností kapitalistické éry“. V novém světle se rýsují i cesty řešení klasického problému politické ekonomie socialismu, totiž vztahu plánu a trhu. Také třetí základní kámen dosavadní ekonomické teorie socialismu – rozdělování podle práce – a zejména jeho stimulační účinnost vyžaduje nové pohledy na jeho povahu a funkce. Nesmí při tom samozřejmě jít o další abstraktní scholastické spekulace, nýbrž o aktualizaci a rozvíjení teorie cestou její neustálé konfrontace s novými společenskoekonomickými skutečnostmi. Bez ní se teorie rychle mění na suchý, neplodný úhor a hospodářská politika na chaotický soubor líbivých pragmatických opatření s nečekanými a nežádoucími dopady.
Podněty prognózy vývoje ČR a KSČM jsou nesporné a záslužné. Oživují teoretické i politické zázemí KSČM, jsou výzvou k tvořivému marxistickému myšlení, které v převaze sebeobranné politické činnosti v posledním desetiletí poněkud ustrnulo a nedostává se mu ani nových mladých sil. Pokládal bych za velmi užitečné, aby se práce na prognóze a její neustálá aktualizace stala páteří činnosti Teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM, jejím trvalým úkolem s pravidelnými, snad ročními výstupy.
Rozumí se, že sebepronikavější vědecká analýza není zárukou politického úspěchu KSČM. Politika není věda, je to umění – umění zvažovat možnosti daného okamžiku, umění pohybovat se na úzké hranici, neodrazující ještě tradičně smýšlející členy a přívržence strany a současně už přitahující nové, mladé, s jejich vlastními perspektivami, jiným způsobem života a odlišně formovaným myšlením, umění říci na pravém místě pravé slovo v pravý čas.
Odborníci nemohou nikdy nahradit politiky. Mohou však politice vystavět znalostní základnu, na níž se politice bude lépe dařit, bude moci lépe spojovat krátkodobé a dlouhodobé úkoly, lépe obhajovat bytostné zájmy všech poctivě pracujících občanů naší vlasti. Přejme si, aby tato jednota a vzájemné obohacování obou složek komunistického myšlení i nadále sílily.
Příspěvek na Konferenci KSČM o prognóze 12. 10. 2003