Česká daňová soustava se menšími úpravami již delší dobu přizpůsobuje daňovým podmínkám, které ji očekávají v EU. Protože je však nedílnou součástí veřejných financí, které je nutno reformovat zásadněji, a také vzhledem k očekávaným změnám ve veřejných financích okolních států se diskutuje otázka, zda naše daňová soustava má být nadále upravována dílčím způsobem, tj. změnami v počtu daní a poplatků, resp. jejich sazeb, anebo zda je třeba ji reformovat zásadně - celkovým přístupem k formám daňového zatížení, výši daní a způsobu jejich výběru. Liberální ekonomové, kterým vděčíme za většinu potíží, s nimiž se česká ekonomika v současnosti potýká, se zasazují o velmi radikální změnu v podobě celkového snížení daní a zavedení tzv. rovné daně. Vládní návrhy, které ještě nemají konečnou podobu, jsou střízlivější. Chybí jim však vyváženost: jednostranně směřují k přednostní podpoře soukromopodnikatelského sektoru.
Daňové příjmy jsou pro státní rozpočet - a tudíž pro zabezpečení chodu státu a plnění jeho organizačních, sociálních, vzdělávacích, bezpečnostních a dalších funkcí - rozhodující. V předlistopadovém období měl stát finančních prostředků relativní dostatek, neboť je čerpal ze státních podniků přímo (ze socialistického hospodářského sektoru pocházelo přes 80 % příjmů státního rozpočtu). Po privatizaci státního majetku se vlastní příjmové kapitálové zdroje státu snížily na pouhých 8 % rozpočtových příjmů. Náhrada bývalých odvodů daněmi, které jsou podstatně nižší, spolu s příspěvky zaměstnavatelů na zdravotní a sociální pojištění je nedostatečná a je jednou z hlavních příčin dlouhodobé deficitnosti veřejných rozpočtů. První otázkou, kterou si musíme položit, tedy je, zda nastavení souhrnné výše daní dostačuje k zabezpečeni nezbytných funkcí státu (včetně rostoucích nákladů na zdravotní a penzijní pojištění). Lze říci, že současná daňová kvóta, která se pohybuje kolem 22 % hrubého domácího produktu, je vcelku přijatelná a nevymyká se ani hranicím daňového zatížení, běžného ve většině států Evropské unie. Žádoucího zvýšení absolutního objemu daňových příjmů při tom lze dosahovat efektivním hospodářským rozvojem a zlepšeným výběrem daní (výška daňových nedoplatků se v současnosti odhaduje na 100 mld. Kč). Na druhé straně stát může a musí s rozpočtovými prostředky zacházet účelněji a úsporněji; pak může i za daného stavu dojít k rozšíření a zkvalitnění veřejných služeb a ke zlepšení výkonu státní správy. Populistický požadavek snížit daně sice zní každému daňovému poplatníkovi libě, ale v praxi by znamenal zaplatit o mnoho více soukromým poskytovatelům služeb, které dnes zajišťuje stát.
Požadavek snížit daňovou povinnost speciálně pro podnikatelský sektor se obvykle odůvodňuje jednak potřebou ponechat mu více prostředků na vlastní investiční rozvoj, jednak - pokud se týká zahraničních investic - nebezpečím daňové konkurence okolních států, které se stávají nižšími daněmi pro zahraniční kapitál přitažlivější. V prvém případě ovšem neexistuje žádná záruka, že na daních ušetřenou část zisku podniky budou skutečně investovat a že si ji nerozdělí akcionáři či management mezi sebe, potěšeni tímto dárkem. Ve druhém případě je známo, že výška národní daňové sazby zdaleka není pro zahraniční společnosti rozhodujícím ukazatelem výhodnosti investic, zejména vezmeme-li v úvahu jejich nadstandardní možnosti snižovat svůj daňový základ (nemluvě už o daňových prázdninách jako formě investiční pobídky). Postupně snižovat podnikové daně z příjmů z dnešních 31 % až na 24 % v r. 2006 proto vůbec není ekonomicky nutné. Lze snad připustit pokles těsně pod psychologickou hranici 30 %. Ten by však byl zcela postačující. Další daňové úlevy mají smysl jen ve zvláštních případech těch oborů anebo podniků, kde má daňová úleva zajistit zvláštní hospodářsko-politické cíle (zavedení pokrokových technologií, ekologické cíle, snížení nezaměstnanosti, zaměstnávání osob se sníženou pracovní schopností apod.).
Dalším důvodem pro odmítnuti radikálního snižování daní podnikové sféře je skutečnost, že sníží-li se objem přímých daní, úbytek státních příjmů se musí nahradit zvýšením daní nepřímých. Přímé daně (u nás zejména daň z příjmů, představující cca 25 % rozpočtových příjmů) jsou adresnější a lépe odpovídají obecným principům sociální solidarity a spravedlnosti. Ve všech hospodářsky vyspělých státech jsou také progresivně odstupňovány podle výšky příjmů konkrétních poplatníků. Nemáme proto zájem je snižovat ve prospěch podílu daní nepřímých a odstupovat od zásad sociálního státu. Naopak, je žádoucí např. u daně z příjmů fyzických osob zvýšit počet daňových pásem nejméně o jedno pásmo, zvýšit sazby a zavést progresi daně dědické a darovací, zdanit luxusní a společensky nezodpovědně využívaný majetek. Vycházíme z toho, že tento majetek je málokdy získán vlastní adekvátní pracovní zásluhou (není to tedy trest za úspěch ), a že zvýšená daň z něj nijak citelně neohrozí životní způsob jeho majitele. Pro poplatníka v nízké příjmové skupině naopak může i o mnoho nižší částka daně znamenat omezenou možnost vzdělávání, kulturního vyžití, ale např. i přiměřeného bydlení či zdravého stravování. Koneckonců i podnikatel, pokud to není duševně omezený vydřiduch (nebo teoretik liberalismu) by měl mít zájem na tom, aby pracovní sily, které najímá, byly co nejkvalitnější. Kdyby byla například zavedena rovná daň, pak by nízkopříjmové skupiny obyvatelstva platily daně dokonce ještě vyšší než dnes, zatímco vysokopříjmové skupiny daně podstatně nižší. Rovná daň sice existuje nebo byla schválena v některých zemích východně od naší republiky - podle mého soudu však v nejlepším případě jako zoufalý pokus roztít gordický uzel daňových problémů, ne jako domyšlený hospodářsko politický akt.
Nepřímé daně, u nás zejména daň z přidané hodnoty (DPH) a spotřební daně, zatěžují různé druhy zboží či poskytované služby v nestejné míře. Každý je platí v okamžiku, kdy dané zboží kupuje. Zboží masové spotřeby a služby obdobného charakteru jsou zdaňovány zpravidla zvýhodněnou sazbou (u nás 5%), ostatní sazbou základní (22%). Sociální smysl tohoto zvýhodnění je jasný: v některých zemích EU existují pro určitá zboží i mimořádně zvýhodněné sazby DPH, např. ve Francii 2,1 %, v Itálii a Španělsku 4 %, v Irsku 4,3 %. Naše daňová reforma však naopak převádí od l. ledna 2004 některá zboží ze zvýhodněné sazby do sazby základní. To zvýší životních náklady průměrné rodiny asi o 217 Kč měsíčně a má přinést do státní pokladny v r. 2004 o 17 miliard Kč více. Průměrná rodina je ovšem statistický pojem, který nebere v úvahu, že skladba spotřeby různých příjmových skupin není stejná. Rodiny s nízkými příjmy spotřebují větší podíl svých příjmů již na zajištění svých základních potřeb: na potraviny, oděv, na bydlení a bytové služby a jiné věci, na rozdíl od rodin s vyššími příjmy, kterým po uspokojení základních potřeb zůstává více prostředků na uspokojení potřeb dalších. Snížení počtu zvýhodněných sazeb DPH proto postihuje především nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Je pravda, že v hospodářsky nejvyspělejších zemích působí tendence ke sbližování horní a dolní hranice DPH, avšak jednak mezi tyto země ještě nepatříme, jednak je tato tendence velmi dlouhodobá. Žádná závazná jednotná daňová politika neexistuje ani v EU. Jestliže se ke koncepci sbližování chceme přiblížit, což se zdá rozumné, pak bychom k takovým opatřením měli sáhnout, až k tomu dozraje doba a nezačínat naši daňovou reformu útokem na životní úroveň těch, kteří by si zasloužili spíše přidávat než ubírat. I zde působí mýtus rovné daně: její jednotné zavedení na úroveň 19 %, schválené např. na Slovensku, by znamenalo pro spotřebu našich nízkopříjmových domácností mimořádně tvrdý zásah. Jeho efekty v sousedním Slovensku ostatně budeme moci pozorovat z bezprostřední blízkosti.
Obecně by zavedení rovné daně by rovněž znamenalo rezignaci na cílevědomou daňovou politiku. Náš daňový systém nepochybně je příliš složitý, nepřehledný a vyžaduje zjednodušení. Nemůže však být zjednodušován tak, aby stát ztratil možnost - dnes už téměř jedinou - ovlivňovat chování podniků, resp. ostatních daňových poplatníků ve směrech ekonomicky, sociálně a ekologicky žádoucích. Výjimky z daňové povinnosti, různost sazeb daně, odpočitatelné položky a položky se spornou daňovou uznatelností by nemusely být noční můrou podnikatelů a obyvatelstva ( a dobrým obchodem daňových poradců), kdyby byly důkladně revidovány s cílem je omezit, jednoznačně formulovat a zaručit jim dlouhodobější životnost.
Snaha omezit působnost státu - které bohužel nahrává rozbujelá korupce a nekompetentnost úředníků mnohých státních orgánů - je v současnosti mylná i pro daňovou oblast. To, co je zapotřebí, je její zkvalitnění a zvýšení její účinnosti. Podle znaleckých odhadů se v r. 2002 se na daňových ztrátách v ČR podílely nezdaněné příjmy sumou 80 miliard Kč, černé mzdy částkou 35 miliard Kč, nevykázané tržby v obchodech částkou 120 miliard. Jestliže k tomu připočteme shora zmíněné nedoplatky již vyměřených daní ve výši 100 miliard Kč, snadno pochopíme, že deficit státního rozpočtu má širší než jen daňové kořeny a že ráznost vládní daňové politiky by měla hledat adresáty jinde než v nejširších vrstvách spotřebitelů.. Ale to - jak všichni víme - se netýká jen politiky daňové.
Haló noviny, 7. listopadu 2003