Diskuse o tom, zda má KSČM podpořit vstup ČR do Evropské unie anebo nikoli se nese převážně ve znamení nesouhlasu s podporou tohoto vstupu. V Haló novinách publikovaná odmítavá stanoviska, často velmi dramaticky prezentovaná, se nepochybně výrazně podílejí na tom, že dnes podstatná část členů KSČM vstup do EU odmítá. Možná, že někteří čtenáři se dokonce v duchu nebo i nahlas podivují, proč KSČM přesto ještě ke vstupu ČR nevyslovila oficiálně své závěrečné „ne“. Zřejmě existuji důvody, proč diskuse ještě pokračuje. Pokusím se některé z nich uvést.
Odpůrci vstupu ČR do EU v prvé řadě shodně poukazují na to, že EU je sdružením kapitalistických států, ovládaným mezinárodním finančním kapitálem a mocenskými zájmy velkých zemí, pro které je na prvém místě zisk a bezohledné vykořisťování slabších. Je světem, s nímž se KSČM nemůže ztotožnit. To je jistě pravda. Stejnou pravdou však je, že do tohoto světa ČR nevstupuje referendem, před kterým stojíme - vězí v něm až po krk už drahně let. Rozhodlo o tom již dříve jiné referendum, referendum zvonících klíčů.Většina českých občanů toto rozhodnutí řádnými volbami stále potvrzuje, i když s omnoho menším nadšením než v předchozích letech. Při referendu, které nás čeká, už - nebo ještě - nejde o volbu mezi pravicovým a levicovým postojem občanů, nejde o výběr mezi kapitalistickou a jinou, snad méně kapitalistickou cestou dalšího vývoje ČR. O něm se bude rozhodovat jindy a jinak. V tomto referendu je řeč jen o tom, zda napříště bude kapitalistická ČR existovat v kapitalistickém světě jako solitér nebo jako součást jednoho z jeho integračních sdružení, nebo přesněji řečeno, zda zůstane u zaostalejší formy kapitalismu anebo zda se přiřadí k formě historicky pokročilejší, modernější. Nemá smysl polemizovat se vstupem do EU ideologicky, poukazem na to, že EU je kapitalistická instituce se všemi jí náležejícími negativními vlastnostmi. Naprosto stejné námitky lze vznést i proti ČR, stojící mimo EU. Odmítám jakkoli živit iluze, třebas i nechtěně vytvářené, že mimo EU budeme jaksi mimo dosah světového kapitalistického systému, snáze se vyhneme vykořisťování mezinárodním kapitálem nebo přestaneme být předmětem mocenského vydírání velkých států.
Obecnou a velmi populární námitkou proti vstupu do EU je skutečnost, že se jím vzdáváme části své státní suverenity. To je nesporná pravda, k níž je třeba už jen dodat: stejné části státní suverenity, které se už předtím vzdaly dosavadní státy Unie, včetně svobodymilovné Francie a hrdého Albionu, bez újmy na své důstojnosti a bez toho, že by se Francouzi stali méně francouzštější a Britové méně britští. Suverenita státu není jen v jejích formálních znacích; má více poloh, je to vícevrstevnatý pojem, s kterým by se nemělo zacházet plakátovým způsobem. Obsahuje v sobě i dobrovolné zřeknutí se funkcí, které mohou být na jiné úrovni, vyšší nebo i nižší, vykonávány lépe. V roce 1938 byla ostatně Československá republika zcela suverénním státem, a přesto v Mnichově přišla o třetinu svého území. A jsme opravdu suverénním státem dnes, jestliže se můžeme přetrhnout, abychom splnili požadavky NATO ještě dříve, než jsou vysloveny? Totéž se týká ohrožení národní identity. Národní cítění se ve státech Evropské unie spíše posiluje než oslabuje - viz např. Skotové či Irové ve Velké Británii, Valoni a Vlámové v Belgii, Baskové či Katalánci ve Španělsku atd. - a ani v jednom z těchto případů nejde jen o národní folklór. To, co skutečně vzbuzuje obavy, unifikace životních zvyklostí, spotřeby, masové kultury, zčásti i jazyka, „macdonaldizace“ společnosti nesouvisí přímo se vstupem do EU, je plodem procesů, daleko přesahujících rozměr EU a vzbuzujících kritiku i uvnitř ní.
Ekonomické zdůvodňováni potřeby „samostatnosti“ (pojem suverenita se sem nehodí) je těžko brát zcela vážně. Globalizace hospodářských vztahů a ekonomická integrace jsou rubem světového ekonomického vývoje, jehož lícem je prohlubování mezinárodní dělby práce. Ta je nejhlubším základem technického i civilizačního pokroku - bez ní by nebylo vědců, lékařů ani televizních hlasatelek, nebylo by letů na měsíc, ale ovšem ani atomových bomb, nebylo by teorie trvale udržitelného rozvoje. Vědeckotechnický pokrok na své dnešní úrovni je však věc velmi nákladná. I proto dnes neexistuje země, která by byla na úrovni svých současných potřeb technicko-výrobně soběstačná a v důsledku toho i ekonomicky plně samostatná. Evropská unie - původně Evropské hospodářské společenství - nevznikla z touhy po politickém sjednocení Evropy, ale proto, protože to bylo pro účastnické státy ekonomicky výhodné, a ze stejného důvodu se k ní další státy postupně připojily, resp. v opačném případě nepřipojily. V plné míře to platí i o ČR. Česká ekonomika je životně závislá na vnějších ekonomických vztazích. Bylo tomu tak v době předválečné ČSR, v období budování socialismu jsme se na procesu prohlubování mezinárodní dělby práce a ekonomické integrace podíleli prostřednictvím RVHP, resp. socialistického společenství jako celku a našli v něm prostředek trvalého vzestupu domácího hospodářství. Dnešní změna oproti minulosti je z tohoto pohledu pouze v tom, že nyní jsme do mezinárodních integračních procesů vtahováni intenzivněji - v důsledku překotného postupu světového zespolečenšťování výroby v posledním čtvrtstoletí - a při tom kapitalistickou cestou se všemi jejími riziky a nebezpečími. Na vybranou však bohužel nemáme. Buď se zapojíme do integračních procesů v takové podobě, v jaké existují, anebo se odsoudíme do třetí nebo čtvrté linie světového vědecko-technického a následně i ekonomického pokroku.
Nemůžeme se však přece jen do jeho trendů zapojit samostatně, bez zprostředkování členstvím v EU? Argument, že ČR může udržovat obchodní kontakty a uzavírat obchodní a jiné smlouvy v bilaterálním pořádku platí jen ideálně. V realitě naprostá většina našich obchodních styků míří právě do členských zemí EU (mezi nimiž patrně bude příště už i Polsko, Maďarsko nebo Slovensko), takže narazí na všechny dnes existující celní, kvótové, licenční, technické a další překážky, na které si naši podnikatelé stěžují. Ve vztahu k třetím zemím budeme pak vzhledem ke svým technickým a ekonomickým možnostem v mezinárodní konkurenci svou nabídkou i poptávkou nadále vystupovat převážně v roli výrazně slabší strany, objektivně nucené se podbízet. Za potenciální větší samostatnost tak zaplatíme reálnými méně výhodnými obchodními podmínkami. Nezapomeňme při tom, že členství v EU nám v obchodu s třetími zeměmi nijak nezabraňuje, naopak zlepšuje naše vyjednávací obchodní pozice.
Fikce ekonomické „samostatnosti“ při setrvání mimo rámec EU má však ještě kurióznější verze, podle kterých prý se při pokračování současného stavu vlastně nic nemůže zhoršit, a navíc získáme větší prostor pro samostatné jednání. Bude údajně záležet jen na nás, zda dovedeme vypracovat takovou koncepci hospodářského rozvoje, která by vedla k prosperující ekonomice. Logika názoru „raději nic neměnit“ mi však zcela uniká. Rozuměl bych jí, kdybychom mohli být se současným stavem a postavením české ekonomiky spokojeni. To však nejsme. Klausovým podpisem pod asociačními dohodami v r. 1992 poskytla ČR státům EU nevratné jednostranné obchodní a celní výhody. Překotnou liberalizací trhu pak postavila české podniky tváří v tvář zdrcující síle konkurence podniků mnohonásobně silnějších. Vzdala se kontroly nad naší měnou a privatizačními zákony umožnila získat zahraničnímu kapitálu pozice, v jiných hospodářsky vyspělých zemích nevídané. Stanovisko „nic neměnit“, „zůstat mimo“ znamená ve skutečnosti zachovat nerovnoprávnost vztahů mezi jen přidruženou ČR a plnoprávnými členskými státy EU. Zakonzervovat všechny ústupky a nevýhody ve vztahu ČR k EU, k nimž se pravicové vlády zavázaly, a dobrovolně se vzdát všech potenciálních výhod, které z řádného členství plynou.
Představa o samostatné „koncepci hospodářského rozvoje, která by přivedla ČR k prosperitě“ pak působí jako by byla vytržená zjiného světa, než ve kterém žijeme. I kdyby byla taková koncepce úspěšně sepsána (což je možné) - i kdyby se na ní parlamentní politické strany byly schopny shodnout (což je dnes nemožné), neexistuje v ČR už síla, která by ji mohla realizovat. Stát ani vláda přece nemají u nás už dávno právo někomu přikazovat, co, jak a kdy má vyrábět a kam má investovat své prostředky, nejméně už nadnárodním společnostem, které jsou v ČR nejsilnějšími ekonomickými subjekty. Stát už (téměř) nemá vlastní podniky, nemá kapitál, pomocí něhož by je založil, a nemá ani státní banky, které by jim poskytly potřebný úvěr. Variantní koncepce žádoucího hospodářského rozvoje ČR je sice užitečné připravovat - pro dnešek, aby bylo možné vést či podporovat žádoucí státní hospodářskou politiku, i pro zítřek, kdy se politické poměry změní - ale tyto koncepce musí mít v obou případech pevně nohy na zemi.
Rozpaky u mne vyvolávají i doporučení vstoupit do EU, ale až někdy později, až na to budeme více připraveni. Nevím, odkud se vzalo přesvědčení, že v časově neurčeném budoucnu snese naše ekonomika tvrdý šok ze vstupu do EU snadněji než dnes. Bylo by oprávněné, kdyby se dnešní, ještě nečlenská ekonomika ČR rozvíjela rychleji než ekonomika zemí EU a stávala se tím vůči nim relativně silnější (pak by ovšem byl vstup do EU vůbec zbytečný, ať už dříve nebo později). Jenomže doposud tomu tak není, nůžky ekonomické výkonnosti mezi námi a zeměmi EU se stále rozvírají a změna tohoto trendu není v dohledu. Jestliže na počátku transformace činila úroveň HDP na 1 obyvatele ČR zhruba 70 % úrovně, dosahované v zemích evropské patnáctky, v r. 1997 činila 63,4 % a pro r. 2001 byla odhadnuta na 60 %. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: čím později vstoupíme do EU, tím obtížněji se s tím naše ekonomika bude vyrovnávat a tím nepříznivější podmínky pro její vstup vzniknou. Navíc odklad vstupu samozřejmě nic principiálního neřeší.
Mnoho účastníků diskuse se vstupem ČR do EU sice obecně souhlasí, ale podmiňuje jej splněním různých požadavků: jaká musí být EU, abychom do ní chtěli vstoupit, jaké bude saldo bilance výhod a nevýhod vstupu, jakou míru rovnoprávnosti musíme mít zaručenu atd. Pokud tento postoj není jen záminkou, umožňující elegantně obejít přímé odmítnutí vstupu do EU pomocí kladení nereálných požadavků, pak pro etapu vyjednávání byl nesporně užitečný, ba nezbytný. Umožnil vyvíjet na orgány EU potřebný tlak a zlepšovat tak vstupní pozici ČR. Ze širšího hlediska však zásadní význam nemá. Pokud jde o celkový charakter EU, pak tato organizace je dnes a zůstane nepochybně i k 1. květnu 2004 organizací kapitalistickou se všemi jejími systémovými charakteristikami. Pokud jde o její konkrétní politické, organizační a výkonné struktury, Evropská unie je tvoří a přetváří již téměř padesát let. K datu našeho potenciálního vstupu její vnitřní vývoj samozřejmě neskončí, právě naopak, o její budoucí koncepci se povedou zásadní diskuse (u kterých bychom měli být, protože i náš hlas bude mít svůj význam). To znamená mezi jiným i to, že některá rizika, odstrašující od vstupu dnes, v budoucnu zaniknou a jiná, nová, se objeví. Nepodléhejme iluzi, že dnes těžce vybojované podmínky vstupu už nám dají trvalé jistoty - v kladném nebo v záporném slova smyslu. Rozhodovat se o vstupu do EU podle kteréhokoliv jejího momentálního stavu je rozhodováním mimořádně krátkozrakým.
Při srovnávání výhod a nevýhod vstupu (přinejmenším těch bezprostředně viditelných) se všeobecně vyžaduje a očekává co největší konkrétnost. Naši občané potřebují velmi konkrétně vědět, co je po případném vstupu do EU čeká jednak proto, aby jejich hlas v referendu mohl být vyjádřením kvalifikovaného názoru, jednak proto, aby se - jako spotřebitelé, jako zaměstnanci, jako podnikatelé, jako plátci daní atd. - mohli připravit na změnu životních a pracovních poměrů předem. Bohužel i zde je čertovo kopýtko. Spočívá v tom, že při porovnávání výhod a nevýhod vstupu se nedají používat kupecké počty. Jednotlivé výhody a nevýhody vstupu nejsou souřadné, nelze je vždy věrohodně srovnávat. Jsou proměnlivé v čase: dnešní výhoda se může proměnit v zítřejší nevýhodu. Mají různý význam pro různé sociální skupiny, pro různé obory podnikání, pro různé věkové kategorie, ale i pro různé kandidátské země a pro vztah mezi nimi navzájem. Je výhodou, když u nás budou platit přísnější předpisy na ochranu životního prostředí (budeme všichni žít zdravěji) nebo nevýhodou (mnohé podniky nemají peníze na zavedení potřebných technologií)? Je výhodou, když naše nadané děti budou moci běžně studovat na Sorbonně (získají širší rozhled) anebo nevýhodou (najdou si po ukončení studia lépe placené místo ve Francii)? Podobných otázek si můžeme položit stovky a dostaneme na ně tisíc různých odpovědí. Nepokládám proto za rozumné fetišizovat finální skóre kladů a záporů, pokud bude někdo vůbec schopen je věrohodně vyčíslit. Klíčová úvaha o vstupu bude muset posuzovat širší a trvalejší souvislosti, ekonomické a mimoekonomické, než momentální výhody a nevýhody. Bude muset vidět nejen stromy, ale i les.
Přesto ale nakonec hlavně každého zajímá, zda se budeme mít po vstupu do EU lépe či nikoliv. Radio Jerevan by na takovou otázku správně odpovědělo, že někteří ano a někteří ne. Máme-li však mluvit vážně, pak v době bezprostředně po vstupu se českému hospodářství s vysokou pravděpodobností lépe dařit nebude. Kolem r. 2004 dojde k souběhu dvou kritických okolností. Jednou bude sám vstup (dojde-li k němu), který uvede naše domácí podniky do podstatně náročnějšího ekonomického prostředí, než ve kterém žijí dosud. Budou se muset potýkat se zvýšenou konkurencí (a to nejen se strany dosavadních členů EU, ale i členů nových), některé s kvótovým hospodařením, s náročnějšími technologickými předpisy a předpisy na ochranu životního prostředí, se sníženou možností pobírat státní dotace, s většími nároky na ochranu práce a zaměstnanců atd. To samo o sobě jim citelně ztíží život. Ale současně se naše hospodářství právě v tomto období ocitne v situaci, kdy privatizační finanční zdroje vlády již vyschnou a jimi financované dosavadní státem podporované „žití nad poměry“ se stane déle neudržitelným. Vláda bude muset hledat v hospodářské politice i v rozpočtovém hospodaření jiné cesty a ať už budou jakékoliv, bez utahování opasků se zcela jistě neobejdou (jak je vidět už dnes). Dovedu si představit i to, že obtíže, způsobené vstupem do EU, budou příhodně využity k tomu, aby překryly subjektivní chyby a ekonomické hříchy a zločiny, nakupené za léta pravicové politiky, a přenesly vinu za ně na širší bedra EU. V době předpokládaného vstupu do EU a určitou dobu po něm se pro většinu obyvatelstva hospodářská a sociální situace zhorší. Stejný osud - jako odplata za neprozřetelné zvonění klíči - nás čeká i jestliže do EU nevstoupíme, s tím rozdílem, že naděje na jeho zlepšení se stane nejistější a vzdálenější.
Zhoršení hospodářské situace většiny obyvatelstva se poněkud zúženě spojuje především s očekávaným růstem cen spotřebního zboží a služeb. Dnes jejich průměrná úroveň při daném kursu koruny činí méně než 50 % průměrné cenové hladiny v EU (takže Rakušané k nám mohou stále jezdit na laciné nedělní obědy nebo Němci na pivo). Jak tento problém řešit? Má vláda změnit kurs koruny směrem k paritě kupní síly? Jenže kurs koruny není v rukou české vlády (ani České národní banky), vládne mu nabídka a poptávka na volném devizovém trhu. Zvýšit tedy ceny v korunách, a současně s tím zvýšit proporcionálně i mzdy, důchody atd.? I to nemůže vláda nikomu nařídit a dodejme, že naštěstí. Razantní zvýšení mezd by na jedné straně znamenalo zhroucení konkurenceschopnosti převážné části našeho průmyslu, ztrátu zakázek a odliv investic do zahraničí, následované prudkým vzrůstem nezaměstnanosti. Na druhé straně by zvýšení cen spotřebního zboží znamenalo i řádové znehodnocení úspor všeho obyvatelstva. Zasáhlo by nejtíže jeho chudší a věkově starší skupiny, které své úspory - pokud ještě nějaké mají - drží tradičně na spořitelních knížkách, na bankovních účtech nebo ve slamníku (a nikoliv v cizí měně, v kvalitních akciích nebo kapitálových fondech). Tento problém, za nějž vděčíme ztrátě deseti let hospodářského vývoje v důsledku privatizačních a organizačních zmatků klausovského kapitalismu u nás nemá žádné krátkodobé nebo dokonce jednorázové řešení. Napravovat důsledky totálního selhání pravicových vlád v této oblasti bude trvat léta (podle optimistů 10 - 15 let). Nemusí však a ani nemůže být vyřešen už v r. 2004 - rozdílnost cenových hladin v jednotlivých státech EU, jak názorně ukázal přechod na jednotné euro, je stále ještě značná. Vstup do EU nám o něm ovšem dá znovu citelně vědět a po celou dobu jeho existence jím budeme vůči vyspělým státům EU výrazně handicapováni.
Přes všechny tyto nepříznivé okolnosti jsem hluboce přesvědčen, že ekonomické hledisko výrazně hovoří pro vstup naší země do EU. Základním ekonomickým zájmem naší země, vyjádřeným také v programu KSČM, je zvyšovat její ekonomickou výkonnost, posilovat její hospodářskou váhu, zlepšovat životni postavení a životní úroveň obyvatel ČR, a tím posilovat její mezinárodně politické postavení, její vliv na evropské a světové dění. Zůstaneme-li mimo EU, budeme tento úkol plnit omnoho obtížněji. I naše bezprostřední ekonomická situace se zhorší více, než staneme-li se jejím členem. ČR v EU se bude podobat kočce, žijící v kleci společně s tygry. V kleci se však i tygři musí chovat podle pravidel, které v ní platí. Tato pravidla kočkám sice mohou zaručit jen problematickou rovnost a bezpečí, ale jsou přece jen výhodnější než soužití tygrů s kočkami bez pravidel. Vstup do EU je pro nás šance k získání ne ideální, ale přece jen podstatně vyšší míry rovnoprávnosti s těmi zeměmi, s nimiž máme nejintenzivnější hospodářské styky. Při jednání s ostatními státy budeme mít lepší obchodní pozici s EU v zádech než budeme-li sami. Získáme přistup k fondům, které jsou zatím pro nás uzavřené. Sebevědomý stát by neměl mít pocity ukřivděnosti proto, že v přechodných obdobích má mít v některých oblastech zčásti odlišný režim (na jedné straně neplnoprávnost, na druhé straně ovšem úlevy z plnění pravidel). Dočasné režimy se netýkají jen ČR resp. současných postkomunistických zemí. Přechodná období byla stanovována i pro státy, které vstupovaly do EU v předchozích várkách.
Jestliže se však omezením státní suverenity rozumí omezení tvůrčí potence našich zákonodárců a úředníků, pak lituji, že jsme do EU nevstoupili už dávno. Nemuseli jsme přijít o stovky miliard korun vinou nedokonalých, horkou jehlou šitých zákonů, nemuseli jsme čekat roky na zahájení či ukončení soudních procesů, nemuseli jsme dnes platit desítky a stovky milionů za prohrané spory se zahraničními společnostmi. Přijeti unijního typu zákonodárství nám může jen prospět. Je propracovanější než naše a vytváří bezpečnější podnikatelské i sociální prostředí. Jeho převzetí, resp. jeho vliv na úpravu našich zákonů může pomoci vnést do našeho ekonomického života doposud postrádanou kulturu, vymazat extrémy fanatického liberalismu a asociálních praktik mnohých nadnárodních společností. Zákonodárství EU při tom obsahuje i významné sociální složky, od rozsáhlé ochrany odborových práv až po zaměstnaneckou spoluúčast na kapitálu a na řízení podniků, které jsou tak ostrým trnem v oku naší pravici. Bruselská byrokracie je jistě hrozivá, ale nemůže se jí zaleknout nikdo, kdo měl co dělat s byrokracií naší domácí provenience.
Hovoří-li ekonomické důvody - podle mého soudu zcela jednoznačně - pro vstup do EU, jak se má zachovat KSČM? Kladl jsem si otázku, co vlastně vede část našeho stranického aktivu k tak prudkému odporu proti vstupu do EU. Je to „ďábel negace“, živelná potřeba oponovat všemu, co přichází z pravicových vládních kruhů, které v posledních letech mnohokrát prokázaly, že zájmy obyčejných lidí jim na srdci neleží? To by bylo pochopitelné, nelišilo by se to však od postojů pravicových politiků, kteří předem odmítají všechny návrhy, pocházející od komunistů, aniž by se namáhali uvažovat o jejich obsahu. Je to obyčejný lidský strach z nového a neochota se mu přizpůsobit (Murphyho zákon: Každá změna je k horšímu)? I to lze to pochopit, ale KSČM se přece nemůže chovat jako konšelé jistého východočeského města, kteří prý odmítli, aby do jejich města byla vedena železnice, protože jim tato novota připadala podezřelá (klidu, který tím získali, ovšem potom mnohokrát hořce litovali). Je to oprávněná obava o státní a národní samostatnost? Státní suverenitu v nejdůležitějších mocenských a zahraničně-politických otázkách jsme však ztratili již vstupem do NATO a ekonomicky nezávislí jsme nebyli nikdy. Je pozdě zavírat maštal, když koně jsou už ukradeni. Nejde snad o přežívající podvědomé přání zajistit domácím politikům a úředníkům výhradní moc nad domácím obyvatelstvem, o panství kohouta na vlastním smetišti? Doufejme, že nikoliv, neboť to je patrně důvod, proč neméně energicky vystupuje proti vstupu do EU také krajní pravice a svou zřetelnou nechuť k němu projevuje i ODS s Klausem v čele. Nebo je důvodem hlasitého odmítání vstupu do EU krátkozraký kalkul, že odmítnutí vstupu nám umožní distancovat se od potíží, které po něm nepochybně nastanou a politicky z nich těžit? Nedokáži si na tyto otázky odpovědět.
Rád bych však nakonec dodal ještě jedno. Jestliže jsme se za poslední půlstoletí něčemu naučili, pak přinejmenším tomu, že - ať se nám to líbí nebo nelíbí, Marx měl před 150 lety pravdu, když psal o nutnosti vítězství revoluce ve vyspělých zemích současně - socialismus v ČR nemůže natrvalo vyhrát, nevyhraje-li současně v hospodářsky vyspělých zemích Evropy (dnes sdružených v EU). Není při tom podstatné, odkud k tomu přijde rozhodující impuls a jakou podobu bude mít. Nepředstavujme si proto EU jako neporazitelnou baštu kapitalismu ani jako idylu trvalého sociálního míru. Nejsou v ní jen intriky mocných, nelítostné nadnárodní společnosti a prohnaní finančníci, ale také bojovná dělnická třída a aktivní politická levice. Vždyť o třídních střetech a stávkách dělníků v členských státech EU můžeme číst častěji než o podobných akcích u nás, komunistické strany v nich žijí a pracují.
Raději bych jim v jejich boji stál po boku, než jej pozoroval zvenčí.
Praha, 11. 12. 2002
Vyšlo zkráceně v Haló novinách, 10. 2. 2003