Petr Uhl se vyznačuje ve svých článcích velmi rigorózními soudy. V článku "O co se Edvard Beneš zasloužil" však jej tento způsob psaní zavedl na scestí. Uhl vytýká Benešovi tři selhání. Přitom podle něho "přinejmenším dvě jeho selhání uvrhla milióny lidí na léta v nesvobodu". Prvním selháním bylo, že přijal mnichovský diktát s jeho negativními důsledky na morální stav českého národa. Druhým selháním byl "Benešův souhlas v únoru 1948 s demisí části vlády, který otevřel cestu ke čtyřiceti letům diktatury". Třetím zásadním selháním bylo "poválečné mimosoudní zacházení s Němci a Maďary, tehdy částečně upravené dekrety prezidenta republiky". Byla to těžká a tragická období v dějinách čs. státu i českého národa, v nichž mělo dojít k těmto selháním Beneše jako politika a státníka. Je o nich napsána rozsáhlá literatura, jež z nejrůznějších hledisek rozebírá tehdejší vnitropolitické i mezinárodní procesy a v nich i chování politiků včetně Edvarda Beneše. Dochází se přitom, jak jinak, k různým, až protikladným závěrům. Zjednodušeně lze říci, že ve vztahu k mnichovské krizi, ale platí to i ve vztahu k dvěma dalším dějinným situacím, jež Uhl charakterizuje jako Benešova selhání, stojí proti sobě abstraktně moralizující hledisko a hledisko historické, respektující reálné komponenty a síly politického dění a jejich vztahy. Abstraktně moralizující hledisko umožňuje sice emotivní a sugestivní formulace, jako je třeba Uhlova řečnická otázka. "A že už neplatí, že poražení v boji by byli svobodnější než ti, kteří prostřednictvím svého prezidenta potupný diktát přijali?" Svým způsobem vede tento přístup k nebezpečné demagogii, jež vylučuje kritické racionální zkoumání situace včetně možností tehdejších aktérů i důsledků a perspektiv spojených s tím nebo oním postupem. Osobně, s jistým záměrným zjednodušením, říkám, že pro statisíce mrtvých svoboda žádnou hodnotu nemá a pro národ a jeho další existenci včetně jeho morálního stavu nebylo a není bez významu nakolik byl fyzicky jako národ zdecimován. K morálním škodám na duševním zdraví národa dochází v období těžkých historických zkoušek vždycky. Reálná prozíravá politika, kterou Beneš prováděl, se nemohla řídit morálními gesty. To, co se stalo v době Mnichova, po válce i v době únorových událostí 1948 bylo výsledkem působení mocných dějinných sil vnitřních, především však mezinárodních. Jen v jejich kontextu lze reálně posuzovat činnosti jednotlivých politiků, tedy i Edvarda Beneše. Uhl tu nepřípustně zveličuje a přímo absolutizuje roli jedince, jako by v jeho moci bylo a jen na jeho rozhodnutí záleželo, kudy se budou ubírat dějiny. Cožpak opravdu může vážně myslet, když nechám stranou nespravedlivé hodnocení Benešovy úlohy v době Mnichova, že to byl Benešův souhlas v únoru 1948, který otevřel na 40 let cestu k diktatuře? Odhlédnu od skutečnosti, že z ústavně právního hlediska Beneš nemohl demisi ministrů nepřijmout, a ptám se, zda je opravdu přesvědčen, že Beneš jako prezident republiky mohl v únoru 1948, v tehdy vzniklé vládní krizi, skutečně zabránit komunistům v nástupu k moci? Cožpak v té době již neexistovalo rozdělení sfér vlivu v Evropě a s ním spojený nástup komunistů k moci ve všech zemích střední a jihovýchodní Evropy, jež se dostaly do sovětské zájmové oblasti? Uhl také zbytečně Beneše obviňuje - a tu vliv a jeho možnosti přeceňuje - když píše, "že se zasloužil o to, že se slovenská autonomie po válce nerozvinula a později zcela zanikla". O konkrétním uspořádání česko-slovenských vztahů, jež se realizovalo cestou tzv. pražských dohod, Beneš jako prezident republiky nerozhodoval. To bylo výsledkem vztahu českých a slovenských politických sil včetně KSČ a KSS. Uhl tu podléhá své antipatii k Benešovi a zkresluje reálný dějinný vývoj. Mohu pochopit, že Uhl jako moralista nemá Beneše "rád". Měl by však vůči němu být věrný svému smyslu pro spravedlnost, na který ve svém článku zcela zapomněl. Také zbytečně označuje za "poněkud kimirsenovský fakt, že prvý podpis pod zákon, kterým NS za první ČSR prohlásilo, že T. G. M. zasloužil se o stát", byl podpis Masarykův. Podepsat zákon mu ukládala Ústava ČSR. Uhl také u tohoto zákona ignoruje fakt, že první republika jako nový stát potřebovala upevnit své ideové a morální základy a k tomu politické ocenění úlohy T. G. M., zakladatele státu, mělo přispět. Zákon byl přijat za Masarykova života a mohl pozitivně působit, protože většinou společností byl takto přijímán. K návrhu zákona o ocenění Edvarda Beneše, s nímž Uhl nesouhlasí, mám sám také výhrady, ale z důvodů jiných. Zdá se mi, že nejsou ujasněna kritéria pro takovéto oceňování včetně udělování řádů a pod. Kam až se má jít do minulosti při výběru lidí? Když však se již stalo to, co se stalo, domnívám se, že je lépe tento návrh zákona přijmout než nikoli. O nesporných zásluhách Edvarda Beneše o čs. stát jsem na rozdíl od Petra Uhla přesvědčen.
Právo, 1. 7. 2003