V roce 1988 - ke dvacátému výročí "pražského jara" -
nabyl někdejší československý pokus o změnu systému sovětského typu
znovu na politickém významu. Nikoli v souvislosti s vývojem v samotném Československu,
ale v souvislosti s tím; co se již tři roky dálo v SSSR a bylo označováno
jako Gorbačovova politika "přestavby". Při mnoha příležitostech,
kdy se v různých evropských zemích o výročí "pražského jara"
debatovalo, to bylo hlavním směrem úvah.
Politicky nejvýznamnější akcí k 20. výročí "pražského jara"
byla zřejmě dvoudenní mezinárodní konference 7. - 8. 7. 1988 v Bologni,
kterou pořádaly společně výzkumná pracoviště Komunistické strany Itálie
i Socialistické strany Itálie - Gramsciho ústav a Nenniho nadace. Pro tuto
konferenci jsem vypracoval rozsáhlý referát "Bilance politiky «pražského
jara» po dvaceti létech", česky publikovaný v exilových
"Listech" č. 5/1988. Z tohoto textu jsou snad dnes zajímavé především
následující výňatky:
"Pražské jaro" roku 1968 je nepochybně už historií, ale není to historie mrtvá, kterou lze uzavřít do učebnic. Právě nyní, po dvaceti létech, vyvolávají spory o skutečný význam "pražského jara" znovu více politických vášní a zájmových konfliktů než před několika léty. Dotýkají se totiž aktuálních politických problémů v souvislosti se sovětskou "perestrojkou", a tím znovu přímo zasahují zájmy různých skupin, zejména vládnoucí skupiny v Československu.
O význam "pražského jara" vcelku i o jednotlivé fáze jeho vývoje, o základní myšlenky i konkrétní činy z té doby lze jistě vést spory. Otevřená, kritická diskuse o tom všem je dokonce potřebná a dokud k ní nedojde, bude "pražské jaro" na jedné straně legendou a na druhé straně politickým strašákem. Objektivní, kritická diskuse však zatím není možná nejenom v Československu, ale nerozvinula se ani v rámci nové reformní politiky v SSSR. Ojedinělé náznaky, že by se o tomto tématu mohlo snad otevřeněji a nově diskutovat i na veřejnosti, lze v poslední době pozorovat jen v Maďarsku.
Tím nezbytnější je, aby taková potřebná diskuse probíhala alespoň v řadách západoevropské levice. Myslím, že to je i reálně možné především ze dvou důvodů: jednak bylo "pražské jaro" pokusem o specifický vývoj socialismu v zemi se silnou západoevropskou civilizační a kulturně politickou tradicí, jednak může být kritická diskuse o tehdejším vývoji v Československu poučná i pro pochopení některých problémů, s nimiž se západní levice začíná setkávat v souvislosti s Gorbačovovou "perestrojkou".
***
"Pražské jaro" nelze pochopit bez byť i jen velmi stručné charakteristiky historických podmínek, z nichž vyrůstalo. Na jedné straně patří organicky do řad jiných pokusů o změnu systému sovětského typu po II. světové válce. Jugoslávský pokus o nový model socialismu po roce 1948, reformy N. S. Chruščova v SSSR a jejich důsledky v Polsku 1956 a také reformní pokusy I. Nagye v Maďarsku 1953 a 1956 tvoří v tomto smyslu rodokmen "pražského jara". Ideologické koncepce reformních komunistů v Československu roku 1968 jsou bez Chruščovovy kritiky Stalina a bez jeho "Programu KSSS" z roku 1961 sotva myslitelné, byť i konečný výsledek v podobě politického programu "pražského jara" Chruščovovu politiku zásadně překračuje.
Všem těmto událostem je ovšem společné především jedno: úsilí o změnu systému stalinského typu. Tento systém je tu vždy v roli protivníka - a to všechny uvedené události spojuje. Nelze je však plně uvést za společný jmenovatel, protože jsou zároveň vzájemně velmi odlišně. V tomto smyslu bylo "pražské jaro" událostí jedinečnou a neopakovatelnou, mohlo se odehrát jen v Československu šedesátých let.
Nebyl to výbuch masové nespokojenosti, nebyla to revolta ovládaných proti vládnoucím, s nimiž lid už nemůže najít společnou řeč a kteří ustupují jen před silou potenciálního povstání. To charakterizovalo vývoj v Polsku a Maďarsku 1956 (a později také v Polsku 1980-81), ale ne "pražské jaro." Na rozdíl od Chruščovových reforem nebylo však "pražské jaro" pokusem o změny převážně jen v aparátech moci; byl to zároveň společný pohyb v masách obyvatelstva, ve všech sociálních vrstvách - byl to pohyb jak "shora", tak také "zdola".
Ačkoli představy o povaze, posloupnosti a tempu nutných změn nebyly při tom "shora" a "zdola" shodné a v praxi docházelo ke střetu různých zájmů, který by se do budoucna jistě změnil i v konfliktní situace, nerušilo to možnost vzájemné komunikace. Existovala možnost najít společnou řeč a potřebnou míru vzájemné důvěry mezi iniciátory reformy "shora" a mezi úsilím o změnu systému "zdola". Průzkumy veřejného mínění v červenci 1968 ukazovaly takovýto obraz: důvěru v politiku KSČ vyslovilo 51% občanů, 33% jich bylo neutrálních (ani důvěra, ani nedůvěra) a jen 16% vyslovovalo KSČ nedůvěru. Pro srovnání byla těmže dotazovaným položena otázka, zda měli důvěru v KSČ před rokem 1968, a odpověď zněla: 23% ano, 29% neutrální, 48% ne. Myslím, že to byly vnitropolitické podmínky, za kterých byl reformní program realizovatelný.
Tyto podmínky však byly plodem zvláštních okolností. Rozhodující roli
ve veřejném životě oné doby hrály generace, které ještě pamatovaly jiné
než stalinské poměry - a to jak ve společnosti, tak také v KSČ. Reformní
proud uvnitř KSČ tvořili v rozhodné míře lidé, kteří se stali členy
strany před rokem 1948, tj. před uchopením monopolní politické moci. Zejména
léta 1945 - 1948 měla velký význam pro politickou zkušenost této generace.
Na rozdíl od jiných zemí sovětského bloku nebyla v Československu
komunistická strana ani před II. světovou válkou bezvýznamnou sektou, ale
silnou politickou stranou, zastoupenou v parlamentě. Po válce, roku 1946, ve
svobodných volbách v konkurenci se čtyřmi jinými politickými stranami, získali
komunisté téměř 40% voličů. Tento politický vzestup KSČ a stejně tak
socializační opatření probíhaly bez přítomnosti sovětské armády v
zemi; ta přišla, vítána obyvatelstvem jako osvoboditelka, na jaře 1945 a
odešla v prosinci téhož roku.
Bez zásahů sovětské armády a bez monopolní moci KSČ došlo už před rokem 1948 k rozsáhlé socializaci: státní sektor produkoval tehdy 50,3% společenského produktu, malovýrobní sektor 25 % a jen 24,7 % připadalo na kapitalistický sektor. Při rozdělování národního důchodu pro spotřebu obyvatelstva připadlo 65% námezdně pracujícím, 15,7% zemědělcům, 9,5% řemeslníkům a svobodným povoláním, 4% úředníkům a jen 5,8% kapitalistům a pozemkovým vlastníkům. Jenom ten, kdo ztotožňuje výstavbu socialismu se zavedením systému stalinského typu může popírat, že tu v podstatě už došlo ke kvalitativní změně, k překonání kapitalismu. Socialismus se po roce 1947 mohl v Československu dále upevňovat a rozvíjet i docela jinak než převzetím sovětského stalinského systému v ekonomice i v politice. Sovětizace se sice v praxi prosadila, ale to byl důsledek zvláštních historických podmínek oné doby, nikoli jediná alternativa vývoje socialismu.
To vše žilo ještě jako zkušenost v paměti jak společnosti, tak také komunistické strany v roce 1968. Jiná než stalinská alternativa vývoje byla v myslích lidí spojena s konkrétními představami a vzpomínkami na dobu před rokem 1948, nebyl to jen abstraktní požadavek, pod nímž si už lidé žádnou svou zkušenost nedovedou představit (jako je tomu převážně v zemích sovětského bloku už dnes, zejména v samotném SSSR). Základní demokratické požadavky, zejména také zásada demokratické kontroly společnosti ve vztahu vůči komunistické straně, se tehdejším generacím reformních komunistů v Československu nejevily jako "nebezpečí kontrarevoluce". Věděli ze zkušeností, že i bez sovětských tanků, za demokratického systému se strana může úspěšně ucházet o politické vedení ve společnosti, že demokratická kontrola lidu neznamená, že dav začne věšet komunisty na lucerny.
Právě taková představa však vznikala v hlavách komunistických vůdců v zemích, kde poměry byly podstatně jiné než v Československu - v Polsku, NDR, Bulharsku a také v Sovětském svazu. Z hlediska poměrů ve svých vlastních zemích měli možná pravdu - ale mýlili se úplně, pokud šlo o možnosti Československa roku 1968. Poměry v Československu se přizpůsobily poměrům v jejich zemích až teprve po vojenské intervenci a po dvaceti létech tzv. "normalizace".
***
V současné diskusi o nutných rysech nového systému a o příčinách poruch a krizových jevů, které vyvolával systém starý, se v SSSR také objevují pokusy určit "brzdící mechanismus" uvnitř starého systému, který je nutno zásadně překonat, odstranit. Takový "brzdící mechanismus" je konkrétněji popisován zejména v systému direktivního plánování a řízení hospodářství, avšak nikoli ve vlastním politickém systému. Naproti tomu reformně komunistická koncepce změn politického systému v době "pražského jara" vycházela z toho, že takový "brzdící mechanismus" - nebo, přesněji řečeno, systémově podmíněné vady - mají jak v hospodářském, tak v politickém systému společného jmenovatele.
Reformní komunisté v Československu roku 1968 plně pochopili, že problém je především v postavení řízených (ovládaných) subjektů, kterým je znemožněno autonomně se chovat, tj. samostatně posoudit různé varianty vlastního jednání a zvolit mezi nimi tu, kterou daný sociální subjekt (skupina nebo jednotlivec) považuje za optimální. K tomu musí mít ovšem sociální subjekt jak dostatek právně organizačních možností (tj. nesmí být spoután přílišnou centralizací), tak také dostatek informací o situaci, o sobě, o různých možnostech postupu a jejich důsledcích (tj. tyto informace nelze utajovat nebo cenzurovat).
Systém sovětského typu, kořenící ve Stalinově éře, byl vybudován tak, aby mocenským centrem preferovaného cíle (nebo několik málo cílů) bylo dosaženo doslova za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Vše, co nebylo v souladu s požadovaným cílem (s centrálními direktivami), bylo chápáno jako nežádoucí, rušivý jev. To platilo samozřejmě i pro schopnost nejrůznějších sociálních subjektů autonomně jednat: autonomie "dole" byla nežádoucím, rušivým prvkem, a proto potlačována. Pak ovšem ale také iniciativa a novátorské myšlení byly v zásadě nežádoucí.
To mohlo být funkční předností systému za určitých situací (ve válce, při sovětském způsobu industrializace apod.). Přednost se však měnila naopak v nedostatek a neschopnost systému, když šlo nikoli o prosazení známé direktivy, ale o schopnost hledat nejlepší řešení mezi různými alternativami, reagovat na nové okolností, učit se novým postupům v nových podmínkách. Aby mohl zvládnout takovéto úkoly, musí být hospodářský i politický systém schopen pravého opaku, než čeho byl schopen systém sovětský: rozvíjet iniciativu a inovace, umožnit všem sociálním subjektům (velkým sociálním skupinám, kolektivům i jednotlivým občanům) autonomně hledat různá nová řešení.
Jak ale dosáhnout takovou potřebnou změnu celého systému za situace, kdy vládne jediná strana, pod jejímž vedením se rozvinul starý, již funkčně nevyhovující systém? Za této situace zbývá jediné východisko: nespoléhat na to, že vládnoucí strana se bude už nadále vždy řídit jednou dosaženým poznáním a z vlastní dobré vůle umožní autonomní chování sociálních subjektů, nýbrž provést takové změny, které do budoucna prostě nedovolí dosavadní metody vládnutí a řízení, které znemožní vládnoucí straně odnímat sociálním subjektům jejich schopnost autonomně jednat.
***
To byl společný jmenovatel chystaných ekonomických a politických reforem v době "pražského jara", stručně vyjádřených v Akčním programu KSČ ...
V hospodářském životě měl být takovou bariérou proti recidivám starého systému tržní mechanismus, který by autonomně hospodařící socialistické podniky (kolektivy výrobců) nutil pomocí ekonomicky vytvářených cen a pomocí dostatečné konkurence různých výrobců k efektivnímu ekonomickému jednání. Zároveň by nedával do rukou administrativního aparátu žádné účinné prostředky k omezování autonomie podniků. Stát by musil regulovat hospodářství a preferovat v něm celospolečenské potřeby jenom pomocí ekonomických nástrojů (preferencí či znevýhodněním), slučitelných s autonomií podniků.
V politickém životě měl takovou bariéru obecně vytvářet systém institucionalizovaných, právně zakotvených a organizačně formovaných různých sociálních zájmů, resp. jejich nositelů. Institucionalizovaný systém plurality sociálních zájmů jako celek by měl být schopný i za existence jediné vládnoucí strany znemožnit zneužití moci v tom smyslu, aby mohlo vzniknout jediné centrum absolutní moci (totální kontroly) nad společností.
Myslím, že pro průběh dalších diskusí v SSSR by dnes mělo pozitivní význam, kdyby byla umožněna kritická a věcná analýza teoretických úvah i politických dokumentů z doby "pražského jara", které se vztahují k této problematice. Co zatím v sovětských debatách chybí, je mimo jiné právě přesnější určení oněch společných jmenovatelů všech potřebných systémových změn - schopnosti sociálních subjektů autonomně jednat a vytvoření prakticky účinných bariér v různých sférách společenského života proti koncentraci moci v rukou jediného centra.
Z hlediska západní levice je diskuse o tomto aspektu "pražského
jara" také aktuální: jde tu o možnost sloučení socialismu s
politickou demokracií, což je obecný problém, přesahující hranice systémů
sovětského typu.
Program "pražského jara" se, jak známo, reformně komunistickému
politickému vedení, symbolizovanému A. Dubčekem, nepodařilo uskutečnit.
Okolnost, že rozhodující příčinou tohoto neúspěchu byla vojenská
intervence zvenčí, činí kritickou analýzu příčin této politické prohry
mimořádně obtížnou. Diskuse se obvykle soustřeďuje k otázce, zda bylo
nebo nebylo možno ovlivnit sovětskou vojenskou intervenci, zda k ní musilo
dojít, kdyby některé rysy vývoje v Československu byly bývaly jiné.
Odpověď na otázky tohoto druhu nemůže být nikdy ničím více než hypotézou, dohadem. Nemyslím proto, že této otázce máme věnovat na našem semináři zvláštní pozornost. Osobně se domnívám, že pravděpodobnost zabránit vojenské intervenci byla mizivá - za předpokladu, že už byl přijat a začal být uskutečňován reformní program takového obsahu, jako byl Akční program KSČ. Za tehdejší situace v SSSR - a zejména také v Polsku a NDR - bylo možno počítat s tolerancí těchto států nanejvýš vůči reformám, které byly tou dobou prováděny v Kádárově Maďarsku.
V této souvislosti se lze samozřejmě ptát, zda tedy bylo odpovědným krokem tehdejšího vedení, vůbec československý reformní program vyhlásit a snažit se o jeho uskutečnění. Teoreticky je nutno připustit, že bylo možné vědomě omezit reformní program a některé jeho podstatné rysy vůbec nevyhlašovat, ale ponechat je po delší dobu ve stadiu interních diskusí - a pokusit se tak pomalu "dávkovat" jednotlivé reformní myšlenky i praktické kroky. Takový postup však neodpovídal vnitropolitické situaci a možnostem ani v československé společnosti, ani v KSČ. Jak už řečeno na počátku, právě ve zvláštních československých podmínkách by to bylo zcela nedostatečné a podobný postup by nadále vyvolával odpor, jaký vzrůstal už v létech 1963 - 1967.
V průběhu "pražského jara" můžeme sledovat velmi paradoxní situaci: pravě proto, že vnitropolitické podmínky pro značně radikální demokratickou reformu jsou příznivé, vede pokus o tuto reformu v praxi ke stále většímu jejímu ohrožení zvenčí, ze strany rozhodujících politických sil většiny zemí sovětského bloku, které tou dobou už vědomě odmítají riskantní reformní experimenty a usilují o stabilizaci statu quo post-stalinského systému. Čím větší byl demokratický potenciál v Československu a v KSČ - tím ostřeji se vyhrocoval tento rozpor.
Myslím, že za této situace zbývala reformně komunistickému vedení jediná možnost: udržet co nejvýrazněji politickou iniciativu k demokratizačnímu vývoji ve vlastních rukou, co nejrychleji provádět z vlastní iniciativy demokratizační opatření a předcházet tak situaci, kdy příliš silně narůstal tlak "zdola" a potřebné změny by se zároveň "shora" často odkládaly, nerealizovaly. K udržení politické iniciativy v rukou vedení také patřilo najít si rychle takové spojence v zahraničí, kteří mohli přece jen tvořit jakýsi faktor, na nějž by sovětské vedení musilo brát zřetel.
Řečeno konkrétně: myslím si, že mimořádný sjezd KSČ se měl konat co nejdříve, tj. v květnu 1968. Akční program se mohl stát linií sjedu strany, mohl být zvolen nový ústřední výbor už na bázi této politické linie, mohly se zmenšit rozpory v politickém vedení touto cestou, neboť jeho členové by měli pocit dlouhodobější stability. Při příležitostí tohoto sjezdu KSČ v květnu bylo možno v Praze uspořádat poradu přítomných delegací jiných stran - a získat pro platformu Akčního programu KSČ jasnou podporu alespoň skupiny komunistických stran (Jugoslávie, Itálie, Francie aj.) - což by umožnilo i vedení některých stran zemí Varšavské smlouvy více projevit vlastní stanovisko (Maďarsko, z jiné pozice Rumunsko). Po takovýchto krocích by se provedení vojenské intervence nutně ztížilo (a do května by jistě k intervenci nedošlo).
Neměly se také, podle mého názoru, odkládat volby do zastupitelských orgánů státu. Bylo možno rychlou změnou volebního zákona zajistit nikoli sice optimální demokratizaci volební procedury, ale demokratizovat způsob navrhování kandidátů i zajistit, aby volba byla skutečně volbou mezi několika kandidáty - a s těmito inovacemi konat volby v červnu 1968. To by přispělo k pocitu stability desítek tisíc volených funkcionářů. Také nemělo být odkládáno přijetí zákona o Národní frontě, neboť politicky bylo jasné, že pro nejbližší dobu několika let se bez této politicky monopolní platformy nemůže rozvíjet systém více politických stran. Tento zákon mohl odstranit nejistoty o povaze chystaného shromažďovacího a sdružovacího zákona v tom smyslu, že by bylo bývalo jasné, že reforma nebude znamenat možnost působení politických organizací mimo Národní frontu.
K udržení politické iniciativy v rukou vedení bylo také potřebné, aby toto vedení nezamlčovalo určitá nepohodlná fakta, jako bylo zejména trvalé narůstání kritiky "pražského jara" ze strany většiny zemí Varšavské smlouvy. O nebezpečí, které z takového vývoje může pro celou reformu vyplývat, se mělo naopak zcela otevřeně, varovně mluvit jako o faktoru, jemuž je nutno mnohé věcí v praxi reformy podřídit. V této souvislostí bylo také nesprávné, že si vedení neponechalo v rukou žádnou právní možnost zasahovat do činností sdělovacích prostředků, a to v případě nezbytí i zákazem publikace určitých informací a názorů. Bylo to konečně v rozporu i s Akčním programem KSČ, který předvídal zrušení předběžné cenzury, ale nikoli stav, kdy ani soudním rozhodnutím či jinak nebylo možno zakázat šíření určitých stanovisek.
Opakuji, že tím vším nechci tvrdit, že tak se skutečně s jistotou dalo vojenské intervenci předejít. Zároveň však - na rozdíl od A. Dubčeka v jeho interview pro "L'Unita" - se domnívám, že všichni členové tehdejšího vedení KSČ mají po dvaceti létech důvod i k sebekritickému zamyšlení nad svou tehdejší činností. Není prostě pravda, že nebylo nikdy v praxi jiné alternativy než ta, která se realizovala - tak tomu není nikdy v dějinách. Politika je, jak známo, vždy také "uměním možného" - a toto umění reformní vedení "pražského jara" vždy neovládalo. Zůstává neoddiskutovatelnou a smutnou skutečností, že dvacet let po reformním pokusu "pražského jara" jsou podmínky pro demokratickou změnu systému v Československu horší než předtím, že právě specifický demokratický potenciál této země byl po porážce "pražského jara" soustavně ničen. Je jasné, že vinu v tomto případě nesou ti, kdo rozhodli o vojenské intervenci a kdo pak dvacet let prováděli politiku potlačování jakýchkoli reforem. Ale otázka o vině není jediná otázka, která v této souvislosti vzniká. Myslím proto, že ani tvůrci a političtí vůdcové reformního programu roku 1968 se nemohou cítit jako ukřivdění hrdinové, kterých se to všechno netýká.
Z faktického průběhu "pražského jara" lze - přesto že to byl zcela specifický, jinde nemožný proces - dovodit několik zobecnění, která nejsou bez významu ani pro další reformní pokusy v sovětských systémech, současný Gorbačovův pokus nevyjímaje. Za prvé je to poznatek, že v praktickém průběhu reformy nutně dojde k situaci, kdy starý systém řízení už dostatečně nepůsobí a nový ještě není dost účinný. To platí jak všeobecně, tak pro jednotlivé úseky společenského života - např. v hospodářství, v ideologii apod. Za takové situace se zároveň snadno vyhrocuje konflikt mezí potenciálními extrémy - mezi odpůrci reformy a mezi jejím nejradikálnějším křídlem. Oběma se zdá, že doba je příznivá pro jejich záměry: odpůrci se snaží dokázat, že panuje "chaos", radikálové chtějí dokázat,že porušení funkceschopnosti je důsledkem "polovičatosti reforem".
Zkušenost "pražského jara" ukazuje, že pokud vycházíme z toho, že reforma systému má být prováděna "shora" a zároveň také "zdola", ale nemá vést k jeho erupci a k "revoluci zdola" - pak je nutno zabezpečit, aby takovýto "mezistav" byl co možno nejkratší. V takové situaci nelze odkládat připravovaná opatření na změny v naději, že za čas budou dokonalejší, důslednější atd. Je třeba naopak rychle jednat a prokázat, že vedení je schopno činů - a že těmito činy také vymezuje prostor pro reformní pohyb. Pokud to nedokáže, začne si tlak "zdola" vynucovat takový prostor sám a vedení mu bude musit ustoupit.
Druhý poznatek z průběhu "pražského jara" ukazuje, že praktické reformy existujícího systému mají pokud možno probíhat souběžně na všech úsecích, tak aby se systém jako celek postupně měnil a aby nedošlo k tomu, že jedna systémová složka se zásadně změní a ostatní zůstanou beze změn a proto bez účinného působení. To se podle mého názoru stalo v době "pražského jara" výrazné, pokud jde o svobodu projevu a tisku. Protože dosáhnout kvalitativní změnu na tomto úseku je nejjednodušší - stačí zrušit cenzuru a jiné zábrany - projevila se tu zásadní změna jako první. Zároveň však, protože na jiných úsecích reformy politického systému se změny stále odkládaly, stával se svobodný tisk stále zjevněji jedinou, lze říci monopolní sférou pro působení demokratizace.
To - a nikoli svoboda projevu a tisku sama osobě - bylo politickou slabinou. Chyběly totiž korektivy, které ve fungujícím demokratickém pluralitním systému zaručují, že publikace určitých názorů v tisku není ztotožňována s vlastním procesem přijímání rozhodnutí. Tisk podává informace a sděluje různá stanoviska i názory - ale politická rozhodnutí se tvoří jinde,v demokratických strukturách systému moci a správy, řízení společnosti. Ty však byly v průběhu "pražského jara" zastaralé, nezměněné, bez skutečné autority - každý věděl, že jsou tu už jen na krátkou dobu (ÚV KSČ do sjezdu, parlament a národní výbory do voleb atd.). Cenzury zbavený tisk se tak stal nikoli "sedmou velmocí", ale v některých případech jedinou skutečnou mocí, která měla autoritu u demokraticky orientované většiny společnosti.
Třetí poznatek z průběhu "pražského jara" svědčí o mimořádném významu jednoty (a tedy v negativním smyslu i rozkolu) politického vedení reformního procesu. Zvláště při reformním vývoji systémů sovětského typu se zdá, že situace ve vedení má zcela mimořádný význam. V průběhu reformního vývoje nutně dochází k různým názorovým střetům, vytvářejí se různé skupiny a aliance ve vedení podle toho, o jaké otázky jde. Celkově jsou nevyhnutelné i spory o tempo a více či méně radikální podobu reforem. Zdá se, že optimální je situace, kdy lze dosáhnout v hlavních otázkách jednotného, byt' i kompromisního stanoviska - a tomuto jednotnému (kompromisnímu) postoji pak se musí buď podřídit skutečně prováděná politika, anebo ti, kdo se přesto podřídit nechtějí, musí vedení ze svého středu vyřadit. Když se to neděje, dojde k rozkolu a fakticky jedna část vedení působí proti druhé, různé skupiny vidí v sobě navzájem nepřátele v boji o mocenské pozice atd.
V Československu tento proces - podporovaný odkládáním zejména sjezdu strany - vedl až k tomu, že část vedení se spojila přímo se zahraničními silami, připravujícími intervenci proti reformní politice. Za to, že vývoj mohl dojít až k tomu, nese ovšem odpovědnost svým způsobem celé tehdejší vedení a zejména jeho nejdůležitější představitelé.
***
Nepatřím k těm, kdo se domnívají, že východisko z dnešní hluboké krize v Československu - která je především krizí politicko-morální a koření v úplné diskreditaci hodnotových orientací, spojovaných tradičně se socialismem - si lze představovat jako opakování "pražského jara". Myslím, že pro to už nejsou ani ve společnosti, ani v KSČ dány ty hlavní podmínky, které umožnily "pražské jaro" před dvaceti léty. Nejde ani o to, aby se do politických funkcí vrátili ti, kdo představovali tehdejší pokus o reformu. Jde ale o to, aby rozhodující politické pozice konečně vyklidili ti, kdo tento pokus tehdy zardousili a dvacet let prováděli politiku devastace demokratického potenciálu v Československu. Bez toho nemůže do rozhodujících politických pozic nastoupit nová, mladší generace, která už není natolik spoutána vlastní minulostí, aby nemohla hledat nové cesty vývoje. Teprve politická garnitura, představující takovou generační směnu, může otevřít znovu reformní proces "shora" - a to je nezbytná podmínka, aby nikdy neustavší úsilí o demokratizaci "zdola" mohlo přerůst v proces, v němž se vytvoří nová mocensko-politická alternativa.
Je také nesporné, že potřebné změny systému v Československu tu neprosadí Gorbačov zvenčí, ale uskuteční se jenom v té míře, v níž se o ně zasadí vnitropolitické síly. To ovšem neznamená, že by nové sovětské vedení nemohlo a nemělo udělat pro nutný reformní vývoj v Československu více, než zatím dělá. Československo dnešních dnů je typickým příkladem toho, jak slova nového sovětského vedení o právu každé země na samostatnou a specifickou cestu se mění v prázdnou frázi proto, že čtyřicet let bylo ze sovětské vůle potlačováno vše, co takovou samostatnost a specifičnost vůbec umožňovalo. To samozřejmě platí nejenom pro Československo, ale v této zemi je to zvlášť výrazné, protože důsledky srpnové invaze roku 1968 jsou stále ještě příliš živé.
Po tomto znásilnění je Československo - a to včetně komunistické strany, z níž byla vyhnána třetina členů - zmrzačeným politickým subjektem, a to přímo z viny Brežněvova sovětského vedení. Nabízet samostatnost zmrzačeným politickým subjektům ze strany dědiců Brežněva je ovšem nikoli akt, odčiňující dřívější násilí, ale je to v lepším případě prázdná fráze, v horším projev licoměrnosti.
Svým dosavadním postojem k událostem roku 1968, zejména k vojenské intervenci proti "pražskému jaru", nové sovětské vedení nejenom udržuje status quo, neboť se zřejmě obává, aby se případný nový radikální zvrat nevymkl jeho politické kontrole. Tím, že trpí nadále existenci brežněvismu jako politické atmosféry v Československu a že trpí také staré lži o "pražském jaru", diskredituje postupně stále více vlastní politiku "perestrojky" v očích československé společnosti - která původně právě od tvůrců této politiky si slibovala nikoli slovní prohlášení, ale otevření faktické možnosti pro vlastní, tj. demokratický vývoj v Československu.
Myslím, že postoj nového sovětského vedení k vojenské intervenci proti "pražskému jaru" má zvláštní význam pro západoevropskou levicí. Ukazuje totiž v praxi, zda a v jaké míře je toto vedení schopno vést opravdu rovnoprávný, tvůrčí dialog se západní levicí. Zásadně rozdílný názor obrovské většiny západní levice na sovětskou vojenskou intervenci a na "pražské jaro" vůbec zatím jakoby sovětskému novému vedení nestál ani za to, aby se k němu otevřeně vyjádřilo. Navíc pak je tu ještě druhý důležitý aspekt, o němž jsem se už nepřímo zmínil. Hodnocení "pražského jara" jako procesu formování kontrarevoluce hluboce souvisí s tím, jaký postoj se zaujímá k západoevropské politické kultuře, k jejímu pojetí socialismu i demokracie.
Za "kontrarevoluci" lze "pražské jaro" vyhlásit jenom tehdy, jestliže se západoevropské pojetí socialismu a demokracie samo chápe jako něco protisocialistického. Západní - rovná se kapitalistické, protisocialistické - toto obludné uvažování leží v základě takového přístupu. Boj za právo na otevřenou, kritickou diskusi o "pražském jaru" jako kroku, který byl plodem starého, brežněvovského a nikoli nového, gorbačovovského politického myšlení - to vše je přímo v politickém zájmu celé západoevropské levice. Tato levice tím bojuje za uznání své vlastní pozice ve světovém úsilí o pokrok a socialismus, bojuje za to, aby s ní bylo ze sovětské strany do budoucna zacházeno jako s rovnoprávným politickým partnerem. A naopak - smiřovat se s tím, že o "pražském jaru" se bude nadále veřejně lhát anebo v nejlepším případě mlčet - to znamená pro západní levici smiřovat se s nechvalnou rolí "užitečných idiotů", kteří sice mohou v případě potřeby účinkovat jako ozdoba třeba i v samotném Kremlu, ale jejichž názory se neberou vážně tam, kde se to právě nehodí.