V tomto svém příspěvku chci soustředit pozornost jen k několika vybraným teoretickým otázkám, které podle mého mínění mají důležitý význam pro pochopení vztahů mezi politickou mocí a procesem lidské emancipace v dnešním tzv. "reálném socialismu", neboli, jinak řečeno, ve společnostech sovětského typu. Budu se snažit spíše formulovat některé otázky a problémy, než dávat hotové odpovědi. Takový postup má prostý důvod: neznám odpovědi na některé otázky, které v této souvislosti považuji za důležitě.
Dnes je už všeobecně uznáváno, že společenské systémy sovětského typu zplodily konzervativní, nedemokratické politické struktury. Kromě představitelů oficiální sovětské ideologie není v řadách marxisticky orientovaných teoretiků už nikoho, kdo by popíral, že politický teror, monopolní postavení komunistické strany a její ideologie, potlačování politických práv a svobod a podobné jevy jsou v příkrém rozporu s procesem politické a lidské emancipace. Nepovažuji proto za účelné zabývat se na dnešním našem semináři tímto okruhem problémů.
V teoretické kritice "reálného socialismu" - a to zejména v jejím marxisticky orientovaném proudu - se však při tom často projevuje i jiná tendence. Politická moc a s ní spjaté vztahy ve společnosti se příliš oddělují od ekonomických a sociálních vztahů "reálného socialismu". Tyto jevy se chápou jako kategorie politické nadstavby. Protože podle běžné marxistické interpretace znamená rozdíl mezi ekonomickou základnou a politickou nadstavbou i určitou hierarchii determinant společenského vývoje vcelku, hledá se pak teoretické východisko dalšího vývoje "reálného socialismu" v ekonomických a sociálních vztazích, jež byly už před tím uměle izolovány od vztahů politicko-mocenských.
V ekonomických a sociálních vztazích "reálného socialismu" se pak pokládá za rozhodující to, že tu není soukromého vlastnictví výrobních prostředků, soukromého kapitálu a s ním spojených společenských tříd. Ať už se v teorii připouští označení těchto vztahů jako socialistických nebo ať se takové označení omezuje různými výhradami, předpokládá se přece jenom, že tato ekonomická základna "reálného socialismu" je jistým krokem vpřed po cestě lidské emancipace, že pro ni obsahuje více potřebných předpokladů než ekonomicko-sociální základna soudobého kapitalismu. Politická moc sovětského typu a s ní spjaté společenské vztahy se při tom mlčky jaksi vydělují za závorku, tvoří prostě politickou nadstavbu, o níž se předpokládá, že se bude měnit v důsledku vývojových změn ve sféře základny. V duchu Marxových teoretických hypotéz se perspektiva lidské emancipace při tom spojuje s takovými změnami v základně, které by měly překonat oddělení výrobců od výrobních prostředků a vést ke zrušení dělby práce jako faktoru, který trvale determinuje roli člověka ve výrobním procesu a ve společenském životě vůbec.
Domnívám se, že podobné teoretické uvažování nevidí správně společenskou skutečnost v systémech sovětského typu. Souhlasím s názorem, že tyto společenské systémy představují kvalitativně nový jev ve srovnání s kapitalismem. V rámci tohoto příspěvku nemohu uvádět argumenty, které mě vedou k odmítaní koncepcí, vyhlašujících "reálný socialismus" prostě za odrůdu státního kapitalismu. Domnívám se však, že "reálný socialismus" představuje samostatný, od kapitalismus odlišný výrobní způsob či společensko-ekonomickou formaci v marxistickém slova smyslu. Rozdíly mezi ekonomickými, sociálními a politickými vztahy "reálného socialismu" a kapitalismu jsou však namnoze zcela jiného druhu, než předpokládal ve své teoretické koncepci socialismu a komunismu Marx. Proto ovšem sám fakt, že tu jde o nekapitalistický výrobní způsob, ještě neznamená, že "reálný socialismus" představuje v praxi krok vpřed po cestě lidské emancipace - ať už v tom smyslu, jak ji chápal Marx, nebo i v jiném pojetí. Vztah "reálného socialismu" k procesu lidské emancipace musí být zkoumán na základě analýzy opravdu existujících ekonomických, sociálních, politických, kulturních i jiných poměrů ve společnostech sovětského typu. Teprve na základě takového poznání lze usuzovat, zda a v čem je "reálný socialismus" pokrokem na cestě lidské emancipace ve srovnání s kapitalismem a zda a v čem je případně naopak krokem zpět. To platí jak pro vztahy politické a kulturní, tak také pro vztahy ekonomické a sociální, tj.jak pro nadstavbu, tak pro základnu v "reálném socialismu".
Jedním z nejvýznamnějších kvalitativních rozdílů mezi "reálným socialismem" a kapitalismem ve všech jeho známých vývojových stadiích je podle mého názoru právě rozdílné postavení politické moci a celého politického subsystému ve společenském systému jako celku. Pro politickou moc v "reálném socialismu" neplatí, že je jevem, který lze situovat mimo tzv. základnu, odkázat jej do sféry nadstavby. Politická moc je tu přímo subjektem ekonomických vztahů, je faktorem ve sféře základny v marxistickém smyslu tohoto pojmu.
Tzv. socialistické společenské vlastnictví sovětského typu, zjednodušeně nazývané prostě zestátněním, vytváří stav, kdy politická moc je neoddělitelnou integrální složkou výrobních a vůbec ekonomických vztahů, je jejich konstitutivním prvkem. Základní ekonomické vztahy tu nemohou vznikat a nemohou se reprodukovat bez přímé účasti a vůle politické moci. Ekonomické vztahy tu jsou ve skutečnosti vztahy mezi ekonomickými subjekty (výrobci a spotřebiteli jakožto jednotlivci i jakožto kolektivy, sociálními skupinami) a mezi politickou mocí; politická moc je vždy subjektem, přímým účastníkem ekonomických vztahů.
To samo o sobě není žádným objevem. Místo politické moci se sice obvykle hovoří nepřesně o státu, ale role subjektu je této moci přiznávána i oficiální sovětskou ideologií. Z tohoto faktu však plyne řada důsledků, které oficiální sovětská ideologie vůbec zastírá a kterým i kritické analýzy "reálného socialismu" nevěnují dostatečnou pozornost anebo je jen velmi jednostranně interpretují.
Pokusím se ilustrovat to na příkladu vztahů námezdní práce v "reálném socialismu". Teoreticky viděno, jde o jeden z nejdůležitějších výrobních vztahů - o spojení mrtvé, zvěcnělé práce s prací živou, o vztah mezi výrobcem a výrobními prostředky. Toto spojení má, jak známo, v "reálném socialismu" formu vnějškově analogickou kapitalistické formě: je dosaženo ve vztahu námezdní práce. To svádí ke snaze omezovat teoretickou analýzu vztahů námezdní práce ve společnostech sovětského typu na důkaz analogie s obdobnými vztahy za kapitalismu. Marxisticky orientovaná kritika se pak obvykle soustřeďuje na výtku, že "reálný socialismus" nebyl s to podle Marxových teoretických hypotéz vztahy námezdní práce překonat a odstranit.
Tím však není správně postižena celá skutečnost. Tou měrou, jakou jsou všechny státní nebo družstevní podniky či instituce, které při tom plní roli "zaměstnavatele", závislé na politické moci, objevuje se vlastně politická moc v roli "zaměstnavatele" námezdně pracujících v "reálném socialismu". Skutečnost, že "zaměstnavatelem" námezdně pracujícího člověka se stává koneckonců politická moc, vnáší do vztahů námezdní práce velmi důležitý, ve srovnání s kapitalismem nový moment: člověk jako "zaměstnanec" je v pracovním vztahu podřízen témuž subjektu, který ho přímo ovládá i v jiných, zcela mimopracovních vztazích. Koneckonců týž subjekt, který ovládá člověka v pracovním vztahu jako dělníka a zaměstnance, ovládá téhož člověka v mimoekonomických vztazích jako občana. Týž subjekt ovládá navíc i jeho rodinu, jeho příbuzné a přátele - přinejmenším jako občany, ale obvykle také i jako jejich "zaměstnavatel". V podobě politické moci se "zaměstnavatel" stává všudypřítomným činitelem, jeho vliv na "zaměstnance" trvá v čase mimo pracovní dobu a v prostoru mimo pracoviště. Hlediska a požadavky, které uplatňuje na člověka v pracovním procesu, může přenášet do celého jeho života - a samozřejmě také naopak: hlediska mimopracovní může vnášet do vztahů námezdní práce. Politická moc tím získává možnost působit na člověka jak prostředky ekonomického, tak také mimoekonomického přinucení - a to jak ve vztazích pracovních, tak mimopracovních, občanských.
Posuzujeme-li tyto skutečnosti z ekonomického hlediska, vznikl tu pravděpodobně nový, za kapitalismu neznámý druh pracovní kooperace jako produktivní síly: politická moc jako "zaměstnavatel" má možnost přimět pomocí kombinace ekonomických i mimoekonomických nástrojů námezdně pracující vcelku (tj. "souhrnného dělníka") i každého zvlášť jako jednotlivce k vynakládání jejich pracovní síly v požadovaném směru v zásadě podobně, jako měl egyptský faraon možnost přimět své otroky ke stavbě pyramid. Disponuje při tom však technicko-výrobní základnou moderní industriální civilizace.
Tím nechci zastávat vulgární propagandistickou tezi, že námezdně pracující lidé v "reálném socialismu" jsou v situaci otroků. Vznikla tu však možnost politické moci ovládat všechny občany totálně - v ekonomické i mimoekonomické sféře - pomocí prostředků, které jsou kombinací ekonomického a mimoekonomického donucení. Vznik námezdní práce za kapitalismu znamenal nejenom úplné oddělení výrobce od výrobních prostředků, nýbrž také maximálně omezil možnosti vlastníka těchto prostředků užívat vůči výrobcům mimoekonomické násilí, přímo je ovládat v jejich životních projevech mimo sám výrobní a ekonomický proces. Jakmile se však subjektem ve vztazích námezdní práce stává fakticky politická moc, je tento druhý důsledek vztahů námezdní práce negován.
Z hlediska některých konkrétních sociálních potřeba zájmů námezdně pracujících lidí to ovšem nemusí znamenat - a také v praxi neznamená -jenom a výlučně negativní důsledky. Podrobněji o tom budu hovořit v souvislosti se sociálními vztahy v "reálném socialismu". Pozitivním momentem je především skutečnost, že na rozdíl od kapitalistického "zaměstnavatele" přejímá politická moc v této roli - v zásadě podobně jako v předkapitalistických vztazích feudální pán - spolu s právem zasahovat do všech sfér života námezdně pracujícího člověka i jistou povinnost pečovat o jeho základní životní potřeby také ve všech těchto sférách. To značnou měrou přehlížejí a nedoceňují teoretické kritiky, které dokazují, že v "reálném socialismu" je námezdně pracující člověk objektem vykořisťování ze strany státu; nutno vidět, že je zároveň objektem určité péče ze strany téhož státu, téže politické moci.
Být objektem péče - to však ještě neznamená nutně pokrok na cestě lidské emancipace, byť to i je zároveň pozitivní z hlediska aktuálních sociálních potřeb a zájmů lidí. Vztahy námezdní práce v jejich "reálně socialistické" podobě se spolu se vztahy určité péče o sociální potřeby lidí staly podle mého názoru základní sférou, z níž vyrůstá možnost totálního ovládnutí člověka politickou mocí. Z hlediska lidské emancipace při tom problém zdaleka není jenom v tom a ani ne především v tom, že v těchto vztazích je skryt akt prodeje a koupě pracovní síly výrobce, který zůstává oddělen od výrobních prostředků. Základním problémem je, že prostřednictvím těchto vztahů se člověk zaprodává politické moci, která pak limituje prostor jeho emancipace.
V rámci tohoto příspěvku není možné věnovat podrobněji pozornost ani všem nejvýznamnějším důsledkům, které má pro rozvoj ekonomických vztahů v "reálném socialismu" fakt, že politická moc se stala jejich suverénním subjektem. Problematice plánování a různých způsobů řízení ekonomické aktivity lidí v "reálném socialismu" tu bude také věnován samostatný příspěvek profesora Kosty. Omezím se proto jen na velmi všeobecnou formulaci problému, který v této souvislosti považuji za teoreticky nejzávažnější a který přímo souvisí s procesem lidské emancipace.
Obecně lze říci, že po zrušení soukromokapitalistického vlastnictví v "reálném socialismu" zaujala politická moc roli subjektu, který určuje cíle reprodukčního ekonomického procesu a reguluje v rámci tohoto procesu ony ekonomické vztahy, které dříve reguloval kapitál. Politická moc sovětského typu se snaží sama stanovit společenskou potřebnost a užitečnost výrobků, předepisuje podle svých vlastních preferencí ekonomických subjektů co, jak a pro koho vyrábět. To vede k celé řadě nových, pro "reálný socialismus" specifických důsledků, které jsou jiné než důsledky regulační funkce kapitálu. Patří mezi ně křiklavá nerovnoměrnost ekonomického vývoje, kdy politickou mocí preferované oblasti ekonomicky vykazují rychlý růst při chronickém zaostávání oblastí politicky nepreferovaných. Patří sem také trvalá existence nedostatkového trhu, kdy nabídka mnoha druhů spotřebního zboží nestačí krýt poptávku, nedostatek ekonomických stimulů pro intenzívní ekonomický růst a technické inovace, neracionálnost chování ekonomických subjektů, která plyne z přílišného omezení nebo odnětí jejich schopnosti autonomně jednat, samostatně stanovit a měnit cíle i způsoby ekonomického chování atd. To vše jsou ale problémy povýtce ekonomické, jimiž se tu nemohu podrobněji zabývat.
Viděno z hlediska procesu lidské emancipace, vytvořil tak "reálný socialismus" ekonomické vztahy, které sotva automaticky otevírají více prostoru pro tuto emancipaci než soudobý kapitalismus. Kladou jí sice do cesty většinou jiné překážky, avšak zdolání těchto překážek je stejně složité a praktické cesty k jejich odstranění jsou stejně nejasné. Při čistě teoretickém uvažování se sice nabízí východisko v různých koncepcích "třetí cesty", jejichž nejobecnějším společným jmenovatelem je snaha zformovat nový typ ekonomického subjektu - samosprávný kolektiv výrobců. Teoreticky je představitelné, že by takový nový typ ekonomického subjektu mohl vyloučit základní negativní důsledky, které proti zájmům lidské emancipace plodí na jedné straně kapitál a na druhé straně totalitní politická moc sovětského typu v roli subjektu, regulujícího ekonomický proces. Pro mne osobně však zůstává bez odpovědi jedna otázka: jaká sociální síla a proč bude ve společenské praxi s to prosadit takovou "třetí cestu" vývoje?
Nemohu se v tomto krátkém příspěvku věnovat problémům, které souvisejí s touto otázkou v industriálních společnostech dnešního Západu. Pokusím se však stručně ukázat, jaké problémy vidím v této souvislosti v dnešním "reálném socialismu".
"Reálný socialismus" jako společenský systém vytváří jiné, od kapitalismu odlišně vztahy sociální rovnosti a nerovnosti mezi lidmi a sociálními skupinami. Východiskem pro tyto nové sociální vztahy je postavení politické moci jako subjektu výrobních vztahů, o němž jsem už hovořil. Všechny sociální skupiny, na které se dělí ekonomicky aktivní část společnosti, jsou si rovny ve svém postavení "zaměstnanců státu"; žádná sociální skupina nemá existenční, ekonomickou základnu, která by byla nezávislá na politické moci. Politická moc je tak vždy jedním z podstatných konstitutivních činitelů sociální diferenciace společnosti.
Z jistého hlediska je to samozřejmě "negativní rovnost", podobná rovnosti poddaných vůči absolutnímu panovníkovi, kterou už J. J. Rousseau charakterizoval jako vztah, v němž jsou si všichni rovni v tom, že jsou ničím vůči moci, která je vším. Avšak tím se rovnost všech sociálních skupin jako "zaměstnanců státu" ve společnostech sovětského typu zdaleka nevyčerpává. Politická moc využívá svého postavení k tomu, aby formovala konkrétní podobu sociální rovnosti i nerovnosti mezi lidmi tak, aby tím pro sebe samu vytvářela reálnou sociální oporu.
Je samozřejmé, že vlastní základnou sociální diferenciace jsou i v "reálném socialismu" faktory na politické moci nezávislé: dělba práce ve společenském i technickém slova smyslu, nerovné podmínky života ve městech a na venkově a v různých územních oblastech, generační rozdíly apod. Politická moc sovětského typu však může zcela radikálně formovat sociální důsledky této diferenciace (např. podíly různých skupin při rozdělování společenského produktu) a může také rozhodujícím způsobem ovlivnit to, zda určitý jednotlivec zůstane této diferenciaci podřízen nebo ne. Tak např. dělník, aktivní v podpoře záměrů politické moci, se z jejího rozhodnutí stane příslušníkem politické byrokracie nebo bude poslán na vysokou školu - a také naopak, moci nepohodlný vědec se stane stavebním dělníkem. Tím je dán dosti široký rámec pro účinnou manipulaci, jejímž důsledkem jsou nové, pro "reálný socialismus" specifické vztahy sociální rovnosti a nerovnosti.
Obecně řečeno, je hlavním rysem těchto vztahů zvýšení míry sociální jistoty námezdně pracujícího člověka s průměrnou kvalifikací a průměrnými hmotnými i kulturními potřebami, který se podrobuje požadavkům, jež na něho v pracovní i mimopracovní činnosti klade politická moc. Co konkrétně politická moc v "reálném socialismu" zaručuje tomuto "průměrnému pracujícímu člověku"? Jsou to především takové věci, které může poskytnout ze své role subjektu "socialistického společenského vlastnictví", která jí umožňuje rozhodujícím způsobem reglementovat proces rozdělovaní společenského produktu.
Především je to vyloučení hrozby nezaměstnanosti. Nepočítáme-li případy, kde z politických důvodů moc záměrně stíhá nezaměstnaností nepohodlné jednotlivce, je právo na práci reálně zajištěno právě "průměrnému pracujícímu člověku". I člověk, který nenajde práci ve svém specializovaném oboru, je existenčně zajištěn v postavení "průměrného pracujícího". Za plnou zaměstnanost v tomto smyslu platí samozřejmě národní hospodářství jako celek. Politická moc však preferuje hledisko plné zaměstnanosti před hledisky ekonomické efektivity národního hospodářství, neboť tím vytváří jednu z hlavních sociálních opor své existence.
Za druhé garantuje politická moc v "reálném socialismu" námezdně pracujícímu člověku, pokud vynakládá práci tam a takovým způsobem, jak to požaduje plán, určitou hmotnou životní úroveň. Tato životní úroveň je sice v různých zemích "reálného socialismu" výrazně různá: to, s čím se spokojuje "průměrný pracující" v Rusku, v Polsku nebo v Rumunsku, by vedlo k bouřím nespokojenosti "průměrných pracujících" v Československu nebo v NDR. Z Polska, Rumunska a z některých oblastí SSSR jsou navíc známy případy, kdy mimořádně nízká hmotná životní úroveň k masové nespokojenosti, ke stávkám a demonstracím skutečně vede. Vcelku však lze přesto říci, že v současné vývojové fázi "reálného socialismu" jsou zajištěny základní hmotné potřeby námezdně pracujícího člověka, který má jen průměrný pracovní výkon, pracovní disciplinu a iniciativu a nese jen minimální nebo žádnou odpovědnost za svou práci. Politická moc to vše může zajišťovat proto, že při rozdělování společenského produktu preferuje "průměrného pracujícího" na úkor těch, kdo by podle měřítka ekonomicky efektivního výkonu a kvalifikace měli získat vyšší podíl, než skutečně dostávají. Výsledkem je tendence ke mzdové nivelizaci, typická pro "reálný socialismus" a zvláště výrazná v průmyslově vyspělých zemích, jako je Československo nebo NDR.
Třetí oblastí, v níž politická moc v "reálném socialismu" zaručuje lidem značnou míru sociální rovnosti - celkově vzato vyšší než kapitalismus - je oblast sociální a zdravotní péče a kulturní spotřeby. Ve sféře kultury je při tom zjevná snaha politické moci využívat vzdělání a vůbec prostředky kulturního vlivu k manipulaci lidí v zájmu moci a oficiální ideologie. Přesto však zůstává faktem, že "reálný socialismus" vytváří fakticky rovné možnosti v přístupu jak k základnímu, tak převážně i ke středoškolskému vzdělání a rozvijí také materiální základnu pro to, aby lidé bez ohledu na sociální rozdíly mohli být konzumenty pro ně předem určené a zformované kulturní produkce.
Veškerá tato sociální rovnost má sice v praxi především podobu průměrnosti, avšak přesto působí jako faktor, který celkem uspokojuje základní hmotné i kulturní potřeby velké většiny společnosti v té podobě, v níž tato většina subjektivně a aktuálně takové potřeby pociťuje jako nejnaléhavější. Viděno z hlediska procesu lidské emancipace, nutno také uznat, že tyto rysy "reálného socialismu" představují určité materiální a kulturní předpoklady emancipace a mají tedy pozitivní význam. Materiální bída, sociální nejistota a nezaměstnanost, negramotnost a zcela nízká úroveň vzdělanosti nejsou dnes faktory, které by především omezovaly proces lidské emancipace v zemích "reálného socialismu" - ačkoli ve většině těchto zemí tomu před několika desítkami let tak bylo. Přesto však se domnívám, že sociální vztahy "reálného socialismu" nelze označit za nalezené východisko dalšího rozvoje lidské emancipace: spíše je to jen jiná slepá ulička, než jakou vytváří kapitalismus.
V procesu reprodukce těchto sociálních vztahů dochází totiž nejenom k tomu, že jsou vytvářeny uvedené materiální a kulturní předpoklady lidské emancipace. Dochází zároveň zcela zákonitě k tomu, že se reprodukuje politická moc, schopná totálně ovládat všechny společenské subjekty - sociální skupiny i jednotlivce - tj. moc, která omezuje a často zcela likviduje schopnost těchto sociálních subjektů autonomně jednat, samy sebe řídit, samostatně určovat a měnit cíle i způsoby svého chování. Výsledkem je tak nakonec spíše poměrně dobrá úroveň sociální péče o neautonomní subjekty - nikoli rozšiřování prostoru pro lidskou emancipaci.
Politická moc, schopná totálně ovládat jí podřízené neautonomní společenské subjekty, nachází oporu v sociálních vztazích "reálného socialismu" nejenom proto, že v těchto vztazích cílevědomě vytváří onu sociální rovnost, o které jsem hovořil. Tato politická moc se opírá také o zcela určité formy sociální nerovnosti, rovněž specifické pro "reálný socialismus". Je to nerovnost mezi lidmi, která je záměrně a proto zcela viditelně odvozena z jejich vztahu vůči politické moci. Moc sovětského typu usiluje o to, aby každá nerovnost, která znamená zvýhodnění, byla možná jenom tehdy, jestliže zvýhodňovaný subjekt prokazuje vyšší míru loajality vůči moci anebo jestliže jeho činnost má pro tuto moc v konkrétní situaci objektivně větší význam. Lidé a sociální skupiny tak v "reálném socialismu" nabývají určitý politický status, který hraje roli v některých směrech obdobnou, jako stavovský nebo kastovní status v předkapitalistických společenských formacích.
Sama odměna za práci je direktivami politické moci vázána vedle kritérií, běžných v industriální společnosti vůbec (tj. vedle stupně kvalifikace, složitosti a kvantity práce), na specifické kritérium tzv. společenského významu práce; pod tímto pojmem se ve skutečnosti skrývají preference politické moci. Některé druhy pracovních činností - v zásadě takové, u nichž výrazně převyšuje tvůrčí charakter práce a s nimiž vzrůstá i míra osobní svobody jednotlivce v pracovním procesu - mohou vykonávat jenom lidé s vyšším politickým statutem. Také souhrn mimopracovních výhod, které významně ovlivňuji životní styl jednotlivců i sociálních skupin, je značnou měrou vázán na vyšší politický status.
Obecně řečeno, plodí sociální vztahy "reálného socialismu" tedy paradoxní situaci: více prostoru pro lidskou emancipaci se dostává jenom těm sociálním subjektům, které svou činností aktivně pomáhají vytvářet a upevňovat takovou politickou moc, která zásadně omezuje autonomii a prostor pro lidskou emancipaci všech ostatních ovládaných subjektů.
Ze všech těchto důvodů se tedy domnívám, jak už jsem řekl na počátku, že nejenom politická nadstavba, ale i celá tzv. základna "reálného socialismu" (tj. souhrn ekonomických a sociálních vztahů) nemůže být jednoznačně považována za krok vpřed po cestě lidské emancipace. Problém tu zdaleka netkví jenom v potlačování politických práva svobod lidí jako jednotlivců i sociálních skupin. Problém spočívá v tom, že jejich postavení v materiálních vztazích "reálného socialismu" samo plodí a stále znovu reprodukuje potlačení jejich schopnosti autonomně jednat.
Použil jsem již několikrát pojmu autonomního chování a je proto nutné, abych podrobněji vysvětlil, jaký mu přikládám význam. Pojem lidské emancipace může být samozřejmě velmi různě vykládán z různých východisek filozofických, sociologických, psychologických a jiných. Může být při tom spojován s různým sociálním i kulturním, hodnotovým obsahem. Domnívám se však, že proces lidské emancipace lze chápat také více abstraktně, bez ohledu na jeho historicky určitý sociální i kulturní obsah. V tomto abstraktním smyslu je podle mého názoru míra lidské emancipace shodná s mírou, v níž jsou lidé prakticky schopni jednat jako autonomní subjekty. Mám při tom na mysli autonomii v abstraktním, kybernetickém slova smyslu, tj. schopnost určitého subjektu sám sebe řídit uvnitř určitého systému, samostatně určovat cíle i způsoby svého chování podle podmínek, které tvoří systém, v němž subjekt žije.
Myslím, že teoretické zkoumání procesu lidské emancipace v různých společensko-politických systémech, prováděné z tohoto hlediska, by mohlo být mimořádně podnětné. Právě v pohledu na "reálný socialismus" by mohl výzkum, vedený z hlediska kybernetiky jako obecné teorie systémů a teorie informací, přinést asi některé nové poznatky. Jak podnětný je podobný přístup v oblasti politologického výzkumu - to už prokázala řada prací, z nichž považuji osobně za nejpodnětnější práce Karla Deutsche. V tomto diskusním příspěvku není samozřejmě možné provádět vlastní výzkum "reálného socialismu" jako systému z těchto hledisek: pokusím se však formulovat alespoň některé problémy, které se mi jeví jako nejdůležitější.
K. Deutsch označuje za nezbytnou podmínku toho, aby nějaký subjekt - ať už lidská pospolitost nebo jednotlivec - mohl být autonomní a mohl sám sebe řídit, trojí druh informací: za prvé informace o vnějším světě, za druhé informace z minulosti, umožňující tvorbu nových kombinací, a za třetí informace subjektu o sobě a o svých vlastních částech. Je-li kterýkoli z těchto tří proudů informací na dlouho přerušen například potlačením nebo utajením, stává se podle Deutsche z autonomního subjektu automat, který ztrácí kontrolu nad svým vlastním chováním, a to nejenom pro některé své části, nýbrž nakonec i nad sebou jako celkem.
Podíváme-li se z tohoto hlediska na "reálný socialismus" jako společensko-politický systém, pak je mimořádně nápadné, že lidé v tomto systému - ať už jako jednotlivci nebo jako sociální skupiny - mají jen malou a někdy vůbec žádnou možnost dostávat informace všech tří uvedených druhů bez kontroly a bez cenzury ze strany politické moci. Viděno z tohoto hlediska, dochází tedy k podstatnému omezení autonomie mocí ovládaných subjektů v "reálném socialismu" tím, že tato moc ovlivňuje zpětné vazby mezi nimi a jejich okolím, vazby, jejichž pomoci získávají subjekty informace, nezbytné k jejich autonomnímu chování.
Znamená to ovšem nejenom, že politická moc cenzuruje tisk, zabraňuje pronikání informací ze zahraničí atd. Důležité je, že v samotných ekonomických a sociálních vztazích "reálného socialismu" mají lidé - jako jednotlivci i jako sociální skupiny -jenom politickou mocí kontrolované a tedy "cenzurované" zpětné vazby. Tak například, jak už jsem řekl, dostávají ekonomické subjekty informaci o tom, zda jejich činnost je společensky potřebná nebo ne, jenom konfrontací s požadavky státního hospodářského plánu - a nikoli konfrontací s objektivními ekonomickými cenami. Sociální skupiny získávají informace o sobě samých i o svých vzájemných vztazích jenom konfrontací s těmi vztahy sociální rovnosti a nerovnosti, které už předem podle svých vlastních preferencí zformovala politická moc jako "cenzurované", křivé zrcadlo sociální skutečnosti. Interakce sociálních skupin jako forma získávání, zpracovávání a nového kombinování informací, je v "reálném socialismu" také podvazována a někdy zcela znemožňována politickou mocí. Možnost sebereflexe a interakce sociálních skupin je násilím redukována k formám, které vytváří a plně kontroluje politická moc. Zákaz vzniku skupinových hnutí, organizací, tiskovin apod. v politických systémech sovětského typu je jen institucionalizovaným projevem této skutečnosti.
Je-li však míra lidské emancipace shodná s mírou, v níž mají lidé schopnost chovat se jako autonomní subjekty - pak je "reálný socialismus" v tomto smyslu systémem, který na cestě lidské emancipace nejenom nepokročil dále než kapitalismus, nýbrž udělal naopak výrazný krok zpět.
Všimneme-li si samotné politické moci z hlediska teorie informací, vystoupí do popředí také některé jinak zastírané aspekty jejího působení ve společnosti. K. Deutsch ukazuje, že moc je vždy převahou výstupu nad vstupem, že to je schopnost mluvit místo naslouchat, že to je v jistém smyslu schopnost dovolit si neučení. "Reálný socialismus" je ovšem systém, v němž právě moc hraje mimořádnou společenskou úlohu, ovládá totálně člověka ve vztazích ekonomických, sociálních, kulturních i politických. Taková dominantní role politické moci musí vést k tomu, že také ona schopnost "dovolit si neučení", neboli nízká schopnost učit se, se přenáší do všech sfér společenského života. Výzkum společenské praxe "reálného socialismu", prováděný z tohoto hlediska, by jistě mohl přinést nejeden zajímavý poznatek. Celkově vzato je ovšem taková dominance politické moci opět faktorem, který je brzdou a nikoli podporou procesu lidské emancipace ve smyslu schopnosti lidí jako jednotlivců i sociálních skupin jednat jako autonomní, samy sebe řídící subjekty.
Z hlediska obecné teorie systémů a teorie informací by podle mého názoru bylo možné také nově interpretovat pojem totalitní politické moci. Totalitní by z tohoto hlediska byla taková politická moc, která totálně, tj. ve všech sférách života, odnímá ovládaným subjektům schopnost autonomního jednání. Prostředky, jimiž se to děje, nemusí ovšem ani zdaleka být totožné s prostředky hrubého násilí a politického teroru ať už fašistického nebo stalinsko-sovětského typu. Pojem totalitní moci, jak byl doposud vypracován v politologické literatuře, má jen malou poznávací hodnotu a je nutno podrobit jej kritice právě proto, že ulpívá na srovnávání některých prostředků moci, a tím zastírá jak podstatné rozdíly, tak i hlubší shodu různých historických typů politické moci.
Podobné problémy však už přesahují téma mého příspěvku na dnešním našem semináři. Pokusím se proto už jen o velmi stručné shrnutí hlavních myšlenek.
Společenské systémy sovětského typu, které samy sebe nazývají "reálným socialismem", nepovažuji za systémy, které otevírají cestu lidské emancipaci v podmínkách industriální civilizace. V těchto systémech není sice hlavní překážkou lidské emancipace to, že ve společenském životě lidí se jako základní hledisko uplatňuje hledisko zhodnocování kapitálu. Hlavní překážkou je skutečnost, že politická moc totálně ovládá lidi jako jednotlivce i jako sociální skupiny a výrazně omezuje, případně jim zcela odnímá schopnost jednat jako autonomní, samy sebe řídící subjekty.
Protože však táž politická moc zároveň zajišťuje většině společnosti relativně vysokou sociální jistotu a uspokojuje krátkodobé hmotné i kulturní potřeby této většiny, nezdá se mi odůvodněná představa, že tato moc bude změněna způsobem klasických sociálních revolucí. "Reálný socialismus", nahlížen sám o sobě jako ekonomický, sociální i politický systém, vykazuje spíše znaky malé vnitřní dynamiky a tendenci k reprodukci již existujících poměrů. Je to v mnoha důležitých směrech spíše předkapitalistický společenský systém, který si osvojil výrobně technickou základnu, vytvořenou kapitalismem.
Proces lidské emancipace však se v historické praxi nebude odehrávat jako vývojový proces "reálného socialismu" samého o sobě, nebude odkázán jen na jeho vnitřní dynamiku a její možnosti. Bude v praxi podmíněn vývojem jak soudobé vyspělé kapitalistické industriální společnosti, tak také vývojem v industriálně nerozvinutých společnostech v zemích tzv. třetího světa.
Obecně lze říci, že v každé ze tří částí současného světa je hlavní překážka lidské emancipace jiná. Ve vyspělé kapitalistické industriální společnosti to není totalitní politická moc. Naopak, pluralitní politický systém v těchto zemích neomezuje schopnost lidí jednat jako autonomní subjekty v politické sféře. Lidé tu však přesto ztrácejí schopnost samostatně určovat cíle a způsoby svého chování proto, že sám model ekonomického a společenského růstu, vytvořený kapitalismem, jim ponechává stále méně alternativ chování. Zároveň však tento model růstu ukazuje stále výrazněji své vlastní meze - a to jak sociální povahy, tak také pokud jde o vztah lidské činnosti a přírody. Řešení z toho vznikajících rozporů je také sotva představitelné klasickou sociální revolucí.
V industriálně nerozvinutých zemích třetího světa netvoří hlavní překážku lidské emancipace ani totalitní politická moc, ani imanentní rozpory a meze toho modelu růstu, který zplodila kapitalistická industriální společnost. Hlavní překážkou je tu stále absence elementárních materiálních a kulturních předpokladů pro lidskou emancipaci: materiální bída většiny obyvatelstva, úplný nedostatek sociální a zdravotní péče a kulturní úroveň na pomezí negramotnosti téže většiny obyvatelstva. Řešení akutních rozporů v zemích třetího světa se nabízí poměrně širokou škálou alternativ, mezi nimiž je zcela reálná i klasická sociální revoluce.
Je pravděpodobné, že pravě vzájemná interakce systému "reálného socialismu", vyspělé kapitalistické industriální společnosti i společenských systému ve třetím světě je a bude rozhodujícím faktorem, který pro dohlednou budoucnost určí cesty lidské emancipace ve všech těchto rozdílných systémech. Existuje-li tu nějaká "třetí cesta", bude to cesta vzešlá z takové interakce obsahující ovšem nutně i konflikt jako formu interakce. Bez takové interakce si lze sotva představit, že jak současná kapitalistická, tak také současná "reálně socialistická" industriální společnost sama ze sebe najde praktickou cestu dalšího rozvoje lidské emancipace. Plodné teoretické uvažování by se tedy jak na Západě, tak na Východě mělo ubírat především tímto směrem.