Čtyřicet let se u nás chápala politika jako udílení příkazů z jediného centra — a zároveň také jako uskutečňování jedinou ideologií posvěcených cílů. Teď už se začíná chápat jako střet zájmů a spor o různé hodnotové orientace. V bouřných časech historického zvratu však sami aktéři politické scény se často jen s obtížemi orientují.
Nejasné zájmy neurčitých skupin
Krach „reálného socialismu“ znamená, že lidé se náhle ocitají vyvrženi ze známých sociálních vztahů. Jejich dosavadní postavení a společenské role, s nimi spojené zájmy, potřeby a cíle, k nimž lidé směřovali - to všechno se mění. Nikdo, ani jedinci, ale ani celé sociální skupiny, při tom s jistotou neví, k jakému novému předivu sociálních vztahů a k jakým novým společenským poměrům vcelku se vývoj vlastně ubírá.
Pokud je ale nejasná podoba samotných sociálních skupin a jejich zájmů i orientací, nemůže být přehledná ani politická mapa. Neboť právě předivo sociálních vztahů a zájmů tvoří kostru politického systému, který u nás v dnešní přechodné době nemá proto jasné obrysy vzpřímené postavy, ale spíše se rosolovitě rozprostírá po zemi.
Většina lidí (64 %) se nehlásí k žádné stranicko-politické orientaci, zbytek sám sebe označuje za konzervativce (4 %)‚ liberály (8 %)‚ křesťanské demokraty (7 %)‚ sociální demokraty (11 %) a komunisty (6 %). Přitom však není zcela jasné, co to pro tyto lidi znamená, neboť 19 % občanů řadí k sociálně demokratickému proudu Václava Havla a 9 % dokonce Václava Klause. (Všechny údaje v tomto článku jsou, pokud není uvedeno jinak, z průzkumu AISA pro F. Naumann Stiftung z listopadu 1991.)
Ve společenském vědomí tomu odpovídá ideová kaše: většina je „pro demokracii“ a obvykle pro „politický střed“, zároveň však čeká radikální a rychlé změny ve všech oblastech, jež mají samozřejmě viditelně zlepšit život celé této většiny. To se však neděje, často to vypadá spíš naopak, lidé jsou tedy nervózní a dožadují se „pořádku“, stavu věcí, v němž by se snadno vyznali. Od minulých voleb výrazně zesílilo volání po silnější autoritě, zjevně po zkušenostech s rozpadem OF a osamostatněním se poslanců vůči voličům. Dvě třetiny (v lednu 1991 to byla jen jedna třetina) občanů žádají ustavit silnější vládu a také si myslí, že problémy by vyřešila silná osobnost s velkými pravomocemi.
Rakouské srovnávací výzkumy z pěti bývalých socialistických zemí naznačují, že právě u nás máme v této souvislosti některé podivné zvláštnosti.
Odpovědi na otázku, jak by se občané stavěli k rozpuštění parlamentu a zrušení politických stran, ukazují, že spíše by to uvítalo u nás 13 % (v Polsku 32, v Maďarsku 22 a v Rakousku 8), spíše by odmítlo u nás 40 % (Polsko 65, Rakousko 90) a nevyjádřilo se k tomu u nás 47 % (Polsko 4, Maďarsko 13, Rakousko 3). Naplno česky řečeno: téměř polovina našich občanů by čekala, jak to dopadne! Nepěkný a velký rozdíl proti našim sousedům, k nimž občas právě ve věci demokratických tradic máme přezíravý postoj.
Je tedy u nás důvod dávat si při volbách i po nich pozor. Ne že by někdo rozpustil hned parlament a strany, ale že by jim pro začátek zase nasadil chomout silné vládní moci ve jménu pořádku a klidu. „Klid v srdci Evropy“ je jistě lepší než nepokoje tamtéž, avšak v úplném klidu je jen srdce nebožtíků.
Pravice v ofenzívě
Naše pravice dnes hraje ve volebním zápase nejen o podíl na moci, což v politické hře dělá každý, ale zcela jasně o svou vedoucí úlohu. I to je legitimní, nekončí-li to mocenským monopolem a respektuje se pravidlo, že tuto úlohu může příště mít dnešní opozice. Historická situace při tom pravici na určitý čas zajišťuje náskok, neboť levice musí splácet účet za léta komunistické totalitní moci.
Historie, v našem případě zejména dvacet let „normalizace“, pomohla však dnešní pravici i tím, že zplodila její nynější sociální oporu. Zní to paradoxně, ale je to paradox skutečný. Tuto oporu jen z malé části tvoří bývalí majetní, nyní „restituovaní“, už s modrou, nebo obyčejnou krví. Rozhodující sociální skupina, která jednoznačně podporuje „léčbu Klausem“ jako jedinou správnou cestu, vypadá jinak. O tuto skupinu se budou podle mého soudu jako o základní sociální sílu opírat ODS a ODA, zčásti pak i OH bez ohledu na odlišné řeči jeho vůdců. Na Slovensku je to složitější, ale tam je politická váha této skupiny malá, část její kapacity se kloní podle národnostní nebo náboženské orientace.
Tato sociální skupina zahrnuje přes 20 % občanů (v ČR téměř třetinu, v SR sotva desetinu). Tvoří ji především obyvatelé měst, téměř z poloviny několika velkoměst (asi celou její pětinu tvoří Pražané). Jsou to lidé spíše z mladší až střední generace, kteří roku 1968 byli dětmi (10 - 15 let) nebo mládeží kolem dvaceti. Vyrostli, zformovali se a získali své současně sociální postavení právě v letech „normalizace“ a v tomto smyslu jsou jejím plodem.
Jejich sociální postavení je nadprůměrně dobré, většina má nejméně maturitu, pětina vysokou školu. Jsou nejčastěji zařazeni v sociálně privilegovaných profesionálních rolích, téměř 15 % z nich jsou vysoce kvalifikovanými odborníky. Mají tedy i výrazně nadprůměrné příjmy a přikládají proto výrazně podprůměrný význam sociálním problémům. Téměř netrpí pocity bezmoci a ztrátou perspektiv, patří k nejaktivnější části obyvatelstva, ale jen malá část z nich asi (13 %) jsou dnes podnikateli.
Je pochopitelné, že si tato skupina (ne ovšem každý jedinec v jejím rámci) musila už v létech „normalizace“ osvojit určité způsoby jednání. Pokud nechtěli ohrozit svůj sociální vzestup, museli se její příslušníci po léta hrbit před vládou KSČ, předstírat ideově politickou spolehlivost (či aspoň nedávat najevo nespolehlivost), často mít legitimace KSČ. Přitom samozřejmě už zcela vyprázdněnou komunistickou ideologii a politickou praxi považovali za podvod a svinstvo.
V každodenním životě byli soustředění na vlastní zájmy, na své soukromí, hromadění majetku a výhod pro sebe a rodinu, na okrádáni státu atd. - celkem podobně jako většina ostatních. Byli nejenom schopni podat výkon, ale potřebovali i silné lokty, bezohlednost, zastíranou frázemi o zájmech společnosti při současném úplném přezírání sociální solidarity. Neboť to vše byly spíše užitečné vlastnosti, jež za „normalizace“ pomáhaly člověku prodrat se do privilegované sociální skupiny. A v dnešní době zvratu se na ně - bez ohledu na „Hovory z Lán“ - vztahuje úsloví, že co se v mládí naučíš, k stáru jak když najdeš!
To vše musilo - ať už vědomě, či nevědomé - ovlivnit i představy této skupiny o žádoucím společenském vývoji a uspořádání. Ideálem se jí zákonitě stala představa společnosti, v níž každý je svého štěstí strůjcem, a kdo neuspěje, sám je vinen. Prostě se neumí správně chovat. Demokracie se v těchto souvislostech spíše redukuje na svobodu úspěšných jedinců. V izolaci od ostatního světa se takové představy snoubily s iluzí, že právě na tom je založena jakoby bez závad prosperující společnost západní Evropy. Tato sociální skupina paradoxně dokonala dílo Brežněvovo a Biľakovo: pohřbila pokus o „obrodu socialismu“.
Za těchto podmínek je u nás dnes snadné dělat dravou, ofenzivní pravicovou politiku, ale bude obtížné a vyžádá si delší dobu, než se vytvoří politická podoba spolehlivě demokratické pravice. Současná sociální opora pravice u nás snadno umožní otvírat prostor pro působení kapitálu, což je sice historicky potřebná, ale pro většinu společnosti zdaleka ne postačující činnost. Lidé, kteří umějí obohatit sebe, nemusejí ještě umět a často ani chtít obohatit i národní hospodářství. Nelze vyloučit, že by to mohlo zatarasit cestu k demokratické pravici a otevřít dveře pravicové diktatuře.
Levice v defenzívě
Ačkoli u nás dnes mnozí vůbec odmítají dělit politickou scénu na pravici a levici, lidé se přece jen na této škále sami dovedou zařadit. Podle Gallupových průzkumů pro Radu Evropy se ve vztahu k levici, středu a pravici naši občané řadí v poměru 20:27:31. V Polsku je to 15:34:20 a v Maďarsku 15:49:13. Mnohými politiky u nás tak často vzývaný střed je tedy silnější u sousedů. Levice však je na tom špatně všude, pravice výrazně nejlépe u nás.
Potenciální sociální opora levice je ovšem mnohem silnější. U nás ji tvoří hlavně dvě velké skupiny. Předně je to více než třetina obyvatel (na Slovensku polovina) otřesená současným zvratem ve svých sociálních jistotách a životní perspektivě. Tato skupina sestává převážně z obyvatelů malých obcí, tvoří ji málo kvalifikovaní dělníci v zemědělství i průmyslu, patří k ní častěji ženy, z generačního hlediska není specifikována. Její příjmy jsou spíše nižší než průměr, vzdělání rovněž.
Její opozičně protestní nálady ovšem neústí nutně v podporu politické levice, mohou se přiklánět i k autoritativní pravici či k nacionalismu. Jen pětinu této skupiny tvoří voliči komunistů, necelou desetinu voliči sociální demokracie. U části této skupiny levicovost splývá s představou návratu k „reálnému socialismu“ (jehož stoupenců je celkem mezi našimi občany 21 % a patří k různým sociálním vrstvám, k volbám zčásti nechodí).
Druhou potenciální oporou levice je sociální skupina odmítající jak současnou koncepci změn (zejména v ekonomice), tak i návrat k „reálnému socialismu“. Je to více než čtvrtina obyvatel (zhruba stejně v obou republikách), spíše z mladších generací (více než polovina pod 40 let, mnozí pod 30), spíše vzdělanější, s průměrnými příjmy a v průměrném zařazení na sociálním žebříčku. Ta je nejspíše nadějí nekomunistické levice.
Obě tyto skupiny tvoří tedy nadpoloviční většinu (kolem 60 %) obyvatel, kteří jsou a zůstanou i nadále odkázáni na námezdní práci a mají i budou mít průměrné a často podprůměrné příjmy. Tato kvantitativně vysoká potenciální opora levice má ovšem jednu podstatnou vadu: přichází od sociálních sil, které nezajišťují potřebný dynamismus vývoje moderní industriální společnosti. V dynamických skupinách s vyšším sociálním statutem i příjmy, s vyšší kvalifikací a větším vlivem v řídících procesech (především mimo politiku) je pro levici opora celkem slabá - snad kolem 10 - 15 %.
Za těchto podmínek je u nás dnes mimořádně obtížné vytvořit levicovou alternativu kvalitativní změny někdejšího „reálného socialismu“ v moderní industriální společnost s politickou demokracií. Snadnější je ztotožnit levicovou politiku prostě jen s obranou sociálních jistot početných společenských vrstev, vyvržených do nejistoty tím, že systém reálného socialismu se zhroutil. Teoreticky myslitelná alternativa spočívala v racionálně provedené reformě starého systému, k níž však ve skutečnosti nedošlo a dnes už není možná. Dokonce ani určité možnosti ještě v posledních dvou letech racionálně reformovat, a nikoli rozbořit některé společenské vztahy a instituce (např. ve zdravotnictví, v družstevním sektoru apod.) se nemohly politicky prosadit.
Pro demokratický vývoj u nás považuji proto za hrozbu nikoli sílu, ale slabost levice. Mohlo by se stát, že bude dost silná jen jako brzda v zájmu sociálně postižených, ale velmi slabá jako nositel jiné než dnešní pravicové alternativy těchto změn. To by pak, spojeno s dravou, ofenzivní a konfliktní orientací pravice a s rostoucím společenským napětím, také mohlo být faktorem, který by vedl k autoritativnímu řešení.
Současná bída naší levice je ovšem nejenom důsledkem historického zvratu v sovětských systémech, ale zčásti též důsledkem toho, jak si počínají hlavní aktéři levicové scény. Komunisté si zachovali vliv právě s podporou opozičně protestních sil, jež neodmítají zcela jednoznačně totalitní minulý systém. Komunisté tak zčásti zůstali politickým subjektem, v němž levice popírá samu sebe, neboť pod revolučními prapory hraje zpátečnickou roli.
Sociální demokracie u nás nebyla schopna vytvořit rozhodující politickou formaci levice, ačkoli celková situace po tom přímo volá. Kromě pro voliče příliš odborné a často sporné oponentury V. Komárka a spol. nepředložila koncepční, pro většinu společnosti srozumitelnou a přitažlivou alternativu společenských změn v ekonomice i v politice, zejména v pojetí demokracie. Voličům se tedy zdá, že chce vlastně totéž co pravice, jen opatrněji a se „sociálním cítěním“. A tak ji za svou stranu nepovažují ani úspěšní, ani postižení. V dobách velkých převratů - ať už revolučních, nebo restauračních — není tanec mezi vejci nejlepší formou pohybu v politice. Zdá se, že na to sociální demokracie doplatí tím, že bude sotva silnější než komunisté.
Tomuto schématu se vymyká situace levicových sil na Slovensku. Tam sehrály roli zejména dvě zvláštní okolnosti. Komunisté prorazili bludný kruh vlastní politické sebeizolace a veřejnost začala SDL přijímat jako nový subjekt na levici, byť i s nádechem „následníků KSS“. Zároveň propletením národnostních a sociálních motivací dominantní vliv získalo „hnutí“ (HZDS) vnitřně málo diferencované, podobně jako původní polistopadová „hnutí“ typu OF. Konfliktní a militantní jednání pravice pomohla pak tento subjekt zařadit spíše na levici.
Nadcházející volby poprvé přivedou řadu stran do parlamentu legitimně, nikoli zadními vrátky bez mandátu voličů. Tím je budou také nutit, aby se postupně vyvíjely s větším ohledem na voliče, tedy na svou společenskou roli, nikoli jen s ohledem na udržení poslaneckých křesel a boje o vůdčí pozici uvnitř vlastní stranické kliky. Pokud budou patřit k vládní většině, budou se musit učit jednat často nejenom za sebe, ale za stát a občany, včetně voličů jiných stran.
Myslím, že např. sociální demokracie právě větší rolí v parlamentě může být donucena měnit se v opravdovou politickou stranu a přestat být málo početným kolbištěm, na němž se pere neúměrné množství kohoutů. Pravicové strany naopak, bude-li opozice proti nim v parlamentě dost silná, budou nuceny slevit ze své dravosti a přidat na ochotě ke kompromisům.
Bez takového vývoje na pravici i na levici není možná ani vážná politická úloha středu. J. Dienstbier ztotožňuje střed se svou stranou a sílu středu vidí v tom, že není extrémní na rozdíl od těch, „kteří se sami považují za okraj či extrém, když si říkají pravice či levice“. Role středu v celkové politice může být však významná jenom tehdy, jestliže ne jedna zvláštní strana, ale hlavní politické subjekty na pravici i na levici usilují o demokratickou, tolerantní, svým způsobem „centristickou“ politiku. Pokud k tomu nedojde, nemohou ani strany, samy sebe označující za střed, vážnou roli hrát: v konfliktních situacích boje „kdo s koho“ je nikdo totiž nepotřebuje. Společným zájmem všech aktérů na naší volební scéně by tedy mělo být takové situace nevytvářet. Pokud nám ovšem jde skutečně o pluralitní demokracii.
RP, 30. května 1992