Vážené Federální shromáždění, dámy a pánové,
kdysi se říkávalo "lidé předstírají, že pracují, a stát předstírá,
že je za to platí". Dnes bych mohl říci "vláda předstírá, že
předkládá, a dokonce realizuje programové prohlášení, a parlament předstírá,
že jí to věří". (Potlesk.)
Nebudu opakovat všechny myšlenky a argumenty, které jsme snášeli v otázce rozdělení ČSFR, protože na těch se nic nezmění. Dovolím si jen několik poznámek na okraj dokumentu, který ani nepovažuji za programové prohlášení a o němž si dovoluji vyslovit názor, že za programové prohlášení je nepovažuje ani sama vláda.
Federální vláda se podle mého názoru mylně domnívá, že to jediné, co dělá, je, že píše poslední kapitoly státu, který odchází do minulosti. To nepochybně dělá a dělá to podle mého názoru velmi špatně, nekvalifikovaně, a to - vzhledem k obrovským aparátům, které má k dispozici - i právně nekvalifikovaně. Domnívám se však, že činí mnohem víc. Ona volky nevolky, ať už věci dopadnou jakkoliv, píše i první stránky dějin nových republik, které zde mají vzniknout. I ty píše podle mého názoru velmi špatně a zatěžuje tak konto budoucích nástupnických států, vzniknou-li skutečně, velmi nežádoucím způsobem. Chtěl bych upozornit na několik takových věcí.
Postupu federální vlády - a už tím zatěžuje budoucnost - lze vytknout despekt k ústavě a ústavnosti, předbíhání ústavních a zákonných kroků kroky jinými. Vytváření návyku jednání pod tlakem, a to pod tlakem do značné míry samonavozeným. Vytváření návyku přehlížení parlamentu, vytváření návyku přehlížení sociálně ekonomických, sociálních, ekologických a dalších problémů. Vytváření návyku přehlížení mezinárodních vazeb a místa tohoto geologického prostoru v nich. Mám na mysli sebeklamné představy, že Evropa či svět, to či ono musí pochopit, s tím či oním se musí vyrovnat a podobně.
Ze všeho nejvíc, domnívám se, vláda hřeší do budoucnosti vytvářením návyku, že z voleb nevzcházejí dočasní správci státu, ale jeho majitelé, kteří se mohou stát případně i jeho likvidátory.
Podle mého názoru vládnout kvalitně, demokraticky a efektivně se musí nejen umět, ale i chtít. Dovoluji si vyslovit názor svůj i klubu, který v tuto chvíli reprezentuji, že vláda neprojevila ani dostatek umění, ale, co je horšího, ani dostatek vůle.
Vzniká nepochybně otázka, co s takovou vládou. Nebudu před vámi tajit, že se vyskytly hlasy iniciovat vótum nedůvěry. Nesouhlasím s nimi a nesouhlasí s nimi ani většina mých kolegů v klubu. Proč také? Federální vláda dostala důvěru parlamentu jen velmi liknavě, velmi zdráhavě a velmi nespolehlivým způsobem. O důvěru lidu této země federální vláda nikdy vážně neusilovala. Federální vláda - a to je moje nejhorší podezření - důvěru nemá ani sama v sebe. Ostatně já se jí ani nedivím. Před několika měsíci zde slibovala, že nebude vládou likvidační. Je jí. Před několika měsíci zde slibovala, že bude dbát na ústavnost všech kroků, které učiní. Domnívám se; že ani tento svůj slib nedrží.
Před nedávnem z této síně zazněl velmi vážný signál. Parlament neschválil vládní návrh ústavního zákona o způsobech zániku federace. Tento signál měla federální vláda vzít na vědomí. Troufám si říci, že vláda parlamentní, vláda demokratická by právě z tohoto signálu vyvodila ony důsledky, které by snad chtěli vyvozovat někteří poslanci.
Co tedy máme dělat? Má-li se Česká a Slovenská Federativní Republika rozpadnout, nechť federální vláda svoji nezáviděníhodnou, smutnou, roli dohraje. Nechť dohraje roli, do které se sama postavila a do které se nechala vmanévrovat. Dojde-li k rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, my poslanci LEVÉHO BLOKU federální vládě škodolibě na rozloučenou mávat nebudeme. Ale nedáme se ani zatáhnout do absurdní hry, abychom jako program vlády přijali dokument, který není ani programem, ani programem vlády. (Potlesk)
5. 11. 1992