Pět let není ještě doba dost dlouhá, aby bylo možno spolehlivě odhadnout význam určité události v národních dějinách. Není však zase tak krátká, aby se o to leckdo nepokoušel. Právě pátý rok po převratech vítězové často důrazně prohlašují svou politiku za nezvratnou. Potřebují to tím více, čím méně je nadále možné svalovat vinu za zklamání mnohých nadějí na starý režim.
Léta běží a dorůstají generace, které starý režim už nezažily a převrat nebyl v jejich životě zásadní změnou.
Nezvratnost svého vítězství se držitelé moci obvykle snaží dokázat tvrzením, že právě ten jejich převrat byl zároveň nutným historickým zvratem. Pokud jde o velké revoluční či naopak restaurační zvraty, není to docela bezdůvodné. Historické změny, vyrůstající z velice různorodých rozporů a příčin, jsou totiž provázeny také politickými převraty. To však neznamená, že oba procesy - historický vývoj a jeho momentální politická podoba - jsou totožné, že politika je tu přímo historií. Myslím, že právě toto rozlišení je nezbytné při pohledu na celý náš vývoj po listopadu 1989.
Polistopadová politika se s historicky nutnými změnami u nás totiž ztotožňuje docela samozřejmě. A dělá to nejenom nová mocenská elita, která na tom má přímý zájem. I na stránkách RP dostal Martin Hekrdla co proto, když se odvážil napsat, že levicoví voliči budou snad roku 1996 nebo 2000 i u nás chtít měnit politiku, a nejenom vázanku. Hned dva autoři v tom shledali svatokrádežný čin. Snaha o politické změny u nás prý buď „musí skončit u vázanky, případně u výměny obleku”, anebo hrozí, že nám kdosi „strhne šaty i s kůží”, případně se pustí do dalších experimentů s milióny lidí jako s figurkami na šachovnici” (A. Mitrofanov v RP 10. 10. 1994). Jen nostalgik prý může snít o levici, „která by si kladla vyšší cíl než humánní údržbu kapitalismu” (M. Hájek, tamtéž).
Nemyslím, že podobné postoje podněcují přemýšlení o naší společnosti a hledání alternativ jejího vývoje. Nejsou také jen odmítáním komunistického radikalismu, skrývají přezíravý vztah k alternativnímu koncepčnímu myšlení vůbec. Tak aspoň vyznívá (ať autor chce, nebo ne) Mitrofanovův soud o Svobodných demokratech, kteří „se svou liberální koncepcí vyčkávají opodál a vypadají čím dál víc jako sbor blahobytných pánů, kterým není po chuti špinit si lakýrky v břečce každodenní politiky”.
Mně se vůbec nezdá, že liberální demokratická koncepce, jak jí např. vyjadřuje soustavná publicistika Václava Žáka, je salónním tancem v lakýrkách. Vidím v ní příspěvek k rozvoji demokratické politické kultury. Nejde totiž o lakýrky, ale o louži našeho politikaření. I tomu, kdo tam vstupuje ve stranických frontových bagančatech, může břečka nastříkat do očí a zastřít mu pohled na věci za louží.
To, jak chápeme vztah proměn politiky a nezvratných kroků dějin, není tedy dnes u nás jen abstraktní problém. Náš polistopadový vývoj je totiž jak součástí historického zvratu, tak také určitou politikou. Při tom je důležité, že politika, zvaná polistopadová, ten zvrat nepřivodila, nýbrž ho prostě využila a teprve po něm se vůbec stala možnou. Při všech historických zlomech si často političtí vítězové upevňovali pozice bez ohledu na veřejné zájmy a potřeby; a obvykle se při tom také kradlo. Kdo s tím chtěl skoncovat, nemusil se snažit „otočit kolo dějin zpět”: chtěl prostě záruku, aby si politici nemohli historický zvrat vykládat jen ve svůj prospěch.
Co se už vrátit nemůže - a co se změnit může?
Zvrat dějin, k němuž náš vývoj patří, je důsledkem celé řady různých příčin a rozporu a je to celosvětový proces. Zkrachoval totiž historický pokus budovat socialismus jakožto „antikapitalistickou formaci” v podobě systémů sovětského typu.
V praxi to bylo možné proto, že Gorbačovovo politické vedení v SSSR přestalo udržovat tyto systémy násilím, což postupně znamenalo i konec rozdělení Evropy (a světa) do dvou vojensko-politických bloků podle modelu „studené války”. To vše se dovršilo v létech 1989-1991. Uvnitř zemí tvořících dříve sovětský blok tím začal (ale dodnes zdaleka neskončil) často chaotický, pro široké vrstvy obyvatel velmi bolestný proces hledání nového způsobu života. V mezinárodním měřítku zmizela konfrontační stabilita „studené války”, začal (ale doposud také neskončil) proces formování nového uspořádání v situaci, kdy pro vývoj Evropy i světa přestaly mít rozhodující význam výsledky druhé světové války.
Tento proces otevřel dříve blokované cesty historického vývoje, a má proto převážně pozitivní význam. Lze ho považovat za nezvratný, ale nikoli za předurčený co do dlouhodobého výsledku”. Poměry se nemohou vrátit zpět do podoby před rokem 1989, ale politické programy i doposud dosažené změny jak v jednotlivých zemích, tak v mezinárodním měřítku, nejsou neměnné, natož nezvratné. Naopak, je spíše docela přirozené, že v procesu hledání nových cest, zcela odlišných od více než půlstoletého stereotypu, se budou střetávat alternativní politické postupy. Při tom dojde v různých zemích k různým konfliktům s různými výsledky.
Díky souběhu celé řady příznivých okolností minulých i současných, u nás tento proces zatím byl a snad i nadále bude méně drastický než v některých jiných státech sovětského bloku. Ale přes to všechno je náš polistopadový vývoj součástí tohoto procesu: je nezvratný v té míře, v níž je nezvratný tento proces, ale ne v cílech, programech a metodách dosavadní vládní politiky. Ta je „nezvratná” - pokud zůstáváme parlamentní demokracií - pouze od voleb do voleb.
Nesdílím proto ani představu, že nedotknutelnou hranici politických změn tvoří „humánní údržba kapitalismu”. Není to zdaleka totéž, co řekl předseda Socialistické internacionály P. Mauroy: „My jsme ideologicky proti kapitalismu i komunismu; avšak akceptujeme společnost se sociálně tržní ekonomikou, protože trh je nezbytný.” (RP 19. 10. 94.) Kdo takto klade otázku, musí mít totiž nejenom jinou vázanku než Klausova ODS, ale musí dělat i zásadně jinou politiku. Takovou, která by znemožnila experimentovat s milióny lidí „jako s figurkami na šachovnici” nejenom podle Otázek leninismu, ale také podle spisů von Haycka nebo Miltona Friedmana.
Vyžaduje to ovšem překonat pojetí socialismu i kapitalismu jako uzavřených, vzájemně zcela se vylučujících systémů. To se u nás zatím nedaří ani těm, kdo VUML nemají, ani těm, kdo tam vyučovali. Navenek odmítány, straší v hlavách lidí stále poučky stranických školení, že vládne buď socialismus, nebo kapitalismus, a rozhodnuto o tom bylo jednou provždy, kdysi v únoru, nyní v listopadu. To je ale přece právě pojetí socialismu, které zkrachovalo spolu se sovětskými systémy.
Tady ovšem spustí pokřik jak vzdělaní ideologové pravice, tak ti, co nemají ani VUML, v dojemné shodě s těmi, co mají jenom VUML: „třetí cesta” je také zkrachovaná, nikde neuskutečněná! O té já však tady nemluvím. Snažím se jen vztáhnout požadavek překonání komunistické minulosti i na způsob uvažování o kapitalismu a socialismu. Tvrdit; že ve světě existovalo jen oficiální sovětské pojetí socialismu, je lež. Chybný je proto i závěr, že se sovětskými systémy socialismus zmizel jako reálná společenská a politická síla.
Společnost současné západní Evropy, do níž snad stále ještě chce i naše vláda vstoupit, není totiž uzavřeným systémem. Je to reálně existující otevřená společnost, jejíž hospodářský, sociální, politický i kulturní život je v neposlední řadě výsledkem stále znovu probíhajícího střetu tendence kapitalistické a nekapitalistické, především socialistické. První se snaží podřídit vše zájmům zhodnocování kapitálu, ta druhá pomáhá veřejnosti (sociálním skupinám i jednotlivcům)vytvářet proti tomu účinné zábrany všude, kde jde o jiné hodnoty sociální, politické, ekologické, kulturní a duchovní.
Moderní demokratická společnost uznává, že to jsou dvě soupeřící zájmové a hodnotové orientace, vývojové tendence a sociální síly, které v industriální společnosti nejenom existují, ale snaží se o co největší vliv. Je pravda, že v současné době je dosavadní „sociální stát” z řady důvodů v krizi. To však znamená jen to, že začal boj obou tendencí o jeho další podobu, nikoli že se společnost vrátí pod tlakem jednostranných zájmů kapitálu o více než půl století zpátky. Je neslučitelné s demokracií, aby se míra vlivu obou tendencí nemohla měnit podle vůle lidí s novou zkušeností, s novými potřebami a názory. Zda, kdy a jak při tom společnost překročí hranici „humánní údržby kapitalismu” - to je nutno ponechat na lidech, kteří o tom budou rozhodovat.
Pád komunistického režimu po listopadu 1989 přinesl našim občanům po jedenačtyřiceti létech znovu možnost, aby svobodně projevili svou politickou vůli. Svoboda, od zrušení cenzury až po cestování do světa, od plurality politických stran až po svobodu podnikání; byla tím rozhodujícím polem, na němž se setkaly historický zvrat, každodenní potřeby lidí i nová politika. Toto setkání umožnilo, aby jako výchozí norma nového ústavního řádu byla přijata Listina základních práv a svobod. Kdo tohle nechce vidět kvůli následným hospodářským i sociálním destrukcím a špinavostem vládnoucí politiky, nemůže u nás ukazovat cestu vpřed, ale povede lidi jen do slepé uličky, z níž po listopadu 1989 vyšli.
Svobodná politická volba však nesmí být pochopena jen jako jednorázový akt. Je to trvající proces hledání, kdy svobodná společnost může stále znovu rozhodovat mezi různými alternativami. Společnost musí mít možnost vždy podle nové situace a nových zkušeností hledat odpověď na otázku, jaká politika nejlépe odpovídá mnohostranným potřebám lidí, od potřeb ekonomických a sociálních až po ekologické a kulturní.
Svoboda je samozřejmě hodnotou sama o sobě, ale její skutečný smysl pro lidský život je za různých podmínek velice různý. Tak například svoboda tisku má význam jen pro lidi, kteří umějí číst. Skutečný význam svobody je také podstatně určen tím, že osvobodit lze jen takovou společnost, jaká v danou chvíli reálně existuje. Svoboda jí přináší jen šanci na změnu, ale sama o sobě ještě takovou změnu neprovádí. Myslím, že právě to má velký význam pro pochopení listopadu 1989 a po něm následující politiky u nás.
Tato politika totiž sama šíří velice zkreslený autoportrét: považuje se za plod velikých ideálů svobody a demokracie, a ve vztahu k historii se cítí dokonce povolána zpětně napravovat chod dějin. Ve skutečnosti je však plodem osvobození té společnosti, která u nás roku 1989 opravdu existovala. Proto se také časem personifikovala spíše než v odpůrcích tehdejší společnosti v politických představitelích, kteří nejlépe slučují protikomunistickou rétoriku s mentalitou těch, kdo se starému režimu uměli přizpůsobit a najít i skuliny, v nichž žili po svém a dosahovali soukromých úspěchů.
Naší polistopadové politice nelze přitom samozřejmě upírat, že měla podporu většiny společnosti. V první fázi Občanského fóra dokonce většiny opravdu drtivé, která se však utvářela jako většina, která ví, co nechce. Ve druhé fázi, dominované ODS, je to už jen těsná volební většina koalice, zato však nová mocenská elita ví, co chce. Nová politika tedy byla i je důsledkem svobodné volby občanů. Byla to však volba lidí s historickou zkušeností zcela určitých generací. Rozhodující roli hráli lidé ve věku 30-50 let, tj. generace politicky určované dvacetiletím „normalizace”. V těchto létech se utvářely jejich názory i postoje, jejich způsob života.
Z hlediska vlivu na náš dnešek je významné, že už za „reálného socialismu” se u nás hlavní pozornost politiky, všech sociálních skupin a také veliké většiny jednotlivců soustřeďovala k ekonomice, považované za klíč k řešení všech ostatních problémů. V tom se celkem shodovala vláda s lidem, lid si však myslel, že hlavní překážkou je právě vládnoucí režim. Ten byl ztotožňován se socialismem, což socialistické myšlenky i hodnotové orientace docela diskreditovalo.
Život lidi naučil, že starat se o věci veřejné přináší spíš potíže než užitek. Pod tlakem totální politické kontroly se lidé stáhli do soukromí, kam přesunuli těžiště svého života. Soukromý zájem, oddělený od zájmu veřejného a sociální solidarity, neboli jinak řečeno egoistická hodnotová orientace, zatlačil socialistické ideje a hodnoty ještě v dobách „vedoucí role KSČ” do sféry pouhé rituální propagandy.
Českou „reálně socialistickou” společnost odlišovala od moderní západní společnosti tedy také silnější egoistická orientace, atomizace života a přezíráni hodnot občanské společnosti. Zároveň se však lidé cítili ve svých soukromých potřebách omezováni režimem. Ve srovnání s konzumní nabídkou Západu shledávali domácí poměry zcela neuspokojivými. K tomu samozřejmě přistupovala nespokojenost s poměry politické klece ve všech významech tohoto pojmu.
Není nepochopitelné, že těmito poměry formovaná společnost svou první svobodnou volbou (v podobě dvojích parlamentních voleb) otevřela dveře současné vládní politice sebevědomé moci, která slibuje egoisticky orientované společnosti zajistit efektivní fungování ekonomiky - a všechno ostatní pak už přijde jaksi skoro samo. Pokud je možno věřit, že se to vládě daří, protože ekonomice opravdu rozumí, je dostatečné množství lidí ochotno trpělivě čekat, že tentokrát se sliby splní. Zejména když vláda „naděluje” kupónové knížky a dovoluje, aby se neskonale více obohatil každý, kdo se vyzná, což je v Čechách tradičně velmi mnoho lidí.
To všechno ovšem není žádný historický nezvratný proces. Je to politika, kterou u moci udržují sociální zájmy, značnou měrou zformované ještě v poslední fázi starého režimu. Bude nucena měnit se podle toho, jak lidé začnou preferovat jiné cíle, než je okamžitý, co největší materiální soukromý prospěch, bez ohledu na veřejné potřeby a zájmy. Změna může přijít jako proces nenápadných postupných korektur, ale také jako jednorázová porážka vládní orientace. A docela jistě se změní všechno generační směnou. Otcové německého „hospodářského zázraku” musili už za deset let po svém úspěchu přihlížet, jak jejich děti revoltují proti jejich životnímu dílu.
Důležité však přitom je jedno: aby možnost stále znovu svobodně volit mezi různými alternativami zůstala skutečně zachována. Abychom se nevyvíjeli zase k názoru, že jednou volbou byl navždy přijat jakýsi uzavřený systém, jehož logika - a nikoli vůle svobodných lidí - závazně určuje cíle, obsah i meze politiky.
(RP 12. 11. 94)