Pravice je u nás dnes v ofenzívě, levice se jen chabě brání a veliká většina lidí tomu zatím přihlíží. Při tom je stále zjevnější, že skutečné činy pravice vyvolávají rostoucí nespokojenost lidí, hlavně s poklesem materiální životní úrovně. Lze říci, že pod povrchovou pasivitou většiny skrytě narůstá polarizace v názorech, postojích i náladách lidí. Jakési ticho před bouří, kterou mnozí - z různých politických táborů - shodně a s obavami očekávají někdy od podzimu.
Pro pamětníka posledních čtyřiceti let našich dějin se přímo vnucují různá srovnání. „Šlo to jako nůž do másla,” pochvalovali si předáci KSČ vývoj po únoru 1948 sami mezi sebou. A nedivil bych se, kdyby něco takového dnes zaznívalo na schůzkách našich pravicových předáků.
Co je tu obdobného, jak je to vůbec možné? Přes úplnou protikladnost politických hesel i skutečného obsahu událostí vidím také jisté podobnosti. Předně tehdy i dnes hraje rozhodující roli ve společenské situaci něco, co bych nazval „kyvadlovým efektem”. Únor 1948 sliboval konec poměrů, v nichž byla možná hluboká a doslova hladová krize třicátých let, rozpad státu v důsledku jeho demokratické slabosti, Hitler a válka. Z vyznavačů politiky Západu, který nás v Mnichově prodal, stali se u nás velmi mnozí ctiteli hlavního vítěze - a tím byl tehdy Stalin.
Listopad 1989 sliboval konec poměrů, v nichž byla možná totalitní diktatura KSČ, pomalý, ale trvalý pád ke dnu naší kdysi vyspělé společnosti, sovětská vojenská okupace a násilné vyhánění Československa „z Evropy od Asie”. Místo těch, kteří kdysi vyznávali či aspoň tolerovali socialismus, nastoupily postupně generace ctitelů hlavního vítěze v soutěži s „reálným socialismem”, moderního Západu. A ten u nás je - v neposlední řadě zásluhou soustavné komunistické propagandy - ztotožňován s pojmem kapitalismu.
V důsledku čtyřicetileté izolace neví u nás ze své vlastní zkušenosti o skutečném, desetiletí trvajícím, rozporném a obtížném vývoji moderního Západu nikdo vlastně nic. Od neomezeného rozvoje kapitalistické tendence si dnes slibují naplnění svých tužeb i takové silné sociální vrstvy, které na Západě naopak usilují o omezení a regulaci moci kapitálu. Tím se věci u nás podstatně liší od situace po pádu diktatur ve Španělsku, Portugalsku či Řecku, kde klady i zápory modernizační role kapitálu lidé znali z vlastní zkušenosti. Bez toho by tam asi většina také nevolila reformní socialisty, ani kdyby se vyhýbali slovům „socialismus” a „levice” a oslovovali se „kolego”.
Historie tedy ukazuje, že to nejsou teoretické koncepce ani Karla Marxe, ani Miltona Friedmana, co rozhoduje o praktické podpoře levice nebo pravice. Jsou to konkrétní životní zkušenosti lidí, které pak často ovšem plodí onen „kyvadlový efekt”. Proto také ten, koho kyvadlo právě vynáší vzhůru, by neměl ani na chvilku zapomínat, že časem nutně dojde k pohybu opačným směrem.
Jak rychle se pozice za jistých okolností může měnit, dokládá vývoj v Německu. Podle průzkumu veřejného mínění by nyní ve východních zemích SRN (tj. na území bývalé NDR) zvítězila ve volbách sociální demokracie: dostala by 38% hlasů proti 24,3% v prosinci 1990. Před půl rokem vítězná pravice by naopak dostala jen 28% hlasů proti 41,8% v loňských volbách. Důvodem nejsou změny programu stran, ale nová praktická zkušenost lidí. Označovalo-li před půl rokem svoje vlastní postavení za „dobré nebo velmi dobré” 37% východních Němců, dělá to dnes jen 27%. Většina - 58% - uvádí, že žijí stejně nebo hůře.
Konec pravicových iluzí by však neměl vést k iluzím levicovým. V Německu to nehrozí: tam byla do východní části prostě převezena fungující, již zkušená institucionální struktura pluralitní demokracie. A v takové struktuře všichni vědí, jak se věci mají. Sociální demokracie ví, že i kdyby se dostala k vládě, nevyřeší zdaleka všechny problémy ke spokojenosti většiny a časem se tedy „kyvadlový efekt” začne obracet i proti ní. Zároveň však by jistě mohla celou řadu problémů řešit rozumněji, s větším ohledem na situaci východních Němců vcelku i na zájmy sociálních vrstev, které ji podporují. Mohla by tedy po určitý čas situaci zlepšit, stabilizovat - a to znamená přispět k upevnění demokracie, a nikoli k podněcování konfliktů a napětí. Demokracie je totiž značnou měrou i umění kompromisu.
U nás však není odkud importovat fungující strukturu pluralitní demokracie: typický je tu stav provizoria, kdy starý systém už nefunguje a nový ještě ne. V nejobecnějším, smyslu (bez ohledu na rozdílný politický obsah) je v tom také jistá podoba s rokem 1948. Mluvilo se tehdy a mluví se i dnes o ústavnosti postupu nových vládců, ale žádná ústava ve skutečnosti neplatí. Parlament sankcionuje změny v poměru sil, které jsou důsledkem mimoparlamentního řešení konfliktů. Parlamentní opozice fakticky nefunguje (v únoru 1948 ji KSČ násilím vyřadila, dnes není proto, že se nestačila zformovat a bývalé OF/VPN systém opoziční strany odmítalo ve jménu politiky „pro všechny”). Mnozí poslanci se necítí vázáni zákonem, nýbrž svým politickým přesvědčením (kterému dnes říkají „svědomí”), a nemají žádnou odpovědnost vůči voličům (v r. 1948 odpovídali výlučně „straně”, nyní nikomu, ani „stranám” či „hnutím”). Místo mentality parlamentního pluralismu se rodí u některých paradoxní mentalita „parlamentního samoděržaví”: poslanec jako sice jen na čas volený, ale v tom čase nikomu neodpovědný a neodvolatelný nositel moci, kterému je vše dovoleno. Jakási zrůdná obdoba pocitu všemohoucnosti příslušníků „nomenklatury”po roce 1948.
Myslím, že právě až v takových souvislostech se stává nebezpečím jak současná agresivita pravice, tak také iluze naší levice. To, že pravice chce u nás „zavést kapitalismus”, není samo o sobě nic, co by odporovalo potřebám společnosti: po krachu „reálného socialismu”společnost tuto tendenci potřebuje. Nebezpečí začíná tam, kde pravice usiluje „vymazat” z dějin čtyřicet let vývoje a levici vyřadit ze současného politického života, kde „náprava křivd” přechází v tendenci násilné restaurace a revanše. Meze možného „napravování dějin”, většinou pociťované v případě sudetských Němců, přestává pravice jako by vnímat ve všech ostatních případech.
Za současné naší situace by bylo iluzí levice představovat si, že nové zkušenosti lidí s pravicovou politikou povedou rovnou k tomu, co v Německu: k pravděpodobnosti volebního vítězství levice, konkrétně sociální demokracie. Pokud by se nezměnila militantní politika pravice, která chce levici zdecimovat, vyřadit, a nikoli nechat působit jako účinnou opozici - a pokud by se zároveň nepřekonala nynější praktická nemohoucnost levice, hrozí nám cosi jiného: politická destabilizace a s ní stále více postupující rozklad zárodků systému pluralitní demokracie. Místo demokracie by se pak nejspíše musela začít vytvářet nějaká forma politicky jednobarevného (tentokrát pravicového) autoritarismu či přímo diktatury.
Odpovědnost politiky
Demokracie bez levice není možná všeobecně - a u nás za současných poměrů už vůbec ne. Mýlí se Klausův ctitel P. Kysilka v LN (23. 10. 90), když tvrdí, že levice není „komukoliv a čemukoliv prospěšná. Sociální ohledy a zájmy... může totiž, jak ukazuje praxe, zajistit právě liberální hospodářská politika”, která je „bytostným přesvědčením demokratické pravice”. Je to táž logika, která vede k zásadě „k čemu opozice, když naše strana vyjadřuje zájmy všech” - a v krajním případě i „k čemu obhájce, když prokurátor i soud dbají zákona”.
Každý politický proud u nás má dnes vlekou odpovědnost za to, zda bude pluralismus upevněn, nebo naopak obětován „jediné možné cestě”. Pravice tu může přispět hlavně tím, že se jasně distancuje od logiky pana Kysilky a také od ideologie, pro kterou musí být „kryptokomunistou” i Jan Pavel II, když v poslední encyklice varuje před modlou trhu a „šířením radikální kapitalistické ideologie bez zábran”. Náš „disidentský” liberální střed by demokracii posloužil, kdyby včas rozpoznal, že za „střed” se nelze jen vyhlásit. Roli středu může sehrát jen ten, kdo umí včas politicky účinně podpořit slabší kraj politického spektra natolik, aby bylo mezi kým zaujímat pozici středu. Touto slabší stranou dnes u nás přestala být pravice.
Levice by nejvíce posílila pluralitní demokracii, kdyby překonala svou vlastní momentální nemohoucnost a neschopnost podílet se podstatněji na politickém rozhodování. K tomu je třeba, aby si vytvořila instituce odpovídající systému parlamentní demokracie a dostatečně silné se v tomto systému prakticky prosadit. Jinak se posílí bipolarita místo pluralismu, konfrontace místo kompromisů, politický rozvrat místo stability.
(RP 31. 5. 91)