Vláda vždy a všude ztělesňuje výkon moci a nebývá tedy nadšena ničím, co jí to ztěžuje a komplikuje. Čím více mohou občané do vládnutí mluvit a kontrolovat je, mohou protestovat a reptat, tím nepříjemnější to bývá pro vládu. Není proto ani u nás dnes nic mimořádného, že vláda si chce vládnutí zjednodušit a nehledá sama cesty, jak občanům kontrolu nebo protesty usnadnit. Znepokojivé jsou ale vládní snahy bránit jiným, nevládním subjektům, aby se snažily zvýšit vliv občanské společnosti v politickém rozhodování a při účinné kontrole moci.
Autoritářské tendence vlády, jaké by nemusely být nebezpečné ve fungujících, zavedených demokraciích, mohly by mít u nás pro demokracii neblahé následky, protože společnost není schopna z řady důvodů je včas zneškodnit.
Co určuje postavení naší dnešní vlády
Naše současná vláda má nespornou demokratickou legitimitu ve výsledcích voleb roku 1992. Přesto však její skutečná politická síla je určována méně silou našich demokratických institucí než celkovými popřevratovými poměry. Hlavní roli při tom hraji tři faktory: od převratu stále ještě trvající naděje velké části společnosti na zlepšení života, výrazné zvýhodnění malé menšiny obrovskými majetkovými přesuny a dosazení nové politické elity do rozhodujících pozic moci a vlivu. Vláda čerpá svou skutečnou autoritu především z těchto tří zdrojů a je si toho také dobře vědoma.
V krátkém období po listopadu 1989 se zdálo, že autorita nové moci bude výrazněji odvozena od autority demokratických idejí a tradic a zosobňovat ji budou ti, kdo se pro demokracii angažovali už za totalitního režimu. To však bylo ideologické vidění, které nebralo dostatečně v úvahu, že převrat nestvořil novou společnost, nýbrž jen vysvobodil tu, která už existovala předním.
A proč by v této společnosti, zformované „reálným socialismem” (v mladších generacích navíc jeho poslední „normalizační” fází), měly být demokratické ideály silnějším zdrojem autority než soukromý prospěch a viditelná moc?
V krátké debatě, která probíhala při rozpadu Československa v tisku o tom, jaké vlastně jsou ideály české státnosti, napsal M. Komárek (MFD 14. 11. 92) bez obalu, že žádnou ideu vlastně nepotřebujeme, neboť „lidi zajímá něco jiného, A sice - mít se dobře. Žít normálně. V materiálním dostatku, dýchat alespoň snesitelný vzduch a uskutečnit své soukromé tužby.”
Tento celkem prostinký egoismus lze potkat všude na světě, ale u nás se po roce 1989 vzedmul do masové vlny naděje lidí z různých sociálních vrstev, že nový režim by takovou vidinu mohl uskutečnit. Politika současné vlády a osobně pak Václav Klaus dokázali nejlépe spojit se s touto vlnou nadějí, utvrdit mnoho lidí v přesvědčení, že naivní egoistické uvažování je správné a totožné s myšlením na Západě. Klaus dovedl nejlépe zapůsobit jako člověk, který nejenom ví, co chce a dovede toho v praxi dosáhnout, ale který nás také může nejlépe „vést na Západ”, neboť tam má ty správné známé.
Protože zároveň nerozdával morální naučení, ale miliardové majetky, stal se hlavní politickou autoritou pro ty, kdo chtějí „mít se dobře” a s jinými problémy si nedělají moc starosti. Obrovské majetkové přesuny, srovnatelné v našich dějinách s dobou po Bílé hoře a s léty 1945-1955, samozřejmě nejenom vzbudily naděje, ale vytvořily také novou privilegovanou menšinu (snad kolem 10% občanů), která na nich pro sebe samu nepředstavitelně vydělala a vydělává. Tato nová sociální vrstva je samozřejmě také sloupem, o který se opírá skutečná síla dnešní vlády. To, že je to vrstva zčásti personálně totožná s manažerskou složkou elit bývalého režimu, jen znovu dokazuje, jak zelený je strom života proti šedým ideologiím. Konečně pak oporu skutečné moci vlády tvoří samozřejmě ti, koho vládní politika nově dosadila do pozic moci a vlivu - od ministerstva vnitra až po redakce sdělovacích prostředků.
To všechno se už dálo v jiných dobách či jiných zemích. Po převratech, revolucích a restauracích k něčemu podobnému dochází vlastně vždycky. Ale právě proto jsou s tím i zkušenosti, které ukazují, že to může ohrožovat demokracii. Nebezpečí začíná tam, kde vláda tyto skutečné zdroje a opory své moci začne pěstovat a posilovat na úkor celkové demokratické struktury občanské společnosti. Dokud totiž lze úspěšně vládnout pomocí těchto skutečných opor moci, potřebuje vláda demokracii jenom v takové míře, která umožňuje tyto zdroje moci legitimovat parlamentními volbami.
Čím si u nás vláda upevňuje moc
Zdá se, že naše vláda jde stále výrazněji právě touto cestou. Hlavní její úsilí směřuje k tomu, aby se udržela v pozici síly, která jediná správně ztělesňuje naděje těch, kdo se prostě „chtějí mít dobře” a s ničím jiným si hlavu nelámou. Ačkoli je to rok od roku obtížnější, doposud se to vládě většinou daří. Vláda totiž obratně spojuje proces přebírání hospodářské moci soukromým (především finančním) kapitálem s politikou, která i pro neprivilegovanou většinu přináší řadu vítaných změn. Ty se sice netýkají citelného poklesu materiální životní úrovně širokých vrstev, znamenají však osvobození lidí ze sevření starých mocenských a ideologických zábran. Místo hubených jistot v rámci stagnace jsou lidé vystaveni velkým rizikům, ale v rámci dynamického, otevřeného vývoje, v němž velmi mnozí vidí pro sebe lákavé šance. Je to nejspíše toto zásadně jiné společenské klima, co nositelé nadějí, tj. zejména lidé mladší a kvalifikovanější, na vládní politice oceňují, a proto si přejí úspěch, nikoli krach této politiky. Kritiku a skepsi vůči vládní politice vnímají pak tito lidé jako útok na jejích osobní naděje.
Vláda zároveň v praxi dělá všechno, aby zmírnila nebo oddálila takové důsledky své politiky, které by jí znemožnily vystupovat v roli uskutečňovatele masových nadějí. Zcela pragmaticky, často i v rozporu s vlastní ideologií, brzdí bankroty ztrátových podniků a tím růst nezaměstnanosti, odkládá sociální důsledky trhu s byty, obratně reaguje na protirestituční nálady v případě šlechtických a církevních statků apod. I politiku v mnohém protilidovou lze totiž dělat populisticky, což v dějinách předvedla už řada velmi různých režimů. Zbytečně si proto někteří naši opoziční předáci stěžují, že Klaus jim vypálil rybník, neboť provádí vlastně jejich politiku. Je to naříkání politicky spíše kontraproduktivní, protože vlastně přiznává, že k provádění „jejich politiky” si vláda stačí i bez nich.
V důsledku toho všeho se vládě stále ještě daří ne-li přímo vystupovat jako garant masových nadějí, tedy alespoň nasazovat opozici psí hlavu. Místo představy vládního a opozičního tábora, jejichž představitelé se u moci mohou střídat, panuje v našem politickém životě stále spíše představa strany vítězné a poražené, jejíž příchod k moci by byl novým převratem, ohrožujícím klid a stabilitu společnosti. Je to způsob myšlení hluboce protidemokratický, ale naše vláda ho dnes podporuje, neboť jí pomáhá vládnout na základě emocí a nálad, nadějí i strachů, které ovládají většinu už beztak nervózní, podrážděné společnosti. U nás je to zvlášť politicky nebezpečné, protože zkušenost střídání vládních a opozičních stran u moci nemáme. V létech 1918-1938 byla opozice vlastně protistátní (sudetští Němci, slovenští separatisté a komunisté požadující „sovětské Československo”), v období 1945-1948 byly povoleny strany vládní koalice pod střechou Národní fronty a po roce 1948 byla opozice „nepřítelem lidu”. Takže obraz vítězů a poražených, vlády a „nepřátel státu” se u nás lehko prosazuje jaksi sám sebou. A nikde není zaručeno, že nám dějiny poskytnou nejméně dvacet let klidného demokratického vývoje, v němž by se to teprve opravdu změnilo i v praxi. Přesto si s tím vláda zahrává jen proto, aby si udržela přízeň masových nálad.
K udržení přízně dalších dvou skutečných opor - velkých vlastníků kapitálu a svého nového aparátu - nepotřebuje vláda také prohlubovat demokracii. Potřebuje naopak zaručit nerušené dokončení „přerozdělení” národního majetku bez zákonných zábran pro obohacování nových vlastníků (ať už jde o praní špinavých peněz, o prodeje za „účetní hodnotu” nebo o korupci a tzv. střet zájmů atd.). Potřebuje také, aby nová elita moci a vlivu měla pocit stability a mohla se spolehnout na to, že pokud si vyslouží přízeň vlády, nemůže ji ohrozit žádná kritika zvenčí. Bez toho těžko pochopit způsob, jakým u nás probíhají i odhalené skandály. Ať už jde o některé skandály majetkové, nebo o opakované skandály kolem ministerstva vnitra (od odposlechu ministra Nováka až po způsoby personální politiky ve vedení policie), či o zcela mimořádný i mezinárodní skandál v „případu Baudyš” - všude lze vidět společného jmenovatele: vláda odmítá reagovat na kritiku zvenčí (ze strany tisku nebo opozice) a dává jasně najevo, že pokud vůbec něco udělá, pak jenom to, co sama uzná za vhodné. Je to nejenom ukázka arogance moci, ale je to i dosti účinná metoda umrtvení veřejné kritiky a občanské aktivity v zemi, kde společnost byla po desetiletí vedena k názoru, že protestovat proti moci je pošetilost, která vede jen k potížím kritizujícího.
Zase tedy žádná škola demokracie a jen studená sprcha pro každého, kdo by očekával, že demokracii nám nadělí vláda bez našeho přičinění, bez sporů a konfliktů.
Politický smysl Klausovy „standardní demokracie”
Nejenom vládní praxe, ale i četné teoretické úvahy premiéra Klause svědčí o tendencích málo či vůbec ne demokratických. Zatímco v ekonomické oblasti vyzvedá Klaus originalitu jinde nevyzkoušené české kupónové privatizace, hlídá v oblasti politické ostřížím zrakem jakékoli odchylky od „standardní demokracie”. Ta podle Klause znamená jednoduchý řetěz vztahů: občan (volič) - politická strana - parlament - vláda. Jinými cestami než přes články tohoto řetězu nemá občan do vládnutí co mluvit, nemá-li dojít k nebezpečné destabilizaci a k nadvládě nátlakových akcí dílčích zájmů. Ačkoli takto primitivně není v žádné vyspělé demokratické zemi politický systém vytvářen, je v úvahách V. Klause všechno, co nadto jest, ďábelským krokem k totalitarismu, kolektivismu, socialismu a sociáldemokratismu. Ani T. G. Masaryk by se nevešel do této „standardní demokracie” se svým názorem, že demokracie je diskuse.
Ve jménu své „standardní demokracie” odmítá Klaus „zavádějící myšlenky tzv. občanské společnosti” a také „slovíčko samospráva”, ačkoli obojí je zapsáno v ústavě státu, v němž je předsedou vlády. Své odmítnutí samotného pojmu občanská společnost Klaus dosti podrobně odůvodňuje (LN 7. 3. 94): bojí se, že se tu nad hodnotu svobody staví hodnota sdružování či komunity, což vše omezuje individuum. Je proto správnější hovořit o „společnosti svobodných občanů”, nikoli o občanské společnosti. Samo sdružování občanů k vyjádření a prosazení jejich skupinových zájmů nemůže být podle Klause „pozitivní hodnotou”, protože se předem neví, zda tyto zájmy společnost jako celek obohatí nebo ne. Aby sdružování občanů mohlo být uznáno za hodnotu, museli bychom předpokládat, „že lidé neprosazují své zájmy, ale jakési vyšší, pozitivní, společnost v každém případě obohacující hodnoty”, což je iluze.
Ale cožpak politické strany, parlamenty a vlády prosazují vždy takové hodnoty? Proč jsou aktivity politických stran, parlamentu a vlád slučitelné s hodnotami individuální svobody, ale aktivity nestátních institucí, organizací, sdružení a spolků občanské společnosti nikoli? Samozřejmě že v občanské společnosti nežijí jenom na sobě nezávislí jedinci, ale i jimi vytvářené společenství či komunita. Jejich zájmy nejsou vždy totožné, ale svoboda individua nemusí být hierarchicky podřizována komunitě: jsou to dvě souběžné sféry života lidí, jimž mimo jiné odpovídá i pojem soukromého a veřejného zájmu a klasické rozdělení práva na soukromé a veřejné.
Pokud opravdu existuje společný, celkový zájem, nelze ho demokraticky nikdy najít a vyjádřit jinak než v důsledku střetu a sporu mnoha dílčích, skupinových i soukromých zájmů. Teprve když opustíme půdu demokracie, je možno hledat jakýsi předem známý vyšší zájem pomocí nějaké „jedině správné ideologie” a s ní spjatého „předvoje”.
Občanská společnost není ovšem žádný socialistický či levicový vynález. Historicky vzato vytvářeli její instituce jako první občané - daňoví poplatníci, tedy subjekty i V. Klausovi spíše milé. Dodnes je občanská společnost v jednom ze svých aspektů vlastně společností daňových poplatníků, kteří však sami sebe nechápou jenom jako subjekty povinné platit daně, ale i jako subjekty oprávněné kontrolovat, jak vláda s jejich daněmi nakládá. A způsob, jakým to kontrolují, si chtějí stanovit sami, bez předchozího vládního povolení. V některých historických obdobích v tom šli daňoví poplatníci hodně daleko: roku 1789 ve Francii kvůli tomu začali revoluci.
Leč dosti teorie i historie, vraťme se k našemu dnešku, neboť v něm také jsou hlavní důvody, proč premiér Klaus chce tak přísně definovat, co je a co není demokracie. Politický smysl jeho úvah je podle mého soudu v tom, aby vláda mohla přehlížet protesty, kritiku a názory občanů, vyjadřované jinak než prostřednictvím stran v parlamentu - a při tom se stále prohlašovat za vládu zcela demokratickou. V současném spektru našich politických stran má totiž dnešní vládnoucí strana celkem s velkou pravděpodobností zajištěnu „vedoucí úlohu” ve vládní koalici na několik let. Pomůže-li si ještě pro sebe výhodným volebním systémem - zprvu do Senátu, a pak se uvidí, zda jenom tam - může si takové postavení ještě pojistit. Podpora privilegované menšiny jí nejspíše také na dohlednou dobu ještě vydrží, a samozřejmě i podpora nových vládních aparátů.
Takže jediné nebezpečí hrozí z vývoje společnosti mimo politické strany a parlament. Jinými slovy - ze strany občanské společnosti. Jak přezíravě a urážlivě dovede vláda, vládní strany i režimní sdělovací prostředky reagovat na protesty z této strany, to jsme viděli po nedávné odborářské demonstraci v Praze. Ať už při tom byly ve hře různé zákulisní zájmy odborářských funkcionářů, nebo ne, byl to nesporně politicky významný projev nespokojenosti s postupem vlády v řadě otázek. Jestliže to vládnoucí strana opravdu bude chápat jen jako důvod k pochvale svých koaličních poslanců, kteří „odvážně” odmítli reagovat „na kdejaké pokřiky zvenku”, sama na to časem doplatí.
Na sjezdu ODS loni v listopadu V. Klaus řekl: „Víme dobře, že na sociálním konsensu - absenci stávek, demonstrací, konfliktů a konfrontace - závisí úspěch všech dalších částí transformačního úsilí.” Sociální konsensus však nelze sloučit s arogantním, siláckým odmítáním politické role institucí občanské společnosti. Tento konsensus také navíc vůbec nelze chápat jenom jako absenci určitých forem protestu a odporu. Sociální konsensus je buď faktorem pozitivním, tj. souhlasem různých sociálních skupin s tím, jak vláda chápe a prosazuje celkové zájmy občanů, anebo je sociální konsensus jen fikcí. Fikci si může vláda vytvořit sama, ale k aktivnímu souhlasu potřebuje občanskou společnost.
(RP 2. 4. 94)