Politický převrat ve středovýchodní Evropě proběhl za jednoznačné podpory většiny obyvatelstva. Odstranil od podílu na moci komunistické strany v Polsku, Maďarsku a Československu. Lze říci, že v těchto zemích nové skupiny u moci (nová mocenská elita) mají široký konsensus a tak splňují i základní předpoklad demokratické legitimity nové moci.
Tento konsensus má však v zásadě negativní ráz: vytváří ho souhlas obrovské většiny společnosti s odmítnutím systému ,reálného socialismu‘ jako ekonomického i politického systému a také ideologie, která tento systém chtěla legitimovat. Tento konsensus zahrnuje i institucionální sféru, tj. lidé předem souhlasí se zrušením, rozbitím dosavadní institucionální struktury - od komunistické strany přes různé podoby tzv. národní fronty, zahrnující odbory, organizace mládeže atd., až po mocenské orgány státu, zejména politickou policii, ale i aparáty administrativního řízení ekonomiky.
Nová mocenská elita tedy může všechny základní vazby starého systému postupně rozrušovat - tento proces probíhá celkem bez významnějšího sociálněpolitického odporu.
Nové mocenské elity se za této situace neopírají ani tolik o jasné institucionální struktury či o jasné akční programy jako o obecné záměry, ideje (ideologie) a přání, které jsou sto získat většinovou podporu ve společnosti. Emotivní stránka politiky zjevně dominuje nad racionální stránkou.
K budoucnosti přes minulost?
Zdá se, že existují celkem primitivní, ale obecně působící ideje, které získávají masovou podporu a vytvářejí tak jakousi naději, společnou vládnoucím i ovládaným, a proto schopnou působit zčásti jako integrující a organizující síla, zčásti aspoň vyvolávat zdání takové síly.
Je to idea návratu do situace, která předcházela zavedení stalinského (,reálně socialistického’) systému v dané zemi. Zjednodušeně řečeno: vzniká představa, že od určitého bodu (zčásti po 1945, ale zčásti už po 1938) se vývoj dostal na špatnou kolej, která vedla až k dnešnímu krachu. Východisko ze současné krize se chápe jako návrat k tomuto bodu, po němž pak je nutno přehodit správně výhybku a dostat se na kolej jinou - na tu, kterou se tehdy vydaly soudobé vyspělé západoevropské země.
Nemá smysl vyčítat ani nové vládnoucí elitě, ani jí ovládané většině společnosti, že tuto primitivní a iluzorní představu přijímá. Je to koneckonců důsledek téměř půl století trvající izolace společenství ‚reálného socialismu‘ od ostatního světa, neschopnost těchto společností vidět reálně podmínky soudobého Západu. Je to také důsledek stavu, kdy po dlouhá desetiletí monopolně vládnoucí komunistické strany a jejich ideologie vtloukaly společnosti do hlavy představu, že politika je prakticky všemocná, že správný politický program a politická moc (instituce) jsou už vlastně sám úspěch: to, co strana chce, je už jakoby skutečností. Paradoxně, aniž si to uvědomuje, uvažuje dnes v zásadě podobně protikomunistická opozice.
Iluzornost myšlenky o jednoduchém převzetí západoevropského modelu společnosti a o jeho automatickém působení ve směru vytvoření společnosti blahobytu a pluralitní demokracie ve středovýchodní Evropě spočívá v tom, že situace, vytvořená téměř půl století trvajícím historickým vývojem Západu, se chápe jako důsledek určitých struktur a institucí: ty ale samy jsou ve skutečnosti výsledkem složitého vývojového procesu a jeho zcela určitých podmínek. Iluzornost představy o důsledcích napodobení Západu spočívá i v tom, že se očekává, že návrat vlastní společnosti o čtyřicet či padesát let zpět vytvoří společnost s každodenností současného Západu.
Ve skutečnosti ovšem snahy o takový návrat, pokud jsou vůbec uskutečnitelné, povedou podle mého názoru mnohem spíše k oživení řady rozporů a tendencí, které ovládaly nynější ,poststalinské‘ společnosti před desítkami let - a dodnes se skrývají kdesi v politické kultuře každé země. Navíc budou pak tyto rozpory a konflikty násobeny reálně zůstaveným dědictvím několika desetiletí ,reálného socialismu‘. To vše jsou ovšem faktory a podmínky, které situaci dnešních východoevropských zemí na hony vzdalují (a nikoli přibližují) podmínkám současné západní Evropy.
Pro společenskopolitickou situaci, která vládne po zhroucení systému ,reálného socialismu‘, lze tedy jako nejdůležitější rozpor označit rozpor mezi očekáváním lidí a mezi reálnými možnostmi vývoje.
Rozčarování a jeho politické důsledky
Příliš veliká, ve skutečnosti nesplnitelná očekávání budou postupně v různých oblastech společenského života přinášet lidem zklamaní a rozčarování. Atmosféra naděje mohla vzniknout naráz, jako sociálně psychologická reakce na politický převrat, který po létech vleklé krize celkem rychle a bezbolestně odstranil starý systém ,reálného socialismu‘. Opadávat však bude tato atmosféra naděje spíše postupně. V řadě dílčích, stále znovu vznikajících a opakujících se sociálních napětí a konfliktů, které budou propukat v různých sférách společenského života.
Model ,hledání nepřítele‘ jako hlavní příčiny, proč se skutečnost nemění tak rychle a tak výrazně, jak bylo slibováno - tento model všech revolucí a převratů se uplatní jako první recept. Skutečný úspěch, tj. opravdové obnovení širokého společenského konsensu, však taková politika bude přinášet stále méně - a nakonec už vůbec ne, neboť nezasahuje skutečné příčiny oslabení konsensu a narůstání nespokojenosti.
Skutečné příčiny jsou v tom, že původní, velice široká ideologicko-politická podpora nové mocenské elity se musí nutně rozpadat tou měrou, v níž se její sociální základna (tj. vrstvy, jejichž sociální zájmy novou politikou získávají) ukazuje jako značně úzká. Jinak řečeno: ideologicko-politická podpora v podobě negativního konsensu byla vytvořena nikoli novým, ale starým režimem, s nímž byla obrovská většina lidí nespokojena právě proto, že nějak omezoval a potlačoval jejich reálné sociální zájmy (nejenom materiální, ale i emancipační v politické a duchovní sféře). Z toho nelze natrvalo získat skutečnou sociální základnu pro nový režim. Takovou základnu může vytvořit jen stav, kdy reálné sociální zájmy většiny společnosti budou uspokojovány lépe než za starého režimu a kdy většina lidí to také bude pociťovat a uznávat jako zásluhu nové mocenské elity.
V některých oblastech společenského života toho nová mocenská elita může dosáhnout. Nejsnadnější je to tam, kde k tomu postačuje odstranit dřívější umělé, mocensko-administrativní překážky (zákazy a podobně) pro uspokojení určitých zájmů: např. svoboda projevu a sdružování, svoboda přesvědčení a víry, autonomie pro národnostní a regionální zájmy, skutečná suverenita národního státu ve vztahu konkrétně vůči SSSR atd. Mnohem obtížnější to už je tam, kde je nutno nejenom odstranit staré překážky, ale také vytvořit kvalitativně nové, skutečně fungující mechanismy a struktury. Zejména tedy v hospodářském životě a s ním přímo spojených sociálních vztazích…
Zánik ,negativního konsensu‘
Po zhroucení ,reálného socialismu‘ probíhá ve východoevropských zemích pod zkreslujícím názvem ,hospodářských reforem‘ ve skutečnosti proces pokusu o změnu ekonomické, sociální i politické struktury. Ty skupiny nové mocenské elity, které po politickém převratu získaly rozhodující vliv na koncepci ,ekonomických reforem‘, se celkem otevřeně hlásí k liberálním ideologiím v jejich neokonzervativní podobě a jejich praktickým vzorem je ekonomická politika zejména britských konzervativců éry M. Thatcherové. V různé míře, ale celkem otevřeně hovoří také o svém záměru zavést kapitalismus jako jediné možné prosperující hospodářství. K tomu ovšem potřebují vytvořit z bývalé sociální struktury ,reálného socialismu‘ strukturu odpovídající představám liberálních neokonzervativců: zejména je nutno znovu stvořit vrstvu (třídu) soukromých vlastníků a podnikatelů na straně jedné a mobilní vrstvy námezdně pracujících, vystavené i tlaku nezaměstnanosti, na straně druhé.
Politické důsledky všech těchto předvídatelných procesů se budou nejdříve projevovat jednak v polarizaci politického spektra ve společnosti, jednak narůstající pasivitou její značné části, odklonem od politické aktivity. Postupně se původně jednotná opoziční hnutí ,proti totalitarismu‘ (např. Solidarita v Polsku, Občanské fórum v Československu) budou nutně politicky polarizovat na stoupence řešení liberálně neokonzervativních (pravice) a sociálně reformistických (levice).
Soupeření o hegemonii
V Zemích někdejšího ,reálného socialismu‘ jde však nyní o to, aby se v procesu rozrušení starého systému vůbec nezapomnělo na to, že proti nově ,vpouštěné‘ kapitalistické tendenci musí být také zaručena účinná obrana zájmů lidí proti tlaku kapitálu. Zdaleka ne všechny nekapitalistické rysy ,reálného socialismu‘ byly opravdu socialistickými rysy - byly to často předkapitalistické ekonomické, sociální i politickomocenské struktury reakční povahy. Ale z toho zároveň nevyplývá, že při kvalitativní přeměně tohoto nekapitalistického systému by vždy, ve všem všudy, musily být dosavadní formy a vztahy nahrazeny vztahy jednostranně podřízenými kapitalistické tendenci. Objektivně se tu otevírá možnost pro socialistickou tendenci, aby se pokusila o dosažení vlastní hegemonie.
Myslím, že se takové soupeření (zčásti nutně i konflikt) o hegemonii kapitalistické nebo socialistické tendence bude odehrávat zejména v následujících sférách:
Myslím, že ve všech těchto oblastech si lze představit dosti konkrétně rozpory, jež vznikají mezi kapitalistickou a socialistickou tendencí ve vývoji moderní industriální společnosti. Která z těch tendencí získá hegemonii při řešení uvedených problémů - tak zní otázka o možnostech levicové alternativy vývoje. Levicová alternativa tedy nepopírá nutnost vstupu kapitalistické tendence do společností někdejšího ,reálného socialismu’ (tj. není proti zavedení trhu výrobků, práce i kapitálu). Usiluje však o své vlastní řešení v uvedených otázkách tak, aby kapitalistická tendence byla pod kontrolou společnosti.
(výňatky z větší stati, Tvorba č. 2+3, září 1991)