Za posledních čtyřicet let lidé u nás přivykli, že skutečná rozhodnutí se dělají jindy a jinde než ve volbách. A navíc poslední, už svobodné volby jim přichystaly jinou záludnost. Zvolili si OF s programem „pro všechny”, ale pak se poslanci udělali pro sebe a začali prosazovat politiku stran, které nikdo nevolil. O národním bohatství, o osudu miliónů lidí tak zase rozhodovaly jiné síly než zájmy voličů.
Není proto divu, že i před nynějšími volbami by leckdo voličům rád namluvil, že už je stejně všechno rozhodnuto. Jen pravicová politika, která už se dělá, má šanci, neboť kdo má moc, má už vyhráno. Volič, který by snad chtěl hlasovat pro opozici, si má už napřed sám připadat jako někdo, kdo zaspal dobu a chce si v disku zatancovat valčík.
Jsme optimistickými skeptiky
Pohled k sousedům, kde už mají více popřevratových zkušeností, není v této souvislosti bez zajímavosti. Loni v říjnu v Polsku už k volbám většina občanů (57 %) vůbec nešla. Souvisí to nejspíš s tím, že „léčbu Balcerowiczem” už prodělali nejenom v televizi. V Maďarsku, kde systém více stran už také trvá déle než u nás, nešlo roku 1990 k volbám 35 % voličů. To se u nás bohudík nestane, neboť útěk do pasivity je projev beznaděje, nikoli politicky účinná obrana. Zdá se, že u nás půjde volit snad až kolem 90 % voličů, a nebude tedy možné, aby hlasy pětiny občanů vydaly za třetinu či téměř polovinu.
Různé výzkumy svědčí o tom, že naši lidé jsou z bývalého „tábora socialismu” vůbec stále ještě největšími optimisty. Z rakouských výzkumů v pěti zemích bývalého sovětského bloku vyplývá, že jsme vlastně optimistickými skeptiky, což v nadcházejících volbách může mít značný význam. Na výzvu, aby známkou plus nebo minus označili, jak hodnotí hospodářství ve své zemi v létech 1986, 1991 a 1996 (kde jde ovšem o předpoklad); dali dotazovaní v Československu známky -4, +2 a +45. Stále ještě tedy doufají, že za pět let budou žít v hospodářství, které bude fungovat dvacetkrát lépe než dnes. To Poláci jsou mnohem skromnější - jejich známky jsou -7, -20 a +8. Maďaři pak už jako celek patří vlastně pod lustrační lupu, neboť udali známky +21, -12 a +23. Doufají tedy, že za pět 1et bude jejich hospodářství fungovat asi jako za Kádára.
Klíč k pochopení našeho globálního národohospodářského optimismu je nejspíše možno hledat v každodenním životě našich domácností. Ačkoli podobně jako v Polsku a v Maďarsku i u nás uvádí kolem 60 % dotázaných, že roku 1986 byla jejich finanční situace lepší než dnes, označuje zároveň 56 % našich občanů svou dnešní situaci za uspokojivou a 45 % za neuspokojivou (z toho za zcela neuspokojivou jen 8 %). V Polsku je to docela jiné: jen 18 % uspokojených tu stojí proti 82 % neuspokojených. V Maďarsku je to 24 proti 75 - a v obou zemích při tom 26 % považuje svou situaci za zcela neuspokojivou.
Krátce řečeno: žijeme stále nesrovnatelně lépe než naši sousedé, a proto nejspíš jsme i větší optimisté. Zdá se jenom, že si neklademe otázku, proč tomu tak je. Je to opravdu důsledek rozdílu mezi ministry Klausem a Balcerowiczem, nebo je to všechno poněkud složitější?
Přejdeme-li od ekonomiky k politice, mění se sice leccos, ale základní sklon k optimismu u nás trvá. Známky udělené.politickému systému našimi občany jsou tyto: -32 pro rok 1986, +20 pro 1991 a +51 pro očekávání roku 1996. V Polsku je to -21,+1 a +25, v Maďarsku +4, +8 a +34. Vedeme tedy zejména v dodatečné kritice již svrženého režimu a též v sebechvále dneška. Zároveň však Gallup na objednávku Rady Evropy vyzkoumal, že spokojeno se současnou demokracií je jen 28 a nespokojeno 66 % našich občanů; v Polsku i v Maďarsku je to zhruba srovnatelné. Náš optimismus se projevuje až v tom, že 43% lidí se domnívá, že celkový vývoj jde správným směrem, což si myslí o své zemi jen 20% Poláků a 32 % Maďarů.
Naděje a zklamání voličů
O zklamaných nadějích a o různých druzích nespokojenosti našich nynějších voličů se dozvíme mnoho konkrétního především z průzkumu, který koncem roku 1991 prováděla AISA pro F. Naumann-Stifung, což je liberálně orientovaná německá nadace, působící i u nás. Myslím, že snad by pan ředitel FBIS, který hledá destabilizující vlivy novinářských článků, měl data tohoto průzkumu rychle hlásit až docela nahoru. Jsou totiž pro naši vládnoucí elitu znepokojivá a není nutno je opatřovat ani „operativními prostředky”, stačí slušně o ně požádat.
Průzkum zjistil, že od minulých voleb se sice politické klima u nás ustálilo, avšak v poloze výrazné nespokojenosti lidí se současnou situací a vysoké kritičnosti k probíhajícím procesům, jež v širokých vrstvách obyvatel vyvolávají velkou nejistotu až úzkost. Základním dělítkem je postoj k tzv. ekonomické reformě, s nímž v zásadě splývá i postoj k politickému vývoji.
Podporu při tom vyslovuje něco málo více než třetina obyvatel (jednoznačnou podporu méně než šestina), zatímco téměř dvě třetiny ekonomickou transformaci spíše nepodporují (silnou opozici tvoří asi čtvrtina obyvatel). Celková podpora politického vývoje klesla už pod polovinu obyvatel (v ČR ještě malá většina, v SR jen třetina). Pro informaci M. Štěpána budiž však řečeno, že současně stoupl počet těch, kdo odmítají předlistopadový režim: v jeho prospěch by tajně zvonilo klíči jen 21 % lidí, tedy asi tolik, kolik halasně volá po vítězství Vác1ava Klause.
Pro 58 % dotázaných přinesl vývoj po listopadu 1989 velké zklamání (ČR 51 %, SR 70 %). Tržní ekonomice bez bližšího vymezení dává přednost 45 %, tzv. smíšené ekonomice 44% a staré známé „socialistické ekonomice” 6 % dotázaných. Přitom v ČR je odchylka ve prospěch trhu (52 %) a na Slovensku ve prospěch smíšené ekonomiky (53 %) - tedy ne něco zase až tak významného, aby se kvůli tomu rozbíjel stát.
Největší obavy mají lidé z poklesu životní úrovně (75 %). Hned na druhém místě (74 %) je obava z neschopnosti politiků řešit základní problémy. Následuje strach z růstu národnostní a rasové nenávisti (55 %) a z nedemokratického politického vývoje (54 %), Téměř tři čtvrtiny občanů si myslí, že má dnes v politice rozhodující vliv pouze několik silných zájmových skupin; a jen necelá pětina soudí, že se rozhoduje ve prospěch všech občanů: Pět nejdůležitějších problémů, které je nutno okamžitě řešit, uvádějí dotazovaní v tomto pořadí: kriminalita (94 %), ekonomika (92 %), zdravotnictví (86 %), sociální jistoty (80 %) a se stejnou důležitostí (79 %) životní prostředí a nezaměstnanost.
Pokud jde o ekonomiku, je důležité, že pouze 38 % občanů soudí, že vláda se má soustředit jen na zdar ekonomické reformy, která pak vyřeší i jiné problémy. Naproti tomu 59 % lidí žádá, aby vláda věnovala současně pozornost jiným problémům, neboť ani zdar ekonomické reformy je nevyřeší.
Vezmeme-li tedy všechna tato fakta v úvahu, pak žádný volič, který chce hlasovat proti „léčbě Klausem”, si nemusí připadat osamocen. Nejen že nezaspal dobu: probouzí se právě včas s většinou národa. Horší už je, co má dělat, aby se něco opravdu změnilo: hlas ve volbách je totiž jen docela malá a nepřímá možnost cosi ovlivnit. Proto také 80 % našich občanů si myslí, že nemá žádnou možnost ovlivnit ekonomický vývoj, a 68 % nevidí možnost přispět k demokracii.
Volby nejsou státní převrat
Minulé volby byly prostým plebiscitem proti totalitní moci KSČ. Jejích vítězové to měli lehké: za nic ještě neodpovídali a kritizovat i slibovat uměli na výbornou. Není proto divu, že by si naše pravice přála udržet tento charakter voleb i letos. Už někdy v březnu jsem slyšel v rakouské televizí, jak ministr Klaus říká: Copak v Rakousku, tam je celkem jedno, zda volby vyhraje pravice nebo levice, politika se vychýlí snad o pět stupňů na tu čí onu stranu. Ale u nás dnes by volební vítězství levice znamenalo katastrofu, konec tržního hospodářství, popření listopadové revoluce.
Pochopil jsem, že ačkoli dějiny se opakují leda jako fraška, „zostřování třídního boje” se nejspíš u nás zase chystá. Svým prohlášením k počátku volební kampaně, že pokud jeho strana nevyhraje, bude ohrožena demokracie, to V. Klaus jen znovu potvrdil. Ti, kdo získali moc spíše shodou okolností než vlastní zásluhou, se teď bojí, že novou shodou okolností by jí zase mohli ztratit. Že strachu pouštějí bubáky: dejte pozor, volby by mohly být plíživým antilistopadem! Všechno je ohroženo, místo diskuse třeba troubit k útoku proti skrytému nepříteli.
Každý musí ovšem uznat, že na rozdíl od Rakouska u nás probíhá proces zásadních, změn hospodářských, sociálních i politických poměrů. V tomto rámci se koná též pokus restaurovat poměry, jaké u nás byly před půl stoletím, a zároveň napodobit za pár let to, co se půl století vyvíjelo v západní Evropě. Je však falešná představa, že mocensko-politický spor o to, zda právě takto se dosáhne lidmi očekávané optimální změny, by mohl zvrátit započatý vývojový proces.
Není u nás dnes takové síly, která by mohla vrátit „reálný socíalismus”, podobně jako nebylo někdy po Stalinově smrti roku 1953 síly, která by tehdy prosadila dnešní restituční zákon. Velké dějinné zvraty probíhají v historickém čase, ne od podzimu do jara. A zhroucení sovětských systémů od Moskvy po Berlín, které zahrnulo i Prahu, je takovým dějinným zvratem. Je to proces s otevřeným koncem, ale nezvratný.
Místo aby lidí strašil vítězstvím levice, měl by se ministr, Klaus zamyslet, proč v Rakousku volby opravdu nehrozí ani revolucí, ani kontrarevolucí. Hlavní důvod je v tom, že oba hlavní politické tábory - socialisté jako levice a lidovci jako pravice - přijaly za své společné východisko: koncepci sociálního tržního hospodářství a politickou demokracii, pochopenou jako umění kompromisu.
Jsou proto obě strany schopny nejenom se nezavírat a nestřílet po sobě (což právě v Rakousku roku 1934 bylo draze zaplaceno), ale mohou dokonce v dlouhých obdobích vytvářet i společnou vládní koalici. Kdo by proti tomuto základu útočil, chtěl např. koncepci sociálního tržního hospodářství zbavit přívlastku „sociální” a podřídit život miliónů lidí jen „neviditelné ruce trhu”, kdo by případné volební úspěchy svého politického konkurenta prohlašoval za národní katastrofu - ten by samozřejmě vyvolal konflikt i v Rakousku. Postavila by se proti němu společně demokratická levice i pravice.
Nezastírat skutečné nebezpečí
Samozřejmě že takové poměry jsou plodem obtížného, dlouhodobého vývoje i mnoha příznivých podmínek. My jsme zatím obojí neměli. Lidé si po dlouhá desetiletí navykli na zastrašování ze strany mocných v politice: Skutečná hrozba demokracii proto dnes u nás není v posílení opozice, ale v tom, že volby zase neskoncují s nedemokratickými manýrami. Je nebezpečí, že by mohly znovu umožnit, aby jediný politický směr zastrašoval ostatní.
Myslím, že v rámci současného historického zvratu a za dnešní podoby naši politické levice nehrozí toto nebezpečí zleva. Mohlo by však za určitých okolností hrozit zprava, zejména kdyby nová mocenská elita rozbila společný stát Čechů a Slováků. Ať už by při tom kdokoli přesouval vinu vždy na toho druhého, byl by to výsledek celkové nezodpovědnosti a neschopnosti těch, kdo převzali moc po listopadu 1989. Pak by se militantní pravice v České republice opravdu mohla pokusit zatočit s každým, kdo se jí nezamlouvá. Vždyť už před volbami to zkouší vůči Liberálně sociální unii.
Hrozbou pro naši demokracii dnes nejsou ani komunisté, byť i v létech monopolní vlády KSČ tato hrozba opravdu koření. Je to snaha potlačovat opozici, ztotožňovat ji s nepřítelem, vyhlásit kritiku vládnoucích za ohrožení zájmů státu. Toto nebezpečí však naše pravice nejenom zastírá, ale odvádí od něj pozornost jinam, k boji proti nepříteli v podobě strašidla komunismu. Jako úkol číslo jedna předkládá tzv. debolševizaci.
Smýšlení lidí to však neodpovídá. Jen 29 % naších občanů soudí, že debolševizace je podmínkou úspěšného vývoje. Pokud jsou lidé vyzváni, aby uvedli jen jediný problém, který považují za nejdůležitější, uvádí debolševizaci jen 1 % dotázaných, tedy jedna setina. V předvolebním klání však toto téma vévodí v našem politickém životě, odsouvá většinu problémů, které lidé považují za nejvýznamnější, a zejména česká politická reprezentace je jím přímo posedlá.
Pod hesly boje za spravedlnost a odčinění křivd se tu vede boj o mocenské pozice. Hlavním cílem při tom je dosáhnout, aby i letošní volby ještě měly v co největší míře ráz protikomunistického plebiscitu.
Zdánlivě se debolševizace nezastaví před ničím, ale ve skutečnosti má spolu se svými lustračními ohaři zakázán vstup do sféry zvláště důležité - do kapitálových společenství a privatizačních procesů. Nad vstupní branou do této arény září totiž všem jiným principům nadřazená základní zásada: „Peníze nesmrdí!”
Kdyby i letos voliči naletěli na líbivé řeči, poznají zase až pozdě, že ten, kdo se snaží manipulovat lidmi už před volbami, bude to dělat i po nich. Doufejme, že teď mají už dvouletou zkušenost a podle toho budou ve volbách rozhodovat.
(RP 23. 5. 92)