Patnáct měsíců po listopadovém převratu máme sice tři parlamenty a tři vlády, ale sotva lze jednoznačně odpovědět na tuto otázku. To samo o sobě je také symptomem hrozící krize. U ovládaných i u vládnoucích vzniká nejistota, pocit provizória. V určité míře je tomu tak po převratech a revolucích vždy. Avšak nemá-li dojít k nové krizi; má takový stav trvat jen krátce. Ve druhém roce by pocit provizória rozhodně měl výrazně slábnout, zatímco u nás dnes v mnoha směrech spíše sílí.
Koncem roku 1989 bylo celkem jasné, že rozhodující mocenské pozice obsadili ti, kdo zásadně odmítají bývalý totalitní systém a žádají demokracii. Protože to si obecně přála i obrovská většina všech sociálních vrstev společnosti (včetně části mocenské elity), všech generací a obou národů, vypadala situace jednoduše: moc jako by náhle patřila této většině.Odtud také euforie prvních týdnů, jaká vládne po převratech slibujících více svobody.
Časem muselo ovšem dojít k tomu, že do popředí vystoupila nikoli jednota, ale rozdílnost zájmů a představ různých sociálních skupin, generačních a národnostních i regionálních celků, politických směrů a konečně i jednotlivců. Proč to však musí hrozit krizí vládní politiky? Proč sílí nejistota, kdo a na jak dlouho vládne?
Myslím, že původní hlavní příčinou byly chybné představy o možné „vládní” roli organizace typu občanského fóra. OF vzniklo ve zcela zvláštní situaci, kdy stará moc se zhroutila, ale jaksi se neměla komu vzdát. Z několika různých malých opozičních (či přesněji „disidentských) skupin vzniklo OF jako subjekt, který s ní začal vyjednávat o kapitulaci. Ještě několik dnů před tím neměli lidé, kteří OF vytvořili, ani tušení, že by měli převzít moc ve státě.
Za této situace vznikly dvě hlavní možnosti: buď mohlo OF zůstat formou organizace společenského tlaku a dozoru občanské společnosti vůči státní moci, ale sami jeho představitelé by tuto moc nebrali do svých rukou - anebo se OF muselo stát tím, čím se stalo, tj. organizací nositelů politické a státní moci. V prvním případě by se soustava občanských fór zdola (od obcí a pracovišť) až nahoru (na celostátní úrovni) byla mohla stát základem pro vytváření zvláštního, nového samosprávního systému. Ve druhém případě se občanská fóra přes všechny zásadní politické rozdíly stala nástrojem k převzetí moci, který je v mnohém podobný komunistickým akčním výborům z roku 1948.
Přesto tu však na počátku byla už zmíněná podpora veliké většiny společností pro OF. (Na Slovensku ovšem byla situace už tehdy - a velmi výrazně v dalším období - jiná:VPN musela konkurovat katolickým a nacionálním politickým proudům.) To svedlo představitele OF na cestu, která už nevyhnutelně vedla k následné krizi. Ačkoli novým volebním zákonem se vládní politika jednoznačně orientovala na rozvoj parlamentního systému s mnohostí politických stran, rozhodlo se OF odmítnout statut politické strany a zůstat ‚hnutím’. Jako ‚strana nestrana’ šlo dokonce do voleb s heslem: ‚Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny.’
Držitelé funkcí a adepti moci
Ve skutečností bylo ovšem OF tou dobou zjevnou politickou stranou ve vztahu ke státní moci: skládalo se převážně z držitelů různých funkcí nebo z adeptů na ně. Protože však se prohlašovalo za ‚hnutí’, nemělo žádnou členskou základnu a také žádné jasné stanovy, které by například zajišťovaly alespoň odpovědnost funkcionářů vůči členům. Tedy strana funkcionářů a aktivistů vládní moci bez odpovědnosti komukoli jinému než sobě samé. Lví podíl na tomto vývoji má Petr Pithart, ačkoli jistě to sám tak nemyslel.
OF se tak vyvinulo ve zvláštní organismus: ve sbor nositelů a aktivistů moci bez jasně stanovených vztahů ke společnosti. Je samozřejmé, že tou dobou OF už dávno nebylo možno označit za organizaci ,disidentů’. Mocenských funkcí, počítáno od pracovišť a obcí až po federální orgány, je mnohonásobně více, než kdy bylo v Československu ,disidentů’. Na otázku, kdo tedy tvoří OF; lze odpovědět obtížně. Myslím, že jde hlavně o tři skupiny: nejsilnější se mi zdá skupina aktivních, nezřídka ambiciózních příslušníků generace kolem 30 - 45 let, kteří se v minulém režimu z různých důvodů (jen zčásti politických) nedostali do postavení, jaké by si přáli, a komunistický režim je často formoval protisocialisticky. Dále je tu skupina lidí starších, kterým dřívější režim nějak ukřivdil. A konečně nemálo mládeže, z níž část je vedena ambicemi, většina pak vírou v současnou vládní ideologii, slibující západní úroveň a styl života.
Není to tedy organismus jednotný ani sociálně, ani generačně - a jak ukazuje stále více poslední vývoj, ani ne ideologicky a programově politicky. Při tom však právě takovýto organismus obsadil hlavní mocenské pozice ve státě - a podle toho tedy situace vypadá. Úroveň a způsob jednání v parlamentech to stále znovu názorně předvádějí. Už to samo o sobě musí posilovat krizové prvky a vést k oslabení autority politické moci v očích společnosti.
Podvod na voličích
K tomu všemu přistupuje však ještě další okolnost zcela zásadního významu. V parlamentních volbách získalo OF své vůdčí mocenské postavení na základě volebního programu, který se v řadě důležitých bodů lišil od politiky, kterou po volbách provádí. Ve volebním programu OF se nejenom vůbec nevyskytuje slovo ,nezaměstnaný’, ale program slibuje usilovat o stabilizaci a pozdější růst reálných příjmů’ a zabránit ,neúměrnému zvyšování’ cen. Negativně se do životní úrovně lidí má promítnout jen jejich vlastní ,špatná, nekvalitní práce’, nikoli však politika OF. O takových krocích, jako je tzv. restituční zákon, nikde ani slovo. Tedy: podvod na voličích. Mimochodem - KSČ se roku 1946 stala v parlamentních volbách vítěznou stranou také na základě programu, v němž nebylo ani slovo o kolektivizaci a všeobecném zestátnění, o ,sovětizaci’ celého systému, naopak, zaručovala se parlamentní demokracie.
V podmínkách fungující demokracie by něco podobného nutně vedlo ke krizi vládní politiky a ta by byla řešena novými volbami. U nás však to bude jinak: současní držitelé moci si nové volby nepřejí, neboť by velmi mnozí nebyli znovu zvoleni. Občané zatím žádný tlak na nové volby nevyvíjejí. A existující politické strany (opět s výjimkou Slovenska) by sotva mohly vytvořit stabilní, akceschopnou vládní koalici.
Hlavním důsledkem vzniklé krize vládní politiky je proto rozkol OF na dvě faktické politické strany, které se však dohodly nadále společně zůstat v postavení vládnoucích, když se tam jednou ve volbách už dostaly. Na otázku, komu patří moc, zůstává tedy zatím odpověď stejná: jim.
Staré a nové třídy
Právě proto však bude nadále sílit pocit provizoria této moci a bude narůstat krize vládní politiky. Vláda se může snažit čelit tomu dvojím způsobem. Navenek bude stále více ideologizovat svou politiku v protikomunistickém a protisocialistickém duchu, aby udržela v popředí pozornosti srovnání s minulostí, nikoli pohled do budoucnosti. Fakticky se ovšem soustředí na úkol jiný: na vytváření a posilování ,nové třídy’, o kterou by se měla trvaleji opírat politika Klausovy konzervativní strany, vzešlé z někdejšího OF. Tu budou tvořit především noví vlastnící (podnikatelé i pouzí spekulanti), lidé ,silní a úspěšní’ v novém mechanismu společenského života, který bude určován trhem. Tato sociální vrstva, opravdu vládní politikou zvýhodněná, bude ji na oplátku skutečně podporovat.
Protože však i v nejvyspělejších společnostech Západu se drtivá většina lidí živí prací za mzdu, a nikoli podnikáním, bude tato politika sotva mít podporu většiny i v Československu. Na rozdíl od volebních slibů OF bude totiž přinášet prospěch jen slabé sociální vrstvě. Poněvadž už pak v příštích volbách (nechť už budou kdykoli) nebude možné opakovat podvod se ,stranou nestranou’, nebude také žádné jednoznačné vítězství. Z voleb vyjde několik - snad zhruba pět - seskupení s 15 až 25 % hlasů. Řešení bude jen v koaliční vládě, s normálními pravidly politické odpovědnosti jak uvnitř jednotlivých stran, tak stran vůči sobě navzájem a vůči voličům.
Silná bude však i strana těch, kdo k volbám vůbec nepřijdou. Nesdílím sice pesimistický názor V. Havla, že ,lidé jsou dnešní politickou situací do té míry otráveni, že by hlasovalo tak 40% voličů’ (Respekt 9/91). To by platilo jen v případě, že by si voliči mohli vybrat pouze z nabídky, kterou je sto předložit dosavadní OF. Leč to se, doufám, do příštích voleb změní - mimo jiné i ve prospěch levicových sil a programů.
Ale i tak zbývá pro naši vládní politiku otázka: Odkud se vzala ona ,dnešní politická situace‘, která i podle názoru pana prezidenta tak otrávila většinu národa?
(RP 15. 3.91)