S komunisty to dnes u nás naše levice nevyhraje - ale bez nich také ne. Co by se muselo změnit, aby se našla cesta z kruhu?
Myslím, že především a hlavně poměry v politickém seskupení, které lze označit jako „dědice” zkrachované KSČ. Současný paradox spočívá hlavně v tom, že potenciální politický význam „dědiců” KSČ pro levici vyplývá z téhož zdroje, z něhož pramení i odpor společnosti proti komunistům - totiž ze čtyřiceti let vlády jejich strany a jejich ideologie.
Jako politická organizace se tato strana vyvíjela dlouhá léta jako zdroj, záruka i nástroj totalitní diktatury. Proto ztělesňovala tomu odpovídající vlastnosti i zkušenosti a soustřeďovala a také vyzvedala i jejich nositele: nejhorší typy slouhů bez svědomí, kariéristy, korupčníky až po lidi zločinné. Avšak žádná organizace by nemohla čtyřicet let vládnout, kdyby nesoustředila také zkušenosti a návyky, nezbytné k řízení a správě společnosti vždy a všude, i jejich nositele: lidi pracovité a profesionálně kvalifikované, nositele neformálních vazeb ke společnosti a tedy i skutečného vlivu, lidi přesahující totalitarismus. Zejména při tak masovém charakteru KSČ jako u nás nelze tento její potenciál ani redukovat k instrumentáriu diktatury, ani předpokládat, že ztrátou monopolní moci KSČ prostě přestal existovat ve společenském prostoru.
Ačkoli v době tzv. normalizace po roce 1968 - zejména v první polovině - KSČ vyzvedala především složku svého potenciálu, přímo sloužící totalitarismu, přesto je dnes pro celou společnost a zejména pro levici důležitá otázka, k čemu a jak bude použita jeho druhá složka po svržení strany z trůnu. Nemohla by pomoci levici překonat její současnou nemohoucnost v politice?
O využití pozitivní složky svého politického potenciálu se KSČ pokusila v době „pražského jara” 1968. Tento pokus byl poražen - ale mimo jiné k tomu bylo třeba odstranit jeho nositele z řad KSČ (šlo tehdy téměř o třetinu členů). Právě tito „osmašedesátníci”, vybaveni politickými zkušenostmi z KSČ, často hráli před léty politicky významnou roli v opozici proti totalitnímu režimu. Zhruba polovina prvních signatářů Charty 77 byli bývalí komunisté. Bez nich by v prvních letech své existence Charta nezískala tolik politické váhy ani doma, ani a to zejména - v zahraničí. Schopnost někdejších komunistů stát se organickou částí demokratické opozice se tu plně prokázala. Někteří (zejména mladší) z nich prošli dlouholetým vývojem směrem k demokracii. Často při tom překročili rámec politické levice a někteří dnes jsou „vládními liberály”, jako např. J. Dienstbier, P. Pithart, P. Rychetský nebo Z. Jičínský. Mnozí po roce 1989 rovněž zažili politický vzestup, zůstali však v rámci levice - například poslanci OF za klub Obroda jako Šamalík, Šilhán, Špaček aj. Zvláštním případem zůstává A. Dubček - dnes demokratický politik a pomník „socialismu s lidskou tváří” zároveň.
Ale nejenom bývalí komunisté, kteří prošli dlouhou a trnitou cestu hlubších osobních změn, nýbrž i lidé, kteří prostě ,;vrátili legitimaci KSČ” až po listopadu 1989, prokázali často právě díky své předchozí průpravě ve vládnoucí straně schopnost politicky se uplatnit i za nových poměrů. Ani nová vláda, ani nová pravice a levice nejsou v tomto smyslu „bez komunistů”. M. Čalfa by se sotva stal předsedou vlády, nebýt už náměstkem za KSČ, V. Dlouhý a V. Komárek vděčí nejen za své funkce, ale i za svou kvalifikaci prognostiků aspoň zčásti svým „vráceným legitimacím”. Poslední dva mají konečně za patnáct měsíců už třetí legitimaci - a to dnes na různých koncích politického spektra: Dlouhý je oporou pravice (ODA), Komárek je sociálním demokratem.
Proč by tedy nemohla levice využít i politického potenciálu, jaký představuje velká část těch komunistů, kteří zůstali členy „dědických” stran KSČ? Musí mnozí z levice chodit kolem nich jako kolem malomocných? Důkazem významu jejich politického potenciálu je přece nejen zhruba 15% hlasů ve volbách (a v obcích místy mnohem více), ale také schopnost vytvářet odborně fundované, koncepční alternativní návrhy důležitých politických kroků (od ekonomické reformy přes zákon o půdě až k návrhu ústavy). Že vládní tábor s nimi při tom vůbec odmítá jednat i jako s opozicí a snaží se je prostě ignorovat od parlamentu až po oficiální sdělovací prostředky, nemusí vyvolávat zvláštní údiv. Ale proč v mnohém podobná situace vzniká často i na levici?
Myslím, že odpověď na tuto otázku by měla hledat především KSČM. Snad by při tom aspoň část jejích členů shledala, že vše není vysvětlitelné minulostí, že některé příčiny jsou už současné: neboť v nekomunistické levici i v převážné většině naší společnosti vidí lidé tuto stranu i dnes jinak, než jak ona vidí sama sebe.
Viděna očima svého předního funkcionáře R. Valenčíka (v bratislavské Pravdě z 10. 4. 1991) vypadá KSČM jako žádoucí nevěsta pro demokratickou levici. Je to strana, v níž „získal jednoznačnou převahu” tzv. samosprávný proud, který za „těžisko politické práce považuje podporu rozvoje samosprávy ve všech jejích aspektech”, tak aby nakonec „občané mohli se znalostí věci, kvalifikovaně a v co největším rozsahu rozhodovat o záležitostech, které se jich dotýkají” na pracovištích, v obcích,v zájmových sdruženích atd. Taková je podle Valenčíka základní charakteristika KSČM - a kdo nevěří, ať tam běží, neboť v článku nenajde jakýkoli argument ve prospěch těchto apodiktických tvrzení.
Vedle tohoto „jednoznačně převažujícího” proudu uznává Valenčík ovšem ještě existenci dvou dalších: je tu proud parlamentní, který chce „sociální korekci působení tržního mechanismu”, a proto usiluje získat co nejvíce hlasů ve volbách, hlavně za cenu přejmenování strany. A konečně je tu také „ortodoxní proud”, který čeká na to, že „návratem historického kyvadla” se zase komunisté dostanou k moci a pro takový případ chová i „určité ambice na politickou odvetu”. Je to však tendence pro povahu KSČM vlastně politicky bezvýznamná.
Obávám se, že KSČM se tu sama vidí právě obráceně, než jak se na ni dívá nejenom většina společnosti, ale i nekomunistická levice. Vsadím se o cokoli, že v každém seriózním průzkumu by „podporu samosprávy ve všech jejích aspektech jako hlavní charakteristiku KSČM neuvedl téměř nikdo, rozhodně ani zdaleka ne všichni její členové. Naopak obava z toho, že v této straně se soustřeďují ti, kdo „chovají určité ambice na odvetu”, by byla sdílena nejspíše většinou nekomunistů. Je to ale nejen „ortodoxní proud”, jak to vidí Valenčík - jsou to „děti totalitní moci”; čeho se lidé u nás bojí. A ti, kdo se KSČM neobávají, čekali by od ní především „sociální korekci působení trhu”.
Snad si to R. Valenčík přeje tak, jak píše. Bohužel však tu přání zůstává otcem myšlenky. V nejlepším případě to může vyplývat z toho, že takto uvažující vedoucí funkcionáři KSČM se zabývají výlučně a jedině názory uvnitř vlastní strany, že „zájmy strany” jsou pro ně pupkem světa a mínění i zkušenosti ostatních lidí považují za omyly, za zjednodušení, rozbouřené emoce či zlou vůli. A však člověk, který se domnívá, že je takový, jak se sám vidí a odmítá vzít na vědomí, že ostatní lidé ho vidí docela jinak, je člověk nemocný. Buď si pomůže sám, nebo mu pomůže psychiatr, nebo skončí v izolaci, bez vztahů k jiným lidem a bez vlivu na ně. Politická strana může být někdy v podobné situaci.
Pokud jí z toho nepomůže účinnou revoltou vlastní členstvo, zůstane v izolaci jako „trucpartaj”, která je z beznaděje, navzdory všemu a všem věrná sama sobě v tom, že se považuje za takovou, jakou se sama vidí. Tak může existovat ovšem jen politická sekta, která občas (v krizových situacích) může získat i podporu sociálních skupin, které jsou samy v zoufalém postavení. Taková strana však nemůže být politickým subjektem v rámci demokratické levice. Myslím; že minimální předpoklad pro akceptování komunistů současnou naši levicí je to, aby se na sebe podívali očima ostatních a vyvodili z toho pro začátek jeden, zcela nezbytný důsledek - úplný ideový a organizační rozchod s „dětmi totalitní moci”. Neboť to není myšlenkový proud jako jeden z partnerů uvnitř levice - to je totalitní diktaturou zrozená síla, která vědomě stojí mimo platformu demokratické občanské společnosti, na pozicích revanše. To nemůže být součást levice. Tento proud není určen generačně. Mnozí staří komunisté k němu nepatří - a mnozí mladší, vyrostlí jako „děti totalitní moci”, k němu patří. A není také důležité, jaká hesla dnes hlásají navenek, ale jak chápou stranu. Zda přece jen nechovají ;,určité ambice na politickou odvetu”.
A že cosi takového „děti totalitní moci” v KSČ mistrně ovládaly, to předvedly v bezpočtu menších i docela „osobních” revanšů proti svým oponentům včetně částí vlastní strany.
Rozchod s nimi není v KSČM nemožný: na Slovensku ho předvedla „dědička” KSS - Strana demokratické levice. A otevřeně o něm koneckonců hovoří v KSČM teď už Demokratická levice. Je to samozřejmě politický boj, který vyžaduje čas, trpělivost i umění získat podstatnou část členstva. Stojí to však za to - neboť to je podle mého názoru jediná cesta, po níž „dědicové” KSČ mohou vstoupit do řad demokratické levice.
(RP 1. 6. 91)