Už před deseti léty, čtyřicet let po válce, byly spory o její význam živější než dvacet či pětadvacet let od jejího konce. Proč, ptal se tehdy ve své památné řeči 8. května 1985 Richard von Weizsäcker a odkazoval až ke Starému zákonu. Před vstupem do země zaslíbené měli Židé zůstat čtyřicet let na poušti, neboť „čtyřiceti let bylo zapotřebí, aby se tehdy odpovědná generace otců úplně vyměnila“. Zároveň ale také „vzpomínka na prožitou zkušenost pomoci a záchrany vydržela jen čtyřicet let. Když vzpomínka zapadla, bylo po klidu.“
Dnes, půl století po válce, to je ještě zjevnější. Vzpomínka na prožitou zkušenost zapadla tak hluboko, že mnozí lidé (včetně politiků) už se nestydí přehlížet, nejenom kdo byl vítězem a kdo poraženým, ale také kdo byl útočícím násilníkem a kdo bránící se obětí. To ovšem není dáno jen uplynulým časem, ale také událostmi, jimiž byl tento čas naplněn.
Zmrzačené vítězství
Největší válka v dějinách Evropy skončila sice jako každá válka vítězstvím jedné strany a porážkou druhé, ale na rozdíl od jiných válek nebyla po ní mezi vítězem a poraženým podepsána žádná mírová smlouva. Nastoupil mír jako stav bez války, ale také bez jasných a závazných podmínek dalšího vývoje poválečných poměrů. Ty určoval poměr vojenské síly jednotlivých vítězných států (později vojenskopolitických bloků). Mezi někdejšími válečnými spojenci se do budoucna nejen nevylučoval, ale spíše předpokládal konflikt, koneckonců zase válečný. Válka tak neskončila mírovými dohodami,ale konfliktními vztahy studené války, do nichž byli časem vtaženi jak původní vítězové, tak i poražení.
Aniž se nyní pouštím do úvah o tom, kdo, kdy a čím tento stav zavinil více a kdo méně, zůstává faktem, že generace vítězů i poražených ze světové války nebyly prakticky po celý zbytek svých životů schopny vybřednout ze zajetí této nové konfrontace. Úkol uspořádat poválečné poměry jinak než v jejím rámci tak připadl teprve generacím, pro které už válka nebyla osobním prožitkem. Strašnou zkušeností druhé světové války nejsou sice svázány, ale bohužel ji často vůbec přehlížejí. Zároveň však je minulost přece jen poznamenala: aniž nové generace zažily skutečnou válku, utvářela je válka studená.
Lidé žili a vyrůstali s pocitem, že o tom, kdo je vítěz a kdo poražený, se koneckonců teprve rozhodne. Zdálo se jim normální, že stav míru je jakési provizórium, jehož vyústění do nové války (tentokrát nejspíš jaderné) nikdo sice přímo nechce, ale všichni je koneckonců připouštějí a vlastně se strachem očekávají. Konfrontaci s nepřítelem, nutnost přípravy na jeho porážku - tuto válečnickou mentalitu lidé nových generací mlčky přijímali jako normální stav věcí téměř půl století po válce. Zároveň jako dědictví války přežívala barbarizace společenského vědomí: před válkou nepředstavitelné hrůzy se po válce staly nejen představitelnými, ale v myslích nových generací zdomácněly.
Zprvu vnímali lidé v kině některé obrazy jen jako hrůzy minulosti: Hirošimu po jaderném výbuchu nebo buldozery hrnoucí lidské mrtvoly do masových hrobů jako odpad na skládku. Ale pak si zvykli dívat se na smrtonosné hřiby pokusných výbuchů i na masové vraždění jako na běžné televizní obrazy, doma po večeři. Pravda, dálo se to obvykle daleko, u cizích; často barevných národů - ale bralo a bere se to desítky let v Evropě na vědomí jako normální. Při tom se prožitek skutečné války propadal do zapomnění spolu s poznáním, vykoupeným desítkami miliónů mrtvých: že totiž něco podobného se už nesmí stát, chtějí-li lidé zůstat lidmi.
Nejenom prostý času běh, ale i chování vítězů v uplynulém čase tedy určovalo, jaký bude dnešní pohled na konec druhé světové války. Draze vykoupené vítězství protihitlerovské koalice zmrzačila následná studená válka: zkamenělo v pomník, pod nímž byly pohřbeny naděje, že květnem 1945 o začala nová doba, nový, svobodnější, rozumnější a spravedlivější svět, zbavený strachu z další světové války.
Generace, které sdílely tyto naděje, už velkou většinou nežijí, tehdejší mládež se blíží sedmdesátce. Většina našich současníků už proto nepoměřuje význam konce světové války tím, co se opravdu stalo a jaký význam to mělo pro životy lidí i celých národů v roce 1945. Rozhodující jsou pro ně měřítka vytvořená až v následné, mnohem delší a jimi skutečně prožité době. To samo o sobě je přirozené a v dějinách se to stále opakuje. Tentokrát je to však i nebezpečné, protože prožitou zkušeností poválečných generací je studená válka, která hrozí otrávit nejen pohled do minulosti, ale i do budoucnosti.
Křivé zrcadlo studené války
Velmi brzy po válce začalo především na východní, komunistické straně nového konfliktu účelové kádrování aktérů světové války podle potřeb války studené. Už od roku 1947 líčila stalinsko-ždanovská doktrína „dvou světových táborů” západní demokratické státy včele s USA jako skryté imperialistické spojence fašismu i nacismu, usilující koneckonců rozpoutat novou válku proti „táboru demokracie, socialismu a míru v čele s SSSR”.
Jejím ideologickým protějškem byla tzv. Trumanova doktrína „zadržování komunismu”, která naopak líčila sovětský tábor jako zdroj nebezpečí nové válečné agrese. V její prospěch tehdy mluvila skutečnost, že uvnitř „tábora socialismu” se rozprostíraly i jiné tábory v souostroví GULAG a Moskva začala prosazovat „táborovou disciplínu” v celé nové sféře svého poválečného vlivu.
Nicméně historický vývoj během poválečného půlstoletí prokázal, že roli iniciátora sehrála sovětská politika nejenom na počátku, ale i na konci studené války. Bez zásadní změny její orientace, jakou přineslo „nové myšlení“ M. Gorbačova, si nelze představit překonání blokového rozdělení Evropy cestou politických dohod a poskytnutím prostoru pro svobodnou volbu národům v zemích „socialistického tábora“. Právě překonáním zásadní konfliktní logiky studené války - a nikoli vítězstvím jednoho z obou vojenských bloků - se našlo ve skutečnosti východisko ze slepé uličky studené války.
To však dnes, zhruba po pěti létech, mnoha politikům a ideologům už nestačí: chtějí vypadat jako svatý Jiří nad poraženým drakem. Protože se považují za vítěze studené války, zdá se jim, že právě oni zvítězili už před padesáti léty i ve skutečné válce. Není přece možné, aby sovětský komunismus, jejich hlavní nepřítel ve studené válce, byl před půl stoletím ve skutečné válce na předním místě mezi vítězi a osvoboditeli Evropy z nacistického otroctví. A vzhledem k dnešnímu Německu se jim zároveň příliš nehodí zdůrazňovat, že právě tam se začala nejpozději od roku 1933 připravovat dobyvačná válka za zotročení ostatních evropských národů.
Tyto potíže s dodatečným kádrováním aktérů druhé světové války se v různé míře a podobě projevují v mnoha zemích. V Německu se ozývají hlasy, že květen 1945 byl jen koncem války, ale nikoli osvobozením, neboť přece zároveň začalo vyhánění Němců z Polska a Československa, faktické rozdělení Německa a nadvláda komunistické diktatury v jeho východní části. Také v Moskvě má letitý bolševik Jelcin (a jeho druzi) potíže s tím, jak ucítit vítězství, hrdinství a slávu veliké Rusi - a současně znectít více než sedmdesát let komunistické historie skutečného vítěze, tj. SSSR. Dědictví studené války ztěžuje západním vládám rozhodnout se, kdy a co slavit v Londýně nebo naopak v Moskvě, kam a kdy může nebo nemůže mezi někdejší vítěze přijet jednou německý kancléř, jindy polský prezident. Trapnost chování mnoha politiků při tom názorně předvádí, do jak hlubokého zapomnění se propadly naděje národů z doby před padesáti léty.
Není proto divu, že také u nás se květen 1945 zařadil mezi výročí pro vládní politiky nepohodlná. Tu se ozve výrok, že dnes už není vlastně důležité říkat, kdo byl tehdy vítězem a kdo poraženým, protože podle toho se už nedělíme: všichni máme svorně bojovat na straně dobra proti zlu a proti démonům války. Že to také předpokládá nezapomínat, odkud se ti démoni vzali a dále berou, o tom už se moc nemluví.
Na rozdíl od Němců, kteří pokládali za skandál, když jejich kancléř vedl před časem prezidenta USA k uctění padlých na hřbitov, kde jsou i hroby esesmanů, odmítá český ministr obrany rozdělovat oběti války na přátele a nepřátele, na dobré a špatné. A ministr V. Dlouhý soudí, že válka byla také konfliktem dvou totalitních režimů a vítězství v ní posílilo nedemokratický Sovětský svaz, což mělo neblahý vliv dalších čtyřicet let.
Co by se s jistotou stalo, kdyby byl zvítězil „druhý totalitní režim“, Hitlerův, o tom V. Dlouhý neříká nic. Leč právě na to nemá právo zapomínat představitel žádné politické strany, pokud chce zůstat zároveň českým politikem. Nebylo by u nás čtyřiceti let, o nichž se vládní poslanci usnesli, že byla dobou zločinnou. Takže by se ani V. Dlouhý nedostal po listopadu 1989 do vlády za KSČ. Nebyla by totiž nejenom KSČ, ale ani žádná československá vláda - a ovšem ani ne listopad 1989: pokračovala by prostě likvidace národa v duchu listopadu 1939.
Historik Jan Křen, nepochybný znalec dějin česko-německých vztahů, o tom píše: „Polsko, Ukrajina, Jugoslávie byly určeny k zničujícímu koloniálnímu vykořistění a masová perzekuce tu nezakrytě demonstrovala obludný záměr, který se vlastně jen stupněm různil od hrůzného rasového holocaustu. Konečné řešení české otázky mířilo tamtéž a lišilo se jen ve formách a v tom, že pro cenu českého hospodářského potenciálu bylo odloženo až po předpokládaném válečném vítězství“ (Lit. noviny, 27. 4. 95). Likvidace našeho národa, anebo záchrana před ní - to byla skutečná alternativa ve skutečné válce, která „se postupně stávala válkou národů, Čechů, Poláků, Rusů, Francouzů, Holanďanů, všech proti Němcům, a to v míře, jež je dnes stěží pochopitelná“ (J. Křen, tamtéž).
Před takovým osudem zachránilo nás i další slovanské národy vítězství nad nacistickým Německem, které po ovládnutí západní Evropy Hitlerem nebylo vůbec myslitelné bez Sovětského svazu - a to ani vojensky, ani politicky. Byl to ovšem stalinský SSSR, neboť jiný tehdy neexistoval. Také odbojové antifašistické síly v jiných zemích se nemohly tehdy obejít bez (stalinských) komunistů. To se dnes nemusí mnoha lidem líbit a mnoha politikům to nejde do krámu. Leč historickou pravdou to přesto zůstane.
Učit se žít společně, ne proti sobě
„Mladí neodpovídají za to, co se tenkrát stalo. Jsou však odpovědni za to, co z toho vzejde v dějinách“ (Richard v. Weizsäcker). A právě to je hlavní problém i úkol, hrozba i naděje pro druhou polovinu poválečného století: stačí zkušenost druhé světové války vyloučit válku do budoucnosti vůbec? Bude šance vytvořená koncem studené války využita, nebo zmařena? To je značnou měrou předurčováno už způsobem myšlení a jednání současných politických sil na Západě i na Východě. Využít šanci pro trvalý a nejenom provizorní „studenoválečný” mír v Evropě předpokládá rozvážnou, klidnou a odpovědnou politiku, odmítající už na samém počátku konfrontační přístup z pozice vojenské síly a vycházející z potřeby evropské stability na základě spolupráce a vzájemné otevřenosti. Toho ovšem nelze dosáhnout posilováním bezpečnostních struktur zbylých z dob konfrontační stability studené války, ale jen vytvářením struktur nových.
Myslím, že tu všeobecně platí to, co v souvislosti s německou politikou napsal Egon Bahr, jeden ze spolutvůrců někdejší „východní politiky“ Willyho Brandta:
„Elementárnímu zájmu německé zahraniční a bezpečnostní politiky by odpovídalo vytvoření celoevropské bezpečnostní struktury, v níž by se války mezi státy staly nemožné stejně, jako už dnes jsou nemožné mezi státy NATO… Z různých důvodů nepřichází v úvahu, aby tomuto cíli sloužila NATO, sahající od Lisabonu po Vladivostok. Pro tento úkol se nabízí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která by ovšem musila být vybudována. Dnes by žádná země nemohla této instituci svěřit svou bezpečnost.“
Podstatné je, že nová bezpečnostní struktura Evropy bude musit zahrnovat Rusko, a nikoli utvářet se bez něj, natož proti němu. „Bude sotva možné zavázat k něčemu Rusko, aniž by byl k něčemu zavázán i Západ... Že Rusko by chtělo mluvit do záležitostí NATO, chtějí-li členské státy NATO mluvit do záležitostí Společenství nezávislých států - to je nepříjemný, ale nevyhnutelný důsledek partnerství. Je to možnost vměšování, ale podle určitých pravidel“ (Die Zeit, 24. 3. 95).
Teprve takto poctivě otevřený přístup k problémům nových struktur bezpečnosti a spolupráce v Evropě může vyloučit nebezpečí návratu ke konfrontačnímu myšlení a jednání z dob studené války, dávat reálnou naději pro mír i ve druhé polovině poválečného století. Tento přístup se ovšem jako nebe a dudy liší od toho, co u nás dnes a denně provází většinu úvah, jak se co nejlépe a nejrychleji zajistit před ruskou hrozbou.
Leč mluvíme-li o století bez válek, nelze zdaleka zůstávat jenom u vztahů mezi Západem a Východem. Velice závažným důsledkem rozpadu sovětského bloku totiž je, že super velmocenský konflikt USA-SSSR už nezastírá jiný, pro nadcházející století rozhodující rozpor mezi bohatými a chudými národy a státy dnešního světa, v němž jde zhruba o poměr 20:80 v neprospěch bohatých. Podstata tohoto rozporu není ideologická, nýbrž je určena nechtěnými důsledky nadvlády západní industriální civilizace ve světě. Jde o civilizační krizi, která se pomalu a v různé míře projevuje v neschopnosti řešit globální problémy lidstva. Ty mají rozměr hospodářský i sociální, etnický, civilizační i demografický, politický i vojenský a mocenský. Zcela mimořádný význam má rozměr ekologický, ústící ve složitý problém tzv. trvale udržitelného rozvoje.
Hlavní otázka v této souvislosti zní: dojde, nebo nedojde při řešení této krize ke konfrontaci a k pokusům potlačit vojenskou silou rozpory ohrožující navyklou hegemonií západní civilizace ve světě? Úvahy spatřující hlavní nástroj ochrany západní civilizace ve vojenském paktu NATO jsou v této souvislosti znepokojující. Spoléhat na to, že naše civilizace sama nemůže upadnout do barbarství, je po zkušenosti druhé světové války sotva možné. Konečně už dávno předtím, od časů Říma přes křižácká tažení až po koloniální války, byla schopnost západní civilizace k barbarství veliká.
Není vůbec bezdůvodná obava, že kdyby se nepodařilo vybřednout z konfrontačního myšlení a jednání v politice a také snížit roli vojenské síly v Evropě, zvýšila by militarizace evropských poměrů nebezpečí, že i rozpory se zeměmi někdejšího „třetího světa“ by mohly přerůst v konfrontaci včetně válečné. A protože nikdo nemůže vyloučit, že by to přivedlo na scénu i jaderné zbraně, vrátil by se i přízrak zániku lidské civilizace a mnoha forem života na Zemi, zdánlivě skončením studené války už zažehnaný.
Právě za to mají odpovědnost generace, které už vyrostly v první polovině poválečného století. Někdy se však bohužel spíše zdá, že mnozí jejich političtí reprezentanti - u nás i jinde - raději přijímají roli soudců dějin než roli jejich tvůrců, zodpovědných za současnost i budoucnost.
(RP 6. 5. 95)