Hlavní silou naší opozice je levice a u ní už nikoho nepřekvapí opakující se debaty, kdo s kým nemůže do spolku. Poslední dobou k tomu přibyly i úvahy, zda by se sociální demokraté nemohli podílet na vládě.
To obojí potvrzuje tendenci podřizovat levicovou politiku stranickým zájmům, což je beztak jedna z hlavních příčin a slabosti jak naší levice, tak celé opozice.
Pak nepřekvapuje, že „u nás je spousta opozičních stran, ale opozice chybí” (M. Znoj, RP 17. 2. 95). Hlavně KSČM a ČSSD, každá z jiných příčin, s jinou ideologickou výzbrojí a jinými cíli, odmítají po léta nejenom navzájem komunikovat (natož spolupracovat), ale znemožňují i jiným dělat takovou opoziční politiku vůči dnešní pravici, která by vycházela z plurality koncepci, od sociálně-liberálních po socialistické.
S účastí ve vládě začal flirtovat už někdejší předseda ČSSD Jiří Horák, ale vědecky to pojal až Libor Rouček, jehož články jinak v RP s povděkem čtu jistě nejenom já. O jeho úvaze „Sedm bodů pro sociální demokracii” (RP 29. 11. 94) si však myslím, že je špatná. Neovlivnila sice deklaraci M. Zemana o „vizi společnosti vzdělání, spoluúčasti a solidarity” (RP 21. 1. 95), ale v debatě o sociální demokracii hraje často roli.
Za mylnou považuji už výchozí tezi, že „cílem všeho snažení každé politické strany je účast na vládě” a strana, která o to neusiluje, „dříve či později zanikne”. Budí to dojem, že cílem strany jsou ministerská křesla, nikoli určitý obsah politiky. Skutečným cílem politické strany je však mít co největší vliv na vládní politiku v zájmu svých voličů a programových představ. Zda to je možné ve vládě nebo v opozici, o tom rozhoduje velmi mnoho jiných faktorů než přání a vůle té které strany.
Proto, ani pro ČSSD nemůže základní otázka znít jenom s kým, ale zároveň i o čem je možno se dohodnout: o účasti na vládě, nebo o obsahově určitém vlivu na vládní politiku? To první lze jenom s vládnoucí koalicí, to druhé je možné také s opozicí. Protože Rouček uvažuje jen o první možnosti, uvádí příklady, kdy se v různých dobách a zemích sociální demokracie dostala do vlády, jednou s komunisty a jindy s konzervativci.
Opomíjí však případy, kdy to přece jen vůbec nešlo: koalice labouristů s M. Thatcherovou by nebyla možná (ani kdyby v Anglii byla praxe koaličních vlád), stejně jako dnes ve Francií koalice socialistů s gaullisty. Účast na vládě se totiž řídí právě podle toho, o čem je dohoda vůbec možná. Proto obecná teze (cílem strany je účast na vládě) spojená s účelově vybranými zahraničními příklady koaličních kombinací vůbec nedokazuje, že dnes u nás ČSSD musí být připravena „v případě potřeby a v zájmu stability této země” vstoupit do koalice s ODS (a ODA). Zbývá otázka, jaké dohody a o čem by to měly odůvodnit.
Mylná je podle mne i úvaha, že když není ve vládní koalici, „nezbývá ČSSD jiná možnost než stát se voličsky nejsilnější stranou”. Ale co když je to jen zbožné přání? Proč nemůže ČSSD zůstat v opozici a usilovat o „opoziční koalici” s takovým vlivem, který by vládě kladl meze, bez souhlasu opozice nepřekročitelné? Není totiž pravda, že tím „strana dříve či později zanikne”. Sociální demokraté v Německu byli v poválečném půlstoletí ve vládě jen v létech 1966-1982 (z toho většinou v sociálně — liberální koalici). Německý „hospodářský zázrak” se udál bez jejich účasti na vládě, ale při tak silném jejich vlivu, který znemožnil „trh bez přívlastků” a dovolil „sociálně-tržní hospodářství”.
Úvahy o podobných politických možnostech však Rouček nepotřebuje, protože vylučuje politickou spolupráci ČSSD v rámci vnitřně pluralitní levicové opozice. Měl by sice rád hlasy „spousty slušných a poctivých lidí” z KSČM, ale spolupráci s touto stranou považuje za politickou sebevraždu. Vůči ostatním možným partnerům na levici hlásá nepokrytě strategii pohádkového Bumbrlíčka: pozřít je, a než se tak stane, navazovat s nimi jakoukoli spolupráci „pouze tehdy a tam; kde mohou něco nabídnout” (organizační struktury, vliv nebo peníze). Je to jistě otevřená, leč sotva pro někoho lákavá nabídka. V celé své stati uvažuje L. Rouček tak, jako by jeho „strategická doporučení” už sestoupila z papíru do politické reality. Zejména představa, že odborové a vůbec různé zájmové organizace (od studentů a důchodců přes nájemníky a umělce až po ekologická hnutí) „by měly vědět, že to je sociální demokracie, která mluví jejich řečí”. Ale co když to nevědí, ačkoli „by měly”, anebo ČSSD tou řečí vždy nemluví? Co když odbory dnes u nás prostě cestou „strategické a taktické koordinace” s ČSSD jít nemohou a ani nechtějí? Pokud totiž je v některých zemích odborové hnutí základnou sociální demokracie, je to výsledek dlouhodobého spojení dělnické strany s odbory od časů, kdy se socialistům o účasti na vládě ani nesnilo, ale bojovali za osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Právě tím se i sociální demokracie dostala až k účasti na vládě - a ne naopak.
Přání zůstává otcem myšlenky i u tvrzení, že ČSSD „musí přesvědčit voliče” o své schopnosti vést hospodářství lépe než současná pravice, že „si musí” najít spojence „i v řadách poctivého finančního a průmyslového velkokapitálu” a že „čeští i zahraniční investoři musí vědět”, že ČSSD jim může vytvořit lepší podnikatelské podmínky než pravice. A co když nemusí nebo nechtějí? Tomuto způsobu uvažování se už za komunistů říkalo „jetřebismus”. Roučkových „sedm bodů pro ČSSD” není sedm ukazatelů na cestě, ale spíše sedm bludiček. Pokud by se jimi chtěli funkcionáři ČSSD opravdu řídit, mohli by zvítězit leda v bitvě simulované ve štábní bedýnce. Tam se totiž vítězí bez ohledu na mrazy a deště a také na to, za co kdo bojuje, ve skutečných válkách ale ne.
Za vidinou účasti ve vládě se KSČM nežene a odtud jí proto nebezpečí nehrozí. Může se však postupně vyřadit z politiky v honbě za iluzí, že naše společnost ještě někdy podpoří snahu „vybudovat socialismus v jedné zemi”. Většině se to zdá jen směšné, ale myslím, že určitý styčný bod s realitou tu je. Pět let po převratu je zcela normální, že se lidé ptají, co za starého režimu nebylo špatné a co bylo dokonce lepší než dnes. Po všech převratech je to zákonitá otázka, ale dnes je u nás typické, že se ji v politice kromě komunistů každý bojí vůbec otevřeně položit. Tím větší je ovšem nebezpečí, že odpověď KSČM nebude politickou silou pro levici dneška a zítřka, ale ideologickou samomluvou včerejška.
Právě v této souvislosti může KSČM vážně oslabit vliv naší levice a vůbec opozice tím, že místo potřebné věcné diskuse o tom, co konkrétně se nemá ničit, ale zlepšovat a nově vytvářet, vnutí naší levici a opozici vůbec „ideologický boj”. Pro aparáty KSČM je to velice jednoduché, neboť to vyžaduje jen v nových podmínkách opakovat totéž, co se v KSČ omílalo odjakživa: jsou jenom dvě možnosti - bud’ socialismus, nebo kapitalismus, buď my, anebo zvůle menšiny boháčů.
Tento postoj umožňuje vše hodnotit podle pravidla „kdo nejde s námi, jde proti nám”, a nevyžaduje celkem nic kromě zásadově znějících slov (odsoudit společenský systém, nedělat pouze kosmetické úpravy, posuzovat lidi ne podle slov, ale podle činů, ptát se vždy „komu to slouží” atd.). Zároveň má však takový politický přístup nebezpečnou vadu: nevšímá si ničeho než svých vlastních „zásadových postojů”, a proto může plodit jen bojovné žvanění bez jakéhokoli vlivu za společnost, která se vyvíjí docela jinak. Za doprovodu takového žvanění byl pod vedením KSČ socialismus zdiskreditován a místo socialistických hodnot a postojů vyrůstala desítky let společnost, která si při první příležitosti zvolila dnešní pravicovou vládu.
Přesto KSČM znovu vynakládá úsilí nikoli na spolupráci celé levice, ale na tuto záměnu politiky radikálním řečněním. Byl povolán i zasloužilý normalizátor J. Kojzar, který nyní v Haló novinách prohlašuje, že to, co kdysi psával v Rudém právu o disidentech (jmenovitě o V. Havlovi), bylo nejenom pravdivé, ale „v některých oblastech zdaleka ještě neúplné”. Dodnes mu nevadí, že lil soustavně špínu na lidi, kteří se nejen nesměli bránit, ale byli za své názory zavíráni; pochvaluje si jen, jak včas odhalil kapitalistické nebezpečí. Proč se přesto „reálný socialismus” zhroutil jako domek z karet, o tom bohužel neříká nic. Z. Klanica zase soudí, že až po listopadu 1989 začalo „pět let hrůzovlády”, ale dnes „lidé už poznali, kde je pravda a kde lež”. Tento přístup k minulosti a současnosti politicky znehodnocuje i takovou kritiku vlády, v níž mají komunisté pravdu. I tam, kde pravdu má, zmenšuje tím KSČM svůj politický vliv a uzavírá se do samomluvy, na kterou slyší jen „věrní”.
Za těchto okolností je sotva možná normální politická spolupráce KSČM s jinými politickými subjekty levice a opozice. M. Grebeníček sice tvrdí, že „naší základní pracovní metodou je dialog”, sotva by to však mohl dokázat konkrétním příkladem dialogu s Levým blokem nebo SDL - o ČSSD a jiných stranách ani nemluvě. Každý, kdo se v KSČM dostal do rozporu s politickým vedením, byl podle vžitých zvyků vyobcován a žádný dialog se s ním pro jeho „bezvýznamnost” nevede. Místo toho KSČM navrhuje jakousi Chartu národní dohody. Ale kdo to dnes u nás považuje za potřebné, kdo má reprezentovat „národ”, o čem a proč má jednat s KSČM u nějakého speciálního kulatého stolu? Je to zase pokus nahradit politiku hrou se slovy.
Je pravda, že ani takovým chováním KSČM neohrozí svých více než 10% hlasů ve volbách (ale také nezmění stav, kdy ji téměř 90 % voličů nepodpoří). Vedle vlastních členů ji bude volit hodně lidí, kteří se nestarají o ideologii a nevědí ani o rozdělení KSČM a LB. Odmítají prostě vládu, za které se jim opravdu žije hůř. Komunisté se „za ně berou” a oni by od nich chtěli sociální stát. Avšak právě tyto voliče vedení KSČM klame, když opřeno o jejich hlasy nadřazuje stranické zájmy potřebě posílit celkový vliv levice a opozice natolik, aby mohla jako celek vývoj k modernímu sociálnímu státu prosadit.
Ani po volbách 1996 nebude podle mého soudu u nás levicová vláda. Bylo by však možné posílit opozici proti nynější (klausovské) podobě pravicové vládní politiky natolik, že by se přeměnila z polemik v organizovanou sílu, proti jejíž vůli by vláda nemohla přijímat podstatná rozhodnutí. Avšak ani toho nemůže dosáhnout politická levice (natož pak jediná strana) sama, nýbrž jen pluralitní protipravicová opozice, sahající od liberálně-sociálních proudů politického středu přes sociální demokracii až po radikálnější koncepce demokratického socialismu. Je možné, že vedení KSČM vyřadí zhruba 10 % svých voličů z procesu utváření takové opozice. Ale nemyslím, že je to nezvratné a „dá se s tím jenom počítat” (M. Znoj).
Pokud sledujeme politický vývoj jenom z hlediska partajního kupčení a intrik, osobních averzí a různých televizních arén, vypadá téměř všechno nemožné - a to nejenom v opozici, ale i ve vládní koalici. Podle fraškovitých estrád o jakoby zásadních, leč zjevně zástupných tématech, v nichž hrají stranické figurky i vládní činitelé, by se zdálo, že ti pánové nemohou společně vládnout. A přece se vládne, neboť existují podstatné společné zájmy. Tvořit „opoziční koalici” je navíc lehčí, protože společně oponovat je jednodušší než společně vládnout. Proto tato úvaha o protipravicové opozici není o tom, kdo s kým by měl jít do voleb nebo do vlády, ale o tom, jaké existují u naší opozice podstatné společné zájmy.
Považuji pluralitní ráz opozice proti dnešní pravicové politice za nevyhnutelný, a vidím proto základnu těchto společných podstatných zájmů ještě před prahem, za kterým začíná prostor politické levice. Takovou základnu může tvořit už přesvědčení, že ekonomický liberalismus má své meze a když je překročí, začíná společnosti škodit. Že cílem není „budování tradičního kapitalismu”, ale společnost založená na principech trvale udržitelného rozvoje ve smyslu ekologických i sociálních limitů. To jsou ovšem koncepce ne tradičně levicové, nýbrž moderně liberální (v duchu myšlení R. Dahrendorfa aj.). Považuji za velice povzbudivé, že se tímto směrem programově vydal sněm našich Svobodných demokratů. Je to podle mého soudu pro dlouhodobější perspektivy naší protipravicové opozice (a tedy i levice) důležitější než to, že Dienstbier se sotva začne politicky dohadovat s Ortmanem, že Zeman jako host na sněmu SD lanaří jeho delegáty do ČSSD a že někdo z KSČM to nejspíš všechno prohlásí za snahu „zachránit kosmetickými úpravami kapitalismus”.
Toto východisko umožňuje totiž současně dvě věci: aby každý zůstával sám sebou (tj. liberálem, sociálním demokratem, reformním komunistou atd.) a jedna strana se nesnažila být mluvčím všech opozičních proudů, a zároveň aby začala věcná programově-politická diskuse o tom, jak si která opoziční strana nebo ideový proud představují konkrétní míru a formy státní či veřejné kontroly a regulace, jak vidí hospodářskou, sociální (bytovou, zdravotní), kulturní a školskou politiku.
Zde všude dojde ke sporům, v něčem se různé strany a proudy neshodou a každý bude dělat svoji politiku, ale přesto už by se mohlo směřovat ke spolupráci a často i ke shodě o politickém postupu. Na této cestě je v různých otázkách na různých místech práh, za nímž teprve začíná levicová politika, která se pak zase člení do různých směrů, od sociálních demokratů až po komunisty, ochotné a schopné respektovat pluralitní demokracii. Ti poslední nemají dnes význam na Západě, ale nepočítat s nimi u nás se podobá snaze dělat protestantskou reformaci bez někdejších katolíků. To nešlo jen s docela zatvrzelými „papeženci”.
K přílišnému optimismu ovšem nejsou žádné důvody. Dosavadní vývoj u nás soustavně ukazuje neschopnost politických stran k podobnému postupu. Proto také v praxi při obhajobě zájmů lidí proti důsledkům vládní politiky doposud projevily větší akceschopnost jiné instituce než politické strany. Především odbory, kterým vláda za to splácí jinde nepředstavitelnou mírou slovní sprostoty a mocenské arogance. Dále různé zájmové iniciativy - od nájemníků přes zdravotníky až po ekologické skupiny (zařazené za to mezi policejně sledované „extremisty”), občas místní (obecní nebo regionální aktivity.
Mimo jiné také z těchto důvodů je u nás dnes nejméně populární zakládat další politické strany (což ukázalo např. osamostatnění Levého bloku a SDL). Také proto se domnívám, že politika zaměřená na dosažení společných cílů protipravicové opozice by měla podporu občanů. Rozhádanost naší levice je nejhorší „nahoře” (tam, kde jde o poslanecká křesla apod.), zatímco „dole” chtějí lidé pociťovat sílu levice a opozice vcelku. Velmi často stoupenci Levého bloku i KSČM, SDL i ČSSD společně odsuzují sklon svých stranických špiček „bojovat” jeden proti druhému uvnitř levice, místo posilování celku levice vůči pravici.
Myslím si dokonce; že kdyby některá z malých stran - např. Levý blok - programově vyhlásila za svůj hlavní cíl prakticky pomáhat spolupráci levice i opozice v celku, a kdyby to přesvědčivě dělala v Parlamentě i „dole”, získala by více sympatií i voličů, než když si vytvoří svůj vlastní stranický program, pro voliče sotva odlišitelný od jiných levicových stran.
(RP 25. 2. 95)