Zatímco ,dědicové’ KSČ se k levici rádi hlásí, ale ta je odmítá přijmout mezi sebe s jejich totalitní zátěží, s druhou tradičně levicovou stranou, se sociální demokracií, je to naopak. Levice by celkem ráda měla v parlamentě silnou politickou stranu typu sociální demokracie, ta se však zdráhá prohlásit se za levici a chce být nanejvýš ,levým středem’. Často tak vzniká paradoxní situace, kdy sociální demokracie ,aspiruje na úlohu při sjednocováni levice, ačkoli jako strana se k levici vůbec nehlásí’. (I. Sviták)
Hlavní příčiny jsou ovšem historické povahy: sociální demokracie má za sebou čtyřicet let perzekuce (od obětí na životech a věznění až po neustálé šikanování za jakýkoli ,sociáldemokratismus’), mnozí její představitelé ztělesňují tomu odpovídající zkušenosti a postoje z domácí potlačované opozice nebo z exilu. To svádí lehce k tomu, aby se síla strany hledala hlavně ve slavné minulosti, která by teď měla automaticky přinést ovoce, a aby se také hodně spoléhalo na pomoc ze zahraničí.
V souladu s tím byl i původní krajní antikomunismus po znovuobnovení činnosti strany po listopadu 1989, který se však dnes už dialekticky vyvinul. Na jedné straně sice stále, pokud jde o komunisty, ,o jakékoli spolupráci či spojenectví nemůže být ani řeči’ (PL 8. 4. 91), ale u jednotlivců skupin, pokud opustili svou stranu, je tomu jinak. Panenství ve vztahu ke KSČ se také nevyžaduje od nevěsty, která přichází s věkem poslaneckého mandátu či jistého politického pozitivního potenciálu (jako např. klub Obroda). Je tu nesnadné zcela se zdržet ironie, ale v zásadě je to přístup politického realismu, a tedy potřebný.
Po nedávném sjezdu ČSSD se zatím zdá, že staronové vedení se bude až bezmezně pragmaticky snažit podřídit vše tomu, aby získalo nějaké ministerské křeslo v koaliční vládě po příštích volbách. Tuto vládu si představuje jako koalici stran „liberálního středu” s dominantní rolí Občanského hnutí. Vedení ČSSD by ve vládní koalici rádo spolupracovalo se zemědělskou stranou F. Trnky a českými socialisty. Pokud si klade cíle, jaké si klade, je to rovněž názor v rámci politického realismu.
Myslím však, že v naší současné ani budoucí společnosti nemůže sociální demokracie hrát roli opravdu významné politické síly jinak než jako součást a představitelka demokratické levice. Levice takové postavení nemůže dosáhnout bez ní (ovšem nejenom bez ní) - a ona je nemůže dosáhnout bez levice.
Také vedení ČSSD trpí tím, že svou vlastní stranu vidí takovou, jakou ji chce mít, a ne takovou, jakou ji vidí ostatní. Strana, která má sotva 13 000 členů a ve volbách uvízla na pětiprocentní klauzuli, se sama srovnává se silnými, často vládnoucími stranami Západu prostě proto, že s nimi má „nejlepší přátelské vztahy” a ideologicko-programovou shodu. Ovšem politické úkoly, skutečný vliv a společenskou realitu má úplně jinou. Věří-li přesto, že u nás se její pozice bude vyvíjet už za několik měsíců podobně jako na Západě, pak sdílí jen v jiné formě iluze naší liberální a nezkonzervativní pravice. Šance J. Horáka stát se Willy Brandtem nejsou větší než šance V. Klause stát se Margaret Thatcherovou.
Také slavná historie naší sociální demokracii dnes už příliš nepomůže. Když strana vznikala, její síla vyrůstala z nastupujícího dělnického hnutí, které tu žilo ve strukturách dělnických spolků, kampeliček a družstev, ukazovalo svou sílu v odborech - a z toho všeho organicky plynula síla sociální demokracie jako politické strany. To všechno tu ale dnes prostě není.
A konečně by se nemělo zapomínat ani na to, že už v roce 1968, kdy ve vědomí společnosti sociální demokracie byla všeobecně vnímána jako „ta” strana, která by měla nově vzniknout a tvořit demokratickou opozici vůči komunistům (i reformním), ukazovaly průzkumy, že kdyby v červenci 1968 byly volby, dostala by tato strana všeho všudy 11% hlasů.
Rozchod s iluzemi
Myslím proto, že rozchod s iluzemi a pohled na skutečnost je i pro ČSSD nejlepším lékem, celkem podobně jako pro jiné složky naší levice. Zdá se, že tento proces pomalu, ale přece začal probíhat, přes všechno, co tak komicky ukazují oportunistické praktiky některých činitelů této strany. Říká-li dnes už místopředseda strany, odborářský předák R. Falbr na stranickém sjezdu, že „mladí odejdou, bude-li sociální demokracie ovládána starými problémy”, může to mít větší význam, než se zatím zdá.
Vedle nedůstojných rysů politikářského konjunkturalismu se v ČSSD už dnes rozvíjejí i tendence, které by z ní časem mohly vytvořit jednu z hlavních platforem pro formování alternativních, levicových koncepcí, zejména ekonomické reformy (viz např. seriál článků M. Matějky v PL). Bez ohledu na poměry ve vedení vznikají „dole” společné aliance sociálních demokratů s jinými levicovými proudy, občas včetně komunistů. K sociální demokracii se hlásí řada lidí s velmi racionálními politickými názory levicové povahy, kteří navíc i svým postavením - např. jako funkcionáři v odborech - jsou zařazeni spíše nalevo. Praxe pak bude časem stále více ukazovat, že právě tyto aktivity živých lidí i mimo stranu ve skutečnosti vytvářejí politický život i význam strany mnohem větší měrou než aparáty, stranické směrnice a tiskoviny, stranická ideologie a zahraniční styky.
Problém, jak vybřednout ze zajetí stranictví ve smyslu partajnického pojetí politického působení, není jen problém „dědiců” KSČ.V jiné kvalitě a v jiných podobách ho musí rozřešit i sociální demokracie, nechce-li skončit jako spolek, který zajímá jen své vlastní členy. V tom vidím také její zvláštní odpovědnost za naši demokracii. Kdo se zamyslí nad tím, jaké pojetí strany se může skrývat za některými výroky jejího předsedy J. Horáka, pochopí, jak těžký je to úkol. „Zajistili jsme ekonomickou budoucnost strany nejméně na jednu generaci;” říká J. Horák a myslí pronájem částí Lidového domu, který vynese za 25 let 194 miliónů německých marek. „Obnovili jsme dělnickou akademii, která by měla umožnit soustředění inteligence kolem strany” a také formování politiky strany na „vpravdě vědeckém základě”. (viz RP, 5. 4. 91).
Nikdy není na škodu poučit se i u protivníka. A právě dnes je přece tak názorně vidět, že budoucnost a to ani ekonomická - mocné KSČ vůbec není zajištěna nahromaděním peněz a že jí také myslící hlavy úplně chyběly, ačkoli „poradnu marxismu-leninismu” měla na každém rohu.
Strana, pochopená tak, jak plyne z citací, se může samozřejmě lehce distancovat od levice. Strana jako skutečná, živá politická síla však nemůže zároveň nepatřit k levici.
Sama proti sobě
Pokud takový proces poznání v ČSSD neproběhne, bude u nás sociální demokracie blokovat možnost zásadního volebního úspěchu levice. Obsahově docela jinak, ale s podobným efektem jako „dědicové” KSČ, pokud budou moderní levici považovat jen za „slogan”. Bez zásadních změn v obou tradičních velkých stranách levice nemohou v příštích volbách nic podstatného udělat různé levicové alternativy, fóra, kluby či konventy. Netrpělivost a horečná snaha vytvořit nějak organizační sjednocení levice do voleb, pokud pro ně chybějí skutečné politické podmínky v hlavních stranách, může vše spíše jen poškodit. Po takové historické diskreditaci „levicovosti”, jakou prožíváme, je trpělivost to nejmenší, co musí levice prokázat.
Zásadně vzato by ovšem v příštích volbách levice u nás šancí mít mohla - a to ne malou. Volby totiž - a to i řádné, nejenom eventuální předčasné - budou probíhat v době krize pravicové politiky. Ve volbách však mohou vítězit jen politické strany či jejich koalice. To by mohla být nějaká zcela volná, čistě pro volební účely vytvořená „levicová unie”. Tu ale dnes téměř s jistotou znemožní partajnictví spolu s ideologickou netolerancí a také strachy i iluze minulosti.
Kdyby však celá levice pohlédla na sebe samu očima celé společnosti, a nikoli brýlemi vlastních sebeklamů, musila by uznat, že pro společnost určitý celek tvoří - ať chce, či nechce. Většina občanů (a tedy i voličů) řadí sociální demokracii k levici i proti vůli jejího vedení a zároveň považuje za levici i komunisty, bez ohledu na mínění nekomunistické levice. Myslím, že i zemědělskou stranu, pokud hájí družstva, lidé si sami pro sebe řadí k levici. A postaví-li se někdy „zelení” proti zájmům kapitálu na ochranu ekologie v nějaké významné otázce, musí počítat s tím, že je lidé pochopí jako levici, i když se tomu sami budou vzpírat. To vše by tedy zcela volnou volební unii levice umožňovalo, ale ta přesto nevznikne, neboť v tom je dnes levice u nás úspěšně sama proti sobě.
(RP 3. 6. 91)