Dva čelní představitelé vládní koalice se celkem trefně vyjádřili o novém protikomunistickém zákonu. V. Dlouhý ho považuje za „plošně použitelný klacek” a J. Kalvoda říká, že jeho hlavní čtyři paragrafy mají se zákonem společné pouze tolik, že mají zákonnou formu, nikoli obsah”. Ale kdo a proč potřebuje, aby politický klacek měl formu zákona?
V. Dlouhý doufá, že se tím upokojí „i ty politické síly, které tlačily převážně na boj s minulostí”, že z klacku se stane tlustá čára za minulostí a „všichni se teď začneme dívat dopředu”. Nejsem takový optimista. Myslím si: že ony blíže nejmenované síly (zčásti i současné vládě ne vždy příjemné) se toho klacku chopí a s jeho pomocí se budou dopředu nejenom dívat, ale i drát se do výhodnějších pozic.
Právě proto potřebují, aby zcela určitý stranicko-politický postoj ke čtyřiceti létům našich dějin měl formu zákona, tj. pro občany svým způsobem závazné směrnice. Leč snaha předepisovat lidem formou zákonů a nařízení, co si mají myslet; nejenom nikdy nevedla k úspěchu, ale často dosahovala pravý opak. Pokud jde o chápání práva, navazuje přímo na minulý režim: právo je vůle vládnoucích povýšená na zákon.
Čím se udržoval totalitní režim.
Vlastní politický smyl nového zákona je stručně formulován dvakrát: v preambuli a pak v § 2. Spočívá v tezi, že režim založený na komunistické ideologii a vládnoucí u nás od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl „zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný” a KSČ, jejíž vedení i členové jsou za něj odpovědní, „byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou”.
Odůvodnění této teze je stručně formulováno v §1 pod písmeny a) až f), kde se říká, že tento režim upíral občanům možnost svobodně vyjádřit svou vůli, systematicky porušoval lidská práva a základní zásady demokratického právního státu, používal k perzekuci občanů všemožné mocenské nástroje, popravoval, vraždil, používal brutální metody včetně mučení, poskytoval výhody těm, kdo mu sloužili a podíleli se na zločinech, spojil se s cizí mocností a od roku 1968 se udržoval pomocí jejích okupačních vojsk.
Není pochyb o tom, že to všechno se opravdu dálo, že každé toto tvrzení samo o sobě lze doložit fakty. Není však pravda, že to všechno se dálo vždy současně a po celých čtyřicet let. A není také pravda, že pouze tím se vyznačoval a udržoval komunistický totalitní režim.
Na dlouhé a klikaté cestě našich národních dějin od Husa k Husákovi bylo velice mnoho zavrženíhodného, nelegitimního i zločinného. Velmi často také jeden zavrženíhodný stav napomáhal tomu, aby vznikl nový, rovněž zavrženíhodný. To platí mimo jiné i pro vznik komunistického režimu v únoru 1948. Předcházelo mu desetiletí plné věcí zavrženíhodných i zločinných: od diskreditace demokratických mocností Západu postupem Anglie a Francie v Mnichově v září 1938 až po zločinný okupační režim v protektorátu do roku 1945. Situace na frontách v létech 1941-1944 při tom neumožňovala výběr mezi Hitlerem a parlamentní demokracií, ale bylo tu možné jen vítězství Hitlerovo nebo Stalinovo.
Roku 1945 byly celonárodní naděje na lepší budoucnost spojovány s politikou Národní fronty a prosovětskou zahraniční orientací ještě výrazněji, než se po listopadu 1989 pojily s představou parlamentarismu a členství v Evropském společenství. Zhruba 40% hlasů pro KSČ ve svobodných volbách 1946 bylo také víc, než má dnes ODS.
To samozřejmě nic nemění na tom, co nastalo po roce 1948, a už vůbec nic to neomlouvá. Je však nutno vzít to všechno v úvahu a nemyslet si, že komunistický režim se u nás stal možný prostě proto, že se někdo rozhodl pro postupy popsané pod písmeny a) až f) protikomunistického zákona.
Stav, kdy komunistický režim popravoval, vraždil, žalářoval a mučil své odpůrce, trval zhruba do roku 1954; obětí tehdejšího teroru přežívaly ovšem ve vězeních a lágrech mnohdy až do roku 1960-1963. Od té doby tyto nejkrutější formy perzekuce nehrozily ani tomu, kdo otevřeně režimu odporoval - a samozřejmě už vůbec ne někomu, kdo by například nevolil kandidáty NF, nebo nehlasoval na schůzí ROH pro odsouzení nějakých právě aktuálních nepřátel. Takový člověk sice mohl být diskriminován, zejména mu mohly být odepřeny nějaké výhody a mohl být všelijak šikanován (i s rodinou). Ale masový politický teror jako metoda vládnutí tu nebyl.
Myslím, že celkově lze šedesátá léta charakterizovat jako období; kdy se komunistický režim udržoval především tím, že společnost se dávala korumpovat a zároveň většinově přijímala naději na postupné zlepšování poměrů - od životní úrovně až po politickou atmosféru. V této době neplatí (alespoň ne všeobecně) tvrzení, že režim upíral občanům jakoukoli možnost vyjádření politické vůle a dokonce je „nutil veřejně vyslovovat souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin” .Kdo to nedělal, nebyl v té době už vystaven teroru, byť i mohl být všelijak šikanován.
V období tzv. pražského jara roku 1968 ovšem ani to nehrozilo. Bez ohledu na to, jak celkově hodnotíme tehdejší reformně-komunistický pokus, je nutno jako lživé odmítnout tvrzení, že i v této době šlo o režim „zločinný a nelegitimní”. Podpora veliké většiny občanů a tedy i legitimita je v tehdejší době prokazatelná - byť i ne volbami, ale jinak, podobně jako např. od listopadu 1989 do června 1990. M. Uhde si ovšem může myslet, že tehdejší pokus kvůli „omezeným východiskům neměl naději na úspěch, ani kdyby nebylo sovětské intervence” (RP 18. 6. 93). Zůstane přesto faktem, že lidé v této věci snad přece jen povolanější - jako např. Brežněv, Ulbricht, Gomulka aj. - byli tehdy jiného názoru, a proto poslali své tanky. S jejich podporou pak husákovsko-biľakovské vedení KSČ provedlo roku 1970 největší čistku v dějinách této strany právě proto, že ji nepovažovalo za organizaci „zločinnou a zavrženíhodnou” ve smyslu dnešního protikomunistického zákona, nýbrž za organizaci pro totalitní systém nevhodnou a potenciálně nebezpečnou.
Ani potom, v průběhu dalších dvaceti let tzv. normalizační politiky, se komunistický režim, s vojenskou intervencí jakožto porodní bábou jistě nelegitimní, zavrženíhodný a spojený s nejedním zločinem, neopíral hlavně o teror. Když skončily čistky z let 1969-1973, ústící hlavně v existenční diskriminaci a jen malou měrou v trestních represích, opíral se režim především o společenskou korupci a potenciální hrozbu z Moskvy. Proto také ve chvíli, kdy už neměl čím korumpovat a Moskva mu odmítla podporu; kapituloval a předal moc jiným. Žádného revolučního šturmu a boje s drakem nebylo třeba, což tehdy všichni vítali, ale dnes se mnohým dodatečným hrdinům zdá, že je to třeba dohonit, aby vypadali ještě srdnatěji.
Mimochodem řečeno - proč nový přísný zákon stanoví konec zločinného a zavrženíhodného režimu právě dnem 17. listopadu 1989? Co se ten den na režimu změnilo? Proč nekončí třeba až 27. listopadu nebo 10. prosince? Snad jenom proto, že Václav Havel ani Václav Klaus se přece nemohli dostat na Hrad či do vlády v důsledku dohody s představiteli režimu zločinného a nelegitimního, nýbrž jen v jakémsi blíže neurčeném „porevolučním čase”.
Totalita po česku
Text §1 protikomunistického zákona tedy režim let 1975-1989 nejenom nevystihuje, ale tehdejší skutečnost hrubě zkresluje. Mnohem přesnější, hlubší a pravdivější charakteristiku režimu této doby podal na jaře roku 1975 V. Havel ve svém známém dopisu G. Husákovi. Nemluví tam o vraždách, žalářování a zločinech, ale o systému, který se spokojuje předstíranou loajalitou a politickou pasivitou lidí. Za to je uplácí, ale za projevy občanské aktivity, samostatného myšlení a jednání je naopak diskriminuje, šikanuje a někdy i trestně stíhá.
V těchto létech se u nás totalitní systém udržoval tím, že se snažil lidi neprovokovat a žádal od nich jen pasivně trpět komunistickou moc. Za to jim dovoloval žít v soukromí „po jejich”, toleroval celou tzv. druhou ekonomiku s melouchy a přikrádáním z veřejného majetku, korupci všeho druhu, úplatky i služby podle zásady „ruka ruku myje”. Režim hlídal sice své odpůrce a disidenty, ale i to se kromě zvláštních případů (kampaně a trestní stíhání proti aktivistům Charty 77 a VONS) dálo často jaksi „po česku”.
Zcela názorně, v krystalicky čisté podobě to vylíčil opět V. Havel ve své jednoaktovce Audience. Disidentský spisovatel Vaněk je diskriminován a musí v pivovaru válet sudy. Jednou ho k sobě zavolá sládek, jeho nadřízený, a při pivu mu vyloží svou delikátní situaci: StB vyžaduje, aby podával o Vaňkovi hlášení, on ale neví, co tam má psát. StB zastupuje zároveň sládkův kamarád z mládí Karel, což je „celkem dobrej kluk”, a tak se spolu dohodli, že by bylo nejlepší, kdyby Vaněk psal sám na sebe hlášení, dával je sládkovi a ten zase Karlovi. Mohli by tak být spokojeni úplně všichni. Vaněk by věděl, co se na něj donáší, Karel by se vysloužil a sládek by měl pokoj. Zato by pak Vaněk nemusel koulet sudy, ale sládek by ho posadil do skladu, kde by v teple mohl zadarmo pít piva, kolik chce.
Je to samozřejmě divadelní zpracování reality, ale ta realita je tu velice dobře vystižena. Rozhodně mnohem přesněji než v §1 klackového zákona, ačkoli - jak už jsem řekl - všechno, co v tomto paragrafu stojí, lze doložit fakty. Pokud se někdo chce v Česku skutečně vyrovnat s komunistickým režimem, pak se musí vyrovnat s jeho skutečnou existencí „po česku”, musí dosáhnout toho, aby si lidé postupně, systematicky a v delším čase, podle svých skutečně prožitých zkušeností mohli začít uvědomovat, v čem že to byla skutečná ubohost i hrůza totalitarismu.
Silácká slova, zastrašování, předepisování ideologických hodnocení dějin a hledání kolektivního viníka v podobě nějaké menšiny, kterou lze označit pěticípou hvězdou - to všechno jsou pochybné prostředky, které sotva povedou k cíli. Mohou posloužit politikářům, ale sebereflexi národa, nebo alespoň většiny občanů nejenom neposlouží, spíše ji ztíží či znemožní. Příliš do očí totiž při tom bije účelovost a osobní zájmy těch, kdo tak silácky bojují proti mrtvému drakovi.
Protikomunistický zákon předkládá místo dějin schéma. Místo různých fází totalitního systému tu vystupuje jakási abstraktní obluda, která čtyřicet let vraždí, žalářuje, mučí a nutí občany (nejspíše všechny nebo alespoň většinu), kteří netouží po ničem jiném než křičet „režim je zločinný a zavrženíhodný”, aby naopak zdobili okna, chodili do průvodů a k volbám, kašlali na politiku, dělali melouchy a od pátku do pondělka se uzavírali na chalupách a chatách, pokud nejedou s Čedokem do Bulharska. Tragickou zkušenost utrpení obětí politického teroru samozřejmě nikdo nemůže změnit, jejich zmařené životy a zdraví vrátit. Ani disidentům z dob po roce 1968 nikdo nevrátí dvacet let deformovaného života. To je však zkušenost desítek či stovek tisíců lidí. Vedle ní je tu zkušenost milionů, kteří žili v propletenci vztahů mezi Vaňkem, sládkem a Karlem z StB, chtěli přesto žít slušně a dobře, starali se o soukromé cíle a čekali, „až to praskne”. A pak je tu ještě zkušenost těch, kdo se za totalitního režimu měli lépe, než se budou mít kdykoli jindy, protože byli preferováni. Je to sice menšina, ale čítá také desítky či stovky tisíc lidí. Ať je hodnotíme jakkoli; jsou to také naši občané.
Vyrovnat se s komunistickým režimem znamená vyrovnat se s ním ne jenom z hlediska jedné z těchto skupin, ale z hlediska celé společnosti, která se chce vyvíjet ve společnost občanskou. To je složitý, dlouhodobý proces. Jsou s tím zkušenosti z jiných zemí i z jiných dob, s jinými diktaturami či režimy. Všechno svědčí o tom, že klackem se to udělat nedá.
Co je zločinná organizace?
Podle protikomunistického zákona byla „organizací zločinnou a zavrženíhodnou” nejen KSČ, ale i „další organizace, založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému”. V preambuli také zákon stanoví odpovědnost vedení i členů KSČ za způsob vlády v letech 1948-1989 a v §1 odst. 2 se praví, že „za spáchané zločiny” jsou „plně spoluodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické a ideologické oblasti”.
Je to pojetí kolektivní odpovědnosti neomezené ani na konkrétní lidi, ani na konkrétní činy a dobu. Kterýkoli funkcionář nebo člen KSČ z roku 1980, narozený třeba 1955, je „plně spoluodpověden” např. za proces s Miladou Horákovou nebo za „pozvání” sovětských vojsk. To je nehoráznost, jaká nemá obdoby, ačkoli její obhájci tvrdí, že jde o obdobu norimberského procesu protinacistickým zločincům.
M. Uhde v již citovaném článku např. výslovně tvrdí, že v Norimberku byli souzeni lidé (a tedy asi i organizace), kteří dodržovali zákony, které však „ve smyslu lidskosti, lidských práv... a západních idejí svobody a demokracie lze pojmenovat jako zločinné”. Cituje při tom filozofické úvahy K: Jasperse, nikoli rozsudek norimberského tribunálu, a navozuje tak představu, že snad podle tohoto rozsudku lze prohlásit za zločinnou organizaci, která je protiprávní” ve smyslu západních idejí svobody a demokracie”.
M. Uhde tak zkresluje fakta, nejspíš proto, že norimberský rozsudek vůbec nezná. Nahlédnutím do něj (viz např. J. Heydecker - J. Leeb: Der Nürnberger Prozess, Köln-Berlin, 1958) lze snadno zjistit, že soud byl vždy a všude, nejenom u jednotlivých osob, ale i u skupin a organizací, vázán zcela konkrétními důkazy o konkrétních činech. Podle čl. 9 svého statutu byl tribunál zmocněn prohlásit za zločinnou skupinu nebo organizaci, pokud se v řízení před soudem prokázalo, že konkrétní její členové se dopustili konkrétních trestných činů. Tedy postup zcela opačný než u nás: od prokázané trestné činnosti konkrétních členů skupiny k označení jejich skupiny za zločinnou - a nikoli od označení skupiny jako zločinné odvozovat všeobecnou odpovědnost jejích členů za konkrétně neuváděné zločiny.
Pokud jde o NSDAP, neprohlásil ji norimberský tribunál nikdy za zločinnou jako celek, a také žalován byl jen „sbor nacistických vůdců”. Z celé nacistické ideologie soud uvádí jen pět konkrétních bodů programu NSDAP jako zločinné cíle. Jde o body, které požadují sjednotit všechny Němce v jediné říší, zrušit versailleskou mírovou smlouvu, zajistit nová území pro osídlení Němci a zbavit Židy příslušnosti k německému státu, protože nejsou „německé krve”. Za zločinnou označuje rozsudek skupinu lidí, kteří byli vedoucími kanceláří štábu říšského, župního či okresního vedení a dále jen ty členy NSDAP, kteří o zločinné činnosti věděli nebo se na ní podíleli. Pod zločinnou činností se při tom rozuměly zcela jasně vymezené válečné zločiny jako vraždy a týrání zajatců, civilního obyvatelstva na okupovaných územích, odvlečení na nucené práce či pronásledování z rasových důvodů.
M. Uhdeho i mnohé naše poslance by jistě překvapilo i výslovné konstatování rozsudku, že příslušnost ke skupinám, označeným za zločinné, není důvodem k trestu, pokud skončila před 1. zářím 1939 (tj. před vypuknutím války). Rozsudek také konstatuje, že „činnost směřující k upevnění postavení a kontroly nacistické strany není zločinná” na území Německa, ale zločinnou se stává „podobná činnost v těch částech obsazeného území, které byly přivtěleny k Říši”. Zhruba podle těchže kritérií norimberský tribunál také neprohlásil za zločineckou organizaci SA, nýbrž jen konkrétně vymezenou část organizací SS.
Zastánci našeho klackovitého zákona ovšem namítnou: ale vždyť podle jeho paragrafu nikdo nemůže být souzen, trestán či vyšetřován. Leč právě v tom je značný kus podlosti: nikdo se tedy také nemůže řádně hájit a může být politicky pomluven. Navíc Parlament sám prohlašuje, že „ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona”. Pokud to myslí vážně, lze tedy čekat, že v nějakém dalším zákoně (třeba o státní službě apod.) se už může sám fakt členství v organizaci „zločinné a zavrženíhodné” promítnout do konkrétních důsledků, aniž se cokoli jiného než fakt členství (kdykoli od 1948 do 1989) musí člověku dokazovat.
Kdo by rád měl takové důsledky, ale zároveň se bojí konkrétních politických procesů, které by měly teprve dokázat, kdo, kdy a za jaké zločiny je odpovědný a odpovídaly by soudobým požadavkům právních států, bude řešit obtížný úkol, jak se má vlk nažrat a koza zůstat celá. Naše nová mocenská elita chce dělat „velké dějiny”, ale bez velkého rizika a odpovědnosti. Jen se nebojte politických procesů, pánové - veliké dějinné zvraty se bez nich u nás obvykle neobešly, a to i dávno před komunisty! Už zapojení vzpurných Čechů do „tradičních hodnot evropské civilizace” katolického 17. století se neobešlo bez poprav kacířských českých pánů a bez Koniáše. Bez nich by se nemohlo kopat ani přerozdělení majetku v Čechách po Bílé hoře podle „tradičních principů vlastnického práva”, kdy si vítěz přivlastní statky poražených. Dnes nutno dát jenom pozor na to, že pravidla se v Evropě koncem 20. století přece jen pozměnila; a nutno se tedy chovat aspoň podle zásad norimberského tribunálu. A i při tom opatrně: nejde o vítěze a poražené ve světové válce, moc nebyla vybojována, ležela v listopadu 1989 prostě na ulici.
(RP 17. 7. 93)