Lest dějin v minulých dnech předvedla, co dovede. Přesně ve výročních dnech československého srpna 1968 se v Moskvě část vládnoucí elity pokusila zopakovat si tehdejší recept doma. Místo pražského srpna 1968 se jí však z toho vyklubal pražský listopad 1989. Všechny důsledky zatím těžko dohlédnout.
Kdo tehdy vítal listopad v Praze, vítá dnes také srpen v Moskvě. A kdo tehdy spolu s radostí měl i starost, má jí dnes o to větší, oč větší je role SSSR ve světě než role naše. Beru na sebe nevděčnou úlohu vyslovit obojí s plným vědomím toho, jaká rizika na sebe bere ten, kdo při svatební hostině mluví o trpkosti rozvodu.
To, že v Moskvě zmizely ze scény tanky jako nástroj k řešení vnitropolitických rozporů, je nesporný úspěch všech protitotalitních sil, bez ohledu na politické rozdíly mezi nimi. Porážka tanků způsobila zhroucení a rozklad všech hlavních opor předchozího systému. To všechno je jednoznačně vítězný krok svobody, tady neplatí žádné „ale”. Problém tkví však v tom, že svoboda znamená vždy osvobození docela určitých sociálních sil, konkrétních lidí, sociálních skupin i jedinců. Co udělají tito lidé, když získali svobodu volby - to je po vítězství svobody základní otázka.
A proto každého, kdo realisticky vidí současnou sovětskou společnost, musí trápit velice vážné obavy z budoucnosti. Co udělají lidé, občané i politici, vyrostlí v totalitním systému, který navazoval na staletou tradici despotismu? Jak budou hledat východisko z hluboké krize ekonomické, sociální, politické i morální?
Porážka Gorbačova
Nadějí pro demokracii jsou nepochybně ty změny v sovětské společnosti, které vedly minulý týden k porážce tanků. Lidé, hlavně mladší, se přestali bát hrubé síly. Náhle oživlý přízrak totalitarismu všechny sjednotil, nehledě na masovou nespokojenost s poměry. Dokonce vojáci odmítali plnit rozkazy a začali jednat podle vlastní rozvahy. Část politické reprezentace se ukázala schopná jednat proti totalitním zásadám, hájit demokracii.
Tuto nespornou sílu občanských postojů však nelze přeceňovat. Šlo přece jen o jednoduchý boj „kdo s koho”, kde vystačila občanská schopnost bránit se proti zvůli A to je přece jenom něco jiného než schopnost občanů i politiků demokraticky rozhodovat ve velké politice i v každodenním životě, trvale řešit rozpory s tolerancí a pomocí demokratických kompromisů, považovat za samozřejmé, že dnešní vláda může být zítra v opozici a naopak.
Pokus o puč v Moskvě totiž zároveň ukázal i cosi varovného. Byla to porážka předchozí politiky M. Gorbačova, neúspěch jejího základního úsilí zabránit konfrontaci, otevřenému boji o moc mezi krajními politickými póly, vytvořenými jeho „perestrojkou”. Myslím, že Gorbačov správně považoval za nejradikálnější změnu v SSSR, kdyby se podařilo dosáhnout stavu, kdy se rozpory neřeší konfrontací a silou, ale demokratickým hledáním většinového konsensu. V tom byl minulý týden poražen. Jisté je, že svůj díl odpovědnosti za to mají všechny politické proudy, a samozřejmě také sám Gorbačov. Dnes však je důležitější, jaké důsledky to může mít.
Porážka tohoto Gorbačovova kurzu dokládá, že v sovětské společnosti koneckonců byly podmínky pro konfrontaci silnější než podmínky pro demokratický nerušený vývoj. A nyní jde o to, zda a co se na tom změnilo po převratu.
Při konfliktu s tanky ani krátce po jejich porážce nelze samozřejmě postupovat podle demokratických procedur. Autoritativní až diktátorské prvky jsou tu nezbytné. Proto převrat či revoluce, byť i byly vítězstvím svobody, mohou přinést jen šanci pro demokracii, nikoli její záruky. Kdo se osvědčil při převratu, byl sto vyhrát a převzít moc, nemusí být ještě schopen trvale demokraticky vládnout a spravovat stát.
Příčiny konfrontace
Při úvahách o šancích demokracie po převratu v SSSR nelze obejít otázku o příčinách konfrontace a pokusu o puč. Tou měrou, v níž tyto příčiny nadále trvají, jsou na místě obavy. Převrat, v němž zvítězil Jelcin s radikální skupinou, smetl a vyřadil z mocenských struktur jádro konzervativních sil. Ty byly jistě jednou z hlavních příčin vyostření krize ke konfrontaci, nebyla to však jediná příčina krize samotné.
Krize politiky „perestrojky” dosáhla současného vrcholu nejméně ze tří hlavních důvodů: předně došlo k tomu, že proces změn, započatý „shora” jako něco, co lze určovat a řídit politickou mocí; přerostl v zásadní změny celého systému ekonomických, sociálních i politických vztahů, jejichž budoucí povahu není nikdo sto předem odhadnout, natož předurčit.
Za druhé krizi vytvořila úplná neschopnost vládnoucí elity za takto změněných podmínek účinně vládnout a spravovat stát. Neuvěřitelně trapná úroveň vládnoucích, jakési „turecké poměry” odshora dolů, které teď postupně vycházejí najevo při debatách o puči, spojené s bezmeznou toporností myšlení, dovršovaly historicky vytvářenou diskreditaci politické moci.
Za třetí pak se nahromadily po léta neřešené rozpory národnostní, sociální i politické, došlo k rozvrácení ekonomiky, protože starý systém přestal být funkceschopný a nový nebyl často ani v náznaku vytvořen. Masová nespokojenost a konfrontace „dole” (národnostní i sociální povahy) narůstaly a zvyšovaly pravděpodobnost konfrontace „nahoře”.
Svoboda urychluje vývoj
Žádná z těchto příčin krize nebyla nedávným převratem odstraněna - snad jen uvnitř vládnoucí elity došlo, alespoň „nahoře”, k personálním i institucionálním změnám k lepšímu. S vítěznými radikály přicházejí lidé, schopní reagovat na některé (ale ne všechny) procesy společenských změn a stavět se jim do čela. A však ani jejich dosavadní programy nebudou odpovídat nově vzniklé situaci. Zkušenost menších zemí někdejšího sovětského bloku ukazuje, že politická svoboda nevypočitatelně urychluje vývoj - samozřejmě i včetně jeho chaotických rysů. I radikály v čele s Jelcinem to brzy postaví před nutnost brzdit a regulovat nápor rozporuplných tlaků vývoje, tj. do situace, v níž se Gorbačov ocitl zhruba roku 1988.
Nikdo nemůže očekávat, že se od nynějška začnou národnostní rozpory v SSSR řešit jako ve Švýcarsku. Jde však o to, aby se neřešily jako v Jugoslávii. Ekonomická kooperace jistě nebude vypadat jako v Evropském společenství; jde však o to, aby neklesla docela do poměrů zemí „třetího světa”. Politické rozpory se nebudou řešit jako v Anglii, ale neměly by se řešit jako v Turecku. I takto skromně viděné úkoly jsou pro dnešní stav v SSSR velice náročné a nelze zaručit, že je politická moc zvládne. Kdyby je však nezvládla, bude to nebezpečné nejenom pro národy v SSSR.
Tyto problémy nelze rozhodně vyřešit jen radikálním náporem proti starým strukturám v personálním i institucionálním smyslu. Obrazně lze říci, že Gorbačov se snažil, aby pod náporem velké vody nepukla hráz, aby se naráz neotevřela stavidla. To se však minulý týden stalo, a usilovat dnes prostě o další rozšíření průrvy nic nevyřeší. Už Gorbačov nezvládl regulaci řečiště a výstavbu zavodňovacích kanálů pod hrází. A právě tento úkol čeká na jeho nástupce, kteří pomohli naplno otevřít stavidla, ale zároveň nechtějí povodňovou katastrofu. Za povodně se to ovšem bude dělat nesrovnatelně hůře než před ní.
Hrozby a možnosti
Ale zpět od alegorií k realitě. Myslím, že oprávněný strach budí především několik konkrétních hrozeb. Zda rozpad centrální mocí nepovede ke ztrátě centrální kontroly nad armádou, zejména nad její jadernou výzbrojí, a zda nedojde k rozvracení elementární „kostry” ekonomiky (zdroje energie, doprava a spoje apod.). Lze si totiž představit, že doposud v centru narůstající krize a konfrontace by se „decentralizovala” do republik a oblastí. Masovou nespokojenost z bídy a dokonce i občanskou válku si lze představit i v „decentralizované” podobě. Druhá hlavní hrozba spočívá v tom, že by rozpad svorníku starého politického systému v podobě KSSS vedl k pogromistickým způsobům řešení politických konfliktů a touto cestou nakonec k jiné, protikomunistické diktatuře.
Tyto aktuální úkoly bude musit nová, radikální moc v čele s Jelcinem zvládnout. Tato radikální politická garnitura ovšem vyrůstá přímo ještě z řad předchozí mocenské elity, byť její členové odložili už stranické legitimace. V podmínkách politické svobody se vedle ní rychle zformují opravdu nekomunističtí političtí oponenti a protivníci, z nichž někteří se budou opírat o staré ruské politické tradice před rokem 1917, těžko dnes říci, jaké to bude mít následky. Je však nepochybně přímo v osobním zájmu současných radikálních politiků v Rusku, aby tradice stínání hlav protivníků - ať už v samoděržavné carské, nebo v bolševické variantě - zůstala pokud možno v učebnicích dějepisu.
(RP 28. 8. 91)