Když jsem psal úvahu S klackem na dějiny (RP 17. 7. 1993), věděl jsem, že řadu lidí popudím. Předpokládal jsem také, že na toto téma se dnes sotva u nás povede věcná diskuse, v níž se různé názory budou opírat o argumenty. Místo takové diskuse se teď k podobným tématům spíše jen zaujímají postoje - buď pro, nebo proti. A pak už se vše řídí logikou každého „zostřujícího se boje”: z kritického odmítání zákona se vyklube vlastně obhajoba zločinů minulého režimu, neboť kdo nesouhlasí s prohlášením čtyřiceti let dějin za zločinné období, musí přece koneckonců ty zločiny obhajovat.
Dovedu pochopit, když v tomto duchu reagují někteří čtenáři, kteří vždy stáli na pozicích politického antikomunismu z přesvědčení (a trpěli za to), nebo lidé, kteří to měli už dávno v emigraci a mají i dnes doma jaksi v „popisu práce”. Mnozí z nich při tom aspoň otevřeně říkají, oč jde. Tak např. ve čtenářském dopisu v Literárních novinách z 12. 8.1993 píše politický vězeň z 50. let, že „zkušenosti lidstva opravňují soudy a parlamenty” jednat ve věcech vážných zločinů „v zastrašovacím tónu”. Říká otevřeně, že jde právě o ten zastrašovací tón. Také pisatel anonymního dopisu, který jsem dostal (s podpisy Michal, Antonie a Josef) doufá, že „každý komunista dostane, co si zaslouží, a děti komunistů to pocítí až do své smrti, jako za blahých časů jsme tu okovanou botu KSČ cítili i my ostatní”. Je to jasné, vždy byli a budou lidé, kteří se hlásí k zásadě pomsty až za hrob, a to hned na celých skupinách občanů, které odsuzují nejenom bez soudu a obhájce, ale i bez výslechu. Avšak vzbuzuje-li nějaký zákon takovéto reakce a lidem tohoto smýšlení dává pocit zadostiučinění, měli by si jeho stoupenci snad alespoň připustit otázku, zda je to vhodný kámen do základu stavby politické tolerance a pluralitní demokracie. Pro mne osobně je to spíše důkaz, že se svými obavami o vhodnosti „klacku na dějiny” mám pravdu.
Zločinný režim? Zločinný!
Pod tímto titulkem, v němž vykřičník prostě odstraňuje otazník v domnění, že tím už se z otázky stala odpověď, napsal proti mému článku polemiku P. Janýr (RP 9. 8. 1993). Text i osoba autora se při tom vymykají jednoduchému schématu, o kterém jsem doposud hovořil.
Znám P. Janýra z patnáctileté (často společné) exilové politické činnosti ve Vídni a nevěřím, že motivy jeho polemiky jsou shodné s motivy citovaných pisatelů. Pokud je pravda to, co mi P. Janýr kdysi sám líčil, není jeho životní zkušenost zdaleka černobílá. Janýr byl před únorem 1948 levicovým (dnes by se řeklo „fierlingerovským”) sociálním demokratem, podobně jako J. Havelka, S. Pošusta, J. Lederer a ze starších J. Hájek. Jako oni se také „sloučil” s KSČ a byl jejím členem až do zatčení roku 1950. Na samotku v Leopoldově, o níž se ve svém článku zmiňuje, se dostal jako politicky nevinná oběť zvůle režimu. Nechal u sebe v jižních Čechách přespat kamaráda, aniž věděl, že ten má namířeno přes Šumavu na západ. Chytli ho tam a StB z něj vytloukla přiznání, kde strávil předchozí noc. Janýr dostal deset let a pět z nich odseděl v tvrdém komunistickém kriminále. Zažil tedy zločinné jednání na vlastní kůži.
Přesto z jeho politického smýšlení a chování nebylo doposud možno usuzovat, že by snad chápal čtyřicet let našich dějin tak, jak to dnes stojí v protikomunistickém zákoně. V exilu byl mimochodem často různě šikanován za snahy o spolupráci s reformními komunisty. Ještě loni prohlašoval, že nápad dostat do role hlavního volebního lídra ČSSD Valtra Komárka byl jeho nápadem. Šlo přitom o téhož Komárka, který v řadách KSČ byl nepřetržitě do roku 1990 a stal se v prosinci 1989 místopředsedou vlády právě za tuto stranu.
Neumím si proto vysvětlit, proč P. Janýr náhle odmítá můj názor, že je nehorázné, aby funkcionáři KSČ z roku 1980, narození třeba roku 1955, byli zákonem prohlašováni za plně spoluodpovědné za proces s Miladou Horákovou nebo za pozvání sovětských vojsk. Zhruba právě tato data (narozen 1953, kariéra se stranickou legitimací v letech 1983-1989) charakterizují V. Dlouhého, který dnes na žebříčku popularity u nás vede nad Klausem i Havlem. Janýr však rezolutně prohlašuje, že kdo roku 1980, kdy zločinná povaha KSČ byla už známa, v této straně byl, není podle jeho soudu „čistý jako lilie”.
Ale prosím: kdyby v zákoně stálo, že členové KSČ „nejsou čistí jak lilie”, nepsal bych proti tomu články. Jednak proto, že blbost by to byla docela očividná. A jednak proto, že to je něco docela jiného, než vyhlásit zákonem spoluodpovědnost lidí za zločiny, které byly spáchány dlouhá léta před jejich působením a někdy i narozením.
P. Janýr dále odmítá můj názor, že tímto zákonem se lidem předepisuje; co si mají myslet o celé epoše našich dějin a že se jim vůle vládnoucí politické skupiny povyšuje na zákon. Tvrdí, že tentokrát je to naopak: zákon lidem nic nepředepisuje, ale ,;vyjadřuje to, co si lidé myslí”, a na zákon je tu prostě povýšena „vůle lidí, nebo alespoň jejich převážné části”. Důkaz: zavržení režimu velikou většinou občanů v listopadu 1989 a dvojí volby po něm. Nepamatuji si však, že by na masových demonstracích v listopadu 1989 někdo předkládal zástupům, v nichž bylo dost bývalých i tehdy současných komunistů, cokoli, podobného dnešnímu protikomunistickému zákonu. Pamatuji si spíše, že V. Havel se pro jistotu raději držel za ruku s Dubčekem. A vyjednávalo se s Adamcem, Urbánkem i Husákem jako existující politickou a státní reprezentací ve snaze o dohodu, nikoli jako s představiteli zločinné bandy ve snaze měřit s nimi síly. A pokud jde o volby, měl by si snad P. Janýr položit otázku, proč asi KAN zůstal pod 3% hlasů a proč si ODS nedala do volebního programu zásady nynějšího protikomunistického zákona.
Nevím, proč to všechno Janýr nevidí, zejména když v řadě jiných otázek (též v článcích v RP) celkem kriticky a s dobrým smyslem pro realitu problémy našeho dneška vidí. Snad jenom to, že se na problém vztahu ke komunistům dívá z pozice mezi všemi židlemi, do níž se dostal i ve vlastní ČSSD, by mohlo cosi napovídat: z takové pozice je totiž všechno vidět zkresleně a vše ovlivňuje snaha zase se z ní dostat na některou z židlí.
Odpovědnost za včerejšek, dnešek i zítřek
Janýr mě dále obviňuje z toho; že „předhazuji” naší společnosti, že trpěla, pasivně snášela a svou přizpůsobivostí umožňovala existenci starého režimu, a pohoršeně volá: „Připadá mi to jako výčitka otroku, že je si svým osudem sám vinen.” Je sice pravda, že už dlouhá léta za neposlušnost režimu nehrozil onen teror, který je znám a popisován z 50. let - ale to nevadí, neboť otrokář, který už nepotřebuje bič k prosazení své vůle, nepřestává jednat zločinně. Považuji tento Janýrův postoj za projev velmi levné populistické demagogie, která bohužel není výjimečná a udržuje i beztak nízkou úroveň demokratické politické kultury u nás.
Dokud se budeme vzpírat kritické analýze nesporného faktu, že naše společnost si vytvořila svůj způsob přežívání totality „po česku”, tj. s co nejmenšími konflikty a s pasivním očekáváním změn, nikam se nedostaneme. Nejde přitom o moralizování lidí, které takovému chování přiučila národní historie. Jde však o to, že chybí-li ve společnosti pocit spoluodpovědnosti všech občanů za minulost, bude chybět i pocit odpovědnosti za současnost a budoucnost. Také dnes a zítra budou lidé vedeni k tomu, aby vše trpěli - a dopadne-li to zase špatně, obviní se politicky aktivní menšina (tentokrát třeba pravicová) z toho, že připravila národu špatný osud. Tak ovšem nikdy nevznikne občanská společnost, o které se tak rádo u nás mluví na pravicí, na levici i ve středu. Moje dnešní názory se v této věci nijak neliší od přesvědčení, které jsem spolu s jinými vyjádřil už v „Prohlášení Charty 77”: „Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry...” To platilo tehdy a platí to i dnes. Nyní je u nás populární dovolávat se v souvislosti s kolektivní odpovědností filozofických úvah ze spisku K. Jasperse Otázka viny. To dělá např. M. Uhde (RP 18. 6. 1993) a jiní. Přitom se však zkresluje a někdy přímo zcela chybně vykládá sám smysl Jaspersových úvah: rozlišit mezi vinou za konkrétní zločiny, která může být jen individuální, a mezi odpovědností za to, že v zemi mohl vzniknout a vládnout nacistický režim a mohl vést válku za světovládné cíle. Tuto odpovědnost vidí Jaspers jako odpovědnost nejenom individuální - ale také ne jenom jako kolektivní odpovědnost členů NSDAP, nýbrž jako odpovědnost Němců vůbec. Uhde i Janýr by ho tedy musili dnes obvinit, že „předhazuje” Němcům odpovědnost za něco, co bylo výlučným dílem nacistů. Lze přece také prokázat německý protinacistický odpor.
Odpovědnost za národní dějiny je tedy věc složitá a nelze ji podle toho, jak se to hodí, přesouvat jen na nějakou část, byť by to byla mocenská elita. Německé dějiny jsou německými dějinami jak za Bismarcka, tak ve výmarské republice, za Hitlera i po něm. České dějiny jsou našimi národními dějinami jak za Rakouska, tak za Masaryka, za protektorátu i v letech 1948 - 1989. Musíme si s nimi poradit jinak, než to zkouší protikomunistický zákon.
Jsou ještě i jiná tvrzení v textu P. Janýra, s nimiž nesouhlasím, leč nelze zneužívat trpělivost čtenářů. Proto už jen závěrem poznámku o tom, jak některé jeho úvahy obsahuji kouzlo nechtěného. Je to například tam, kde píše, že zločinem není jen popravování a žalářování. „Za daleko zločinnější považuji devastaci hospodářství, které se (režim) dopouštěl a tím ze společnosti udělal evropského žebráka.” Také nižší průměrný věk u nás ve srovnání s vyspělým Západem považuje Janýr za důkaz zločinnosti režimu: „Není snad zločinem, že ti, kteří se ještě dnes narodí, jsou odsouzeni zemřít dříve, než je v jiných civilizovaných zemích obvyklé”?
Takto chápaná měřítka zločinnosti režimu by mohla znepokojit naše nové vládnoucí kruhy. Není přece docela jisté, zda je P. Janýr za pár roků neoznačí také za zločinné, nezmění-li se rychle a zásadně dosavadní trendy v naši ekonomice i ekologií. Navíc ale touto Janýrovou optikou narůstá počet zločinných režimů v dnešním světě přímo lavinovitě - lze dokonce říci, že je jimi ovládána veliká většina světa. A ani „vyspělé západní demokracie” při tom nevycházejí „čisté jako lilie”. Vždyť to byly často právě ony, kdo v roli koloniálních mocností uvrhl tzv. třetí svět do jeho současné role. Domyšleno do důsledků stálo by za to prozkoumat, zda by třeba Mezinárodní měnový fond neměl být vlastně prohlášen za zločinnou organizaci. Nevím však, zda v této věci najde Janýr dostatek porozumění právě u stoupenců protikomunistického zákona, který chce touto cestou obhajovat.
Závěrem P. Janýr ujišťuje, že žádný „hon na komunisty” u nás nehrozí. V jistém smyslu to tak bude, neboť žádný režim neuspořádá hon asi na 20% dospělého obyvatelstva, chce-li se udržet a posílit. Může si z nich však vybrat ty, kteří mu z nějakých důvodů v konkrétní chvíli překážejí. Konečně KSČ to přece dělala právě tak. Jsem proto přece jen znepokojen tím, že právě po přijetí protikomunistického zákona slyším častěji než před tím podivné politické výroky. Např. když generální prokurátor tvrdí, že jeho temné bytové transakce zbytečně rozmazává Rudé právo, které podle něho zůstalo, čím bylo, a poptává se na něj u bývalých komunistů. Nebo když ministr vnitra, po krk v nejasných skandálních historiích svého resortu, vidí největší problém v tom, že opozice se údajně stává destruktivní. A když navíc vidím v televizi, jak předseda vlády se samozřejmostí Jakeše nebo Fojtíka říká zcela spontánně, že za pokles popularity vlády mohou ty síly, které mají zájem na destabilizaci poměrů, přestávám věřit Janýrovu optimismu.
Návyky totalitního politického života zasahují hlouběji, než se mnoha lidem zdá. A i kdyby P. Janýr titulek svého článku opatřil ne jedním, ale dvěma vykřičníky, nezmizí mnoho otázek, na něž protikomunistický zákon dává docela falešné odpovědi, které nás na cestě za občanskou a demokratickou společností brzdí a zavádějí do slepých uliček.
(RP 21. 8. 93)