Naše dnešní společnost s nadvládou pravice nespadla z nebe. Nevytvořila se také až po listopadu 1989, nestvořil ji ani Havel, ani Klaus. Rodila se dlouho pod pokličkou monopolní moci KSČ; kterou listopad 1989 jen odstranil; realita se tak stala viditelnou a v tomto smyslu dokonce skutečně pravda zvítězila nad lží. Obávám se, že tohle všechno zatím zdaleka nedomyslela současná KSČM - a že pokud to neudělá, nemůže najít východisko z vlastních krizí.
Není náhodou, že nejsilnější oporou dnešní pravice jsou lidé narození či aspoň vyrostlí už za monopolní moci KSČ. Čemu je naučila tato doba? Přijali názor, že politická moc může téměř všechno a že věci veřejné jsou její doménou. Jedinec se o ně nemusí a ani nemá starat, neboť by ho to mohlo přivést nanejvýš k předem prohranému konfliktu s mocí, a nic by nevylepšil. Dej moci, co její jest - a starej se sám o sebe. Když nebudeš moci odporovat, ona ti nebude zasahovat do soukromého světa: v něm si bez ohledu na všechno můžeš vytvořit slušnou hmotnou úroveň a pohodlí, žít podle svého, „jako na Západě”. Abys toho dosáhl, můžeš se řídit heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu” a můžeš také bezohledně nasadit tvrdé lokty, neboť vůči tobě to také dělají ostatní.
Proč se tedy dnes divit, že máme společnost atomizovanou, plodící často takový egoismus, jaký znal Západ spíše koncem minulého než nynějšího století? Proč se divit, že lidé chtějí žít „jako na Západě” a zároveň nevědí o tamním životě skoro nic? Vždyť sám komunistický režim si přece po dlouhá léta kladl jako hlavní úkol „dohnat vyspělé země Západu” - ale přitom tam lidé nesměli volně jezdit, žít a zase se vracet. KSČ chtěla, aby „dohonili Západ”, zůstávajíce zároveň v kleci totalitního politického systému. Současně vtloukala lidem do hlavy, že socialismus je jen tam, kde vládnou komunisté - tedy na východ od Labe. Zrůdná představa, že Západ je prostor socialismu prostý, a co je západní, je kapitalistické, nese dnes své plody.
Takovým plodem je především pokles politické kultury pod evropskou úroveň. „Evropská politická kultura - píše A. Michnik - považuje trh za samozřejmost, jeho doprovodné jevy (egoistickou mentalitu, prestiž peněz atd.) však současně pociťuje jako zahanbující. Výrazem studu za nadvládu zákona vlčí smečky je v evropské kultuře právě fenomén socialismu.” Naše pravice a s ní nemálo občanů se ale dnes stydí naopak za fenomén socialismu a myslí si, že tím se „vrátíme do Evropy”.
Jestliže se za této situace bude na sjezdu KSČM debatovat o tom, jak zachovat, a ne zrušit identitu se stranou, která půl století „budovala socialismus” a nakonec zanechala toto dědictví, bude to nejenom trapné: Byl by to důkaz, že ještě mumie KSČ může škodit levici a fenoménu socialismu.
Izolace KSČM trvá a význam klesá
Za poslední čtyři roky se podstatně změnila možná role KSČM ve společnosti. Nejde jen o to, že už nemá moc a že 85% voličů ji odmítá (neboť také to znamená skoro 15% hlasů, které získala). Jde o to, že přestala sdružovat lidi, kteří v nepolitických sférách, svým sociálně profesionálním zařazením, svou kvalifikací tvoří rozhodující dynamickou skupinu ve společnosti. Kdysi je KSČ v důsledku monopolu své moci, který dělal ze stranické legitimace „pracovní knížku” v důležitých profesionálních rolích, ve svých řadách sdružovala. I po pádu mocenského monopolu ještě nějaký čas mnoho těchto lidí zůstávalo ve straně - a právě proto měl tehdy vývoj KSČ důležitý význam, neboť mohl dynamické sociální síly udržet na levici.
To se však nestalo. Menší část těchto lidí přímo přeběhla do nových vládnoucích stran. Větší část zůstala bez stranické příslušnosti, tu a tam snad i levicově volí, ale začlenila se do nově vznikajících struktur v rolích manažerů, často přímo podnikatelů a nejčastěji odborníků v nejrůznějších profesích. Tam působí koneckonců v rámci nynější pravicové koncepce transformace ekonomiky i společnosti. KSČM nedokázala tedy převést do řad levice důležité sociální síly, které původně sdružovala. Tím levici oslabila a sama ztratila na významu.
KSČM zároveň promarnila i druhou možnost posílení levice v popřevratových podmínkách. Jde o možnost, kterou na Slovensku dokázal využít P. Weiss. Ztratil sice také podstatnou část členů strany v důležitých sociálně profesionálních rolích, ale zbavil svou stranu velkou měrou politického závaží minulosti. Bývalá KSS se nejenom přejmenovala na Stranu demokratické levice (SDL), ale novou registrací úplně změnila členskou základnu. Zhruba 90 % členů staré KSS odešlo, ale volební výsledek je stejný jako u KSČM, tj. zhruba 15% hlasů.
Avšak změna názvu (ani nový program a stanovy) sama o sobě nestačí. Pokud praktická politika strany bude vycházet ze zásady vyhlášené počátkem roku 1992 sjezdem KSČM v Nymburce, „že silná a vnitřně jednotná KSČM je v zájmu volebního úspěchu celé levice”, nic podstatného to naší levici nepřinese. V zájmu jejího budoucího volebního úspěchu je totiž něco docela jiného: schopnost co největšího počtu levicových subjektů vytvořit vnitřně pluralitní volební alianci.
Tedy v jistém smyslu velmi vážně míněná a do důsledků dovedená myšlenka, vyslovená už při vzniku Levého bloku. Ne ovšem v současné praktické podobě, která se řídí spíše známým receptem na „skřivánčí guláš”: vezmi jednoho skřivana a jednoho koně a uvař z nich guláš. To umí konečně i vládnoucí ODS-KDS. Musila by to být volební unie, v níž by chtěly být zastoupeny pokud možno všechny politicky relevantní subjekty levicové části našeho stranického spektra. Toho samozřejmě nemůže dosáhnout žádná strana sama, nejenom KSČM. Ochota k tomu by musila být u všech účastníků. Avšak strana vzešlá historicky z KSČ musí vedle ochoty udělat ještě cosi podstatného navíc: zbavit se všech strašidel minulosti, ať už v ideologické, organizační, nebo personální podobě. Tedy zbavit se i lidí, kteří jsou pro ostatní účastníky takové aliance nepřijatelní. To znamená ovšem jako v každé unii nutnost zříci se části vlastní suverenity.
KSČM se samozřejmě může rozhodnout jinak. Myslím však, že by se tím odsoudila k bezperspektivnímu živoření jako mumie KSČ v politické izolaci, což by celou levici znovu vážně poškodilo. Nynější sjezd KSČM by se mohl pokusit tomu zabránit. Sotva to lze udělat naráz, nějakým samospásným usnesením. Bylo by však možné udělat na sjezdu první krok a po něm pak jít dále.
Předně by bylo možno vzít vážně fakt, že voliči hlasovali nikoli pro KSČM, ale pro Levý blok. Ani rozkol KSČM by tedy nemusel znamenat zánik subjektu, zvoleného do parlamentu, ale jen jeho novou vnitřní strukturu. Místo jediné KSČM by v rámci LB působily dvě (a možná i tři)nové strany s vlastními názvy, členy i strukturami. Postupně by se pak Levý blok mohl rozšiřovat i o další, snad i nově vznikající levicové subjekty. Další politický vývoj by byl už vývojem LB, jako sdružení většího počtu subjektů. Který z nich by se dále hlásil k dědictví KSČ a jaký by si tím připravil politický osud - to by byla už jen dílčí, nikoli rozhodující otázka.
Při kterékoli variantě dalšího vývoje KSČM bude důležité, aby překonala sebesoustředěnost a více než sama sebou se zabývala problémy společnosti. K tomu by mohlo napomáhat zvýšení role poslanců (a také členů obecních zastupitelstev) uvnitř samotné strany. Tito funkcionáři spojují nejvýrazněji stranu s občany, podléhají určité demokratické kontrole a neměli by být podřizováni nějakému od nich oddělenému vedení či aparátu strany. Naopak měli by v jejím vedení zaujímat rozhodující pozice. Rozpory a konflikty, které dnes (a to nejenom v KSČM) existují mezi českými a federálními poslanci, by to neměly znemožnit.
Levice je víc než politické strany
Kromě historické nepříznivé situace překážejí naší levici i věci, které si vytváří sama. Myslím, že je to hlavně přílišné ztotožňování levice s politickými stranami a také sklon spoléhat na neúspěchy, krize či katastrofy vládní politiky jako na hlavní faktory možného vítězství nad pravicí.
Ztotožnění levice s politickými stranami vede k boji o dominantní úlohu jedné strany uvnitř levice. Je to nemoc nejenom KSČM, ale i jiných stran, dnes u nás hlavně ČSSD. Přitom se KSČM bojí „sociáldemokratismu” a ČSSD „komunistické infiltrace”. Partajnické brýle pak zcela zkreslují skutečnou situaci jak ve společnosti, tak i v samotných stranách.
„Má-li být demokratická levice silná, musí porazit svého hlavního a dosud silnějšího konkurenta - KSČM,” píše M. Hájek, někdejší předseda „Obrody”, nyní v ČSSD (Listy, 3/93). Vida, jak je to jasné. Já jsem si doposud naivně myslel, že hlavním a silnějším konkurentem naší demokratické levice je pravicová vládní koalice. Myslel jsem také, že vnitřně pluralitní levice a její vývoj jsou nezbytné k tomu, aby se ukázala reálná politická role a schopnost různých levicových subjektů. M. Hájek však naproti tomu už předem ví, že právě ČSSD „má předpoklady stát se přirozeným integračním centrem celé demokratické levice”, protože to odpovídá „modelu většiny západoevropských zemí” a u nás navíc jiné strany z demokratické zóny na levé polovině spektra neprojevují životaschopnost”.
Nejenom tedy „zdravé jádro” KSČM, ale každý předpojatý a příliš sebevědomý přístup může ohrožovat schopnost naši levice kooperovat a tvořit nezbytné politické aliance. Docela se při tom zapomíná, že i kdyby nakrásně všichni voliči Levého bloku volili ČSSD anebo naopak, dalo by to dohromady jen něco přes polovinu hlasů kooperující pravice. Dokud se levici nepodaří získat výraznější počet hlasů na úkor pravice, není na žádnou přeměnu opozice ve vládní tábor naděje. Na levici jsou proto také podle mého soudu předčasné úvahy o různých podobách „stínových vlád”. Na „muže z ulice” to dělá nejspíš jen dojem netrpělivosti politiků, kteří se už nemohou dočkat vládních křesel.
Není také pravda, že ve většině západoevropských zemí je levice (v politicko-institucionální podobě) prostě identická s jednou silnou stranou Socialistické internacionály. Už v Německu nelze vynechat Stranu zelených (bez ní by sociální demokraté nemohli v některých spolkových zemích vládnout). Ve Francii po volební porážce socialistů uvažuje M. Rocard o nutnosti vytvořit nový, vnitřně pluralitní levicový subjekt. V Itálii je pod názvem Demokratická strana levice nejvýznamnější levicovou složkou strana komunistického původu a dnes vítězí v obecních volbách, protože na rozdíl od Craxiho socialistů není zapletena v korupčních aférách.
Poměry na levici jsou tedy v každé zemi historicky konkrétní. Každý kdo u nás vidí jaksi předem sociální demokracii v roli hlavní politické síly, by si měl uvědomit, že tato strana po roce 1921 (tj. po vzniku KSČ) v žádných svobodných volbách nezískala nikdy víc než 14 % hlasů. Tvrzení, že strany-dědičky komunistů jsou v postkomunistických zemích „hlavním nebezpečím” pro levici, neobstojí už na Slovensku ani v Maďarsku a také ne v Polsku. Mohli se snad u nás stát demokraty jenom členové „Obrody”, nebo je taková možnost otevřená ještě i mnoha jiným lidem z řad někdejší KSČ?
Druhý problém, tj. snaha spojovat úspěch levice s krizemi a katastrofami, není také jen výsadou KSČM. Je to přístup, který může mít často v konkrétním případě úspěch (či spíše vyvolat potlesk), ale v zásadě levici dnes u nás škodí. Většina našich občanů si totiž krizi a neúspěch nové politiky nepřeje. Chtějí naopak, aby se jejich popřevratové naděje vyplnily. Kdo tohle dnes u nás nevidí jako podstatný rys celkové situace, nemá prostě politický cit. Může se snadno ocitnout v roli sýčka, který je kamenován nepřízní i těch lidí, jimž třeba i celkem oprávněně předvídá špatné časy, ale oni to prostě nechtějí slyšet.
Oba neduhy - jak partajničení, tak sklon k sýčkování mají společný zdroj: levice se chápe jako formace politiků, jejichž cílem je dostat se k vládní moci. Takový cíl má bezpochyby v politice každá orientace. K jeho dosažení však je třeba síly, která je v zázemí, mimo sféru vlastní politiky.
Také levice je v tomto smyslu víc než politická formace: je to politicko-sociální jev, souhrn určitých lidských potřeb a zájmů (nejenom sociálních) a hodnotových orientací. Je to levicová kultura v nejširším slova smyslu, ve smyslu určitých postojů k mnoha různým otázkám v různých životních situacích. Je to vedle politiky také životní styl.
Politické strany levice, pokud chtějí skutečně zakořenit v každodenním životě lidí a nejenom ve stínovém divadle profesionální politiky, musí tedy koneckonců řešit řadu vlastně nepolitických úkolů. U nás to dnes v nejobecnějším smyslu znamená znovu vytvářet rozbité a vyhubené struktury občanské společnosti nejenom pro společenské elity, ale pro „lid obecný”, který pak v těchto strukturách sám bude volit cestu a nejspíše (podobně jako v jiných evropských zemích) se z něj vytvoří i „levicový lid”.
Historicky viděno vznikaly právě touto cestou levicové politické strany. V klasických dobách jim předcházely dělnické a jiné spolky, vzdělávací kroužky, obecní samosprávy, kampeličky a družstva a samozřejmě odbory. Nejde o to, že by se tento historický vývoj mohl nebo měl zopakovat. Je však třeba vytvářet nové, dnešku odpovídající struktury a formy života té části občanské společnosti, která není majetkově a sociálně privilegovaná. Obrazně řečeno: svoboda tisku je důležitá pro všechny, ale lidé musejí mít nejdříve možnost naučit se číst.
Levicové strany samozřejmě musejí umět odhalovat chyby vládní politiky a posilovat tím vlastní pozice. Hlavním úkolem levice však není těžit z krizí a těžkostí, ale umožnit lidem, kterým pravicová politika dává možnosti jen málo nebo jen na papíře, aby hráli se svými zájmy, potřebami a životními postoji roli, kterou nikdo nemůže přehlížet.
(RP 26. 6. 93)