Vážení pánové, na úvod jsem se chtěl zmínit o tom, že soudobé dějiny jsou v kritickém slova smyslu živé dějiny. Jednají o dějích, které sahají do současnosti, nějak ji ovlivňují. To ovšem neznamená, že ostatní historie je mrtvá. Ale vášně a motivace a přesvědčení starých generací, v té dávné minulosti, občas dokážou z historie lehce vyčpět. Takže historik nejmodernějších dějin se musí pokusit svůj materiál trochu uklidnit, kdežto ostatní historici se ho pokoušejí oživit právě tím, že vysvětlují, co pro ty lidi, kteří tenkrát žili, bylo důležité.
Před mnoha lety v Londýně jsem se občas setkal, v jedné lidové jídelně, s bývalým kancléřem Smutným, který vedl Benešův ústav. Věděl, že pracuju na tématu o konci rakousko-uherské monarchie a pozval mě, abych přišel do Benešova ústavu, a přednášel o svém studijním tématu. Myslím, že to bylo v roce 1953, na výročí založení československého státu 28. října. A tím ovšem udělal velkou chybu, protože pro většinu posluchačů historie, kterou já jsem tenkrát se pokoušel probádat, byla živou historií. Pro samotného Smutného, nebo pro pana Sychravu, to byla celkem nedávná minulost. Byl jsem nesprávná generace a 28. říjen nebylo to vhodné datum (pro přednášku) o tom, co mě tenkrát zaujalo na rozpadu rakousko-uherské monarchie. (Pořadatelé oslavy) byli na mě hodní a řekli, že mě pozvou do Benešova ústavu až dokončím svoji práci, ale ne na 28. října.
Existuje rozdíl mezi přístupem k minulosti jako k živé věci nebo i jako k věci politické a přístup historikův, který se pokouší různorodý materiál uspořádat a (v případě té nejnovější historie, jaksi) uklidnit. Já bych dnes chtěl použít srovnání války mezi komunismem a kapitalismem, která se týkala protichůdných principů politické organizace a také jejich územního rozsahu, s náboženskými válkami 16. a 17. století; ačkoliv studená válka, alespoň v Evropě, nevyústila v ozbrojený konflikt. Týkala se spíše témat hospodářsko-politických než náboženských a nebyla pouhým výmyslem zuřivých propagandistů. Tak jako spor katolíků s protestanty se odehrával na společné půdě křesťanství, tak soupeřící ideologie studené války sdílely společnou půdu národohospodářských teorií i politických praxí, které se vyvíjely během 19. století. Ta čtyřicetiletá studená válka nebyla o nic méně sveřepější než válka třicetiletá, protože obě dvě hluboce poznamenaly celé generace Evropanů.
Ideologie, které rozdělily (ve 20. století) dva světy, se dají krátce shrnout. Státní vlastnictví bylo postaveno proti soukromému, plánování bylo upřednostněno před nepředvídatelností trhu, sociální jistoty byly nabídnuty jako protiklad dravosti jednotlivců, kolektiv byl preferován, povýšen na úkor jednotlivce a nivelizovaná beztřídní společnost měla být cílem toho velkého pokusu. Co se stalo, byla vědomá a plánovaná manipulace se společností, která byla prováděna pro blaho jejích členů, a tato manipulace, domnívám se, neměla ve světové historii obdoby.
Od svého počátku se Sovětský svaz částečně vyčlenil - a částečně byl vyčleněn - ze společnosti evropských států. Nyní se velmi často mluví o globalizaci. Ta globalizace vlastně začala někdy v 19. století a vývoj světových trhů, světového hospodářství atd. tenkrát začínal. A je zajímavé, že se staly dva pokusy tento (globální) trh nějak obejít nebo se z něho vyprostit. Jeden, ten podstatnější, byl učiněn Leninem a potom Stalinem. Ten druhý byl způsobem panem Hjalmarem Schachtem, Hitlerovým ministrem financí. (Oba pokusy) vytvořily ostrovy, na počátku globalizačního vývoje, v Evropě a ve světě. Stalin se pokusil vybudovat soběstačný Sovětský svaz s vlastním politickým a hospodářským systémem. Po rozpadu spojenectví se západními mocnostmi ve druhé světové válce a po komunizaci států střední a východní Evropy vytvořila železná opona zeměpisný zlom, přes který studená válka probíhala s větší či menší intenzitou následujících čtyřicet let. Možná, že za jediný úspěch tehdejších politiků se dá pokládat fakt, že tvrdá válka ideologií se v Evropě nikdy nezvrhla v ozbrojený konflikt.
Je možné, že se během studené války udál neobvyklý pokrok ve vědách i v technologii. Bude zajisté historiky zajímat. (Avšak) v případě, že historici buď zanedbají, nebo nepochopí ideologický náboj konfrontace ve studené válce během oněch čtyřiceti let, ta celá epocha se může stát pouhou mezihrou, či fraškou, v evropských dějinách. Zapomenutí ideologické konfrontace by bylo daleko lehčí, řekněme, než (zapomenutí) existence nacistických koncentračních táborů; a pokus o popření jejich existence byl již učiněn. Zde, během čtyřicetileté války, historik pracuje s částečně nebo úplně zasutými ideologiemi, na které veřejnost raději zapomíná. Ale pro historika ta konfrontace je důležitá. Když se podíváme na evropskou, světovou situaci na konci světové války, z pohledu anglických diplomatických dokumentů, je zřejmé, že chorobně podezřívavý Stalin si uvědomil, že triumf Sovětského svazu v druhé světové válce by mohl být znehodnocen americkým monopolem atomové zbraně. Po velkém válečném vypětí Stalin vyžadoval další a ještě daleko větší oběti od občanů Sovětského svazu. V té době právě vznikala Stalinova vnější říše, tedy okruh států ve středovýchodní Evropě. A ty státy přišly pod podobné tlaky jako střed říše. Přímí Stalinovi dědici posléze s Chruščovem v čele se pokusili zbavit stalinismu a přitom si podržet výsadní pozici strany. Ruská veřejnost se 24. prosince 53 dozvěděla, že Lavrentij Berija, správce Stalinových bezpečnostních složek, byl popraven spolu se šesti nejbližšími spolupracovníky. Trvalo to ještě tři roky než na XX. sjezdu strany se Chruščov odhodlal odsoudit Stalina a popsat jeho smrtonosnou éru. Chruščov doufal, že se mu podaří otevřít dveře k míru a skromnému blahobytu pro obyvatele sovětského bloku. Nevěděl jak na to a dopouštěl se chyb. Přesto se mu podařilo téměř nemožné. Podřídil Stalinův bezpečnostní aparát kontrole strany a zrušil rozsáhlý systém (Stalinových) gulagů. Statisíce vězňů se vrátili do běžného života.
Co se týče mezinárodní situace, Chruščov přesvědčil vedení strany, že Sovětskému svazu nehrozí bezprostřední vojenské ohrožení z tábora kapitalismu, a začal experimentovat s novými přístupy k mezinárodní situaci a zahraniční politice Sovětského svazu. Věděl, že nejcitlivější hranice v Evropě vede mezi dvěma německými státy, a přesvědčil se, že ta hranice zůstane ještě dlouho na místě. Chruščov neměl štěstí se západními partnery. Tak jako vynalézavý Willi Brandt se později setkal s netečností Brežněva, tak Chruščov se potýkal s chladným a rezervovaným Adenauerem na druhé straně německého předělu. Chruščov se začal zabývat rakouskou otázkou místo německé. Zde dosáhl svého největšího úspěchu. Rakouská státní smlouva byla podepsána v roce 1955. Podařilo se mu také spravit styky s Titem, ačkoliv až teprve revoluce v Maďarsku ukázala, že se Chruščov nedokázal zbavit zvyků své rodné strany.
Co se týče běžných diplomatických vztahů, Chruščov zjistil, že tradiční svazky mezi Východem a Západem upadly tak, že i diplomatická zastoupení živořila. V roce 1955, deset let po konferenci v Postupimi, proběhlo další setkání bývalých válečných spojenců, tentokrát na neutrální půdě Ženevy. Chruščov věděl, že konference nepřinese žádné podstatné výsledky. Byla však důležitým symbolem změny sovětské zahraniční politiky.
Chruščov nemohl předpokládat její druhotné výsledky. Právě v té době si televizní zpravodajství začalo vyhrazovat výlučnou pozici mezi sdělovacími prostředky a v celé Evropě, v celém světě, obrazy poněkud ošumělé sovětské delegace neobstály ve srovnání se sebevědomou elegancí západních politiků. Avšak netrvalo dlouho než západní sebevědomí bylo poněkud narušeno. Ke 40. výročí říjnové revoluce, 4. října a 3. listopadu 1957, začaly sovětské sputniky kroužit kolem Země. Byl to další doklad pokročilosti Sovětů ve vědách, jeden v dlouhé řadě: mezi pokusným výbuchem atomové bomby v září 1949 a Gagarinovým výletem do vesmíru v dubnu 1961. Tyto úspěchy dokázaly vyděsit západní vlády. Západní vědci a univerzity začali být zahrnováni neobyčejně štědrými dotacemi, a nejenom badatelé v jaderné fyzice a dalších odvětvích přírodních věd, ale také, řekněme, skromní učitelé ruštiny, byli pozváni na velkolepou vládní hostinu. Nový mezinárodní řád byl založen nejen na vojenské síle Ruska a Ameriky, ale také na jejich technických, technologických možnostech. Ve vnitřních svatyních velmocí probíhaly kalkulace týkající se arzenálu jaderných zbraní protivníka.
Ideologické napětí dále přetrvávalo a velký evropský předěl, ohraničený železnou oponou, stále zůstával na místě. Jistoty rozdělené Evropy a obavy z jaderné katastrofy pomohly překonávat potíže na okrajích sovětské říše. Domnívám se, že to byl majitel magazínu Der Spiegel, který v jednom z úvodníků (ve svém časopise) v polovici padesátých let napsal, že existence atomových zbraní udělala z nás všech morální zbabělce.
Obyvatelé nejdříve Německé Demokratické Republiky, potom Polska, Maďarska a konečně Československa se dostali do sporu se sovětskou mocí a sovětské tanky v bojové pohotovosti navštívily Berlín v roce 1953, Budapešť 56, Prahu 68. Polsko zůstávalo nejtvrdším oříškem pro Moskvu, který se Sověti neodvážili rozlousknout vojenskou silou. Okraj impéria nastavoval zrcadlo Moskvě, kdežto pokusy o reformu v centru říše nenacházely odezvu v bratrských státech.
Je zajímavé, že Stalin původně získával, v té vnější říši, politické spojence celkem snadně, kdežto reformátoři systému v Moskvě, jak Chruščov, tak posléze Gorbačov hledali spojence daleko obtížněji. Je to ironie osudu. Brežněv pokládal stabilitu za nejdůležitější úkol své vlády. Udržel se u moci dlouho, neboť slíbil definitivu vysokým stranickým kádrům a svůj slib skutečně dokázal splnit. Během Brežněvovy vlády Amerika hospodářsky vzkvétala a Sověti považovali tenkrát obchodování se Západem za způsob, jak oživit svoji vlastní ekonomiku.
Již Chruščov měl pochyby o schopnosti sovětského hospodářství zajistit, byť skromný, blahobyt obyvatelstva. Stalinův pokus o hospodářskou soběstačnost byl opuštěn; zahraniční zadlužení socialistických států rychle rostlo, stejně jako očekávání, že dovoz západních technologií pomůže vyřešit ekonomické problémy komunistických států. Uvolňování mezinárodního napětí s sebou přineslo příliv dolarů na konci 60. let a obchod mezi Východem a Západem představoval nejrychleji rostoucí část mezinárodního obchodu.
Již v polovici sedmdesátých let se počaly styky mezi Východem a Západem podstatně měnit. V roce 1975 přinutil helsinský závěrečný akt Sovětský svaz přijmout širší výklad otázek evropské bezpečnosti než sám Brežněv byl ochoten snést. První dva helsinské košíky se týkaly otázek politických či územních, kdežto třetí košík k nim přiřadil ochranu lidských práv. Administrativa prezidenta Cartera udělala, po volbách v listopadu 1976, z ochrany lidských práv ústřední otázku vztahů mezi Východem a Západem. Problematika, která byla dosud na Západě v rukou dobročinných organizací, například Amnesty International nebo European Cooperation Research či posléze Helsinky Watch, byla prezidentem Carterem jaksi zestátněna. Brežněv se pokusil oplatit stejnou mincí a KGB, jež se právě zabývala riskantní operací proti (vnitřní) korupci na nejvyšších místech, se dala do boje i s pouhými náznaky vnitřní opozice. Operace proti disentu, na kterou dohlížel sám Andropov, se rozšířila do zemí východní Evropy. Tam postupovala tajná policie proti zastáncům lidských práv někdy ještě ostřeji než v samotném Sovětském svazu.
Zde máme poslední fázi existence Sovětského svazu a ideologické války. Právě v době, kdy význam - z hlediska Moskvy - její vnější říše upadal, Brežněvův režim se stále více zaplétal do záležitostí bratrských zemí. Skřípající sovětské hospodářství ještě vypomáhalo s údržbou při životě komunistických režimů ve východní Evropě. Sovětské suroviny a nejkvalitnější výrobky továren vnější říše šly na Východ a západní půjčky se používaly častěji na údržení životní úrovně než na modernizaci průmyslu. Brežněvovo politbyro pokládalo přežití komunistických režimů ve východní Evropě za stěžejní úkol své politiky.
Také na západní straně velkého evropského předělu se železná opona stala neodmyslitelným faktem běžného politického života. I ti lidé na Západě, kteří sympatizovali s polskou Solidaritou, se obávali, aby Poláci nezašli příliš daleko a nevyprovokovali ruského medvěda k činu. Jeden francouzský politik oznámil, že miluje Německo tolik, že je rád, že existují Německa dvě. Zdálo se, že západní přístupy k sovětské říši ji pomáhají legitimizovat a že světová diplomacie by se neobešla bez symetrického bipolárního systému. Lidé si na něj prostě zvykli.
Nyní se konečně dostávám k části mých poznámek, týkající se pozice Československa ve čtyřicetileté válce. Někdy jsem (poněkud) zděšen tím, že v českém tisku se dozvíme - a také, že i někteří historici se přiklánějí k té domněnce - že Evropa byla rozdělena rozhodnutím spojenců buď v Jaltě, nebo v Postupimi, nebo možná v Teheránu, již na té první konferenci velkých tří. A že Československo bylo zahnáno (rozhodnutím velmocí) do komunistického tábora.
Nebylo tomu tak. Základní rozhodnutí se týkala rozdělení Německa na okupační zóny a přípravné práce se konaly v Londýně, kde sídlila European Advisory Commission, evropská komise poradců. Jejich práce co se týče vojenského rozdělení Německa byly hotovy ke konci roku 1944. (Jediná politická dohoda o rozdělení Evropy byla dosažena) v říjnu roku 1944, když Churchill navštívil Moskvu. Dohodl se se Stalinem - sám Churchill říkal této dohodě ?naughty document? - tedy dokument, který je (morálně) špatný (či nezbedný). Dohodli se ve velmocenském stylu 19. století, (které se týkalo) rozdělení vlivu ve sférách moci v Evropě. Ale (šlo) pouze o několik balkánských zemí a Maďarsko. Československo ani Polsko v tomto dokumentu (obsaženy) nebyly.
Politická budoucnost Československa na žádné diplomatické konferenci, žádným tajným diplomatickým zásahem, rozhodnuta nebyla. KSČ, společně s nekomunistickými politiky, hrála vedoucí roli v tom, že zahnala Československo do východní ohrady.
Druhá strana té samé mince je celkem málo známá, a týká se rozdílů mezi přístupy československé vlády v exilu v Londýně a (přístupy ke Stalinovi a Sovětskému svazu) Poláků. Zde máte Beneše a československou vládu, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Stalin se změnil, že jeho politika nebude agresivní, že je to partner, s kterým se dá vyjednávat, že nebude diktovat politické podmínky atd. Na druhé straně jsou Poláci: poprvé, když se setkal Beneš se Sikorským na večeři, byl překvapen, že Sikorský předpokládal, že Polsko je ve válečném stavu jak s Německem, tak s Ruskem.
Benešovy postoje ke Stalinovi a Sovětskému svazu byly od počátku jeho druhého exilu ve velmi ostrém kontrastu k pozici Poláků v exilu. Beneš v květnu roku 1943 při návštěvě Washingtonu ujistil Roosevelta, že Stalin je umírněný vůdce, který se snaží reformovat sovětský systém. Považoval Stalina za spojence, se kterým se dá jednat. (Rozhovor s Rooseveltem se udál) měsíc po objevu masových hrobů polských důstojníků v katynském lese.
Zůstává ovšem otevřená otázka, do jaké míry ovlivnil Beneš Rooseveltovo přemýšlení o Stalinovi a (jeho) zahraniční politice. Memoáry Kennana a jiných expertů, kteří se zabývali americkou zahraniční politikou, dokazují, že Roosevelt v posledním roce svého života vedl chaotickou zahraniční politiku, která ho celkem nezajímala.
Dlouhodobá příprava roku 1948 se tak odvíjí od československých aktivit v exilu. Podobně jako Mnichov, rok 1948 nebyl tak velkým překvapením pro ostatní Evropany, jako byl pro Čechy. (K dlouhodobé přípravě roku 1948 přistupuje) v Československé republice ztráta hodnoty soukromého majetku, která byla určitou konstantou české společnosti a která připravila společenskou půdu pro rok 1948. Hodnota soukromého majetku byla již rozviklána (pozemkovou reformou) po první světové válce, než byla těžce postižena majetkovými převody za nacistické okupace. Benešovy dekrety a komunistické vyvlastňování zasadily smrtelné rány soukromému majetku, z kterých se jeho nynější majitelé nedokázali zotavit. Průvodní zjevy, tedy úcta k majetku a povinnost majitelů ho dobře spravovat, zdaleka nejsou ještě samozřejmostí. Ani názor, že soukromý majetek poskytuje občanům určitou ochranu proti politické zvůli státu, není v Praze snadno přijatelný.
Chtěl bych se ještě zmínit o generační změně během těch 40 let v Československé republice, ze které ještě jsem si nedokázal vytvořit ucelený obraz. V prvních letech po roce 1948 mnoho lidí v komunistické straně se stali členy strany z přesvědčení. Ta první generace se kolem roku 1968 stala z velké většiny reformátorskou. Další generace se do (komunistického) systému narodila, byla na něj zvyklá a měla daleko rezervovanější vztah k němu než ta první generace. (Chtěl bych dodat, že pro mě) osobně, je těžké se rozhodnout, která z těch dvou generací je přijatelnější. (Existuje) zde ostrý generační rozdíl, ačkoli obě dvě (generace) se zabydlely nebo byly zabydleny do toho systému.
Rok 1968 se ovšem stal mezníkem ve vývoji komunismu nejenom v Československu, ale v celé Evropě. Na Západě se začal šířit názor, že komunistické strany nedokážou provést systémovou změnu. Tak jako v 19. století Marx došel k názoru, že kapitalistický systém se nedá reformovat, tak podobně na Západě po roce 1968 převládl názor, že komunistický systém je (podobně) nereformovatelný.
Konečné normalizační období v Československu je celkem kompaktně uzavřené, ačkoli Charta 77, která následovala helsinskou dohodu, a potom rozhodnutí Carterovy administrativy položit lidská práva do samých základů americké zahraniční politiky, tvoří jakýsi poločas během normalizace. V celém období nejde o nic méně než o rozpad sovětské říše. Česká a slovenská společnost během té doby měla určitá specifika, která si zaslouží pozornosti. Manipulace společnosti nebyla zdaleka tak násilná jako v 50. letech. Strana se starala o to, aby mohla nadále vládnout, a když se cítila neohrožena, nechala své poddané celkem v pokoji.
(Ještě na okraj), v případě, že přijmeme definici občanské společnosti jako společnosti, od které si stát zachovává odstup, dá se říct, že v Čechách se vyvinula její téměř dokonalá forma. Byla založena na výměnném obchodě a systému služeb a protislužeb, tedy věcí, které monopol státu nedokázal obstarat. Tato alternativní společnost, která se vyvinula v Československu, si zasluhuje pozornost, tak jako například pokus strany o zachování informačního monopolu.
Velmi rychle a v závěru bych se chtěl zmínit o několika větších a menších tématech, která pokládám za důležité pro studium této čtyřicetileté války. Bylo by zajímavé například se vrátit ke sporu ze třicátých let, o podstatě sovětského režimu. Začal v západní Evropě vydáním knížky od Malcolma Muggeridge o Sovětském svazu v roce 1933 a potom pokračoval ostrými debatami. Existuje také dřívější česká verze této kontroverze, která se udála mezi Janem Slavíkem a Jaroslavem Kratochvílem na konci 20. a na začátku 30. let. Otázka přístupu k Sovětskému svazu, zda (ta debata) ovlivnila přístupy politiků; ty spory byly skutečně důležité a bylo jim věnováno celkem málo pozornosti.
(Ta větší témata obsahují) souboj o vědecké a technologické prvenství mezi dvěmi supervelmocemi; a pozici Československa v tomto souboji. Je to také velmi zajímavé téma, celkem neprozkoumané.
(Co se týče) pokusů o výklad rozpadu sovětské říše - ty z velké většiny nabízí vysvětlení, že Západ byl důležitý tím, že prostě existoval. Například reportáže Tima Gartona Ashe, mého (bývalého) kolegy, (přesvědčivě) nabízejí tento názor. Jenže ten výklad je poněkud jednostranný. Západní politika k Východu během studené války je odsunuta (na druhou kolej), je jí přisouzen druhořadý význam. A podceňuje ovšem roli ideologické války a ponechává stranou spojení propagandy s tajnými službami, které se v těchto letech vyvinulo. Toto důležité spojení se začalo vyvíjet na počátku 20. století a bylo dovedeno téměř k dokonalosti teprve během studené války. Také je to zajímavé téma pro historika; pokud já vím, pouze Frances Stonor Saunders v knize Who Paid the Piper? The CIA and the Cultural Cold War, vydaná v Londýně 1999, podnikla takový menší výlet do území, které prozatím zůstává pro historiky v dost hlubokém stínu.
Děkuji Vám za Vaši trpělivost.
Dámo, pánové, já jsem si předtím pročítal na internetu záznamy minulých diskusí, zjistil jsem, že tam je vždypřítomný jeden obrat, že koreferenti vždycky začínají tím, že řeknou, že jejich úloha je mimořádně těžká, protože všechno podstatné už bylo řečeno, a opravdu, aspoň po mém soudu, mluví o něčem jiném, než mluvili referenti. Já se to pokusím udělat jenom napůl. Já si taky myslím, že referát pana profesora Zemana opravdu vyjmenoval podstatná témata studené války nebo té čtyřicetileté konfrontace, že upozornil na důležitá místa, kterými česká nebo československá historie do toho většího tématu nějak vrůstá v písemné podobě, některá témata ještě jsou uvedena, na která možná už nezbylo času. Přesto, že si to myslím, mluvil bych k tématu, jak ho vymezil pan profesor Zeman, čili udělal bych několik poznámek, možná jednu zásadnější k celému pojetí nebo interpretaci studené války, a pak bych případně měl několik dílčích poznámek na okraj.
Myslím, že opravdu to nejdůležitější bylo řečeno bez uvědomění si toho, že studená válka měla ideologický rozměr. Ten rozměr se dá různě popsat, vy jste o tom mluvil, ty rozdílné koncepty uspořádání ekonomiky, ale samozřejmě jde obecně i o protichůdné koncepty organizace moderní lidské společnosti. Možná, že bych si dovolil říct, že tady jde o to, co je vlastně manipulace a autenticita. Konflikt mezi těmito dvěma základními termíny, tak jak jim budeme rozumět. Když si toto neuvědomíme, tak asi tu studenou válku nevyložíme. Možná bych byl přece jen toho názoru, že to není jediný rozměr studené války. Studená válka, jak všichni víme, má taky svoji dlouhou historiografii a dlouhou debatu a minimálně od 60. let v americké revizionistické historiografii je zdůrazňována jiná podstata toho konfliktu, podstata řekněme geopolitická, logika zájmů velmocí nebo silných národních států, takže možná bych úplně nepodepsal tu vaši větu, že vypustíme-li ideologii nebo ideologickou podstatu konfliktu nebo ideologický rozměr nebo nesmiřitelný rozpor mezi dvěma úplně odlišnými koncepty uspořádání moderní lidské společnosti, tak že by nám z toho vlastně nic nezbylo, že by zbyla troška. Myslím, že ten konflikt daný geopolitikou má svoje místo, v mnoha ohledech se doplňuje, není samozřejmě vždycky v rozporu s tou základní ideologicky chápanou konfrontací, doplňuje se, překrývá se, ale ne vždycky běží tyto dva konflikty po stejné linii. Někdy asi jsou trochu v rozporu a někdy se hlavní protagonisté studené války, to jest především Sovětský svaz a Spojené státy nebo Západ vůbec nebo jednotlivé západní země, chovají spíš tak, že to je vysvětleno teorií mezinárodních vztahů a teorií velmocenských zájmů; asi víc je to vidět ve třetím světě než v Evropě samotné. Jenom třeba měnící se postoj Sovětského svazu ke konfliktu na Středním východě atd. Nebo zase americká hra čínskou kartou a postoj k Číně atd., ale možná i v Evropě to někdy je vidět, třeba reakce Velké Británie, která teď byla i v našem denním tisku probírána, na povstání nebo na revoltu východoněmeckou v roce 1953, kde postoj Churchillův opravdu je spíš dán zájmy Velké Británie a jejího vztahu k Německu atd. Tedy myslím postoj, který vyjadřuje poměrně velký stupeň pochopení pro sovětskou reakci. Do jisté míry potom i reakce Západu na sovětskou intervenci v Maďarsku v kontextu konfliktu na Středním východě taky není vedena jenom tím zřetelem, který by vyplýval z ideologické podstaty konfliktu, z toho rozdílu - ten tady jistě je, ale i s dílčími řekněme velmocenskými zájmy. I Sovětský svaz myslím se někdy choval v Evropě, aspoň někdy, spíš jako velmoc, aspoň zčásti jeho vztah k občanské válce v Řecku. Možná, že je docela zajímavé, že hlavní hledisko sovětské politiky, kdy, řekl bych velmocenský zřetel převažoval nad zřetelem ideologickým, bych viděl na začátku a na konci studené války, v krátkém období na konci studené války a po jejím konci, kdy přece jenom se mně zdá, že Sovětský svaz nebo Stalin si hraje s myšlenkou nějakého déletrvajícího mezinárodního uspořádání, nějakého koncertu velmocí, ale poměrně rychle tam převáží potom hledisko ideologické a budování komunistických režimů beze všech ohledů ve východní Evropě.
Zdá se mi, že svým způsobem se k této myšlence, možná to tak neměl promyšleno, ale jako by vrátila sovětská politika za Gorbačova, kdy se Sovětský svaz znovu do značné míry snaží o politiku velmoci ruské, která hledá nějaké nové uspořádání, uspořádání světové, a právě tradiční sovětský vztah k malým komunistickým zemím ve východní Evropě je v rozporu, tedy k malým komunistickým režimům je v rozporu s tímto pokusem o nějakou novou geopolitickou architekturu, o kterou se Gorbačov pokusil. Ale určitě s vámi souhlasím v tom, že ten ideologický aspekt je zásadní a konec konců všechny důležité knihy napsané v 90. letech, knihy s podtitulem „jak to víme dnes" nebo „jak tomu rozumíme dnes po konci studené války, po otevření východních archivů", tam myslím ten tenor je zcela jasný, ideologický aspekt byl nejdůležitější, Lefler, Mastný nebo Kadis [?], všichni říkají, je to až překvapivé, že vlastně interpretace studené války a interpretace sovětské politiky jako politiky vedené ideologií, z kterých vycházela americká politika v 50. letech, jak byly blízko pravdě. Já myslím, že Mastný to takhle říká. Dokumenty politbyra nemusely být tajné, mohly být uveřejněny v Pravdě, protože se v nich říká totéž, co se v Pravdě stejně psalo.
Ale ještě jedna věc, která, když jsme ve shodě v tom, že ideologické pozadí konfrontace je zásadně důležité, z toho se mně zdá vyplývat jedna věc. Ten konflikt jistě měl různé vrstvy, různé úrovně, ale myslím, že se neodehrával jenom podél železné opony. Že mu tak dobře nemůžeme rozumět, vidíme-li ho jenom jako konflikt Západ - Východ. Já vím, že těch termínů se nezbavíme a budeme je používat i dál, ale byl to konflikt, studená válka byla konflikt, který probíhal i napříč jednotlivými společnostmi jak na Východě, tak na Západě. Mezi režimem a opozicí, někdy možná mezi režimem a společností nebo velkou částí společnosti na Východě, a nemusel vždycky mít podobu jenom politické opozice, ale také konflikt mezi nárokem režimu a autentickým kulturním, náboženským a třeba jenom soukromým pokusem o soukromý život. Ale to neplatí jenom pro Východ, ta fronta myslím běží i napříč západními společnostmi, samozřejmě levicová hnutí, komunistické strany na Západě, hnutí, která byla nějakým způsobem Sověty manipulována, ale i ta, která bych označil asi jako souputnická, pacifisté a různí jiní, která v dobré víře v tom konfliktu v zásadě spíš nahrávala Sovětskému svazu. Zajímavé se mi zdá také, že tady vidíme určitý efekt spojených nádob nebo nepřímé úměry mezi tím, co se dělo na Východě a na Západě. Když Sovětský svaz byl schopen - a on toho schopen byl - násilně řešit problémy ve východní Evropě, tak to vždycky na druhé straně znamenalo oslabení levicových sil na Západě a zmenšení manévrovacího prostoru pro sovětskou nebo komunistickou politiku v západní Evropě, a to se myslím na výsledku studené války taky nějakým způsobem prosadilo - rok 56, 68 a svým způsobem taky rok 81. Z toho se mi zdá že také plyne, přece jenom možná víc bych zdůraznil - a to není v žádné polemice proti tomu, co jste říkal vy, ale zdá se mi nutné vyzdvihnout roli těch satelitů. Oni opravdu nebyli jenom místodržícími Sovětského svazu. Oni tu politiku jak ve svých vlastních zemích, tak celého bloku někdy dosti důležitým způsobem ovlivňovali. Třeba rozhodnutí intervenovat v Československu v roce 68 určitě nebylo jednoduché, to známe, jak složitě k němu sovětské vedení dospívalo, a svoji roli pro konečnou podobu toho rozhodnutí určitě měla politika Gomulky, Ulbrichta atd., ale i některých představitelů domácí československé protireformní nebo konzervativní (nebo jaký termín si najdeme) části vedení komunistické strany. Ale podobné to je, třeba teď nedávno vyšla knížka Hope Berisonové [?] o stavbě berlínské zdi zdůrazňující roli Ulbrichta, možná dominantní roli pro vystavění berlínské zdi východoněmeckého vedení atd. Co je určitě důležité, na co jste upozornil, jaksi zvláštní postavení Polska v kontextu ´malé režimy a Sovětský svaz´, určitě úvaha o tom, co to znamenalo. Proč nikdy Sovětský svaz v Polsku vojensky neintervenoval a co to znamenalo, že rok 56 i rok 80, 81 byl řešen jinak, ve vnitropolitickém kontextu polském, i když tam také v nějaké míře, především v roce 81 bylo užito násilí a tanků a armády. To myslím pro srovnání fáze konsolidace polské s konsolidací režimu ve východním Německu, v Maďarsku, v Československu po sovětských zásazích je velice zajímavé a možná, že tady taky je jeden z klíčů k tomu, proč v Polsku nikdy k úplné konsolidaci komunistického režimu nedošlo, protože společnost nebo opozice vlastně nestála proti tak beznadějné masivní přesile jako to bylo v případě těch ostatních zemí. Kdybych to chtěl říci nějak politicky, pak opravdu ten fakt nebo ten okamžik, kdy se československé tanky vracely 8. prosince 1980 z polských hranic, aniž by nakonec do Polska vstoupily, nějakým způsobem už možná předznamenal konec bloku a konec režimu i v Československu, i když o modalitách a časování toho procesu nikdo nic netušil.
Ještě malá poznámka k americké politice. Americká politika asi opravdu, to myslím jste připomínal, byla aktivní, ne vždy měla jisté limity vůči sovětskému bloku. Ten základní limit - jistě by nikdy nechtěla překročit přípustné riziko války, tak daleko se prostě do situace ve východní Evropě angažovat nechtěla, ale nějakým aktivním způsobem tu situaci ovlivňovala. Možná bych měl malou pochybnost, jestli tak jednoznačně je možné popsat pozici nebo funkci prezidenta Cartera a jeho administrativy. Zase jsou práce, které možná z pozic trochu bližších republikánské straně Cartera líčí jako řekněme fundamentalistu lidskoprávního a že jeho zaměření lidských práv bylo původně zaměřeno spíš na Jižní Ameriku a na některé jiné části světa, a že to byl trošku vedlejší efekt, to, co to nakonec znamenalo pro východní Evropu, ale prostě připadá mi, že uvažujeme-li o ideologickém rozměru studené války a americké politice a o tom, proč ta válka skončila tak, jak skončila, pak bych přece jenom možná spíš než Carter řekl Reagan. Ten se mně zdá ještě významnější a jednoznačně svoji pozici takto formuloval. Určité je důležité to, co ve vašem referátu zaznělo, jakou svým způsobem obtíží se pro Sovětský svaz stalo politicky a ekonomicky v 80. letech udržování komunistických režimů ve východní Evropě. Z geopolitického hlediska vytvoření obranného předpolí ve střední a východní Evropě jistě pro Sovětský svaz mělo velký význam, o 20, 30 let později, a na to poukazují revizionističtí historici, s úplně jiným vývojem vojenských doktrín atd. tento vojenský význam už myslím zanikl, a možná i to je jeden z klíčů proměňující se sovětské politiky v 80. letech vůči těm zemím, která vyvrcholila v roce 89. Já bych asi ponechal stranou, nebo pakliže bude potom čas na debatu, ještě případné připomínky k československým dějinám.
Tak snad poslední, to by mně připadalo opravdu zajímavé, více se věnovat roli tajných služeb. Podíváme-li se na to, co kdo o tom kdy řekl nebo napsal, tak protagonisty názoru, že hlavní roli ve vztahu Východu a Západu a v potížích, které Západ Východu působil, hrály tajné služby nebo ty pověstné centrály, byli lidé jako Biľak a Kojzar a podobní, můžeme citovat Biľakův výrok na ústředním výboru KSČ na podzim 78 po zvolení polského papeže, který začíná ... když se to nepovedlo v Československu, tak ty služby hledaly jiný způsob jak dělat problémy a bylo rozhodnuto, že přijde na řadu Polsko a že důležitou součástí bude volba papeže. Nebo když si vzpomenu na článek, jehož autora si nepamatuju, ale pan Vaněk to bude vědět, Nová vlna se starým obsahem v Tribuně z roku 83. To je přesně toto myšlení. Něco už přestalo fungovat, tak se musí vymyslet něco jiného, co ty režimy bude podvracet. To samozřejmě je velké téma, asi málo zpracované a bylo by to zajímavé
Vážená paní, vážení pánové, děkuji za slovo. Na úvod - trošku na vysvětlenou - bych uvedl, že jsem přesvědčen, že vědecké diskuse by měly mít dialogický charakter, a tím bych rád vysvětlil, proč možná v mém vystoupení polemický náboj převáží nad rozvojem vlastních tezí. Teze pana profesora Zemana mi připomněly jistý starší text. Jeho autorem byl Ronald Steel. Jejich pohled na studenou válku se shoduje v několika oblastech. Za prvé, že šlo o bipolární konflikt, v ideologičnosti celého konfliktu a také v pohledu na jeho ukončenost. Na druhou stranu se v některých bodech liší. Pan profesor tady pojal studenou válku jako střet dvou opozičních ideologických táborů, jako ideologickou válku - střet komunistického a kapitalistického tábora, respektive možná jen komunistického tábora, který vůči sobě vytvořil specifický konstrukt nepřátelského, zásadně odlišného prostředí. Steel naproti tomu dosti konkrétně hovoří o Rusku a Americe. Ideologický rozměr však je centrální i u něj. Aktéři jsou chyceni ve spárech rovnocenných ideologií komunismu a antikomunismu. Steelova studená válka končí v okamžiku, kdy ideologie vyprchají a vztahy obou mocností se dostávají na rovinu normální politické výměny - v okamžiku, kdy centrální aktéři přestávají věřit existenci studené války. Jak jsme slyšeli zde v příspěvku, tato studená válka, s kterou zde operujeme, má jak zřetelného vítěze, tak zřetelného poraženého. Musím přiznat, že se přece jenom oba texty liší délkou onoho popisovaného konfliktu. Steelův text totiž vznikl před třiceti lety, jde o předmluvu k reedici Lippmannovy Studené války.
Abych se dostal k jádru svého vystoupení, oba texty, které jsem tu srovnával, mají určitou společnou notu. Oba zdůrazňují ideologický rozměr studené války. Já se hodlám věnovat ve svém vystoupení: (i) otázce studenoválečné ideologie jako konceptu, a (ii) rád bych proti normativnímu obrazu studené války, který tady zazněl, předložil alternativní koncept. Předchozí příspěvek profesora Zemana prezentoval studenou válku jako střet komunismu s kapitalismem. Můžeme v takto definovaném prostoru najít prvky, které dělají ze studené války specifický koncept, specifický fenomén, které vytvářejí ze studené války vlastně studenou válku? Proč hledat v případě, že definujeme komunismus versus kapitalismus, její začátek v roce 1946, 1947 a nikoliv v roce 1917 či už u vzniku Komunistického manifestu? Na druhou stranu nemůžeme ignorovat ideovou rovinu studené války. Její průběh byl prostoupen, přesycen různými ideologickými a ideovými schématy: od vizí nesmiřitelného protivníka přes obrazy kremelského centra, které pevnou rukou vládne podmaněným národům, po všelijaké teorie dominových efektů a představy o nevyhnutelném vítězství komunismu. Všechno to jsou sdílené představy, které ve své době hýbaly společnostmi, ideje, které rozhodovaly o životě a smrti, o vojenských intervencích či politických tazích. Bez jejich analýzy bychom ztratili důležitou rovinu studenoválečného konfliktu.
Co ovšem představuje tyto - dejme tomu - zasuté ideologie? Samozřejmě, existují formální ideologie, různé „-ismy" založené na velkých sociopolitických teoriích. Ty nelze přehlédnout. Určitě svým způsobem ovlivňovaly myšlení a rozhodování aktérů na jednotlivých stranách konfliktu. Na druhou stranu, mohou nám tyto „-ismy" pomoci při zkoumání celé podstaty studené války, jejího konceptu? Co je vlastně ideologie? Termín prošel dlouhým vývojem. V podstatě byl pořádně kodifikován už marxismem - spjat s negativní image „falešného vědomí". Dneska ho vnímáme jako něco vnitřně spojeného s diktaturami, jako nástroj potlačení svobodné vůle, jako prostředek stabilizace nelegitimní formy vlády. Na druhou stranu se nabízí souvislost termínu se zkoumáním lidského poznání a se způsoby, jak společnost vnímá svět. Umožňuje nám shrnout onen rozsáhlý soubor představ, onu množinu představ o „realitě", která je sdílena uvnitř každé společnosti - o tom, co je dobré, co je špatné; o tom, co je normální, co není; o tom, co je důležité, co nikoliv a co můžeme přehlédnout. Neutrální interpretace ideologie představuje jednu z možností jak (i) uchopit významové pole, skrze které člověk, respektive společnost, člověk ve společnosti, vnímá fakta, jejichž prostřednictvím si konstruuje realitu; (ii) tím můžeme uchopit otevřený rámec nebo můžeme ideologii chápat jako otevřený rámec, jenž přikládá věcem významy, jenž uvnitř společnosti distribuuje hodnoty; (iii) jako omezený, byť otevřený soubor představ a často i předsudků, jimiž se subjekt konstiuuje, definuje - tj. soubor, jenž umožňuje a zároveň limituje naše poznání; a (iv) jako systém, který podtrhuje sociální a kontextuální podmíněnost naší tvorby reality, způsobu, jak posuzujeme všechno okolo. Z perspektivy studené války by tento koncept umožnil uchopit a rekonstruovat, respektive konstruovat, jinak různorodý systém programů, s nimiž v daném okamžiku operovali konkrétní aktéři ve vztahu k pojmu „studená válka". Zkrátka zařadit to celé spektrum idejí sahající od geopolitických konceptů, národních zájmů až po marxismus-leninismus do množiny studenoválečné ideologie. To nám potom umožní poměrně snáze podrobit celý tento fenomén analýze. Nemusíme ani dodávat, že v takovém případě je koncept například Zubokova a Plešakovova „revolučně imperiálního paradigmatu" podstatně nosnější pro poznání studené války než jakékoliv studium oněch „-ismů". Rád bych upozornil na několik rysů obrazu čtyřicetiletého konfliktu, který zde byl předložen. Za prvé, v příspěvku pana profesora Zemana nebyla studená válka pojata jako čistě konvenční zavedené označení období mezi koncem druhé světové války a pádem komunismu ve východní Evropě. V podstatě se od ní dá očekávat nějaký vlastní vnitřní obsah, nějaký koncept. Za druhé, studená válka tu byla pohříchu prezentována jako sovětský projekt. Klíčové aktivity vymezující tento konflikt byly připsány Moskvě a vyplývaly z podstaty sovětského režimu. A kupodivu tento koncept do značné míry (aspoň v úvodu) prozrazoval marxistickou bázi. V podstatě byla definována jako komunismus versus kapitalismus - tak, jak se marxistické pozice vymezovaly vůči vnějšímu prostředí: tj. my jsme marxisté, komunisté a ten svět okolo, to je kapitalistický svět. Pátral jsem po alternativních konceptech studené války. Poměrně radikální, asi nejvýraznější a nejpevnější z nich mi přišly teze od Anderse Stephansona. (Nejsem si jist, zda jste s tím článkem, co vyšel před sedmi lety, seznámeni, proto jsem si ho vytiskl a přinesl, takže si to nechte kolovat.)
Co tedy studená válka podle Stephansona znamenala? Pokusil se o analýzu samotného pojmu „studené války". Pátral po rysech, které z ní činily svébytný fenomén. Upozornil bych u Stephansona na dvě roviny. Za prvé, jde o pojem, který stojí v opozici jak proti slovu „mír", tak zároveň i proti slovu „válka" - tedy „válka" ve smyslu „horká válka". Znamená jak „ne-mír", tak „ne-válku" - v daném historickém kontextu samozřejmě větší roli sehrála neexistence míru. V kontextu, v jakém s ním začali manipulovat autoři po druhé světové válce (s pojmem „studená válka") implikoval zároveň také bipolární pohled na svět - jasné rozdělení světa na sféry („my" versus „oni") tím, že „oni" přestávali být vnímáni jako legitimní partneři v mezinárodních záležitostech. V normálních mezinárodních vztazích, pokud tu můžu vymezit svou normativní pozici, státy mohou být jak partnery, tak soupeři - v podstatě to odpovídá národním zájmům. Toto bylo podle Stephansona po roce 1945 v určitém ohledu škrtnuto; vystřídáno vizí nesmiřitelného nepřítele s tím, že jediným návratem k normálu, k „míru", je zničení onoho nepřítele, jeho likvidace, jeho zmizení z mezinárodní scény. Tato rovina podle Stephansona představovala jistou méně explicitní stránku oné polemiky mezi Kennanem a Lippmannem, která proběhla na jaře a v létě 1947. (Asi jste to četli, já to tady také mám.) V podstatě takovou hlavní linií toho Lippmannova argumentu bylo, že kurs, který se snažil tehdy Kennan a State Department prosadit je, že... nebo že je největší problém s tím, že si Spojené státy snaží ukousnout příliš velký krajíc. Ale pod tím se zdá - když jsem to četl znovu po přečtení Stephansona - že se tam patrně rýsuje linie kritiky proti delegitimizaci komunismu a Sovětského svazu. V jeho pojetí je klíčovým rysem studené války, určujícím rysem postoj Spojených států. A studená válka je prakticky redukována na (nebo její centrální rovinu tvoří) vztah na ose Washington-Moskva. Pokud se podíváme na americké texty, zjistíme, že určité rysy studenoválečné ideologie, která mohla determinovat takové postoje… že nalezneme určité tyto rysy. Pokud bych se je měl pokusit nějak shrnout, pak je to přesvědčení, že Amerika je vtažena do nové totální války, že je pasivním aktérem - je do ní vtažena, stojí před ní úplně nová situace; dále důraz na vlastní vojenskou připravenost - což potom vedlo k značné militarizaci diskursu studené války v Americe; vize nesmiřitelného, nebezpečného, nemorálního nepřítele, který je poháněn komunistickou ideologií, fanatickou vírou - ten je potom personalizován do „čínsko-sovětského bloku"; zároveň se tam projevuje i víra v neslučitelnost míru s přetrváním této hrozby - mimo jiné i v pojmu „spravedlivého a trvalého míru" (s tím operuje americký politický diskurs od Fostera Dullese až po Reagana; to je zajímavé, jeden koncept se udržuje prakticky 50 let; výbor s tím názvem vznikl vlastně už před druhou světovou válkou, tímto se zaštiťoval, ale tehdy se vymezoval vůči jiné totalitě, proti Německu, proti nacismu; ale plynule to po druhé světové válce přešlo do diskursu studené války a pak to pokračovalo). Zde bych měl asi upozornit, že sovětský diskurs tak jasnou vizí protivníka nedisponoval přinejmenším v prvních deseti, patnácti letech. Hovořili o reakčních kruzích na Západě, ale v podstatě takhle jasně to tam nebylo nikdy definováno. Koncept studené války v takovém pojetí více odráží západní, respektive přímo americkou politickou kulturu a její strategie stabilizace vlastní identity a utváření obrazu protivníka.
Abych nějak shrnul své vystoupení: Představa o rozporu mezi realistickým a ideologickým přístupem ke světu nemusí platit, byť v určitých případech nelze přehlédnout situace, kdy byla ona ideologie ještě „ideologizována" - tj. že v podstatě byly ony ideologie („-ismy") převáděny do praktické podoby. Ale jinak je musíme brát jenom jako určitou součást nehodnotící ideologie. V takovém mannheimovském nebo geertzovském pojetí „ideologie studené války" představuje soubor představ, někdy spíše předsudků o podobě, mechanismech, rámcích konfliktu, o pozicích a postojích svých a protivníkových, o pozici své [vlastní] uvnitř světa, uvnitř mezinárodního systému. Na této bázi lze nosně konstruovat studenoválečné ideologie nejen komunistických států, ale, což bych zdůraznil, i jejich protivníků - Západu a primárně Spojených států. Proti obrazu studené války, který považuje za hlavního viníka Stalinovu politiku a sovětskou ideologii, lze postavit alternativní obrazy, které jednoznačnost takové vize zpochybňují, ohrožují a dokonce staví otazníky nad její kořeny, nad ideologickou podmíněnost jejích východisek. Tím bych asi skončil, děkuji za pozornost.
Chtěl bych několik poznámek k tomu, co zde bylo řečeno všemi třemi referenty. Především se mi zdá, ač se opravdu touto otázkou zabývám už velmi dlouho, že ani po této diskusi, ani po tom všem nemám zase tak jasno nebo jasněji, protože vždycky každá koncepce výkladu studené války a vůbec toho vztahu nebo toho jevu, kterému se říká Sovětský svaz nebo komunismus, vždycky přináší nějaké nové pohledy, komplikace, a dokonce se mi zdá, že je na to ještě brzo. Že úvodní poznámka pana kolegy byla opravdu správná, skutečně soudobé dějiny mají svá omezení a mezi ně patří i ten malý odstup a malá možnost vidět věci v systémové souvislosti. Ale myslím si, že to je klíčové, že to je třeba zařadit do nějakého vývoje a do jeho specifiky. A ten vývoj a specifika 20. století podle mě spočívá v tom, že je to druhé století, ve kterém rozvoj ekonomiky a dynamismus ekonomiky předhonil schopnost politické reakce lidských států a vůbec lidské společnosti a že se tím vytvořila velmi labilní situace, ve které se hledaly způsoby, jak tento dynamismus zvládnout. Vlastně 20. století je období, kdy doznívá první průmyslová revoluce, vzniká, vrcholí a končí druhá průmyslová revoluce a začíná třetí průmyslová revoluce, ta computerová, digitální, která opravdu je základem nového jevu globalizace, který je kvalitativně odlišný od těch předchozích. To znamená, že kořen věci podle mě je třeba hledat v ekonomice, ta je ten určující trend, to prostředí, to fotbalové hřiště, na kterém se politické dějiny odvíjejí, a tam je ten problém komunismu a sovětského systému a té zbylé části světa dán vlastně poměrem k jednotlivým industriálním revolucím a tím, jak dopadaly na společnost. Já si myslím, že už počátek 20. století naznačoval, že těžiště ekonomického vývoje se přesouvá do Spojených států, že tady se rodí něco, co na konci nebo v průběhu toho století se utvořilo jako supervelmoc a dneska jako jediná supervelmoc, a za druhé, že všechny předpovědi, které ideologie, zejména marxistická ideologie a pak i leninská ideologie otvíraly, kde jaksi stanovovaly možné parametry budoucnosti, že se ukázaly jako chybné. Z toho hlediska bych zpochybnil celý problém ideologie jakožto nějakého stabilního faktoru. Byl to faktor nesmírně proměnlivý, a to i ze sovětské strany. Původní ideologie, se kterou komunismus vystoupil, byla ideologie obsažená v Leninově Imperialismu a potom zhmotnělá v té představě o definitivní krizi kapitalismu, kdy pokračování může být už jenom revoluce a změna, představa o světové revoluci, která vznikne v průmyslově vyspělých zemích a přetvoří svět, v diktatuře proletariátu, která bude hlubší demokracií a v její sovětské podobě se uskuteční jako diktatura lidu nad vykořisťovateli, a tohle všechno vlastně zkrachovalo už v samotném počátku. Už v roce 1920, 21 bylo zřejmé, že tento komunismus je nerealizovatelný, a pak už vznikaly jenom ideologické náhražky, buď teorie několika dalších korevolucí a válek, která souvisela s tím bucharinovským konceptem, a pak ta reálná stalinistická představa o budování socialismu v jedné zemi, která ovšem znamenala ekonomicky vzato vynětí Ruska ze světové dělby práce, která vznikala v té době, která byla nesmírným dynamizujícím faktorem všech světových ekonomik a předvídala tedy nedostatek kapitálu potřebného k jakýmkoliv investicím a investičním vlnám a předpokládala také nedostatek trhů, odbytových trhů. To znamená vlastně nemožnost vsávání volných kapitálů jako stimulujících faktorů růstu. Já bych řekl, že od této chvíle se ukazovala jedna specifika té sovětské ekonomiky a na ní se vážící politiky. Za prvé tady byl boj o vytvoření samotné koncepce budování socialismu v jedné zemi, kterou vytvořil Preobraženský a která koneckonců - podrobněji je to v literatuře, to já nebudu zmiňovat, předpokládala jakousi urychlenou industrializaci na základě mobilizace vnitřních zdrojů, a to všech, tedy těch přístupných normálními ekonomickými metodami i těch nepřístupných těmito metodami, to znamená donucením. Fakticky to znamenalo vybudovat ekonomický systém, ve kterém se počítalo s otrockou prací jako se substitutem kapitálu. A tohle vytvořilo také ekonomiku, která byla orientována na obranu této země, protože základním momentem celého sovětského systému byla jeho obrana, vlastně od doby poválečné intervence spojenců Sovětského svazu až potom přes čínskou revoluci atd. Prostě ten pocit ohroženosti, imperialistického obklíčení, jak oni tomu říkali, byl základním momentem jejich politiky a v zahraniční politice a všem ostatním šlo jenom o to, aby tu jednotnou frontu proti nim, kterou předpokládali, kapitalistickou jednotu, nějakým způsobem rozčlenili. To vedlo k tomu, že vznikl ekonomický systém s řízenou ekonomikou, který byl úspěšný pouze v té sféře vojenské, přípravě obrany, industrializačně zaměřené na těžký průmysl, na vytváření moderního sektoru v této sféře, prakticky velmi zaostalý ve sféře spotřební a naprosto pracující s otrockými zdroji pracovních sil. Tedy režim to byl velmi labilní, který ovšem náhodou zapadl do druhé světové války, byl v ní úspěšný právě proto, že takový byl, protože dovedl vybudovat potřebné vojenské struktury, které vedly k jeho úspěchu a k vítězství, a teď na konci té války se mu dostalo role supervelmoci, kterou byl pouze vojensky a ne ideologicky ani politicky, a současně se stal chtě nebo nechtě jakýmsi příkladem pro část zuboženého evropského obyvatelstva, které chtělo žít nějakým jiným způsobem. Nikoli v krizi a nikoli v té stagnaci vedoucí k válce. Čili byl do určité míry příkladem, ukázalo se, že i ve Francii, Itálii a v mnoha dalších západních zemích, a z toho důvodu se okamžitě objevila obranná reakce, která byla pochopitelná v tom svobodném světě, a ta potom vytvořila ten antagonismus studené války. V té studené válce přitom ekonomicky neustále se rozvíjela strana svobodného světa, protože si zachovala tržní ekonomiku, protože umožnila volný průchod všemi následujícími industriálními revolucemi, a v 60. a 70. letech vytvořila společnost hojnosti, by se řeklo, konzumní společnost. Tato konzumní společnost byla obrovskou silou, která drtila svým příkladem sovětský blok, protože ten nebyl schopen se dopracovat ke konzumní společnosti. Studená válka tedy byla válka také ekonomická, a řekl bych především ekonomická, a k pádu sovětského režimu došlo v momentu, kdy nebyl schopen rozšířené reprodukce ani ve své vlastní zemi, kdy jeho satelity upadaly do chudoby, kdy příklad konzumní společnosti destabilizoval vlastně všechny zotročené národy, a uvědomovaly si, v čem jsou zotročeny. Oni necítili ideologické zotročení, pro ně ta ideologie byla docela přijatelná, ale v momentu, kdy si nemohli koupit automobil, kdy si nemohli koupit moderní televizor a všechny ostatní zázraky, které byly běžné na Západě, se celý systém destabilizoval, a musím říct, že ani Chruščovova změna a žádná z těch dalších nevedla k ničemu jinému, než že se nově formulovala zakázka vojensko-průmyslového sektoru, který opět ubíral z těch zdrojů, které mohly stabilizovat Rusko. Čili já bych řekl, že ten boj byl v podstatě prohrán už před nástupem Chruščova, dokonce bych řekl, že klíčový moment, kdy byl prohrán, byl rok 1952, kdy přišel Berija dokonce, mimochodem rozvědčíci vždycky v Rusku byli nejmoudřejší lidi, protože mohli číst zahraniční noviny a zahraniční literaturu, Berija přišel s koncepcí neutrálního Německa a s teorií, že všechny ty nově získané země včetně Německa nestojí za to, že musí se nějakým způsobem stabilizovat Rusko, a tím pádem tedy vytvořil ideologii naprosto nepřijatelnou pro všechny. Andropov vytvořil taky nepřijatelnou teorii, Gorbačov taky nepřijatelnou teorii. Ale jedině možnou pro jakousi záchranu. Ale ta záchrana už prakticky nebyla možná, a to v období, kdy došlo k třetímu přezbrojení sovětské armády, kdy spolu s raketovým vojskem začali prosazovat i novou koncepci pozemních vojsk, která vedla k takovému ekonomickému zničení země, že byla opravdu jenom otázka času, kdy se rozpadne. Gorbačov přejímal zem v naprostém ekonomickém chaosu, v potenciálním zhroucení, a dokonce i ta ideologie, která dosud nějakým způsobem držela zem pohromadě, tak se začala rozplývat pod tímto tlakem. Čili takhle já vidím jednu stránku, já neříkám, že to je jediná, ale vidím jednu z důležitých stránek té studené války. Promiňte, že jsem mluvil tak dlouho.
... některé poznámky, které mně uvízly z četby různých věcí a navázal bych právě na profesora Mencla, pokud se týká té otázky sporu s Lavrentijem Berijou, protože jsem četl kupodivu v knize Alexeje Kusáka Kultura a politika v Československu 45-56, tam jsou jako příloha jeho záznamy z rozhovorů s Alexejem Čepičkou, které vedl v 60. letech, čili už v době, kdy Čepička byl mimo politiku, a tam jsou tedy Čepičkovy určité, pro odborníky asi nikoli úplně nové poznatky z doby právě, kdy Čepička byl v čele naší armády a taky měl nějaké porady přímo se Stalinem a se sovětským vedením. Tam uvádí právě, že Stalin předpokládal vlastně určitý, to je taky samozřejmě už známé, úder nebo vojenskou operaci v západní Evropě v roce tak 53-54, protože tam byla strategická úvaha, že Američané nebudou schopni včas dopravit velké síly přes oceán, zatímco na kontinentu byla veliká převaha sovětských vojsk a samozřejmě i urychleně vyzbrojovaných armád lidových demokracií včetně militarizace ekonomiky, zejména československé, takže s tím, že mělo být uděláno nějaké ultimatum západním velmocím, pokud jde o neutralitu Německa nebo odchod amerických sil ze základen západní Evropy, a v případě odmítnutí měl být připraven ten úder do západní Evropy. Čili vlastně tam Čepička říká, že Stalinova smrt tuhle linii do značné míry podrazila, a uvádí také, že Berija po Stalinově smrti navrhoval v podstatě ústup nebo upuštění od NDR, zejména tedy NDR. Říkal, že je přednější pro stabilitu Sovětského svazu jednotné neutrální Německo, že by bylo vhodné tuhle záležitost nějakým způsobem vyřešit, v podstatě už byl návrh v roce 52, dokonce Stalin sám dal návrh na jednotné a demokratické a mírumilovné a neutrální Německo, na což tehdy západní velmoci reagovaly velice zdrženlivě a naopak s nedůvěrou podnikaly kroky k znovuvyzbrojení západního Německa. I to je historická realita. Čili studená válka byla samozřejmě soubojem dvou bloků. My jsme se učili ve škole, že to je vlastně určitá fáze třídního boje v mezinárodním měřítku. Čili byl to zápas nejen ideologický, ale i zápas sociálně ekonomických formací, jak se to říkalo, jak tady profesor Mencl připomněl. Čili jenom na závěr, že Čepička tam uvádí i to, že na jaře 53 nebo do léta 53 v podstatě tahle Berijova představa byla odmítnuta a potom nebo souběžně byly de facto podnikány kroky na odstavení Beriji. Takže jak vidíte, byly to záležitosti, ve kterých taky hrály úlohu samozřejmě bezpečnostní orgány a taky zřejmě tajné služby, ale že to byla i záležitost geostrategická, a jak je vidět, i v Sovětském svazu byly různé koncepty, jakým způsobem postupovat. Děkuju.
Pan doktor Tůma mě potěšil náhlým nápadem. Je zajímavé, jak mluvil o těch spojitých nádobách, kde intervence na jedné straně znamenala ohrožení mírových snah, které byly prosovětské, a to vyvažování. Tím upozornil na velice zajímavou věc, že samotné tyto fedrované ze strany Sovětského svazu snahy, jako je mírové hnutí, dokonce v ekologickém hnutí kolem Green Peace by se daly najít různé konotace, se jim vracely opět jako spojité nádoby, když se to příliš rozmohlo na Západě, tak to přišlo sem zpátky a tady s tím museli bojovat. Takže skutečně ta válka měla velice zvláštní výsledky, kdy podpora mírového hnutí se vrátila zpátky jako mírové hnutí v socialistickém bloku a už to byl problém. Druhou věc, jestli to přece jenom není příliš striktní vymezení, že šlo o zápas mezi socialismem a kapitalismem, kde to navozuje tu ekonomickou rovinu. Já bych řekl, aspoň pro tu první fázi studené války, i když to zní trapně a hloupě a tak jako konzervativně, že alespoň v té první fázi šlo o zápas mezi socialismem a demokracií. Respektive nedemokratickým a demokratickým systémem. Kde demokracie hrála velikou roli, protože všechny ty první bouře, v 53. roce, v 56. roce, nakonec i v 68. roce u nás, mají určitý nádech toho, že lidé nechtějí bořit socialismus a vracet se ke kapitalismu, ale chtějí svobodnější volbu, svobodnější prostor osobně, jakousi osobní demokracii. Nikoliv rozbourat ten ekonomický systém od základů a vrátit se ke kapitalismu. Tam si myslím, že to dělení na nedemokratické a demokratické je přesnější. Pak je tam zajímavý posun, protože mám trochu pochybnosti, jestli lidé na konci 80. let, když režim padal, jestli nadále platilo, že chtějí demokracii, nebo už chtějí tu konzumní společnost a jde o výměnu neefektivního ekonomického systému za efektivní ekonomický systém jako to klíčové. To je to, co jsem řekl nerozmyšleně a myslím, že třeba na to budete reagovat nějakým odporem.
Já bych měl jenom několik poznámek, které se týkají východisek studené války. Mám pocit, že zásadní historická událost je úplně nedoceněná, příliš tady nezazněla, a to je první světová válka. První světová válka jako obrovský civilizační zlom, první světová válka, která do jisté míry přispěla k delegitimizaci monarchií jako nějakého státního uspořádání v Evropě, kdy definitivně, byť v současnosti polovina států je monarchiemi, samozřejmě parlamentními, končí nějaký typ státního uspořádání, který byl spojován s minulým obdobím, konec konců i režimy sovětského bloku nebo Sovětského svazu a pozdějších satelitů v Evropě Sovětského svazu byly republikami, byly to republiky, které samozřejmě měly specifickou formu. To je první věc, druhá věc pak souvisí s první světovou válkou také, byť bychom našli samozřejmě jisté stopy i v předchozím období, mám na mysli pojem mír, Milan Horníček tady mluvil o určitém zvláštním sémantickém vymezení termínu studená válka jako určitého opozita k válce i k míru, pokud se podíváme na termín mír jako takový, tak v podstatě už tuším Macurovy semiotické eseje dávají docela pěkné příklady, mír končí jako pokojný stav harmonie světa, jako stav, který je spojován s nehybností, naopak začíná se prosazovat stále více mír jako obrana, případně přímo boj za mír, tedy je tam vnucovaná jakási představa společnosti, která je řízená nepřímo, to znamená, je tam představa, která vyplývá právě z toho odvratu od nehybnosti k nějakému pohybu. Další problém, který souvisí s první světovou válkou, je vstup státu do řízení ekonomiky. Ekonomika začíná samozřejmě nabývat úplně jiné podoby, proměňuje se po celé 20. století, ale první světová válka je zcela zásadní, stát začíná řídit ekonomiku, začíná se mluvit o válečné ekonomice, a to jsou všechno věci, které si myslím měly velký význam pro obě strany studenoválečného konfliktu, konec konců po druhé světové válce jako hlavní ideál bývá prosazován stát blahobytu, stát, kdy vláda se vlastně svým občanům zavazuje k tomu, že vybuduje stát blahobytu, tak jak o tom mluvil pan Mencl. Další věc, která tady byla zmíněna v referátu pana profesora Zemana, to je proměna přístupu k informacím. Vy jste mluvil o tom, že začíná v 60. letech se prosazovat televizní zpravodajství jako zásadní nový typ informačního kanálu, zase centralizovaného, což je také věc, která je úplně zásadní, daleko více než u tisku, přístup sovětského bloku jste zmínil také, jak jste řekl, že celá delegace sovětská v čele s Chruščovem byla samozřejmě vnímaná daleko méně sympatičtěji než její západní dokonale vystřižené protějšky, myslím tím diplomaty, a Gagarin jako ta ikona socialismu, která právě díky televizním obrazovkám se stala symbolem vlastně na dlouhá desetiletí a dodneška je spojována se Sovětským svazem. Já bych připomněl úlohu karibské krize v roce 62, která myslím byla úplně zásadní, včera jsem si koupil v antikvariátu rozhovor s Jiřím Dienstbierem, někdy z počátku 90. let knížečku a našel jsem tam jednu pozoruhodnou větu. On tam vzpomíná na rok 62, kdy pracoval v rozhlase a tvrdí, že do té doby ČTK mohla vydávat zprávy, které se týkaly mezinárodních událostí, pouze ty, které dostávala z TASSu. V roce 62 údajně, v okamžiku, kdy ta krize byla na vrcholu, dostala Četka povolení vydávat informace také z jiných zpravodajských zdrojů, mám na mysli zahraniční agentury, a podle Dienstbierových slov to byl zvrat, který vlastně do roku 68 už ten režim nedokázal nebo nechtěl nebo z jakýchkoli jiných důvodů zkrátka a dobře to nebylo změněné. Já bych řekl, že zásadní je také otázka, která je zejména ve druhé polovině 20. století často citována, spíše v současnosti než v předchozích desetiletích, a to je vytváření nadnárodních ekonomických celků, které v podstatě proměňují roli národních států a zpochybňují právě úlohu národních států jako hlavních hybatelů politických událostí. To, o čem mluvil pan doktor Tůma, o neprobádanosti spojení tajných služeb s politickými událostmi, můžu naprosto potvrdit, já jsem se nedávno snažil získat aspoň nějaké minimální informace o tom, jakým způsobem probíhaly, pokud nějaké kontakty byly, jakým způsobem probíhaly kontakty východo-evropského disentu se západními tajnými službami. Kromě vzpomínání na návštěvy velvyslanectví, které ovšem také začínají až v druhé polovině 70. let, minimálně aspoň v československém prostředí, což je docela zajímavá věc, kdy v předchozím období naopak ta hrozba návštěvy velvyslanectví byla tak velká a také skončila v některých případech dlouholetým vězením, odsouzením za špionáž, byť ta špionáž nebyla v podstatě prokazatelná, tak teprve od druhé poloviny 70. let, respektive od roku 78, 79, byť samozřejmě naprosto podepíšu to, co jste říkal, že ten tlak na disent byl obrovský v té době, se začíná měnit postoj i disidentů, nejenom těch západních diplomatů, ale i disidentů k návštěvám. Začínají vnímat ty návštěvy jako něco, co může být součástí jejich života. Tak zda tam docházelo k nějakým kontaktům se západními tajnými službami, o tom se můžeme pouze dohadovat, víme, že velice důležitou úlohu sehrál třeba Bobby Norman, Robert Norman, v druhé polovině 80. let, že se pohyboval i na demonstracích, dokonce jsou zápisy Státní bezpečnosti, že například na Lenoniádách měl nutit účastníky, aby šli na protestní průvod Prahou a takové věci, ale v podstatě jsem nikde nenašel, že by nějaké kontakty byly. A jistě nějaké být musely, protože jinak by to svědčilo o tom, že západní tajné služby v podstatě nepracovaly. Nebo neumím si to vysvětlit, rozumíte? Takže samozřejmě je tady poslední věc, o které se zmíním, a to je problém západních archivů. Já v současnosti píšu recenzi na knížku pana Čelovského, kterou vydal jako poslední, to je Můj souboj s rozvědkou, a on tam popisuje tu jeho úpornou snahu získat svůj vlastní svazek, o kterém věděl, že existuje u kanadské jízdní policie v době, kdy se na konci 50. let stýkal podle jeho slov s vědomím kanadské tajné služby s komunistickou rozvědkou, s československými údajnými diplomaty v Ottavě. To znamená, kdy budeme moci považovat historii studené války, zejména ty velké dějiny, ne dějiny typu, které jsem zatím zpracovával já, třeba lenoniády na Kampě, což jsou okrajové události, ale opravdu ty velké dějinné události za uzavřené, když ty západní archivy, zejména západních tajných služeb, ten přístup je velice problematický. Děkuji. Omlouvám se za ten dlouhý čas, který jsem sebral.
Já bych postupně prošel několika body, které se tady... První světová válka je ovšem obrovsky, obrovsky důležitá, o tom není pochyb, v tom naprosto souhlasím. Možná, že by vás zajímalo, že hned ze začátku a krátce po revoluci to nepřátelství mezi Amerikou a Ruskem nebylo ještě formalizováno vůbec. Je tam taková malá událost, a to je ta Wilsonova řeč, která obsahovala 14 bodů, jak víte, byla nejprve vytištěna v Izvestijích celá. Tam jsou takové zajímavé styčné body, a teprve až potom se začíná odvíjet ta animozita, rozvíjet ta animozita. Mě skutečně mrzí, že o první světové válce jsem se vůbec nezmínil. Americký revizionismus, pane řediteli, to je už několik škol. O tom se nemusíme bavit, to je historický vývoj, tam je několik škol. Ale já myslím, že počátek amerického revizionismu je skutečně zajímavý, a to je, že vlastně američtí historikové, politologové přiznávají, že studená válka nebyla zaviněna pouze Sovětským svazem, že Američani k tomu taky něco přispěli. A to je ten začátek té školy. Potom jste se zmínil o tom, že spor mezi Východem a Západem se neudával podél železné opony.
Nejenom.
Nejenom. Ale že také se udával uvnitř těch společností. Máte absolutní pravdu, ale já bych k tomu přidal to, že ta možná odolnost kapitalistické propozice vlastně byla spojena s tím, že existovalo několik různých kapitalismů. Že to nebyl jen jeden kapitalismus. Kdežto ten pravověrný komunismus byl vlastně jeden. Potom co se týče těch lidských práv. V Jižní Americe, ovšem. Ale Carter, musíme si připomenout, měl za poradce Zbygniewa Brzezinského, a já myslím, že to je dost důležitý moment pro východní Evropu a pro tohle. K panu kolegovi Horníčkovi, já bych se jenom ohradil, že jsem nikdy neřekl, že byli vítězové a poražení v tomhle konfliktu, že jsem nikdy neřekl, že to byl sovětský koncept a že někdy vůbec skončil. Možná, že to bylo nedorozumění, ale tyhle tři věci jsem absolutně neřekl a absolutně bych s nimi nesouhlasil. A konečně všeobecně zde máme takovou sémantickou... je to zapletená sémantická věc. A to je, co znamená pro vás a možná že pro mě slovo ideologie. Já když píšu, tak se mně píše daleko lépe anglicky než česky. K tomu se musím přiznat. Když napíšu ideology, tak v tom není téměř žádný element nějakého stěžování nebo pejorativní věc. Ideology pro mě by obsahovala věci jako různé přístupy k uspořádání společnosti. A já myslím, že ty jsou vlastně základní, já bych řekl, že i ta hospodářská stránka je podrobena těmhle ideologickým přístupům. Takže ideologie pro mě je možná širší a ne pejorativní pojem. Když jsem poslouchal tu diskusi, tak mě napadalo, že přístup k ideologii můj a tady je možná trochu jiný. Nevím.
Já bych se klidně přihlásil k tomu, že studená válka měla vítěze a poražené. Samozřejmě myslím, že pojem ideologie potřebuje vyjasnění a tak, jak jste ho teď upřesnil, tak jsme to asi mysleli a tak jsme s tím pojmem zacházeli. Problém taky je, že z obou stran studené války nebo toho konfliktu ideologie hraje různou roli. Komunistický koncept uspořádání společnosti opravdu stojí na nějaké ideologii, tady je nějaký projekt, který je vlastně předem vymyšlen a pak je uskutečňován tou manipulací, kapitalismus přece, já myslím, že to je jasné, do kapitalismu patří tržní hospodářství a liberální demokracie, taky někdy používáme zkratek, které to trošku zatemňují a je potřeba to říct přesně. Já aspoň, jestli jsem mluvil kapitalismus, komunismus, tak samozřejmě ten politický aspekt je důležitý nebo možná důležitější, demokracie určitě, a ten žádnou předem vypracovanou ideologii nemá. To je samozřejmě zjednodušení, ale pořád mám tendenci mluvit o spontaneitě, autenticitě a manipulaci na druhé straně. To možná souvisí i s tím, jak se na Západě rozvinuté koncepty reakce na některé problémy moderního života, pacifismus, ekologie, kultura a tak, které třeba z hlediska Sovětského svazu pohledem za železnou oponu byly pozitivní, protože nějakým způsobem se zdály nebo opravdu možná destabilizovaly nebo podrývaly stabilitu západních zemí, Spojené státy konec 60. let, válka ve Vietnamu atd., ale zase jejich dopad na druhé straně byl úplně jiný, s tou rolí spontaneity a jak vlastně je úplně nekompatibilní s tou koncepcí uspořádání, které se komunistické režimy snažily uspořádat, tak to s tím roli hraje. Možná ještě k těm tajným službám, o kterých tak málo víme, ale minimálně je zřejmé, že to jistě roli hrálo, byly tady finance, já si ta jména nepamatuju, ředitel CIA, který v té době byl ředitelem na konci 80. let, přece on to tam říká, tam šly peníze na podporu opozice, do Polska, Maďarska a tak, ale kdo o tom trochu přemýšlel, tak to asi pochopil, že ty peníze taky tam dáváme my, přes nadace, přes odbory, jistěže něco bylo. Pak je debata, kdo platil rádio Svobodná Evropa atd. Čili tam jistě tyto souvislosti budou, jestli by měly mít nějakou podobu setkávání agentů s někým v přítmí, to třeba neměly, ale takhle to určitě bude. A je určitě pravda, že první světová válka je takový mezník, který vykolejil historii moderního evropského nebo euroamerického světa, ale zase otevřel cestu fašismu, komunismu, těm alternativním pokusům o vyřešení otázky moderní ekonomiky, jak to hezky pan profesor Mencl nastínil, ale jestli od toho je přímá cesta ke studené válce - důležité to je, ale nevím, jestli bychom tím museli začít. Ono se to tak stalo, nejdřív byla příčinná souvislost komunismus a nacismus a všechny tyto alternativní pokusy, které se snaží nahradit kapitalismus a liberální demokracii, ale všechny nějak ztroskotají, tak jistě to byl velký impuls, to je pravda.
Já bych nejprve reagoval na pana profesora Zemana. To, že byli ve studené válce poražení, to vnímám z 12. teze, tam je věta, »začala poslední fáze existence Sovětského svazu a ideologické války«. Z toho předpokládám, že vnímá čtyřicetiletou válku s tím, že skončí s existencí Sovětského svazu. To, že ta válka skončila, vyvěrá už ze samotného názvu čtyřicetiletá. A že jde o sovětský koncept, tam vycházím v podstatě z nadefinování studené války z hlediska konfliktu komunismus - kapitalismus, to implikuje prostě sovětskou polohu. Když si vezmu textovou strategii 4. teze, která zní »společné státní vlastnictví bylo postaveno proti soukromému, plánování bylo upřednostněno proti nepředvídatelnosti trhu, sociální jistoty byly nabídnuty jako protiklad dravosti jednotlivců«. Tak vždycky vidíte, že ty sovětské hodnoty jsou dané jako východisko a proti tomu se něco vymezuje. V podstatě to chápu jako sovětský koncept vidění studené války nebo vidění světa. My vůči něčemu cizímu. Abych trošku vymezil nejasnosti ohledně ideologie, já jsem postupně, aniž bych to nějak zdůraznil, vymezil celkem tři koncepty ideologie. První je ideologie, jak je prezentovaná v politologii, například v knize, co tady vyšla o politických ideologiích od Heywooda [?], která čistě vnímá ideologie jako ismy. Takže konzervatismus, liberalismus, marxismus. Pak u nás tak nepřímo, implicitně existuje pejorativní význam ideologie, vezměte si to sami, asi byste nikoho, s kým byste se přátelili, nenazvali, neřekli byste o něm, že je ideolog. Prostě ideologie, to se říká třeba nacionalistická ideologie, to je prostě spjaté s něčím negativním. Já jsem se pokusil nad to nadřadit ideologii jako kognitivní koncept, přičemž to sděluje něco o našem vztahu, jak my vnímáme realitu. Jak si vytváříme realitu, jak vnímáme fakta okolo. V tom případě i nějaká spontaneita by nevylučovala ideologické vnímání světa. Není to prostě nějaká konstrukce á la teze. Když se vrátím k ohlasům z publika, tak nejprve pan profesor Mencl. Také v té ideologii, přesně tam byl ten problém. Vy pojímáte ideologii jako faktor, čímž v podstatě zpochybňujete existenci těch ismů nebo jejich právoplatnost, jejich legitimitu. Na druhou stranu to nevnímáte jako instanci, skrze kterou člověk vnímá. A ještě, to přesně bych vymezil na našem vnímání marxismu, východního bloku, studené války. Vy to stavíte, že marxismus končí okamžikem, kdy je zpochybněn dogmatický obraz dějin. Marxismus-leninismus. Ale na druhé straně z mého hlediska přinejmenším odrážíte marxistickou teoretickou základnu, v podstatě teze, že základní východisko je ekonomika, to je dost dogmatický výklad metafor o základně a nadstavbě. A faktograficky ještě bych tam snad poznamenal, že vývoj Sovětského svazu po druhé světové válce, neustálá snaha zachránit se a prezentovat vznik konzumní společnosti zrovna třeba na 50. léta vůbec nesedí. Tam v podstatě Sovětský svaz prodělal vývoj, ročně rostlo za Chruščova HDP asi tři nebo čtyři roky přibližně asi o 10%. A byl to ohromný hospodářský růst, zatímco v druhé polovině 50. let se západní svět ocitl v určité hospodářské krizi. Dokonce, což mám teda z druhé ruky, údajně se objevily tenkrát na Západě úvahy o tom, že by plánované hospodářství bylo lepší než tržní společnost, ovšem to bylo zmraženo zase dalším argumentem, že plánované hospodářství by mohlo ohrozit svobodu, nikoliv demokracii. K panu Cuhrovi bych reagoval: demokracie versus nedemokracie, jak definovat demokracii? Vždyť východní blok se definoval po druhé světové válce jako lidová demokracie versus Západ, který se definoval demokracie. Co je správná demokracie, co je špatná? Ten diskurs demokracie se určitě rozvíjel a přece jenom určitá reflexe dnešních pozic by byla na místě. A ještě k Petrovi a pak můžem diskutovat. Pan Blažek tady předložil koncept míru. Já bych ještě snad jednu poznámku. Mír jako instrument v politice Východu a mír se zpětnými vazbami k disentu. Ještě je tady další rozměr, a to je návaznost na marx-leninismus. Protože pokud si pamatuju na text moskevské deklarace z roku 57 z porady stran, tak tam něco zaznělo ve smyslu, že socialistické státy nemají důvod zbrojit a připravovat se na válku, neb postrádají reakční třídy, kapitalistické třídy, které mají zájem na válce. V podstatě není důvod, kdyby nebyla tamější hrozba, tak oni nemají důvod bojovat. Proč by dělníci bojovali? Určitá determinace ideologií v tomto musela být nebo byla aspoň naznačená. A ještě ke karibské krizi, jak jsem tady posílal ten Stevensonův text, tak tam je zajímavá nota, on označuje za konec studené války karibskou krizi. V podstatě tehdy se ta americká politika vyčerpala. A úplně na závěr předkládám k úvaze, jak, respektive zdali je nutno spojovat pojem studené války s existencí východního bloku. Respektive jak tento vztah mezi těmito dvěma pojmy vymezit. Děkuji.
Chtěl bych navrhnout, že by to stačilo, protože jsme tady téměř tři hodiny a už toho mají všichni dost. Dodiskutovat se to dá někdy jindy. Cyklus bude pokračovat v září, říjnu a budu se těšit, že bude taková hojná diskuse jako dnes. Děkuji a zvláště děkuji panu profesorovi, že nás oblažil svou přítomností.
Pracovní skupina pro analýzu charakteru
komunistického režimu v Československu 1945-1989
Seminář 18. 6. 2003 v Ústavu
pro soudobé dějiny AV ČR