Dva autobusy zaplnili převážně mladí lidé z ČR, kteří se zúčastnili Evropského sociálního fóra (ESF) v Paříži, aby si zde vyměnili zkušenosti s aktivisty z ostatních evropských zemí a zároveň načerpali inspiraci z bojů na západě, kde je antikapitalistické hnutí mnohem více rozvinuté než u nás.
Vznik sociálních fór (od lokálních až po celosvětové) je dalším krokem antikapitalistického hnutí, které donedávna pouze reagovalo na aktivitu druhé strany pomyslné barikády. Po mohutném výbuchu protestů v americkém Seattlu v roce 1999, kde se poprvé spojili odboráři s ekology, radikální mládeží a mnoha levicovými organizacemi, vyrostlo nové celosvětové hnutí odporu proti kapitalistické globalizaci. Vlna protestů prošla i Prahou. Převážně mladí lidé se začali organizovat nezávisle na starých zbyrokratizovaných stranách a odborech, jež byly v průběhu 20. století kooptovány do systému a ztratily schopnost sloužit pracujícím a mládeži jako prostředek k sebeobraně před mocí zaměstnavatelů, tedy kapitálu. Vznikl tak nespočet různých organizací, iniciativ a hnutí, které již nechtějí otrocky naslouchat slibům politiků, ale organizují masové protesty a nátlakové akce. Vznik sociálních fór je naléhavou potřebou samotné praxe jak nejen sjednotit všechny občanské a sociální hnutí k boji proti válkám, kapitalismu a jeho dnešní ideologii neoliberalismu, ale jak přijít s vlastní agendou a vytvářet vlastní představy vývoje.
Na letošním ESF bylo registrováno šedesát tisíc delegátů z šedesáti zemí. Kromě palčivých otázek týkajících se ekologie byla největší pozornost věnována válkám a současné okupaci Iráku, tedy i krizi demokracie, již válka odhalila, škrtům sociálních výdajů a návrhu evropské ústavy, ale především byly diskutovány další perspektivy vývoje hnutí. Čím dál více se ukazuje, že hnutí je rozděleno na dvě křídla - jedno, řekněme reformistické, reprezentující, např. organizace ATTAC (Asociace pro zdanění finančních transakcí a pro pomoc občanům) a druhé, řekněme radikálně levicové a revoluční, reprezentované britskou Socialistickou dělnickou stranou (SWP), francouzskou Revoluční komunistickou ligou (LCR) a italskou stranou komunistické obnovy (Rifondazione Communista). Zatímco první chtějí zachovat ESF jen jako prostor pro diskusi a stávají se tak brzdou celého hnutí, druzí chápou, že tento rámec již byl dávno překročen a prosazují podobu ESF jako místa pro koordinaci.
Snad také právě proto byla velká pozornost věnována diskusi o účasti politických stran na ESF, což Charta principů prozatím oficiálně zakazuje. K tomu Alex Callinicos z SWP řekl: Není divu, že se tolik lidí dívá nedůvěřivě na politické strany. Mají zkušenost s tím, že strany, které volili, je posléze zradily a místo uskutečnění volebních slibů přišly s tisíci důvody, proč je není možné naplnit. Například levicová vláda ve Francii v období 1997 až 2002 zprivatizovala více majetku než několik pravicových vlád před ní. Lidé tím, že nechodí k volbách, vlastně říkají: naše hlasy nejsou na prodej. Jenže tím, že zanevřeme na politiku a zůstaneme jen na ulicích, se politika nezastaví. Strany radikální levice jako Rifondazione, LCR nebo SWP tu mají v takovém případě své místo, aby vyplnily mezeru mezi ulicí a politikou. Co je důležité pro politiku radikální a revoluční levice? My se nezajímáme o hlasy, děláme politiku, která pomůže budovat hnutí. Po něm pokračoval Fausto Bertinotti, předseda Rifondazione Communista, který vyzval k obraně demokracie před mocí nadnárodních korporací. Bush a jeho preventivní válka jsou odpovědí na krizi jejich systému, řekl a pokračoval: Jediná odpověď proti neoliberalismu a válkám je odpor. A nastínil alternativu: Musíme se reorganizovat do boje... Jsou jen dvě velmoci USA a hnutí všech hnutí, tedy hnutí za mír. V Itálii byla proti válce organizována generální stávka. Kdyby byla stávka v celé Evropě, mohlo to otřást plány válečníků, proto je naší naléhavou potřebou spojit národní boje do odporu celoevropského. Musíme se dostat z omezení našich národních hranic. Tomuto projevu naslouchalo a nadšeně aplaudovalo půl druhého tisíce, především mladých lidí.
Pro reorganizaci levice či pro budování nových odborů zdola se vyjadřovala řada řečníků a svůj souhlas jim vyjadřovala většina delegátů. Že sociální fórum není jen žvanírna, se ukázalo při demonstraci na závěr setkání. Téměř půl miliónu lidí pochodovalo pařížskými bulváry pod heslem Za Evropu práv ve světě bez válek.
Bohužel, Česká republika neměla jako jedna z mála evropských zemí v Paříži odborářskou reprezentaci, stejně jako české levicové strany. Výjimku tvořily KSČM a Strana demokratického socialismu, které zastupovalo několik řadových členů. Podle mého názoru by KSČM měla měnit svou politiku směrem k organizování přímých akcí nebo může být převálcována novými dynamickými a akceschopnými organizacemi.
Poučení, které si aktivisté přivezli z Paříže, je jasné. I v České republice potřebujeme sjednotit všechny síly k boji proti neoliberalismu. Potřebujeme i zde začít rozvíjet aktivity směřující ke vzniku Českého sociálního fóra a sociálních fór v jednotlivých městech. Potřebujeme, aby se moderní bojovná levicová strana nezatížená schématy a dogmaty minulosti opírala o bojovné aktivisty a neupínala se jen na volební preference. Musíme se stát skutečnou součástí evropského a celosvětového antikapitalistického hnutí. To také znamení vést diskuse, organizovat nátlakové akce a mobilizovat k protestům ve školách, na ulicích, v zaměstnání a v odborech, prostě všude. Je pro nás naléhavou výzvou zapojit se do mobilizace na 20. března (den zahájení útoku na Irák) proti okupaci Iráku a 9. května k protestům proti navrhované neoliberální ústavě Evropské unie a zároveň za jinou Evropu.
Haló noviny, 3. prosince 2003