přeložil Jiří Hudeček, 7. 11. 2002
Ha´arec, 20. 4. 2002
Je dobře, že Izrael nezabil Marvána Barghoutiho, je ale ostuda, že ho zavřel. Po desítkách vražd izraelská armáda (IDF) náhle dokázala, že když chce někoho zatknout místo toho, aby ho zabila, dokáže to docela dobře. Kdyby byl býval Izrael přijal stejný postup v případě aktivisty Fatáhu dr. Thabet Thabeta nebo vůdce Lidové Fronty pro Osvobození Palestiny Abu Alího Mustafy, a dalšího dlouhého seznamu (cíleně zabitých) Palestinců, byly by plameny intifády o mnoho nižší a bylo by se ušetřilo mnoho krve na obou stranách.
Je však škoda, že Izrael nepřijal moudřejší kurz a nedovolil vůdci Tanzimu zůstat v ilegalitě, tak jak to udělal s jinými vůdci palestinských bezpečnostních složek i když, jak Izrael tvrdí, se podíleli na teroristických akcích. Zavřít Bargoutiho bylo možná spravedlivé, ale určitě to nebylo moudré. Stane se teď palestinským Nelsonem Mandelou.
Když je nyní Barghouti zatčen, musí jej Izrael postavit před civilní soud, jak se sluší na politického vůdce, podezřelého z vážných zločinů. Pokud jde o rozdíl mezi civilními a vojenskými soudy, bylo už řečeno, že je to jako rozdíl mezi filharmonií a vojenskou kapelou - stejné nástroje, ale docela jiný výsledek.
Barghouti má o mnoho větší šanci na spravedlivý soud - na nějž má, jako každý podezřelý nárok - před civilním soudem v Jeruzalémě než před vojenským tribunálem. Jednání před soudem musí být veřejné, takže představitelé Šin Bet a žaloba budou muset své důkazy předvést veřejně celému světu. A je ještě stále třeba zdůrazňovat, že Barghouti nesmí být mučen (jako byl mučen v době svého prvního zatčení)? Jeho ponižování by také rozdmýchávalo plameny hněvu v palestinských a arabských ulicích.
Neméně důležité bude naslouchat obžalovanému. Nejen, že se toho od něj může hodně dozvědět Šin Bet, ale celý Izrael by měl být pozorný. Podívejte se na Barghoutiho a porozumíte všemu. Cesta, kterou prošel, je jediná cesta, jakou ukazujeme Palestincům - cesta, po které je poháníme a postrkujeme stále blíž k zoufalství a nakonec k násilí.
Barghouti je možná odpovědný za kruté teroristické útoky, ale Izrael bude pravděpodobně toužit po vůdcích jako byl on, poněvadž jeho následovníci budou o mnoho horší. "Myslíte si, že zítra najdete někoho umírněnějšího než jsem já, někoho kdo bude vařit (náčelníkovi štábu IDF) Mofazovi po ránu kafe?" - tak se mnou vtipkoval před několika měsíci, když se obával, že je na izraelském seznamu odsouzenců k smrti.
Barghouti nezačínal zabíjením. Jako politikovi, který se zdá se změnil v teroristu, mu nelze vytknout, že by se nepokoušel o jednání. Býval mírovým aktivistou. Jen málo Palestinců bylo v boji za mír tak aktivních jako on. Měl mnoho výtečných kontaktů s Izraelci - a nejen levicovými - a nikdy neskrýval svůj obdiv k některým stránkám života v Izraeli. "Ráno se probouzím a dívám se na Západ, ne na Východ", řekl mi jednou. Tehdy ještě pochodoval na mírových demonstracích, ruku v ruce s členy Knesetu Zuckerem a Gal-Onem.
To je dnes asi surrealistický obraz, stejně jako dny, kdy míval ve zvyku jezdit se vými děti do ZOO v Ramat Ganu. Navštěvoval sekretariáty stran a členy Knesetu, s mnoha z nich se přátelil a účastnil se společných delegací do zahraničí, nikdy nevynechal schůzku a vždy měl víru v účelnost dialogu. "Kdy konečně pochopíte, že nic tolik neděsí Palestince jako osady (na okupovaném území)" - tak se mne ptal v r. 1997, když jsme spolu v jeho malém autě objížděli hromady hořících pneumatik.
Před několika měsíci, již v ilegalitě, se stále označoval za "mírový tábor v Palestině". Jako stálý žák izraelských vězení je Barghouti prakticky posledním pozůstatkem těch Palestinců, kteří znali Izraelce a dokonce je v něčem obdivovali. "Říkal jsem si, jak jsme byli trpěliví," řekl nedávno."Byl jsem připraven setkat se se stranou Šás a se stranou Likud, s každým. Jednat. Přesvědčovat. Ale Izraelci nechtějí porozumět." Nyní se obdivovaný změnil v nepřítele. "Vím, jak jsem se změnil," připouští.
Více než cokoliv jiného - a v tom bychom mu měli věřit - chtěl ukončení okupace, ne zabíjení Izraelců a zničení jejich státu. Ale cesta se prodlužovala a prodlužovala, až, aspoň pro něj, byla nekonečná. Jako v každém kriminálním případě je třeba věnovat pozornost motivům zločinu. Barghoutiho motiv je politicky oprávněný, i když jeho činy oprávněné být nemohou. Politik se stal vůdcem násilné organizace a zvolil teror. Zpočátku omezoval svou organizaci na akce v rámci okupovaných území, ale postupně eskaloval její úsilí a nakonec, jak se zdá, poslal sebevražedné atentátníky do Tel Avivu. "Proč se máte vy cítit jistí v Tel Avivu, když se my necítíme bezpeční v Ramalláhu"? ptal se.
Obraz Barghoutiho spoutaného Izraelskými vojáky jde strašně dávno zpět do minulosti. Někdejší vězeň a vyhnanec, jenž se stal politickým vůdcem a legitimním partnerem pro jednání, je znovu v poutech. Izraelské tanky jsou v palestinských osadách, vojáci v uprchlických táborech, vězení Keciot znovu otevřeno, a Barghouti znovu za mřížemi. Dlouhá cesta, kterou spolu Palestinci a Izraelci ušli, jakoby zmizela, jakoby ani nikdy neexistovala. Až bude Barghouti znovu propuštěn, bude ještě extrémnější. Možná pak už nebude nikdo, s kým by bylo možné jednat.
"Tohle je náš dárek ke Dni nezávislosti," tak arogantně definoval jeho zatčení jeden důstojník IDF. Žádný dar by nemohl být depresivnější.
Ha´arec, 21. 4. 2002
Pomineme-li válečné nadšence na jejich i na naší straně, je všem jasné, že v budoucnosti budeme žít vedle našich sousedů a spolu s nimi. Proto naše dnešní chování musí být založeno na vizi budoucnosti. Výkřiky o "železné pěsti" nebo vágní sliby "dohody výhodnější než válka" nepomohou.
Není žádná záruka, že se nevrátí teror a nejsou žádné pochyby o tom, že touhy našich nepřátel, jako je právo na návrat, nebudou nikdy docela splnitelné. Tudíž žádná "dohoda" je plně neutiší - myšlenka "jednotného arabského národa" znemožňuje jakoukoliv trvalou existenci nearabského státu na "arabské zemi".
Takže nikdy nebudeme moci odložit meč. Válečníci na jejich straně dávají přednost tomu, žít bez nás. Dokud se jedna strana domnívá, že se nepřítel zlomí, bude pokračovat v útocích, a je tedy jasné, že musíme ukázat, že nás nemají šanci zlomit. Ale staré pořekadlo stále platí - vedle biče musíme nabízet také cukr. Abychom změnili situaci v náš prospěch, musíme ukázat palestinským masám, že existuje jiné řešení, které jim uleví v jejich bídě, cesta výhodnější než krev a oheň .
O řešení, které navrhuji, není potřeba jednat s jejich současnými vůdci. Tato válka je ideologická. Podmínkou pro překonání jejich ideologie je přesvědčit Palestince, že "židovský stát" skutečně chce mír a dokáže žít v míru, ve skutečné rovnosti s ne-Židy. Často říkáme, že Arabové v Izraeli jsou "mostem k míru", ale Izrael se ve skutečnosti stará jen o své Židy.
Vyvlastňuje půdu Arabům, boří jejich domy a ničí jejich sklizeň. "Vyvlastnění ve veřejném zájmu" je obyčejně pouhý oficiální pláštík pro ožebračování Arabů - veřejná půda se obyčejně předává Židům. Nabídka zaměstnání ve veřejném sektoru nebo bydlení v obecních bytech je pro "veterány" - což je eufemismus pro Židy. Dokonce i studenti náboženských škol, kteří se "registrují k odvodu" (ale ve skutečnosti nenastupují vojenskou službu) se pro tyto účely považují za veterány, ale Arabové se ani nemohou registrovat, takže nemohou být veterány.
Obraz sobecky židovského Izraele je jasný. Zdánlivě jsou si všichni občané rovni, ale Arabům se nevydávají stavební povolení, a arabským obcím se poukazují rozpočtované prostředky jen zdráhavě. Židé, kteří právě dorazili do země, mají více práv než dávní občané, kteří nejsou Židé. Více než 50 let po tom, co Deklarace nezávislosti slíbila rovnost všem občanům, je tato rovnost znovu a znovu odpírána.
Jsou-li toto vztahy mezi Židy a Araby uvnitř Izraele, kdo může uvěřit, že Židé opravdu chtějí mír a spolupráci? Ze všech stran zde slyšíme "pro mír jsme připraveni na bolestné ústupky", ale jediným bolestným ústupkem, který by dokázal, že lid Izraele chce mír, by bylo odstranění těch privilegií, která jsou odepřena ne-Židům - nebo přiznání stejných privilegií i jim.
Žádné územní ústupky nepomohou. Vybudovat důvěru lze jen tehdy, nebude-li docházet ke skandálům jako bylo otrávení úrody beduínů v Negevské poušti. Musí se přestat s demolicemi domů občanů, kterým bylo záměrně odepřeno vydání stavebního povolení, musí skončit rasistická omezení v přidělování veřejné půdy.
Všem občanům musí být zaručen stejný legální status, skutečná rovnost. Demokracie světa nemají dva druhy občanství před zákonem. Jen izraelská demokracie rozlišuje "občany-navrátilce", čili Židy, a "občany-usedlíky", čili ne-Židy.
Zákon, definující občanství ve vztahu k zákonu o návratu musí být zrušen. Izraelské občanství musí být založeno pouze na rodu či pobytu. Tento náš nový obraz odstraní všechna obvinění z apartheidu. Možná to bude dlouhá cesta, ale jistě bude kratší než neustálé prolévání krve, které by pokračovalo celé generace.
(Pisatel je předsedou nepolitické organizace Ani Yisraeli /Jsem Izraelec/)
Ha´arec, 30. 4. 2002
Zdroje v IDF připustily, že tvrzení Palestinců o systematickém ničení majetku, zejména počítačů, během nedávných vojenských operací v Ramalláhu, jsou z větší části pravdivá. "Skutečně se v širokém měřítku projevoval odporný jev vandalismu", řekl včera Ha´arecu vysoko postavený zdroj v armádě.
A i když jiný zdroj říká, že armáda teprve musí začít záležitost vyšetřovat, už je mnoho jednotlivých případů, které řeší vojenská justice.
V rámci operace Obranný Štít se jedna zpravodajská jednotka specializovala na systematické prohlídky veřejných institucí Palestinské autonomie (PA) a sbírala harddisky z počítačů v úřadovnách s cílem prohlédnout je. Předpokládalo se, že by mohly obsahovat informace o teroristických aktivitách.
Zdroje v IDF vysvětlují, že protože různé instituce PA včetně civilních se podílely na terorismu, některé z počítačů slkutečně obsahovaly cenné informace.
Současně však připouštějí, že v mnoha případech se prohledávání změnilo v systematický bezdůvodný vandalismus.
"Nebylo to na základě rozkazů," říká náš zdroj, "ale tak to bylo v poli chápáno. Pěchota, jak aktivní, tak zálohy, která doprovázela zpravodajce, tomu rozuměla tak, že je jí dovoleno - nebo se od ní dokonce očekává - že vše v úřadovnách zničí."
"Výsledkem," pokračuje zdroj, "byly škody v hodnotě statisíců dolarů. Vojáci rozbili monitory i klávesnice. Na některých místech byly zničeny bankovní pobočky a vyloupeny bankomaty. I jinde občas provázely vandalismus krádeže. Bylo to rozsáhlé poškození, úplně nelogické."
Jak říká, ačkoliv rozsah poškození byl zřejmý, musí IDF teprve zahájit vážné vyšetřování toho, co se vlastně stalo.
Jeden záložní důstojník, který velel v oblasti Ramalláhu, nám řekl, že předpokládal, že většina poškození je výsledkem honby za hledanými osobami nebo prohlídek. "Našli jsme zbraně a vybavení pro sabotáže v zdánlivě civilních institucích", řekl důstojník. "Občas vojáci rozbili otevřené dveře, když nikoho nenašli uvnitř. Docházelo k jasnému rabování, ale většina škod vznikla při hledání osob a zbraní. Tohle byla válka, a ne operace v laboratoři."
Zkušený zpravodajský důstojník nám řekl, že vysvětlení pro chování IDF je třeba hledat v rozdílu mezi boji na (okupovaných) územích a předchozími válkami v Libanonu a na Sinaji. "Tam šlo o jednoznačně vymezená nepřátelská území a zpravodajským jednotkám bylo jasné, že s sebou musí vzít všechno, protože všechno bylo vojenským vybavením. V autonomii bylo vše promícháno - civilní, bezpečnostní, teroristické struktury, je velmi těžké rozlišovat. Část poškození udělaly jednotky, část jednotlivci ze své vlastní iniciativy."
Záložníci, kteří sloužili v oblasti Ramalláhu a Betléma, říkají, že byli svědky mnoha případů záměrného ničení palestinského majetku vojáky. Někteří mluví také o případech rabování.
"Rozsah rabování je mnohem větší, než bylo možno předem předpokládat," řekl nám vysoký úředník justice. "Je to odporný a závažný jev."
V některých případech spolu "pracovaly" dvojice nebo trojice vojáků, říká náš zdroj, a dodává, že šlo jak o vojáky v aktivní službě, tak o záložníky. Někteří z podezřelých patří k úderným jednotkám, a v určitých případech nechtějí vojenští obhájci zastupovat obviněné s ohledem na povahu činů.
Dá se předpokládat, že většina případů skončí na základě přiznání dohodou mezi obžalobou a obhajobou a tresty odnětí svobody. K rabování docházelo zejména v Ramalláhu, ale jsou zprávy i o případech v Betlémě.