Mluvčí ministra zdravotnictví pan Pavel Verner se ve svém článku “Socialistická vláda jako řecké víno” (Právo, 1. 12.) rozzlobil na některé politiky, kterým “nebylo dopřáno vzdělání” (jmenovitě zmínil Jana Rumla a Vladimíra Mlynáře), jakož i na novináře, kteří jsou sice “absolventy nějakých fakult”, ale vzdor tomu neznají “rozdíl mezi termíny sociální a socialistický (vyznávající zásady socialismu).” A v čem jsou, podle P. Vernera, hlavní hříchy těchto nedouků? “Ačkoliv třeba ve Strakově akademii sedí sociálnědemokratická vláda, mluví (...) o vládě socialistické.” A nejen to. Používají navíc “v rámci ideologického matení voličů” hojně “diluviálních pojmů levice a pravice,” a tak “mlátí prázdnou slámu”!
Kromě tohoto svého exkursu do oblasti politologie se pan Verner věnoval i zdravotnictví: také tady podle něj dochází k “babylonskému zmatení pojmů”, protože se hovoří o “soukromých lékařích,” ačkoliv jde o lékaře smluvně vázané s pojišťovnou, kteří by proto měli být nazýváni “lékaři smluvními”.
Nechci se vyjadřovat k celkové profesionální úrovni zmiňovaných politiků ani novinářů (z nich byli P. Vernerem jmenováni R. Prorok a D. Drtinová). Mám však pocit, že je nutné se jich zastat, pokud jde o citované výtky. Dovoluji si připomenout, že ČSSD sice sama (z historických důvodů) slovo socialismus v názvu nemá, že ale je členskou stranou Socialistické internacionály (SI), tedy “asociace politických stran a organizací, které usilují o ustavení demokratického socialismu” (“which seek to establish democratic socialism.”, Statut SI, bod 1). Za připomenutí ostatně stojí, že ze 37 členských stran SI jich má 16 v názvu spojení “sociálně demokratický”, 11 “socialismus” nebo “socialistický” a 10 používá jiné názvy (nejčastěji založené na slovech “práce” nebo “levice”).
Studiem dokumentů SI by Pavel Verner zjistil, že je to naopak on, kdo nesprávně aplikuje historické pojmy na soudobou skutečnost, když za rozlišovací znak socialismu považuje potlačování demokratických svobod. (Doporučuji mu především body 23 až 27 pod společným záhlavím “Povaha socialismu” z Deklarace principů SI, přijaté na jejím Stockholmském kongresu v r. 1989. Abych předem odrazil možné námitky, připomínám, že Socialistická internacionála znovu potvrdila platnost své stockholmské deklarace v rezoluci, přijaté na kongresu v New Yorku v září 1996; nejde tedy o žádné antikvární pojmy a představy z dob “před rozpadem sovětského impéria”).
Pokud jde o vztah mezi “sociálním” a “socialistickým”, stačí snad připomenout, že i František Josef I. byl nepochybně sociální (vždyť zakládal chudobince) - pokud by ČSSD stačilo něco podobného (jak Vernerův článek naznačuje), je zřejmě každá diskuse zbytečná.
Netroufám si polemizovat s tvrzením p. Vernera, podle nějž by “nazvat v Německu G. Schrödera levicovým a H. Kohla pravicovým politikem znamenalo ty pány těžce urazit.” Neznám je dost důvěrně na to, abych mohl odhadnout jejich reakci. Není ostatně podstatná, důležitější je, nakolik mají skutečně “liberálové, konzervativci i sociální demokraté více společného než rozdílného,” a má-li ještě dnes smysl hovořit o “levici” a “pravici” v politice. Je možné souhlasit s P. Vernerem, že jsou to náhodně vzniklé pojmy; jde však o to, zda v politice vůbec existují jakési zásadně protikladné tendence.
Jistě je možné nalézt mnoho různých politických protikladů: sám P. Verner uvádí jako příklad demokratickou a nedemokratickou politiku, nepřímo hovoří i o protikladu liberalismu a etatismu. Souběžně s těmito protiklady (a do jisté míry “nad nimi”) však podle mne existuje ještě jeden zásadní rozdíl. Na jedné straně totiž nepochybně existují politické směry, založené v zásadě na představě, že nadanější (šťastnější, zdravější, do lepších poměrů narození atd.) lidé prostě mají právo využít svého nadání především ke svému osobnímu prospěchu, zatímco ostatní “mají smůlu”, a jsou odkázáni na dobrou vůli těch šťastnějších. Vedle toho jsou tu i politické proudy, které staví na první místo solidaritu úspěšných, tedy jejich povinnost vytvářet takovou společnost, kde by i ti méně šťastní měli zajištěn důstojný a hodnotný život. Jsem přesvědčen o tom, že ať už tyto směry nazveme jakkoliv, jejich protikladnost je očividná a žádná postmodernistická kouzla na ní nic nezmění.
Pokud je Vernerova stať výrazem stydlivosti ČSSD, snad by pomohlo nahrazení výrazu levice jiným historickým pojmem (zůstaneme-li u francouzského Konventu, doporučuji začít používat “Horu” a “Bahno”- Miloš Zeman tím získá příležitost k mnoha krásným bonmotům). Jestliže však jde o strach před jasným vymezením politické pozice, nepomůže ČSSD asi nic.
Nejsem, na rozdíl od Pavla Vernera, odborníkem na oblast zdravotnictví. Z čistě věcného hlediska mám ale dojem, že výraz “soukromý lékař” není zcela nesprávný. Zvykli jsme si tak označovat lékaře, který hospodaří jako soukromník (ať už ve vlastní nebo pronajaté ordinaci), na rozdíl od lékaře, který je v zaměstnaneckém poměru (ve státním či soukromém zdravotnickém zařízení). Na jejich rozdílném postavení nic nemění to, že oba jsou placeni koneckonců ze stejného zdroje, totiž ze zdravotního pojištění.
Pochybuji, že by něčemu prospělo začít o nich shodně hovořit jako o “smluvních lékařích”. Jinak bychom museli i soukromou firmu, která pracuje např. na zakázce ministerstva a je tedy placena z daní, označit za firmu smluvní. (Nemohu se ubránit údivu nad definicí v citovaném článku, podle které je “soukromý lékař přece logicky ten, u něhož si všechno zaplatíte z vlastní kapsy bez nároku na úhradu od pojišťovny”. Vzbuzuje to ve mně obavy - jak vlastně bude vypadat ona dopracovaná koncepce privatizace zdravotnictví, kterou ministerstvo připravuje?)
Pochválit tedy mohu jen úvod Vernerova článku, z něhož jsem se dozvěděl mnoho zajímavého o Bavoru Rodovském z Hustiřan a o renesanční kuchyni. V současné mediální situaci ministerstva zdravotnictví (i ministra Davida osobně) se mi to ale zdá trochu málo - a trochu podivné. Asi by bylo lépe, kdyby se tiskový mluvčí soustředil na záležitosti svého resortu a nepřispíval k matení politických pojmů.
Jiří Hudeček, 25. 2. 1999