"George Bush bude mít hodně těžkej spánek, soudruzi. :-)))))", napsal na náš server jízlivě jeden čtenář našich webových stránek hned poté, co česká média vydala zprávu o českých akcích globálního dne proti válce. Milému čtenáři mohu vytknout jeho jízlivost, ale to je tak všechno. Má pravdu - George Bush může opravdu spát naprosto klidně. Česká veřejnost ponechala 1. výročí agrese vůči Iráku téměř bez povšimnutí. Zpráva ČTK byla docela objektivní - v Praze se podle ní sešlo 300 stoupenců Mezinárodního mírového hnutí, kolem 50 příznivců Sociálního fóra a asi 100 anarchistů, v Brně protestovalo 40 demonstrantů. Skutečná účast byla patrně o trochu vyšší, třeba stoupenců sociálního fóra bylo asi 80 - 90 (jen členů naší strany bylo 12), ale stejně: proti válce v Iráku patrně v České republice neprotestovalo více než 1000 lidí.
Jak to vypadalo jinde na světě? V Austrálii a na novém Zélandu protestovaly proti invazi do Iráku tisíce demonstrantů, v Londýně jich bylo mezi 70 a 100 tisícem, v Athénách 15 000, v Soluni 2 000, v Bernu 1 500. V Německu byla reakce veřejnosti slabá (Berlín 500, Frankfurt 300, Mnichov 200, Hamburk 550, Stuttgart 120), podobné to bylo ve Francii (Paříž několik tisíc). Největší demonstrace na evropské půdě se tak patrně odehrála v Římě (cca 250 000 účastníků).
Jestliže většině Evropanů skutečnost útoku na Irák před rokem evidentně příliš nevadí a jestliže dokonce většina obyvatel Iráku je dnes podle průzkumů vděčná za své osvobození od diktátora Hussajna, tak proč to proboha přeci jen některým Evropanům jako třeba nám vadí?
Nejsme žádnými principiálními pacifisty, ale myslíme si, že válka nesmí být prostředkem dosahování žádných cílů. Žádný materiální či nemateriální zájem kromě obrany není dost velký, aby ospravedlňoval použití násilí. Pruský generál Karl von Clausewitz napsal na počátku 19. století, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. S tím nelze než souhlasit. Válku je tedy nutno chápat jako selhání politiky. A jako selhání politiků.
Podobně jako je národní právo fixovanou národní morálkou, která je odrazem reálných zájmů příslušníků národa v jejich vědomí, je mezinárodní právo výslednicí zájmů národních států. Národní právo i mezinárodní právo jsou svou podstatou vždy nespravedlivé, protože již způsobem svého vzniku nutně zvýhodňují silnější subjekty. Přesto je v zájmu slabších, aby právě oni na existenci a dodržování národního i mezinárodního práva dbali. Právě ti nejslabší by měli trvat na existenci právního státu, právě ty nejmenší státy by měly požadovat dodržování práva mezinárodního.
A proto si také myslíme, že právě v Česku by měla být agrese vůči Iráku odsouzena více než v Itálii či Velké Británii. Tady bychom měli bít na poplach. Historie Československa ve 20. století by pro nás měla být zdrojem poučení. "Téměř neznámý národ ve vzdálené zemi" by se měl jako první postavit proti jakékoliv "internacionální pomoci", která se neděje v souladu s mezinárodním právem.
Neptej se, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.
Milan Neubert, 21. března 2004
Připojená perokresba Davida Lowa zveřejněná v září 1938 v Evening Standard znázorňuje odchod Nevilla Chamberlaina z jednání s Hitlerem.