Komu patří ulice?

Kolem událostí pražského prvomájového odpoledne se rozvinula dosti bohatá diskuse. Podle mého názoru
má celá záležitost dva zhruba stejně významné aspekty: právní a politický.

Pokud jde o právní pohled, jsem přesvědčen, že se policejní orgány dopustily řady vážných pochybení:

Podle zpráv z tisku policie umožnila organizátorům shromáždění na Střeleckém ostrově kontrolovat průkazy účastníků a pomáhala jim, aby bránili v přístupu na místo shromáždění anarchistům a dalším odpůrcům fašismu. Tím policisté napomáhali policisté nezákonnému jednání. Ohlášené veřejné shromáždění se tím totiž změnilo v soukromou akci na veřejném prostranství, tj. v nepovolený (a zajisté také nezaplacený) zábor veřejného prostranství. Policie se zde tedy přímo podílela na spáchání přestupku proti § 48 přestupkového zákona.
Policie nezabránila přípravě neohlášeného pochodu centrem města (jenž měl za následek značné omezení veřejné i soukromé dopravy), naopak se víceméně podílela na této přípravě. Tuto fázi událostí jsem mohl částečně sám na vlastní oči sledovat, přecházel jsem totiž v době, kdy se účastníci pochodu houfovali a organizovali, po mostě směrem od Kampy k Národnímu divadlu. Také v dalších fázích se policisté (nikoliv řadoví v "hokejových dresech" a helmách, ale velící důstojníci) s organizátory pochodu viditelně dohadovali, aniž by bylo možno pozorovat jakýkoliv nesoulad nebo rozpory.
Útok policejních sil směrem do Národní třídy nebyl útokem proti vandalismu, jak soudí pan Václav Klaus. Měl jsem sám dění možnost pozorovat s protější strany chodníku (právě jsem došel na křižovatku u Národního divadla, když zásah začal), a rozhodně nelze říci, že by mu bezprostředně předcházely jakékoliv vandalské činy nebo útoky proti orgánům policie. (Jiná věc je, co se odehrávalo po napadení anarchistů; pravdou je také to, že mnozí z anarchistů přišli na střet připraveni různou měrou ozbrojeni.)
V průběhu svého pochodu účastníci průvodu skinheadů pod ochranou dvojitého policejního kordonu opakovaně hromadně skandovali hesla jako Sieg Heil! (nejméně třikrát - poprvé ještě na mostě jako reakci na podařený policejní zásah), Bílé Čechy!, nemluvě o dalších výkřicích. Nešlo tedy o žádné excesy jednotlivců, jak se nám nyní policejní orgány snaží namluvit. Přítomní policisté nijak nezasáhli (ani přes hlasité upozornění). Také tuto část pochodu jsem měl možnost vidět na vlastní oči.

Ještě důležitější je ale politická stránka událostí. Průběh neofašistického pochodu a zejména reakce některých pravicových politiků ukazují na reálnost hrozby fašismu u nás; způsob, jakým o věci informovaly policejní orgány je pak jasným důkazem o "otevřenosti" Policie ČR veřejnosti (je namístě připomenout si v této souvislosti předchozí zásahy vůči levicové a nekonformní mládeži a obdobné potíže policejních důstojníků s pravdou). Nebezpečí postupného růstu vlivu a "přijatelnosti" fašismu v české společnosti neplyne z nějakého mystického "čecháčkovství", které by snad bylo "projevem národní povahy" (případně "důsledkem čtyřicetiletého útlaku a s tím související ztráty hodnot").

Xenofobie a nacionální nesnášenlivost, stejně jako provinciální "ochranářství", získávají půdu pod nohama především díky ekonomickým a politickým dopadům globalismu na naši společnost - stále častěji bude docházet k tvrdému střetu iluzí o podnikatelském úspěchu (českých drobných a středních živnostníků) s reálnou, drtivou mocí nadnárodních gigantů. Jako příklad stačí uvést obchodní řetězce, které nejdříve na úkor drobných obchodníků ovládly trh, a nyní neúprosně svého postavení využívají v ekonomickém vydírání dodavatelských firem.

Nenávistný postoj k cizině a cizincům se tak snadno může z předsudku skupinky primitivů stát běžným většinovým názorem. Ve spojení se "spořádanou disciplinou" fašistických tlup (kterou i veřejně obdivovali a chválili někteří policisté i politici) a se zálibou v rychlých a přímočarých řešeních tak vzniká nebezpečí, které nelze podceňovat.

Pozitivním faktem je, že většina náhodných kolemjdoucích, (vcelku bez rozdílu stáří) jednání policie jednoznačně odsuzovala a vyjadřovala odpor vůči skinheadům. ) Přesto by si ale boj proti nebezpečí fašismu zasluhoval větší podporu a zájem veřejnosti - dopoledne se mladí levicoví socialisté marně snažili výzvami k účastníkům letenské manifestace KSČM získat spojence k veřejnému protestu. Přes zdůrazňování faktu, že nejsou anarchisté a že se nejdou poprat (to také dodrželi, "bojových akcí" anarchistů se neúčastnili a omezili se na hlasitý protest), odešli do centra prakticky sami.

Bohužel postoje anarchistů občas budí dojem, že jim jde spíše o příležitost řádně se poprat (ať už se skinheady nebo s policisty). To rozhodně nepřispívá k získání sympatií veřejnosti. Anarchisté se také o získání podobných sympatií nebo podpory "většinové populace" (tj. alespoň její levicovější nebo liberálnější části) ani nijak nepokusili. Do značné míry tím neofašismu u nás nahrávají. Pochodující skinheadi tak mohli skandovat nejen "Antifa hahaha!", ale bohužel také "Ulice patří nám!". Nerad bych se dočkal dne, kdy se poslední heslo stane skutečností.

Jiří Hudeček, 14. 5. 1999