"Kdo vstoupil do strany po roce 1968, byl kariérista a ještě se provinil špatným odhadem situace," říká Michael Kocáb v rozhovoru o prezidentských kandidátech (Právo, 8. 10. 2002). A je to! Poznámky i analýzy na předlistopadové téma jsou mediálním "evrgrínem". Potíž je jen v antikomunismu, který udává až na malé výjimky v hromadných sdělovacích prostředcích tón. Skutečné vyrovnání s "komunistickou minulostí" nemůže být jen nástrojem plošné občanské diskreditace současných i bývalých komunistů! Je na médiích, aby přispěla k vyváženosti této debaty.
Začít můžeme hned u "známkování" M. Kocába. Toho, kdo dokázal v některých menších obcích uplatnit svůj sklon k veřejnému životu ku prospěchu všech před listopadem 1989, lidé většinou nepovažují za kariéristu ani teď. I ve velké politice uvádějí mnozí hráči ze všech velkých stran podobně zamlada motivovaný vstup do KSČ. Ani tady nedávají voliči najevo, že by jim nevěřili. Kde je zde "morální selhání", které bývá v tisku inkvizitorsky spojováno s pouhým členstvím v předlistopadové komunistické straně? Podobně je tomu s dvěma dalšími tématy - rovnítkem mezi "nacismem" a "komunismem" a požadavkem na zřeknutí se "komunistické minulosti".
"Východoevropský komunismus" se nezhroutil "sám". Nebyl ani za velkých obětí "poražen" jako nacismus, jak dnes mládeži namlouvá mezi řádky vlivná část tisku, když otevírá své stránky antikomunistickým slohovým cvičením neopírajícím se o fakta, ale "rétoriku vítězů". Byla to přece druhá či třetí generace samotných východoevropských komunistů, kteří přispěli hlavním dílem k "otevření", a tím k nechtěnému, ale v dané situaci neodvratnému zániku reálného socialismu.
Není důležité, kdy a jak jednotlivé komunistické strany vstoupily do tohoto procesu, ve kterém se uplatnil humanistický základ marxismu. Něco podobného nebylo myslitelné u rasistického nacismu. Už proto přirovnání "komunismu" k němu kulhá!
Ne vše muselo tehdy dopadnout tak, jak to dopadlo. Dějiny nedopřály reálnému socialismu čas na "demokratický reparát". Nad socialismem ale kříž ještě neudělaly. Potvrzuje to nejen vše pozitivní, čím ovlivnil celé XX. století, ale i konflikty, rozpory a nová barbarizace světa současného. Odtud nabídka nového levicového zprostředkování. Hlásí se k pozitivním stránkám reálného socialismu a připojuje nové poznání. Co je na tom nepřijatelného a čeho se zde má kdo zříkat?
Demokratický komunismus je možné v malém "studovat" v izraelských kibucech. Solidárně orientovaná lidská společenství najdeme ve všech kulturních okruzích. Jejich prvky jsou v základech Evropské unie. Není to nic neslučitelného s "lidskou přirozeností" a "svobodou". Je však známo, jak mnoho zde závisí na hodnotách vyznávaných společností. I to je poučení z nezdaru východoevropských komunistů a výzva pro jejich nástupce a ostatní kritiky současného směřování technické civilizace a globalizace!
"Uzavřený" reálný socialismus měl étos, který dnešní generaci oslovuje z Dietlových seriálů. Měl i další klady, na které se mnozí rozpomínají teprve, když vidí líc i rub kapitalismu. Měl ale i svá známá selhání. Podnětná i varovná fakta z celé této éry by měla pro dnešní mladé lidi zůstat především fakty. Jen tak si odvodí vlastní poučení a vyhnou se opakování experimentu s "jedinou pravdou". Jeden už se rýsuje!
Současná KSČM se od "jediné pravdy" reálného socialismu dávno distancovala. Její dnešní pravda proto má nárok na rovnoprávné účinkování s pravdami ostatních demokratických stran. Jaká je však praxe? V tištěných médiích se zabydlel už zmíněný povýšený antikomunismus. I jinde však nezakrytě směřuje k diskreditaci komunistů. Příznačné jsou některé zákony, instituty, nápisy na památnících a další texty, jejichž společným jmenovatelem je zcizení jejich přirozeného slovního symbolu - komunismu. Už jen název "Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu" vnáší do společnosti, ve které legálně působí komunistická strana, kriminalizující schizofrenní prvek. Proč "komunistům" ale ještě vycházet vstříc, že? Je zde přece jediná "antikomunistická pravda"!
Žádné "zločiny komunismu" ve skutečnosti neexistují. Tak jako neexistují například "zločiny katolictví": na světě nenajdeme pomník věnovaný "obětem katolicismu". Antikomunismus zde jen používá starý totalitní trik. Zvolenému pojmu dodává vhodný "jiný obsah". Prezident Bush dobře rozlišuje mezi "islámem" a "islámským terorismem". Stejná významová propast je nepochybně i mezi "komunismem" a třeba "komunistickou totalitou"! Kdo ji "nevnímá" a nechce ji vnímat ani očima druhých, měl by se za myslet, zda už nepropadl antikomunismu jako totalitní posedlosti.
Prapříčinou katastrof XX. věku nebyl "komunismus", ale "egoismus" - osudný rok 1914 jako první globální systémové selhání tehdejších politických a hospodářských elit.
Dnešek trochu připomíná předbělohorské období našich dějin. Předběhlo tehdy dobu známou hodnotou - ne idylickým, ale díky státnictví Jiřího z Poděbrad přece udrženým mírovým spolužitím a soupeřením katolické a protestantské "pravdy", i když už zbavené táboritského jádra. I tak šlo o tehdy nebývalý příklad náboženské snášenlivosti, nebo - jak to nazývá Masaryk - "české paličatosti".
Zakladatelé Československa deklarovali kontinuitu především s tímto renesančním stavovským státem a jeho dobou, a ne s jimi nemilovanou, ale dnes mediálně "objevovanou" dobou pobělohorskou, s její "jedinou" protireformační pravdou. Stvrdili tak Husovo "prosím, abyste pravdy každému přáli" jako jeden z pilířů novodobé národní demokratické tradice a svébytnosti. Zcela jinam - zdá se - zavádí nad minulostí podobně rozpolcenou současnou společnost mediální "zákopový antikomunismus". V zájmu koho nás mají zkoušky globalizace zastihovat stále vnitřně znepřátelené kvůli rozdílnému úhlu pohledu na vzdalující se předlistopadovou éru? Novináři by se zde neměli politikům tolik plést do řemesla. Závažnějších témat je pro zodpovědnou žurnalistiku v Česku nepočítaně.
Prvním krokem k nápravě by mělo být odmítnutí mediálně nastražené "pasti" - už zmiňované paralely mezi "komunismem" a "nacismem", poškozující české národní zájmy. To nemůže znamenat popření záporů předlistopadové éry ani ospravedlnění těch, kdo k odosobněné logice doby stalinismu a normalizačních neostalinismu připojovali svoji osobní zvůli a nelidskost. Druhý krok je zřejmý. Směr zde ukazují například nedávní prezidentští kandidáti i nový prezident, nebo věcná publicistika s účastí komunistů v některých elektronických i tištěných médiích.
KSČM jistě má - jako každá strana - co s ostatními "slaďovat" nebo "znovu a lépe reflektovat". Nejúčinnější cestou k porozumění a vzájemné důvěře však je i zde trvalý dialog a osobní kontakt. Jen tak se otevře cesta k normálnímu vnitropolitickému fungování České republiky a KSČM. Strana demokratického socialismu (SDS) a další demokratické subjekty občanské společnosti nalevo od ČSSD budou moci být bez mediálního sýčkování vnímány jako legitimní politické síly vyjadřující legitimní politické názory. Nebude to málo! O nic jiného zde ani nejde!
Jan Ritter, Haló noviny, 16. července 2003