Nejde jen o učitele

Dá-li se věřit českým novinám a médiím, rozbouřila stávka učitelů dost výrazně české veřejné mínění. Podle většiny komentářů převládá nepochopení, snad až nepřátelský postoj ke stávkujícím: v jednom z nejčtenějších deníků se dokonce objevil komentář, který je klade téměř naroveň teroristům. I ty smířlivější komentáře neopomenou alespoň zdůraznit, že učitelství je spíš poslání, a že by učitelé neměli být takoví necitové, aby připravili prvňáčky o zážitek z prvního dne ve škole (jakoby tímto prvním dnem nemohlo být 2. září).

V pozadí je nepříjemný fakt, že učitelé chtějí víc peněz - a tím, kdo má platit, je koneckonců veřejnost. Už to samo o sobě je (třeba podvědomě) nepříjemné; o to nepříjemnější jsou komplikace, které těm či oněm rodičům stávka přímo způsobí.

Většina sice souhlasí s tím, že vzdělání by mělo být jednou z priorit, tento souhlas je však víceméně platonický, a dá se na něj spolehnout jen potud, pokud se nedotkne peněženek nebo osobních priorit této většiny.

Více než tento smutný fakt (podobně je tomu koneckonců i se vztahem lidí ke zdravotnictví nebo veřejné dopravě) mě ale zaujala reakce, kterou vyjadřuje dopis čtenářky-prodavačky, otištěný nedávno v Právu. Lze ji shrnout do věty: „My, prodavačky, jsme na tom ještě hůř, a nestávkujeme. Kdo se zastane nás?“

Zdá se mi, že by se sotva našel lepší příklad toho, jak málo dosud řada lidí chápe skutečnost kolem sebe, jak málo chápou, že chtějí-li se dočkat zlepšení své situace, musí za takové zlepšení sami bojovat. Bohužel asi ještě mnohem déle bude trvat, než pochopí, že každá vítězně vybojovaná stávka učitelů. železničářů nebo třeba tramvajáků zvyšuje také šanci na prosazení požadavků prodavaček v supermarketech. Překážkou na cestě k takovému pochopení je nepochybně „konkurenční“ myšlení, postoj „co ještě chtějí?“ i přesvědčení „ať se každý stará sám o sebe“. Stačí si pročíst české noviny posledních dvou-tří týdnů, aby si člověk uvědomil, jak jsou takovéto postoje pěstovány a propagovány.

Velmi poučné jsou pro mne také reportáže posledních dnů z několika „nestávkujících“ škol: je jim společné to, že na nich „nejsou odbory“.

Je proto třeba jasně říci:

1. Mají-li se české mzdy pohnout stejným směrem, jako se už hýbou české ceny (tj. směrem nahoru, k EU), musí k tomu být plátci těchto mezd, ať už jde o stát nebo soukromníky, donuceni. Dobrovolně a sami od sebe to neudělají.
2. Má-li být tento mzdový zápas úspěšný, musí mezi zaměstnanci převažovat elementární solidarita, nikoliv pocit, že „brát se za svoje“ je něco nepatřičného.
3. Praktickým vyjádřením této solidarity je odborové hnutí. Je pravda, že mnohde odborová organizace zdegenerovala nebo není akceschopná. Řešením však není z takové organizace vystoupit, případně ochotně naslouchat oblíbeným frázím médií o „odborářských bosech“. Jediným perspektivním řešením je usilovat o posílení a obnovu odborové organizace na každém pracovišti.

Je jen otázkou, jak velké „školné“ bude muset česká veřejnost zaplatit, než se těmto elementárním pravdám naučí.

 Jiří Hudeček, 1. 9. 2003