Odpovědi na tři otázky o levici

Dopis z Karlových Varů

Richard Fiala

1. Co je levicový subjekt?

Levicový subjekt je politická, odborová, společenská či zájmová organizace, která zastává levicová stanoviska a tato prosazuje v okruhu své činnosti a svého působení ve spolupráci s ostatními levicovými subjekty.

Co jsou levicová stanoviska, resp. levicové cíle ? Pojem (kategorie) levicovost není dán jednou pro vždy. Jeho náplň je flexibilní, reaguje na konkrétní podmínky, místo a čas, na úroveň a stupeň poznání v závislosti na rozvoji hmotných i duchovních činitelů se zvláštním zřetelem na stupeň vývoje výrobních sil.

To, co lze na pojmu levicovost považovat za obecné a konstantní, je vize samosprávné společnosti vzdělaných a sebevědomých občanů osvobozených od potlačování a utlačování všeho druhu, především pak od útlaku sociálního, národnostního, etnického, resp. rasového. Rovnoprávnost občanů v levicovém pojetí pak neznamená pouze - často i jen formální - rovnost před zákonem, ale i fakticky rovný přístup ke vzdělání, ke kvalitní zdravotní péči, k osobní bezpečnosti, k právní ochraně, k zajištění důstojného života i ve stáří, v případě nemoci, invalidity i v dalších obtížných situacích, které občana mohou objektivně postihnout a kterým nedokáže sám účinně čelit. Bez optimálního stupně solidarity majetnějších s méně majetnými a chudými, zdravých s nemocnými, starších s mladšími (a naopak) nelze základní priority levicových koncepcí prosazovat a vnášet do reálného života. Solidarita v levicovém pojetí se nemůže omezovat na pouhou charitativní činnost, ale především musí být zajišťována odpovídajícím právním prostředím, vhodnými instituty a institucemi a moderní výkonovou složkou zajištující její funkčnost v běžném životě lidí. To vše ovšem neznamená vodění lidí za ručičku, vytváření předpokladů pro jejich nesamostatnost či dokonce letargii.

Pochopitelně mohou být a budou uvnitř levicových subjektů a mezi nimi různé názory na konkrétní naplňování těchto obecných principů. Každý jednotlivý autenticky levicový subjekt by si měl být vědom:

Že nelze na nové problémy, které v současnosti přináší především tak ve všech pádech skloňovaná globalizace, nazírat starými prizmaty, že je zbytečné a dokonce objektivně škodlivé usilovat o řešení vývojem překonaná či dokonce negovaná.
Že nelze ostrakizovat jakýkoliv levicový subjekt pro omyly či třeba i velmi hrubé chyby napáchané některými jeho bývalými představiteli (nebo představiteli jeho předchůdce), pokud se s těmito tento levicový subjekt poctivě vyrovnává.
Že v globalizovaném světě vlády nadnárodních kapitálových společností nemůže být dosaženo zásadního úspěchu v pouhém lokálním (národním) rámci a už vůbec ne bez spolupráce (nevylučující soutěživost i vzájemné spory) všech levicových subjektů v národním, celoevropském a v celosvětovém měřítku.
Že levicové subjekty jsou součástí - a usilují být rozhodující součástí demokratické pluralitní společnosti - a pochopitelně stejný vztah k demokracii očekávají i u nelevicových subjektů.

2. Jaké úkoly, má levice v procesu globalizace v Evropě?

Ve svém díle Nové čtení Marxe Miloslav Ransdorf (vedle dalších mnohých podnětných myšlenek) zdůrazňuje užitečnost a nutnost historických zastavení v klíčových momentech vývoje. Tato zastavení mají sloužit zejména ke zhodnocení situace, k provedení naprosto svobodné kritiky a sebekritiky vykonaného díla i realizátorů, k naprosto demokratické diskusi o další činnosti v návaznosti na nové vývojové tendence a trendy a na základě nového poznání přijetí nových reálných cílů a programu k jejich dosažení. Celé toto dění nemůže být záležitostí jednoho subjektu a musí být vedeno na co nejširší základně.

Evropa - a celý svět - dospěly do kvalitativně nové situace obecně nazývané globalizace. Bez nároku na komplexnost - nová kvalita znamená objektivně:

obrovský rozmach a urychlení vývoje nových technologií ve všech oborech lidské činnosti, a to jak ve výrobě, tak i ve vědě, komunikaci, dopravě, obchodě atd.
Velikou roli zde hraje zejména nesmírné zrychlení přepravy nejen lidí, ale i informací a následné urychlení rozhodovacích procesů a pohybu kapitálu.
Tento objektivní vývoj podstatně urychlil příjmovou a majetkovou stratifikaci společnosti a rychlý rozvoj nadnárodních kapitálových společností, které se stávají naprosto rozhodující silou nejen ekonomického, ale i vůbec celospolečenského dění při současném potlačení moci a vlivu lokálních (národních) vlád a orgánů.
Staré Marxovo dělení společnosti na třídu kapitalistů a proletářů dostává v nové situaci novou podobu - společnost globálů a lokálů, v níž moc, rozhodování a výhody z toho plynoucí mají globálové, odpovědnost a negativní důsledky včetně devastace přírodní, sociální i mravní nesou lokálové, tito nejsou totožní s dělnickou třídou, ale čím dále tím více se jejich součástí stává rozhodující většina středních vrstev.
Urychluje se i proces rozšiřování beztak obrovského rozdílu a rozporu mezi vyspělými společnostmi a tzv. třetím světem.

Tyto procesy subjektivně urychlil rozpad tzv. sovětského bloku a přispěla k němu diskreditace pojmu socialismus, který je - bohužel s úspěchem - prezentován lidem jako praktická aplikace neúspěšného sovětského systému.

Za tohoto stavu věcí je nejvýše aktuální z republikového, evropského a celosvětového hlediska provést ono historické zastavení se. Evropa je kontinent s velikou tradicí kulturní a civilizační i s nejstarší a největší tradicí velkých demokratických a levicových hnutí. Současně odráží jak poměry ve vysoce vyspělých zemích, tak i poměry v zemích s menší či větší - někde i velikou - mírou společenské zaostalosti. Bez významu také není ani skutečnost, že zde nejintenzivněji probíhala konfrontace dvou největších mocenských bloků a lid Evropy má největší - kladné i záporné - zkušenosti z různých společenských systémů nedávné minulosti. Občané zemí bývalého sovětského bloku k těmto přidávají více jak desetiletou zkušenost z restaurace (neo)liberálního řádu, zatímco občané západních zemí prociťují novou zkušenost demontáže státu sociálního, který pro globály je nejen “veteší” z doby studené války, ale i překážkou rychlého nástupu a rozvoje globalizace. Na tom nic nemění skutečnost, že v řadě zemí se podílí na vládě - nebo přímo tvoří vládu - strany Socialistické internacionály či dokonce se na nich (Francie, Itálie) podílí strany komunistické či “postkomunistické”. To svědčí nejen o neutěšeném stavu evropské levice, ale i o nemožnosti - ať už k tomu je či není dobrá vůle - prosazování zásadních levicových řešení v globalizovaném světě na národní (lokální) bázi.

Základní a prioritní úkol levice se za této situace nabízí sám: evropská (a následně světová) levice se musí najít a setkat, aby:

charakterizovala v nové situaci obsah pojmů (kategorií) levice, levicovost, socialismus, resp. komunismus v mezinárodním (celoevropském) kontextu,
z levicových pozic kriticky zhodnotila minulý a současný vývoj společnosti, projednala jeho příčiny, analyzovala současný stupeň vývoje společenských sil, současné rozvrstvení společnosti, klasifikovala směr současného a budoucího vývoje a jeho důsledky pro jednotlivé vrstvy - třídy společnosti,
shodla se na kooperované činnosti evropské levice, která bude sto čelit negativním důsledkům globalizace a stanovila bezprostřední, střednědobý i perspektivní cíle, prostředky k jejich dosažení i reálnou strategii a taktiku,
u vědomí skutečnosti, že proti negativním dopadům globalizace se staví i osobnosti, síly a subjekty nelevicové (jako příklad uvádím našeho filosofa Václava Bělohradského), dohodnout možnosti a způsoby spolupráce s těmito osobnostmi a subjekty,
poradila se a dohodla o organizačním zajištění kooperované činnosti evropské levice, případně se dohodla na společném celoevropském orgánu.

Bylo by naivitou se domnívat, že jde o otázku několika měsíců, je mnoho důvodů proti takové domněnce, názorová a organizační roztříštěnost levice, vliv lokálních a národních zájmů a “zájmů”, vzájemná nedůvěra až nevraživost levicových subjektů, personální otázky atd. atd. Čas však opravdu “oponou trhl”, mnoho ho již nezbývá, vývoj nabírá stále rychlejší obrátky a jde o mnoho, není příliš velkou nadsázkou, že jde o osud nejen některých, byt' velikých skupin obyvatelstva Evropy a vůbec planety, ale o osud celé naší planety a všeho živého na ní. Každý autenticky levicový subjekt - marxistický, křesťanský, ekologický, anarchistický - by si tohoto měl být vědom a podle toho jednat. Společným mottem by mělo být: Dohoda je možná, protože je nezbytná.

3. Co rozděluje levici a brání spolupráci ?

Na tuto otázku lze odpovědět velmi stručně - všechno, co jde v teorii i v praxi mimo autentickou levicovost nebo dokonce proti ni. Co lze obecně zahrnout do pojmu autentická levicovost bylo - jistě nikoliv komplexně a přesně - vysvětleno v odpovědi na otázku “Co je levicový subjekt?”. Ovšem - autentická levicovost, autentický levičák, autentický levicový subjekt zní stejně reálně jako pojmy (kategorie) - dokonalí lidé, absolutní pravda, konec nekonečna. Lze se s pravděpodobností hraničící s jistotou domnívat, že neexistuje absolutně autentický levicový subjekt, absolutně autentický stoupenec levice, k tomuto “ideálu” je možné se jen přibližovat, právě tak jako je možné přibližovat se k absolutní pravdě, ale nikdy jí nelze dosáhnout, už proto ne, že stupeň pravdy - stejně jako levicovosti - odvisí jednak od stupně poznání, jednak od konkrétních podmínek v tom kterém místě a v tom kterém vývojovém stupni společnosti. Při zkoumání stupně levicovosti k tomu přistupují i subjektivní činitelé jako jsou vlastnosti člověka, jeho charakter, ale i jeho problémy, těžkosti, zájmy jeho, jeho rodiny, přátel, obce, skupiny, vlasti, národa (i zde často platí - košile je bližší než kabát). A toto platí jak v lokálním či v národním rámci, tak i v rámci evropském a světovém.

Předpoklady úspěšné spolupráce :

Schopnost a ochota levicového subjektu jednak regulovat prosazování zájmů a stanovisek, které má “v popisu práce” (ochrana skupin, prosazování jejich skupinových zájmů apod.), jednak pozorně naslouchat jiným levicovým subjektům a respektovat jejich zájmy a stanoviska.
Obsah a úroveň ideologických či vizionářských představ levicových subjektů - týká se především politických stran. Pokud ovšem součástí těchto vizí, ideologií a následně programů je přesvědčení nutnosti, aby výsledkem jakýchkoliv jednání bylo přejití partnerů na “naše jedině správná stanoviska” či dokonce “bud' budeš našim soudruhem - nebo ti hlavu rozbijem”, jak tomu v minulosti bohužel ke škodě levice nezřídka bývalo - pak to asi se spoluprací nebude dobře vypadat.
Umění překonávat různé chápání pojmu “levicovost” a umění přijímat v tomto ohledu kritiku a vyvozovat z ní důsledky. Tak třeba “Klub českého pohraničí” je levicový subjekt. Nelze však považovat za levicovost xenofobii vůči Němcům, tak jak ji projevili členové tohoto Klubu před několika lety, kdy společně s dalšími - Sládkovými republikány {bohužel i za účasti některých členů KSČM) - ostouzeli a fyzicky napadali (házení rajčat a syrových vajíček) německé křesťany modlící se při pietním aktu v Terezíně. Nebo výroky “Němec zůstane Němcem” apod. Vypjatý nacionalismus nemá s levicí nic společného, spíše sluší spolkům jako Vlastenecká fronta, Národně-sociální blok atd. Nelze považovat za levicovost , když některé subjekty hlásící se k levici aktivně podporují bojkot a ostrakizaci jiných levicových subjektů - což samozřejmě neznamená na druhé straně nějaké potlačování práva kritiky těchto subjektů či jejich příslušníků. Jde především o KSČM (nejen o ni), která je uměle v očích veřejnosti homogenizována jako nereformovatelná strana stalinské minulosti. Bohužel k tomuto přispívá i vystupování četných příslušníků této strany, zejména dříve narozených, kteří ovšem tvoří nezanedbatelnou část voličské základny KSČM. Tím do značné míry je znevažována dobrá práce mnohých zástupců této strany v celostátních i lokálních orgánech, o jejichž upřímných levicově-demokratických postojích není sporu. Bez významu není, že “za bukem” číhá Štěpánova KSČ, která čeká na příležitost výše jmenovanou část členské základny přetáhnout a vrátit se tak do reálného politického dění.
Umění minimalizovat kariérismus v levicových subjektech, zejména těch, které se podílí na moci tím či oním způsobem. Jde o nelehké případy, často těžko prokazatelné, které nelze zcela negovat - tak jako nelze negovat lidskou hloupost, o které pp. V+W pravili, že je věčná a nekonečná, ale - dodali - nesmí se proti ní přestat bojovat. Což platí i o kariérismu. Sem náleží i osobní ambice byť bez hmotného interesu. Jako příklad slouží některé objekty - nevyjímajíc i ty, z kterých vznikla SDS - které přispěly k zatím nevalnému úspěchu vytvořit alternativní parlamentní levicovou stranu jako kritický spojník ČSSD a KSČM, která by neodrazovala lidi upřímného levicového přesvědčení, kteří nechtějí jakékoliv návraty - tedy ani před listopad 89 - a kteří na druhé straně odmítají vylévat se špinavou vodou z vaničky i dítě.
V evropském měřítku brání účinné spolupráci levicových subjektů další faktory - např. tlak na respektování na jedné straně “národních” zájmů, resp. zájmů různých státních uskupení, na straně druhé se zde ještě více projevuje tlak nadnárodních institucí jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond, které stále ve větší míře odrážejí zájmy nadnárodních kapitálových společenství. To vše se často prolíná a dává alibi jednotlivým - i vládním - levicovým subjektům, které samy před sebou a svými voliči zdůvodňují hájeni zájmů kapitálových skupin třeba obranou pracovních příležitostí ve své zemi (regionu). Není špionománií domněnka, že přímo v centrech levicových subjektů mohou působit lidé plnící vůli vlivných skupin nemajících s levicí pranic společného.

Závěrem - přes všechny překážky, o kterých se tento výčet velmi nepřesně a nekomplexně zmiňuje - je historickou nutností, aby se všechny levicové subjekty, všichni levicově smýšlející lidé o spolupráci progresivních sil - a zde by levice měla stát včele - pokusili. Úkol oproti Marxovu úsilí v minulém století o to těžší, že zde už nejde jen o to získat především dělnictvo, jehož podíl na populaci se stále rychleji snižuje, ale i střední vrstvy, které si ve své veliké většině zatím neuvědomují svoji velmi nebezpečnou situaci v narůstajícím globalizačním tlaku. Jiná cesta však není.

Richard Fiala, Karlovy Vary

Vyšlo v Emancipaci 2001/3 v říjnu 2001.