Vážené soudružky a soudruzi, vážení přátelé,
dovolte mi, abych k aktuálnímu tématu priorit evropské levice přičinil tři poznámky, především chci, nakonec i po výzvě Václava Exnera, přiblížit pozici Strany demokratického socialismu.
1) Za prvé bych chtěl povědět, že jsem si dnes ráno přečetl s uspokojením v Haló novinách rozhovor s Václavem Exnerem, který v něm jednoznačně podpořil vytvoření celoevropské levicové strany a současně se přihlásil k působení v evropském poslaneckém klubu Sjednocené evropské levice/Severské zelené levice. Vnímám to jako přirozený výsledek názorových procesů uvnitř KSČM, který před 14 dny artikuloval Výkonný výbor ve svém stanovisku ke sjednocujícím prvkům politiky evropské levice.
Přes všechny rozdíly mezi evropskými levicovými stranami, vlastně i právě proto, že tyto rozdíly existují především díky rozdílným místním podmínkám, považujeme i my, Strana demokratického socialismu, za bezpodmínečně nutné, aby se v praxi postupy levicových stran a hnutí sjednocovaly, aby se vytvářela protiváha proti neoliberálním přístupům evropské pravice. Tváří v tvář neoliberálnímu charakteru současné globalizace a jejím důsledkům pro život obyčejných lidí, lidí práce, se totiž rozdíly na skutečné evropské levici jeví jako malicherné a ve svých důsledcích jako kontraproduktivní.
Prvního května, na svátek práce se Česká republika stane součástí Evropské unie. Pro českou levici už tedy bude naprosto irelevantní, zda je to dobře nebo ne, ale podstatné bude, jaké zájmy bude česká levice v Evropě prosazovat, jaké prvky budou základem té části její politiky, která se ze zahraniční promění ve vnitřní.
Jakmile pominula traumatizující otázka vstupu do Evropské unie, pominul i jeden neuralgický bod, který evropskou levici částečně rozděloval. A nebyl to jen problém na straně zemí, o které se Evropská unie rozšiřuje. Z jednání se zástupci evropských levicových stran vám mohu povědět, že i pro ně to byl závažný problém. Oni totiž museli čelit častým námitkám ze strany svých vlastních pracujících, ze strany odborů, že se rozšíření negativně dotkne jejich životní úrovně. Západoevropská levice stála před výčitkou svých vlastních voličů, že nedostatečně hájí jejich životní zájmy.
Takže, a to je konec první poznámky, levicové politické nebe v Evropě se vyjasnilo. Padly bariéry a je možné soustředit se na praktickou politiku, na prosazování obecných i konkrétních cílů.
2) Má druhá a hlavní poznámka se týká právě těchto cílů, týká se společných politických prvků, které nás jako levici spojují. Základním naším cílem je nepochybně zachování a upevnění evropského míru. V tomto smyslu si jako Strana demokratického socialismu myslíme, že je třeba posilovat postavení a váhu Evropy v dnešním světě a že se musíme pokusit alespoň omezit současnou jednostrannou hegemonii USA. Pokud se postavení Evropy nezlepší, pokud se nevytvoří spolu se Společenstvím nezávislých států a možná i Čínou protiváha k expanzionistické zahraniční politice USA, bude vážně ohrožena budoucnost stávajícího systému mezinárodních vztahů. Evropa musí patřit mezi podporovatele OSN, Evropa musí vytvářet i podmínky pro posilování protiválečného hnutí, které musí získat celoplanetární charakter.
Zadruhé se musíme jako levice neobyčejně zasazovat o to, aby globalizace získala i sociální a demokratický rozměr. Zatímco pro kapitál existují přirozené mechanismy, řekl bych automatismy, které už geniálně popsal Marx, sociální a demokratické atributy jsou více závislé na našem vědomí, na naší vůli. A tuto vůli teď budeme muset hlasitě projevovat v každodenním zápase za sociální a demokratická práva lidí.
Za současného útoku neoliberalismu na sociální stát musíme tento sociální stát bránit. To vidíme jako minimální program, pro který je možné získat v Evropě rozhodující většinu. Dnes se v Evropě stále zřetelněji ukazuje skutečnost, že existence sociálního státu nebyla ani tak vítězstvím sociální demokracie nad kapitálem, jako spíše vítězstvím kapitálu nad sociální demokracií. Ta už dnes ztratila schopnost, a možná i vůli, jeho existenci bránit. Zdá se, že to bude na nás. A budou před námi stát závažné problémy, např. jak vytvořit nadnárodní sociální stát, jak budovat demokratické mechanismy v měřítku, které národní státy přesahuje.
Třetí úkol spočívá podle SDS v podpoře ekonomického rozvoje Evropy, v podpoře malého a středního podnikání, v boji proti nadnárodním monopolům, v podpoře vzdělávání jako předpokladu inovativní hospodářské politiky, která konec konců rozhodne o budoucí úloze Evropy na naší modré planetě. My na levici jsme dnes jediní, kteří jasně deklarují, že veškeré bohatství se vytváří prací. Ne nákupem a prodejem, ne spekulacemi na trhu, ale normální lidskou prací. Proto musíme nejen chtít práci pro každého, ale současně musíme chtít po každém, aby svou práci vykonával zodpovědně a co nejefektivněji. Musíme dělat všechno pro to, aby na území České republiky, ale nakonec i v Evropě, vznikala co nejvyšší možná hodnota a aby byla tato hodnota co nejspravedlivěji rozdělena mezi ty, kteří ji vytvořili.
Čtvrtý úkol pro evropskou levici pak vidíme ve vytváření podmínek pro trvale udržitelný rozvoj a pro ochranu životního prostředí. Podobně jako v případě ochrany míru je i zde nutný celoplanetární rozměr. Musíme chránit nejen naše Podkrušnohoří nebo Pádskou nížinu, ale i jihoamerické pralesy, africké savany a čistotu moří. Kapitál musí vědět, že nenajde nikde na Zemi místo, kde by směl na ekologii šetřit a přelévat se tam. Takže musíme mít neustále na paměti, že ochranou jihoamerických pralesů vytváříme nepřímo pracovní místa u nás v Podkrušnohoří. A to nemluvím o množství kyslíku, který potřebujeme k životu.
V oblasti ochrany životního prostředí proto vítáme, že součástí evropské levice jsou i levicové strany zelených, že přirozeným způsobem vzniká rudozelený minimální program.
Konečně pátým hlavním úkolem evropské levice je skloubení krátkodobých a dlouhodobých cílů. Tady je možná před námi v evropském měřítku ten největší problém. Asi by bylo správné na tomto místě připomenout postoj, který zastává SDS. Pro nás znamená projekt demokratického socialismu dva vnitřně provázané a trvalé projekty. Jednak je to projekt společenské spravedlnosti, který pomocí solidarity spojuje svobodu a rovnost. Tento projekt začíná žít již dnes všude tam, kde socialisté společně s dalšími demokratickými silami získají pro spravedlnost větší prostor. A druhý je pak projekt společenské transformace občanské společnosti, která bude překonávat všechna omezení kapitalismu, pokud jde o nadvládu zisku, o nerovnosti určené etnicky a pohlavím, o závislost Jihu na Severu. Právě určení poměru naší pozornosti oběma projektům bude podle nás hlavním úkolem evropské levice v nadcházejících letech.
Tím jsem vyčerpal druhou poznámku, věnovanou cílům a prioritám levice.
3) Třetí a nejkratší poznámka se týká vztahových záležitostí mezi jednotlivými složkami a proudy na levici. Tady zůstanu v Čechách, ale jedná se nakonec o obecnou věc. Od listopadu 89 uplynulo už 14 let, už 14 let probíhá transformace české společnosti. Nechci teď mluvit o ekonomické transformaci, o privatizaci, o rozkradení částí národního majetku. Tato poznámka má být o vývoji vědomí lidí, které se za oněch 14 let významně proměňovalo a prodělalo řadu zvratů. Je to zhruba 10 let, kdy na české levici došlo k procesům, které se pak na posledním desetiletí významně podepsaly. Nemám teď na mysli jen odtržení Strany demokratické levice a vznik Strany Levého bloku, ale i tehdejší bouřlivé změny v sociální demokracii a její antikomunistické vykročení. Myslím, že bychom se k těmto věcem měli s odstupem času vrátit a společně je vyhodnotit. Chceme-li hledat shodu v rámci Evropy, musíme to dokázat i doma.
Souvisí s tím i věci daleko staršího data, které dodnes přežívají v zátočinách našeho vědomí. Mám Vás pozdravit od našeho místopředsedy Vladimíra Seidla, který „opustil“ KSČ po roce 68 a který dnes nemohl přijít, protože mu včera dělali zákrok na kardiostimulátoru. Nicméně mne poprosil, abych Vám kromě pozdravu vyřídil ještě něco. Ve čtvrtek byl na pohřbu Bohumila Šimona, vedoucího tajemníka MV KSČ v Praze z roku 1968, který byl rovněž po roce 1969 vyloučen ze strany. Víte, měli bychom se zamyslet nad tím, kudy vlastně vede barikáda, na které má levice stát. Názory Bohouše Šimona se za dlouhá léta změnily, byl členem Obrody, podepsal Chartu 77, ale přesto to byl člověk, který pravici, jmenovitě Mackovi z ODS, stál za to, aby se o něj i po smrti otřela. Vladimír mi říkal, že na Bohoušově pohřbu bylo hodně lidí, i z Obrody, z ČSSD, byla zastoupená i ruská ambasáda. Mám Vám vzkázat, že tam neviděl zástupce KSČM.
Takže výzvou, abychom tu barikádu posunuli, kam patří, končím i svou třetí poznámku.
Děkuji za pozornost.
Milan Neubert, 29. 11. 2003