1."Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost. To bude něco nádhernhýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu."
2. "Kdybych to měl říct jako bývalý voják, umřít ve chvíli, kdy budu chránit a pomáhat civilnímu obyvatelstvu nebo svým kolegům, je - omlouvám se za to - hezká smrt."
Poznáváte ty dva výroky? Ten první pronesl sice vojín a pucflek, přesto člověk moudrý, který plně odhaloval stupiditu zeleného mozku. Ten druhý pronesl člověk, který se zcela zřejmě na funkci něčího (Velkého bratra) pucfleka chystá. Jeho předcházející hodnost v tomto případě zaručuje správnou funkci mozku plně zezelenalého. Já bych jej zcela klidně umírat včele povinných dobrovolníků poslal.
Nebo někam jinam (přesné místo určení až po 22. hodině).
Bohumír Glembek, 11. 1. 2003