Špidla, Zeman a ČSSD

V sobotu 30. listopadu se v Právu na Flashnews objevily dva zajímavé komentáře pohlížející na aktuální situaci v ČSSD před prezidentskou volbou. Každý z nich se ovšem dívá na vlastní problém z trochu jiných pozic.

Petr Uhl v článku "ČSSD na rozcestí" fakticky radí Vladimíru Špidlovi, aby zahájil otevřenou veřejnou a hlavně vnitrostranickou rozpravu v ČSSD o Zemanově stylu, který napomáhal udržení klientelismu, korupce a zneužívání moci. Připouští, že to nebude mít jednoduché:

"Nevím, zda Vladimír Špidla věděl, co ho čeká, když se na jaře postavil proti spolčení s ODS. Již tehdy narazil na Zemanovy nesporné zásluhy. Ten už od roku 1996 vyváděl z izolace nejen ČSSD, ale všechny ty, kteří se nikdy neztotožnili s ODS, pohrdající zákonem, ani s antikomunisty. Vděčnost Zemanovi za to, že mnoha lidem vrátil lidskou důstojnost, zatemňuje dnes zrak znovu, ještě silněji. Podle názoru mnohých členů se za Špidly poměry v ČSSD zhoršily, strana je rozhádaná. Mnozí bez uzardění i žalují, že se strana ani nedokáže o své lidi postarat.
Špidlovi kritici mají pravdu v tom, že je slabý předseda, zvláště je-li strana zvyklá na chlapa Zemana. Po vytvoření vlády už Špidla na svůj odpor proti oposmlouvě a nečistému spolčení s ODS, jenž mu pomohl k volebnímu vítězství, nenavázal, nepodnítil veřejnou diskusi. A tak se ani nevyjasnilo, že ono "starání se" je v lepším případě nedemokratické, v horším trestné. Strana rozdávat trafiky prostě nesmí."

Neúspěchy Špidly naopak zdůrazňuje Alexandr Mitrofanov, který se ve svém článku "Zeman podle plánu, Špidla propadl" zabývá pouze mocenskými a manipulativními aspekty politiky obou matadorů ČSSD. Pro něj je rozdíl obou politiků jednoznačný. Od Špidly by si podle něj stranický pes ani kůrku nevzal:

"Tak dlouho Špidla skrýval své skutečné záměry, až se nakonec dočkal porážky svého tajného favorita Otakara Motejla. Přispěl k tomu i sám navržením Martina Potůčka, který nejspíše vzal Motejlovi hlasy potřebné pro vítězství nad Jaroslavem Burešem a obdržení stranické nominace. Bureš, jehož volební kampaň, sestávající z desítek výjezdů po celé republice, vypadala jako zbytečná ztráta času v partii, která se měla hrát jinde, nakonec dokázal, že platí především pracovní nasazení. Jak banální. Přesto tato omšelá pravda zůstala Špidlovi cizí. Ani pro svého skrytého favorita Motejla, ani pro deklarovaného oblíbence Potůčka nehnul prstem -- a ani ti dva se v přesvědčování straníků a nestraníků o svých kvalitách nijak nečinili. Pro Bureše lobboval Stanislav Gross a Špidla jen potvrdil pověst člověka, který se o své lidi nestará, neboť zastává názor, že není správné někoho zvýhodňovat vahou své funkce."

Všimněte si kouzla jistě nechtěného, že se totiž oba autoři shodují na charakteristice Špidly jako politika, který se brání rozdávání trafik "svým lidem". Liší se jen tím, že pro jednoho je to pouze příčinou problémů, pro druhého příčinou Špidlova již fakticky existujícího konce.

Nevím, jestli Špidla ve skutečnosti trafiky rozdává nebo ne. Vidím ale ve svém okolí, že žádnou masivní vnitrostranickou diskusi po Zemanově odchodu nerozpoutal (přečtěte si třeba článeček Václava Daška "Volbami to nekončí"), slyším od svých známých, že Zeman už nemá tolik času na objímání stromů na vrchovině, protože stále častěji znovu bere za kliku v Lidovém domě, a zaznamenal jsem názory z jiných parlamentních politických stran, že Špidla nedodržuje pravidla vzniklá ve vysoké politice po listopadu 1989.

Pokud se Špidla rychle neopře o názory své členské základny nebo ještě lepe o názory české populace, bude to mít docela určitě těžké.

Milan Neubert, 1. prosince 2002