(příspěvek k diskusi o názvu strany)
Sotva by se našla jiná otázka v činnosti naší strany, která by dokázala vzbudit tak vášnivé diskuse, jaké vyvolává její název. Možná jde o určité prokletí, které si část z nás přinesla z dob svého působení v KSČM, nebo snad o “dozvuky” toho, že jak SDL, tak LB vznikly jako plody neúspěšných snah o transformaci a přejmenování KSČM.
Bez ohledu na to jde ovšem také o otázku vysoce praktickou a současně zásadním způsobem související s programovou orientací; diskuse o názvu tedy nelze odbýt mávnutím ruky a strana by je měla ke svému prospěchu pokud možno definitivně vyřešit co nejdříve. Domnívám se, že by se tak mělo stát již na nadcházejícím sjezdu, a proto se k chci k názvu strany a jeho případné změně vyjádřit.
Název “Strana demokratického socialismu” přijala naše strana 13. 12. 1997 na 4. sjezdu v Jihlavě jako náhradu “dvojičkového” názvu LB-SDL, který byl pociťován jako provizorium. (Již na slučovacím sjezdu byl prosazován nový název jako výraz nové kvality, vzniklé sloučením, tato myšlenka se však nakonec neprosadila a řešení bylo podmíněno vnitrostranickou diskusí.) V souladu s usnesením 3. sjezdu předcházela rozhodování o názvu vnitrostranická diskuse, CV LB-SDL jí věnoval značnou pozornost a uspořádal ji jako několikastupňovou - o to překvapivější pro něj bylo, že nakonec na “návrh z pléna sjezdu” zvítězil název, který v předsjezdové diskusi nezískal největší podporu. Při hlasování zřejmě rozhodlo, že řada delegátů hlasovala především pro změnu, a podpořila tak i návrh, který nepovažovala za ideální řešení.
První námitky proti novému názvu se objevily poměrně záhy a brzy zesílily - také v souvislosti s kampaní pro komunální volby. Proto CV SDS vyhlásil prostřednictvím Zpravodaje jakési “minireferendum” o možné změně názvu. Ve stanoveném termínu nezískala taková změna dostatečnou podporu.
Problém se však vrátil v souvislosti s vyhodnocením výsledků komunálních voleb, kdy organizace v některých místech připsaly neúspěch ve volbách mj.i nevhodnosti názvu (také s ohledem na zkušenosti se získáváním kandidátů). Od té doby se ozývají návrhy na změnu názvu z řady organizací, takže se otázkou je třeba vážně zabývat.
Změna názvu strany není jen otázka ideově-programová. Jde také o praktický akt. V této souvislosti si je třeba uvědomit, že a) každé přejmenování strany si vyžádá určité náklady, b) každá změna názvu (nejen strany, ale např. i výrobku, instituce aj.) si vyžaduje určitý čas, aby mohla být “vstřebána”, přijata (straníky, veřejností, konzumenty ....) a c) každý název je do určité míry kontroverzní, a nikdy se nebude líbit všem členům stejně.
Relativně nejmenším problémem jsou náklady na provedení schválené změny - vedle určitých výdajů na vytvoření symbolů, tisk dopisního papíru apod. (které lze případně minimalizovat tím, že se strana rozhodne na podobné záležitosti zcela rezignovat) jde především o registraci provedené změny (MV, ČSÚ) a její promítnutí do vnějších vztahů strany (např. přejmenování účtů). Tyto změny nevyžadují žádné finanční náklady, a ani organizačně nepředstavují žádné větší zatížení (úhrnem cca 3 prac. hodiny).
Mnohem závažnější potíže přináší změna názvu ve vztahu k veřejnosti. Stačí si uvědomit, že dodnes (tj. po více než 15 měsících od přejmenování) nepronikl název naší strany dostatečně do podvědomí veřejnosti - a to jeho prosazení “napomáhala” poněkud kontroverzní osobnost Vasila Mohority (zejména jeho aktivity kolem koupě FC Bohemians Praha a posléze jeho odchod z SDS). Zavedení každého nového názvu vyžaduje masivní propagační kampaň, na jakou nám nyní chybí síly. Jedinou z tohoto hlediska akceptovatelnou a proveditelnou změnou je návrat k nějakému “staronovému” názvu, každý z nich má však určité nevýhody (budu se jim věnovat v dalším textu). I v takovém případě však zůstává otevřenou otázkou co s těmi, kteří již nový název znají.
Nejnebezpečnějším aspektem každé změny názvu je bezesporu to, že zákonitě se vždy najde část členské základny, která ji plně nepřijme a zareaguje oslabením vztahu ke straně, příp. i vystoupením ze strany. (Po vyhrocené diskusi takto může část členské základny ovšem zareagovat i na to, že název změněn nebude.) Takovýto vývoj potvrzuje veškerá naše dosavadní zkušenost.
Mám-li shrnout: změna názvu je z praktického hlediska vždy dost výrazný a nebezpečný zásah do života strany, ke kterému bychom měli přistupovat s maximální opatrností. Na místě je jen tehdy, hovoří-li pro ni závažné ideové nebo praktické důvody.
Ačkoliv jsem nepatřil k propagátorům současného názvu, nakonec jsem pro něj v r. 1997 hlasoval. Uvědomuji si totiž, že má své přednosti. Patří k nim to, že se hlásí k Pražskému jaru” roku 1968 a současně k principům Socialistické internacionály, také to, že je ohlasem názvu nejúspěšnější “postkomunistické” strany, německé PDS. Vzhledem k tomu, že jde o jedinou z obdobných stran, která se neprofiluje jako sociálně-demokratická (podobně jako pro nás je i pro ni tato cesta v zásadě uzavřena postojem domácích sociálních demokratů), může takováto vazba představovat jistý “kapitál” pro budoucnost naší strany.
Název “SDS” má však i své slabiny a nevýhody. Paradoxně je k nim možno počítat i faktory, uvedené v předchozím odstavci jako výhody. Hlásit se dnes k myšlenkám roku 1968 může vzbuzovat pocit návratu k “překonané etapě”, Socialistická internacionála je koneckonců (bez ohledu na obsah svých dokumentů) organizací sociálně demokratických stran (na rozdíl od nás plně zakotvených ve stávajícím společenském systému včetně NATO, dnes i podpory útoků na Jugoslávii), a vztah k Němcům a Německu je u nás spíše vlažný, takže není výhodné se názvem vázat právě tam.
Uvedl jsem tyto dva protichůdné pohledy na náš současný název právě proto, abych ukázal, jak relativní může být jeho hodnocení (a jak těžké se bude plně shodnout na hodnocení jakéhokoliv případného nového názvu).
Podle mého soudu je třeba otázku položit jinak. Rozhodující musí být zda a) náš název vyjadřuje dostatečně přesně (čitelně, srozumitelně) programové zaměření naší strany a b) zda nepředstavuje faktickou překážku její činnosti (např. tím, že je pro potenciální členy a sympatizanty nebezpečné se k takto nazvané straně hlásit).
Domnívám se, že na první otázku je odpověď v zásadě kladná. Má-li programová orientace naší strany zůstat bez výraznějších změn a má-li náš název být v přímé souvislosti s naším zaměřením, musí obsahovat pojmy demokracie a socialismu (není podstatné, v jaké mluvnické podobě). Možné dezinterpretace spojení “demokratický socialismus” (směrem k minulosti v “reálném socialismu”, nebo směrem k realitě “socialistické” politiky stran SI) jsou nepříjemné, nevím však, nakolik by se je mohlo podařit odstranit gramatickými “kouzly”. Spojení jako “demokratická socialistická strana” nebo “strana demokratických socialistů” snad zmíněné výklady poněkud oslabují, mají však jiné nevýhody (o nichž se zmíním dále).
Složitější je zaujmout postoj k druhému bodu. Nepochybně může výraz “socialismus” v našem názvu vzbuzovat o části obyvatelstva tohoto státu negativní reakci. Nemyslím, že by mezi těmito lidmi bylo mnoho našich potenciálních sympatizantů, voličů atd. - mohou mezi nimi ale být nadřízení, zaměstnavatelé nebo třeba příbuzní našich členů, tedy lidé, kteří na ně mohou vykonávat určitý tlak nebo je ovlivňovat. Mám ovšem pocit, že v nás v tomto směru stále přetrvává určité trauma z minulosti (spojené s názvem KSČM). Vztah pravicově orientované veřejnosti vůči nám se asi dnes opravdu utváří především na základě názvu - je tomu tak ale proto, že se jen nepatrně projevujeme svou činností. Pokud by se naše strana měla do budoucna profilovat jako jednoznačně levicová, usilující o překonání společenského systému, založeného na zisku (vč. veřejných akcí), nepomohl by ve vztazích k pravicové veřejnosti ani sebeneutrálnější název. Budeme se muset naučit tuto obtíž (která je vysoce praktickým problémem) překonávat vynalézavými formami zapojení sympatizantů, které by je existenčně ani jinak neohrozily. (Jedna poznámka navíc - dokud budou vedle nás existovat dvě strany, hlásící se svým názvem ke komunismu, je náš název stále v zásadě stravitelný pro značnou část veřejnosti, a je jí i vnímán jako pokus o jisté překonání negativních stránek této minulosti. Naopak pro skutečné “pravičáky” - tj, v podmínkách ČR antikomunisty - je každý odkaz na “levici” apod. v zásadě obdobně nepřijatelný.)
Hodnocení současného názvu nelze oddělit od zamyšlení nad alternativami, které přicházejí v úvahu. V zásadě jde v dosavadních návrzích o tři skupiny řešení: a) návrat k některému z předchozích názvů, b) gramatické vylepšení stávajícího názvu a c) zcela nový název.
Pokud jde o návrat k názvu LB, LB-SDL či SDL, zastávám názor, že je jen málo vhodný. Výhodou by nepochybně bylo, že tyto názvy se již stačily rozšířit v minulosti a mohou stále u části veřejnosti vyvolávat pozitivní reakci. Současně s sebou ale nesou všechnu svou minulost, tj. např. včetně složitých vztahů ke KSČM, u mnohých tedy mohou vyvolávat reakci negativní. Otázkou navíc je, nakolik je pojem “levice/levý” přijatelnější (a nakolik by tedy takové přejmenování řešilo případné obtíže našich členů a sympatizantů) - nepochybně jde o přitom o pojem ještě nejasnější a hůře definovaný, než “socialismus”. Přejmenování “nazpět” by také jistě vyvolalo otázku - v čem se “vracíme”, resp. v čem se odvracíme od své činnosti a zaměření v r. 1998.
Gramatickými úpravami je snad možné dosáhnout určitého zlepšení, nemohu se ale zbavit jisté (osobní) averze proti spojení “demokratická strana”, spojení “demokratičtí socialisté” zase okamžitě otevírá otázku, kdo že jsou ti “nedemokratičtí socialisté”? Myslím si přitom, že ve vztahu k pravicové veřejnosti by takové přejmenování prakticky nic nezměnilo.
Poslední skupina návrhů byla už při diskusi v r. 1997 nejméně zastoupena, názvy vycházely buď ze slova “levice”, nebo z pojmu “práce”. Je asi těžké zde vymyslet něco nového a přitom přiléhavého, nesetkal jsem se zatím s vhodným návrhem.
Domnívám se, že v daném okamžiku a) nejsou dostatečně silné důvody pro změnu názvu a b) není k dispozici žádný výrazně vhodnější návrh. Proto doporučuji ponechat název SDS beze změny, pokud se strana nerozhodne pro nějakou zásadní změnu programové orientace.
Jiří Hudeček, 6. 4. 1999