Nevím, nakolik je pravda, že autobusáci se nadřou více než tramvajáci. Spíše mi připadá jako scestné, že si zaměstnavatel za úplatu nechá vypracovat studii, který z jeho zaměstnanců se více nadře. To nesvědčí o kompetentnosti managementu. Ale ani to v tomto sporu není důležité. Důležitá je solidarita. Pro pár stovek rozdílu odměny řidičům, kteří se na obou stranách nadřou, stojí proti sobě dvě odborové ústředny. Jedni byli zařazeni do nadřazeného postavení a "hájí svou stavovskou čest". Stávkokazectví zaměstnavatel využívá. To je "odborářská" praxe dvacátých let minulého století například v USA a funguje to do současnosti.
Právo na stávku je nejdemokratičtější legální právo pracujících v úsilí za sociální pokrok v kapitalismu. "Kapitalisté" proti tomuto legálnímu právu nemají nic jiného než unfair zákroky. Nejosvědčenější je postavit proti sobě samotné pracující, zkompromitovat je před občany tím, že oni jsou ti, kteří to vše musí zaplatit. Jak dobře se mluví o ukusování ze společného koláče, zejména těm, kteří to v peněženkách vůbec nepocítí. U nás se to takto dobře daří i u jiných skupin pracujících, v současnosti u učitelů. Padají nesmyslná slova o rukojmích.
Nejednotnost a neexistence podpory veřejnosti vždy vyústí do zesměšnění a ústupu od spravedlivých požadavků. Budeme se muset naučit, jako rodiče, jako občané, jít podpořit učitele i s dětmi na mohutné stávkové manifestace učitelů, tak, jak to dělají ve Francii a jinde. Tam rodiče vědí, že mohutnou podporou dosáhnou jednak brzkého ukončení stávky, ale i zlepšení práce učitele a školy, ve prospěch jejich dětí. A tak tomu je i u jiných profesí. Říká se tomu občanská uvědomělost, bez níž nelze prosadit sociální pokrok a následně i smír.
Vít Stanislav, 5. 2. 2003
(vyšlo v Právu)