V šestém čísle časopisu LISTY, rok 2003, mne zaujal článek Pavla Mertlíka:
Nuda nehrozí levici ani pravici - Sociální stát, změněný
svět a smysl reforem.
Myšlenky tohoto ekonoma, bývalého sociálně demokratického ministra financí, které vtělil do nadepsaného článku, mne donutily hledat argumenty, které by je potvrzovaly nebo vyvracely. Proto jsem soustředil dostupné statistické informace a konfrontoval je s názory autora.
V preambuli článku autor vychází z toho, že v průběhu 19. a 20. století postupně vznikal na evropském kontinentě sociální stát, jehož utváření formovaly vlivy sociálně demokratické, socialistické, křesťanskodemokratické a křesťansko sociální, „bismarkovsky“ etatistické, keynesovské a odborářsko - korporativistické, v „Česku“ masarykovská humanitní demokracie. Zřejmě pod odborářsko - korporativistickým vlivem se skrývá celé období reálného socialismu. Nedovedu si představit, že by autor toto období, které z hlediska sociálního státu zanechalo v dnes žijících současnících opravdu hluboké kořeny, vymazal z historie. Jsou zde dále vytyčeny všeobecně etablované zásadní konstrukční prvky sociálního státu. Těmi jsou všeobecný veřejný penzijní systém, systém veřejného zdravotnictví, systém veřejného školství a systém sociální podpory a péče. První tři jsou ve všech zemích starého kontinentu v krizi.
Veřejný penzijní systém je odsouzen k zániku a systém veřejné zdravotní péče k hlubokým reformám. Systém veřejného školství, pokud bude zachován v dnešní podobě, je pro společnost nevhodný a do značné míry asociální. Tato tvrzení Mertlík považuje za jednu stranu „mince“ sociálního státu, druhou stranou je fiskální systém (erár), který také musí projít zásadními změnami.
Příčinou krizí výše uvedených systémů jsou změny světa, ve kterém žijeme.
Je nepochybné, že „bohatý sever“, ale i „chudý jih“ (i v evropském měřítku), dnes žijí jinak než na počátku devatenáctého století. Avšak to,jak jsme se horko těžko před čtyřmi lety přehoupli, ze století válek a hospodářských krizí, do nového století neznamená, že sociální potřeby lidí „starého“, ale podle Mertlíka i startujícího „nového“ světa, se tak radikálně odlišují. Je možné tvrdit, že současný evropský sociální stát přežívá, práchniví a je odsouzen k zániku? Nebo k takovým reformám, že se to od zániku nebude lišit. V co a v čem by se měl změnit? V kvalitě poskytovaných služeb, spravedlivě poskytovaných všem lidem, kteří se na tvorbě společných prostředků podílejí? Nebo jen změnit ekonomicko politickou nemohoucnost, jak prosadit výhodnější poměr mezi státním či soukromým kapitálem a veřejným vydáním?
Jak to vidí P. Mertlík: Čím se liší doba, již prožíváme a také očekávaná budoucnost…
Uvedené vlivy (každý jinak a v různé míře) fatálně zasáhly sociální stát. Ten proto vyžaduje podstatnou rekonstrukci.
K lepšímu, nebo k horšímu? Pokud má Pavel Mertlík na mysli, že o charakter sociálního státu, se bude levice s pravicí v nedaleké budoucnosti tvrdě přetahovat a tím se jaksi nenudit, pak se nemýlí. Není to ale nic nového, protože o současnou úroveň sociálního státu v Evropě, byl zejména po r. 1945 sveden tvrdý stávkový boj, který trvá. Pokud si někdo myslí, že to nyní půjde snadno, jen legislativními úpravami, které změní stávající systémy, hrubě se mýlí. Bude to daleko složitější. Zejména pro to, že koncentrace levicových sil, na východ od „Železné opony, je “zatím roztříštěná. Odborové organizace trpí v důsledku propadu image ROH, ztrátou důvěry většiny. Bude chvíli trvat, než si pracující současných kandidátských zemí srovnají krok s EU. Ale to může proběhnout i dost rychle. Vstupem do EU nebude ovlivněna jen ekonomika, ale i pracovní právo a sjednocující boj o jeho prosazování. Stále platí - Proletáři všech zemí, spojte se!
Abych se snáze orientoval, je namístě stanovit alespoň minimální obsah pojmu levicovost. Stručně řečeno, pro mne je to postoj, který vyjadřuje přesvědčení lidí o rovném právu na důstojný a svobodný život v lidské společnosti. Je to úsilí lidí,směřující k prosazování neustálého růstu celospolečenského sociálního pokroku. Pokroku vyplývajícího z hodnot na které vlastní prací přispívají. Odpovídající úrovni vyspělosti lidské civilizace, která umožní zabezpečit i dalším generacím trvale udržitelný život na Zemi. Jde o humanitní postoje k přítomnosti i budoucnosti, spojené s obecnou kulturností člověka. Uvidíme dále jaké možnosti bude v budoucnu nabízet sociální stát podle Pavla Mertlíka.
Stručně a ve zkratkách z obsahu této části. Systém všeobecného průběžného penzijního pojištění byl vybudován pro svět, v němž populace roste nebo alespoň stagnuje.V Evropě ..klesá a bude klesat…v ČR úhrnná plodnost(dětí na jednu ženu)se pohybuje na úrovni 1,2; k zachování prosté reprodukce je třeba hodnoty o něco víc než 2, … česká populace vymírá. Ostatní evropské země nikde nedosahují hodnoty2. Až na výjimky je ve světovém měřítku u vyspělých zemí stejná situace- nepříznivé prognózy. Pro ČR to znamená, že v r. 2050 budou na jednoho občana v produktivním věku připadat 2,5 - 3 občané v postproduktivním věku - důchodci. Považuje za iluzi, že by za 50 let bylo možné starobní a obdobné důchody důchodců, financovat za zachování dnešního nárokového všeobecného veřejného penzijního systému(vládou navrhovaného dávkově definovaného systému). Aby to bylo možné, musely by se příspěvky obyvatel v produktivním věku do stávajícího systému zdvojnásobit až ztrojnásobit. Tvrdí, že takový růst … by pro budoucí přispívatele byl zcela neúnosný a nepřijatelný.
Průběžné penzijní systémy jsou podle něj v principu odsouzeny k postupnému útlumu až zániku. Řešení (zvýraznil autor článku) zajištění ve stáří je jediné: každý z dnešních čtyřicátníků a mladších si musí na své výdaje v postproduktivním věku vydělat a uspořit. Nikdo z dnešních středních a mladších spoluobčanů ani generací budoucích nemůže bez změny populačního trendu(nelze v to doufat), realisticky očekávat ve stáří zabezpečení vyšší než na úrovni životního minima či od něj odvozené. U těch, kteří se nedokáží sami o sebe postarat bude mít stát povinnost umožnit jim důstojné, lidsky neponižující stáří, nebo bez ohledu na věk důstojnou existenci ? (Může se stát, že při státním zabezpečení důstojné existence, se v této zaopatřovací povinnosti, rádo ocitne značné množství občanů?) Tento úkol státu v budoucnosti bude snáze řešitelný prostřednictvím extenze systému sociální podpory a péče financovaného z daní. A vždy se bude moci týkat jen menší části společnosti.
Je v této představě něco levicového? Jde o růst sociálního pokroku? Každý se musí postarat sám o sebe. Stát vybuduje systém rozdělování důstojné almužny. Již Masaryk staví zákonnou humanitu proti filantropii. Jde opravdu o sociální stát? Úvaha na padesát let do předu, s předstihem skoro dvou generací. Bude v té době naše ekonomika a z ní plynoucí prostředky stále nevýkonná? Co je to za pokrok, odbourat návaznost důchodového systému od výsledků prosperity státu. Současný stát kryje svým ekonomickým potenciálem solventnost pensí. Budou se v té době dívat shovívavě spoluobčané na ty, kteří „ze své viny“ neplatičů, živoří, žebrají? Ani bohatým to nebude podle mne příjemné.
Ale pokusme se podívat zblízka na některé naznačené problémy.
Nejsem ekonom, natož makroekonom, ale nemyslím si, že rozhodujícím mechanismem veřejného penzijního systému je populační vývoj.Není to jenom Pavel Mertlík, ale i mnozí další ekonomové a také politici, kteří dnes hovoří o faktu, že ve vyspělých státech klesá prudce porodnost, že ubývá dětí a státy stárnou, jako o nezvratném, normálním vývoji. (nelze v to doufat) S „hrozivostí“ tohoto „faktu“ se nikdo významně veřejně nezabývá, nehledá opatření jak tomu čelit. Zřejmě se ekonomům a potažmo politikům zdá, tento vývoj výhodný. Nejsou obavy o kvalitativní, existenční dopady spojené s „vymíráním“ národa?
Protože i v další části tohoto článku bude zapotřebí použít v úvaze statistické údaje, uvedu je nyní ve zvýšené míře. Zdrojem jsou webové stránky Českého statistického úřadu, Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí.
Předpokládejme, že v roce 2003 se meziroční pokles růstu zastaví a ustálí se na průměru meziročního nárůstu 600 USD/ob.PKS. Pokud se tento stav nezmění, a to je v epoše vstupu do EU spíše katastrofická představa, dosáhne ekonomika ČR za šestnáct let, tedy kolem r. 2020, asi 25000 USD/ob.PKS. To je srovnatelné se současnou výší HDP v Rakousku a Německu. Lze jenom konstatovat, že uvedené státy jsou dnes na vysoké životní úrovní, kde mimo jiné je míra trvalého rizika chudoby na číslech 7 a 6, ve srovnání s Řeckem a Portugalskem kde je to 13 a 14. (r. 1999), pro ČR nejsou údaje k dispozici, ale budou poblíž Portugalska a Řecka.
Podle projekce demografického vývoje obyvatelstva do r. 2050, se ale do r. 2020 početní stav obyvatelstva v ČR prakticky nezmění.(Ve střední variantě.)
V r. 2002 - přibližně 10 200 000 obyvatel, v r. 2020 - přibližně 10 280 000 obyvatel. Teprve v období r. 2030 - r. 2050 dojde podle odhadu statistiků, k poklesu pod 10 milionů, až na 9 400 000 obyvatel. To znamená, že k výraznému demografickému poklesu celkového počtu obyvatelstva ČR, pokud nebudou přijata opatření ke změně, dojde až za šestnáct let. To se týká i věkové skupiny v tzv. produktivním věku 15 - 64 let. Tato skupina se začíná výrazněji měnit až kolem r. 2015. Vývoj se časově zhruba kryje s dobou, kdy by měl HDP dosáhnout současné úrovně vyspělých evropských států.
Zajímavým údajem srovnání s EU je i podíl důchodců z celkového počtu obyvatelstva. V roce 2001 dosahoval V ČR 25,4% a v průměru roste v posledních letech asi o 0,2% ročně.
Podíl výdajů na důchody na HDP byl v r. 1999 v NSR 13%, v Rakousku 14%, v Portugalsku 10%, v ČR 9,4%, ale v Polsku 11,9%. Podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva z celkového počtu byl v Rakousku a Německu prakticky stejný ve výši 58%, v ČR byl 60%. Podíl sociálních příspěvků do HDP, které odvádějí zaměstnavatelé, zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné, dosahoval v r. 2000 v Německu 18,7% a v Rakousku 17%, V Dánsku ale jen 3,3%. EU v průměru dosahuje 14%. Údaj o ČR není k dispozici. Výdaje na důchody z celkových sociálních výdajů dosahují v NSR 45% a v Rakousku 50%. ČR je neuvádí, ale je zde Slovensko asi s 38%, odhadem by v ČR mohlo odpovídat 40 %. V EU je to 50%.
Míra zaměstnanosti věkové skupiny 50 - 64 let v EU v období 1995 - 2000 vzrostla z 36% na 40%. V ČR vzrostla od r.1998 do 2002 z 37% na 41%. Na tvorbě HDP ČR se tak tato věková skupina podílí ze zvyšující se mírou. Z padesátileté demografické studie dále vyplývá, že zaokrouhlíme-li již nyní skupinu občanů ČR v produktivním věku od 15 do 64 let, je současný poměr k celkovému počtu obyvatel asi 70%, v roce 2020, tedy za šestnáct let bude tento poměr 60%. Po dlouhou dobu budou pracovně zatíženy starší věkové skupiny. To znamená, že asi od r. 2010 se budou větší mírou podílet na tvorbě HDP občané starších věkových skupin, než mladší. To také znamená, že ještě dlouho nebude platit, že mladší budou živit „neproduktivní“důchodce, a to i za stavu, že se prodlužuje průměrná délka života. Je třeba také připomenout, že již dnes značné procento pracujících důchodců, a tento stav se bude zřejmě udržovat, je zaměstnáno a spolu s platem pobírá důchod. Nepočítáme-li šedou ekonomiku, pak zejména důchodci zaměstnanci, stále přispívají z platu do důchodového fondu.
Uvažme také, že ekonomický růst v některých, dnes již vyspělých státech (Francie), umožňuje úvahy o podstatném snížení pracovní doby. Za předpokladu zachování výše mezd. Je asi faktem, že cena lidské práce, ve spojení s technickým rozvojem klesá. Ale neklesá zisk, spíše naopak. Je předpoklad, že ekonomická výkonnost bude za padesát let, při mnohem menším počtu pracovníků, dosahovat vyšších hodnot než dnes.
Co z výše uvedeného vyplývá:
Hlavním problémem asi není ve stávajícím průběžném , nárokovém penzijním systému, jeho nastavení propojené s poklesem počtu lidí, které uvádí Pavel Mertlík. Pokud se vrátíme ke statistice, tak v současnosti „živí“ 71% produktivní populace 15% dětí a 14% „důchodců“, v roce 2020 bude 66% produktivní populace „živit“ 14% dětí a 20% „důchodců“ a v roce 2050, pokud se s tím nic neudělá, bude 56% produktivní populace, „živit“ 13% dětí a 31 % „důchodců“. Ale v té době by měla být ekonomika alespoň třikrát tak výkonná jako ta současná. A tím by se měl řídit moderní sociální stát. S rostoucí ekonomikou, by se měl řádně řízený sociální stát, v EU, snadno vyrovnat s pokrytím potřeb odvozených od slova sociální, i třeba při zachování starého penzijního systému.
Důvody, které jsou příčinou tlaku na změnu penzijního systému, jsou podle mne jinde. Souvisejí více než s demografickými aspekty, s metodou jakým způsobem by měl do důchodového systému občan odvádět část svého výdělku (zisku). V jiném ekonomicko společenském prostředí (kapitalismu), než v tom , ve kterém byl vytvořen. Jde o záměr odklonu od základu založeném na principu solidarity, který předpokládá, že kdo má větší výdělek přispívá více. Problémem je, v tomto novém prostředí, jak zajistit, aby do penzijního systému přispívali spravedlivě všichni.To znamená, aby přiznávali skutečnou výši výdělku (zisku). Jak zapojit ty, kteří chtějí „ušetřit na budoucnosti“, nebo ty , kteří mají takové výdělky, že důchod možná potřebovat nebudou. Příkladem může být zavedení formy progresivního důchodového spoření se státním příspěvkem. Nebo úlevy v platbách základního důchodového pojištění, v souvislosti s výší takového dobrovolného připojištění.
V neposlední řadě , možná v prvé řadě, jde však o převedení penzijních fondů od státu, který je využívá jako součást svého státního rozpočtu a má s tím mnoho, jak se zdá neřešitelných starostí, do soukromé finanční sféry. Toto „zlaté telátko“ stát rozpouští, místo toho, aby se tyto značné, „ladem“ ležící finanční prostředky zhodnocovaly, při tvorbě soukromého finančního kapitálu. Za této situace je nejjednodušší konstatovat, že:
...Řešení zajištění ve stáří je jediné: každý z dnešních čtyřicátníků a mladších si musí na své výdaje v postproduktivním věku vydělat a uspořit. Nikdo z dnešních středních a mladších spoluobčanů ani generací budoucích nemůže bez změny populačního trendu(nelze v to doufat), realisticky očekávat ve stáří zabezpečení vyšší než na úrovni životního minima či od něj odvozené.
Sociální stát se musí změnit. V co?
Zkráceně podstatné:
Důsledkem negativního populačního vývoje je stárnutí obyvatelstva, změna jeho věkové struktury.V tomto směru působí i pokroky medicíny.Rychle rostoucí střední délka života.
ČR … u mužů o 3,5 roku … u žen dokonce o 4,7 roku - je jistě významný úspěch, z nějž nelze než se radovat. Má však odvrácenou tvář … vedle růstu penzijních výdajů i růst veřejných zdravotních výdajů.
Obecně … výdaje ve zdravotnictví mají tendenci růst „ nade všechny meze“: nové progresivní metody jsou zpravidla drahé… záchrana a prodlužování života přináší nákladový boom. …Na rozdíl od penzijního systému je zde stabilní společensky a eticky žádoucí řešení.
Je jím uznání faktu, že zdravotní služby jsou zbožím jako každé jiné. Poskytování zdravotní péče je komoditou obchodovanou u nás zatím na deformovaném, distorzním trhu. Distorzi lze odstranit …jako na každém trhu - uznáním tržní povahy zdravotnictví, cenovou deregulací a soutěžním charakterem trhu zdravotnických služeb.
Tradiční námitka, zdraví není zboží, není na prodej neobstojí: zdraví ne.. zdravotnické služby ano. Neobstojí ani námitka:…obchodovat se zdravotnickými službami je neetické,… jsou základní životní potřebou.. Jsou … stejně jako potraviny nebo voda … nikdo nechce aby byly na příděl…u pekaře nebo v řeznictví samozřejmě všichni platíme. … i ti, kteří jsou chudí tak …že nedostatek jejich vlastních prostředků jim nahrazuje sociální stát v systému veřejné sociální podpory.
Tak by to mělo být i ve zdravotnictví. Občan-spotřebitel služeb za ně zaplatí lékaři či nemocnici tržní cenu - vybere si… podle ceny a kvality…Všeobecné zvýšení bohatství ve společnosti nemající v minulosti obdoby k takovému obratu usnadňuje cestu.Těm nad jejichž kapsy by takové výdaje byly … ekonomicky nesoběstačným občanům , podá pomocnou ruku stát, který samozřejmě nesmí nechat nikoho na holičkách. Musí ovšem vypracovat standardy … na něž bude přispívat v rozšířeném systému sociální podpory.
Co se stávajícím všeobecným zdravotním pojištěním?… bude mít významnou úlohu vždy - ani bohatí občané nebudou moci v budoucnu ze své kapsy hradit některé velmi nákladné lékařské zákroky. K tomu by měl sloužit systém veřejného zdravotního pojištění. … měl by být definován na výrazně solidárním principu solidarity principu zdravých s nemocnými a bohatých s chudými. Neboť ve zdraví a v nemoci jsme si rovni.Stát opět definuje standardy co bude z veřejného zdravotního pojištění hrazeno…oproti současné praxi rozsahově významně omezeno.
Co k tomu dodat. Nejdříve stručně ze statistik
Podíl výdajů na zdravotnictví na HDP se od r. 1095 do 2000 pohyboval na úrovni 7%, v Německu 11%, v Rakousku 8%. Vládní výdaje (rozpočet)jsou v přepočtu USD /obyvatele , 1031 USD v ČR, 2754 USD v Německu a 2171 USD v Rakousku. Od r. 1997 do r. 2003 se denní pracovní neschopnost z důvodu nemoci pohybuje v ČR okolo 291000 pracovníků, tj. asi 6%. Srovnatelná délka života pro r. 2000 byla v ČR u mužů 71,7, u žen 78,4, v Německu u mužů 72, u žen 80,7, v Portugalsku u mužů 72,6, u žen 79,6 r. Ve skupině nad 65 let se střední délka života za deset let zvýšila v ČR asi o 2%. V EU v průměru asi o 1%.Na počtu zemřelých se v r. 2000 v ČR podílela rakovina 26%, v Německu 24%, v Rakousku 24%, ischemické choroby v ČR 53%, v Německu 48%, v Rakousku 54%. Onemocnění TBC v r. 2001 v přepočtu na 100000ob. bylo v ČR 12,7 nemocných, v Německu 8,5, v Rakousku 12,7, v Portugalsku 41 nemocných. Počet případů onemocnění syfilis se v ČR za posledních deset let zvýšil osmkrát. Průměrná délka pobytu v nemocnici se za posledních deset let v EU snižovala, v Německu ze 17 na 12, v Rakousku ze 13 na 8, v ČR ze 12 na 8 dní. Počet lékařů a sester byl na 100000 obyvatel srovnatelný s EU. (ČR 342 lékařů, Německo 363, rakousko 325 lékařů.)
Z tohoto informativního přehledu lze učinit opatrný závěr. Současné zdravotnictví ČR je stále ještě na dobré evropské úrovni.
Ve statistických zdrojích není dostupný údaj, který by potvrzoval, že zvýšení průměrné délky života má již v současnosti podstatný vliv na růst veřejných zdravotních výdajů jako celku. Návrat zvýšeného počtu některých chorob má ovšem také vliv na zdravotní výdaje. Nelze proto využívat jen dílčí výsledky k obecným úvahám. Nepovažuji za demagogické tvrzení rodinné lékařky, že urychlený návrat nemocného do procesu práce, má za následek odpovídající zvýšení HDP, tím i zdrojů plynoucích do daní, platů a následně i do objemu zdravotního pojištění. Zdraví si na sebe vydělá.
Co rozumí P. Mertlík růstem veřejných výdajů na zdravotnictví, prostředky plynoucí na zdravotnictví ze státního rozpočtu? Stát, pokud si chce říkat sociální, by měl ze svých prostředků ovlivňovat zdravotní systém tak, aby úroveň zdraví národa odpovídala moderním představám o životě současného člověka. Všem dostupný systém. V tom případě jde o prostředky, které stát investuje do zabezpečení zájmů státu, na chodu a rozvoji zdravotnictví jako takového. Tam máme vzhledem k EU dost co dohánět. Veřejné zdravotní výdaje na jednoho obyvatele jsou ve srovnání s Německem poloviční. Oproti penzijnímu systému nejsou ale platby občanů do zdravotního pojištění, součástí rozpočtu státu. Nebo-li na zabezpečení „zdraví lidu“ se podílí stát přímými výdaji, spolu se zdravotními pojišťovnami. Prostřednictvím těchto finančních ústavů, se občan podílí na přímých nákladech zabezpečení svého zdravotního stavu. Občan si tyto instituce platí, tvoří podstatnou část jejich zisku, nejsou tady z „Boží milosti“. Po čtrnácti letech ranného kapitalismu v Čechách málokoho napadá, že by zdravotní služba nebyla obchodovatelná. Statisticky není dostupný údaj o počtech klientů, v soukromých zdravotních službách všeho druhu. Platby v hotovosti jsou dnes dost běžným jevem.(U zubaře atd.)
Podle mého názoru má …tendenci růst „nade všechny meze“ právě sektor zdravotního pojišťovnictví. A ten růst nezvládá právě pro to, že zdravotní služby jsou zbožím jako každé jiné. Je to bitva o zisk, všemi způsoby. Nekontrolovaný systém veřejných rozpočtů dotujících v minulosti přechod od socialistického k soukromo - veřejnému zdravotnictví. Špatně nastavená a hlavně obcházená legislativa. Prakticky ničím dlouhodobě neregulovaný systém v oblasti materiálně technického zabezpečení zdravotnických služeb, samozřejmě kopírujících pokrok ve vybavení, v metodách, v lécích atd. To jsou podle mne hlavní příčiny současného stavu. V ne neposlední řadě spolupůsobí i klasicky tržně kapitalistické neduhy mezi pojišťovnami, velkovýrobci zdravotnických potřeb a léků, medicínským managementem a i lékaři, lékárníky a dalším personálem, podílejícím se na zdravotních službách.
Zarážející je tvrzení …Občan-spotřebitel služeb za ně zaplatí lékaři či nemocnici tržní cenu - vybere si… podle ceny a kvality…Všeobecné zvýšení bohatství ve společnosti nemající v minulosti obdoby k takovému obratu usnadňuje cestu. Návrat k systému, jehož karikaturou je film s Vlastou Burianem - U pokladny stál. Proč si zrovna s návrhem přímé platby za zdravotní služby, P. Mertlík vybavil fatu morgánu o bohatství společnosti nemajícím obdoby, zrovna v případě přímé platby. Oproti tomu v části o pensijním pojištění to vypadalo, že placením důchodců stát zemře na úbytě? Opravdu si myslí, že bohatství společnosti je na takové úrovni, že si občan může ze svých prostředků hradit zdravotní služby? Pochybuji. Ale nejzajímavější je, že poprvé se zde projevil princip solidarity. Avšak!
K tomu by měl sloužit systém veřejného zdravotního pojištění. … měl by být definován na výrazně solidárním principu solidarity principu zdravých s nemocnými a bohatých s chudými. Neboť ve zdraví a v nemoci jsme si rovni.
Sociálnědemokratický exministr zakládá princip solidarity teprve v souvislosti s tím, že nemocní bohatí by mohli také vysokými náklady na léčení případně zchudnout. To by bylo asociální. V systému který Mertlík nabízí, ale bohatí nebudou stát u pokladny. Za ně to vyřídí jejich právní zástupce. Mají všichni rovnou šanci?
Reforma zdravotnictví by měla být především lidská (neboli sociální). Občan může více, ale rozumně přispívat na prevenci chorob, z části na úhradě svých zdravotních potřeb bude motivačně zainteresován, nebo se bude podílet částečně na režiji své spotřeby, při pobytu v nemocnici. Mělo by to být tak, aby mu byly poskytnuty potřebné kvalitní služby, směřující ke zlepšení jeho zdravotního stavu. „K návratu do života“. V jeho ekonomických možnostech. Standardy musí v tomto případě být nastaveny na obecně vysokou kvalitu. V takovém případě bude většině ostatních občanů jedno, že „bohatí“ budou mít ještě lepší péči než oni. Nic nebrání vzniku soukromých klinik, ale nesmí to být na úkor dostupnosti kvalitní péče všem. To opět úzce souvisí s růstem ekonomiky státu a spravedlivým rozdělováním vytvořených prostředků. Je třeba zavést pořádek do plateb zdravotního pojištění a racionalizovat a seriozně optimalizovat spotřebu služeb. Pokud by měl být respektován „Mertlíkův“ solidární systém, měli by do něj „bohatí“ přispívat podle výše platu(zisku) stejně jako „chudí“. Volání po spravedlnosti má obecnou platnost. Tomu však nic nenasvědčuje: Stát opět definuje standardy co bude z veřejného zdravotního pojištění hrazeno…oproti současné praxi rozsahově významně omezeno.
Sociální stát se musí změnit? V co?
Vzdělání a trh
Zkráceně podstatné:
Jak se nejlépe stát bohatým? Získat dobré vzdělání! To je nejspolehlivější cesta k vysokým příjmům a měla by být dostupná všem, bez ohledu na případné výchozí hendicapy, např. špatnou sociální situací vlastních rodičů. … osvědčené recepty z ekonomických učebnic…nejlepší cestou…ke kvalitě kýženého „vzácného statku“…na trhu práce konkurenceschopného vzdělání - je vysoce soutěžní trh. …vzdělání- samo o sobě bohatství často nevytváří …dává naději v rámci procesu rozdělování bohatství. Sociologové říkají … je dobrým zdrojem pozitivní vertikální sociální mobility…Český školský systém dosud nevzal ovšem tuto novou skutečnost v potaz. Omezme se na případ vysokého školství…jsme denně svědky paradoxního až absurdního jevu: mladý člověk se stane matematikem,technikem, právníkem nebo ekonomem a začne brzy po dokončení vysoké školy vydělávat násobky průměrného příjmu. Studium mu zaplatil sociální stát(„vystudoval za dělnické peníze“), a teď vydělává statisíce a miliony, přirozeně především do vlastní kapsy. …ze vzdělání se ve velké a často rozhodující míře stal soukromý statek. Přesněji řečeno …vzdělání obsahuje prvky statku soukromého i veřejného. Soukromým statkem …pokud je zdrojem důchodu svého majitele. Veřejným statkem … pokud zejména pomáhá vytvářet a zvyšovat zaměstnanost - vedle řady mimoekonomických pozitivních externalit …např. obecná kultivovanost národa.
…novým jevem je,… že významně vzrostl soukromý prvek v charakteru statku označovaného jako „vzdělání. Poměr mezi soukromým a veřejným prvkem se změnil ve prospěch soukromého.Proto by studenti měli za vzdělání platit - a to jeho tržní cenu, která se na konkurenčním trhu vzdělání bude odvozovat…od výnosu…který…přináší svým majitelům, …od nákladů univerzit….
A jaká by měla být role státu,…? Garantovat kvalitu a absolutní dostupnost základního a středního vzdělání…v zásadě plně veřejně financované (…nevylučuje koexistenci soukromých …s veřejněprávními)
Co se týče vysokého školství… intervenovat pouze tam, kde má společensky definované zvláštní zájmy…které jsou společensky potřebné a užitečné…ale obtížně nebo vůbec nekomercializovatelné (např. česká a světová historie, filosofie, ale také řada přírodovědných oborů). Posociální podporu studentů…studium je drahé…je třeba systémů stipendií, záruk na úvěry a půjčky a dalších nástrojů…umožňují…překlenout…časový nesoulad mezi výdaji…a realizací výnosů z dosaženého vzdělání…intervenovat by stát měl především tržně konformním způsobem - koupit si služby poskytování vzdělání…kde se nedostává soukromé poptávky…soukromou poptávku nahradit -„kofinancováním“- podpořit a doplnit.
Pro úspěch nebo alespoň „přežití“ národa na globálním trhu je národní vzdělanost, klíčovým a vlastně jediným podstatným prvkem. Na rozdíl od současnosti kdy základním pilířem sociálního státu je penzijní systém, ve velmi blízké budoucnosti se jím musí stát redefinovaný školský a vzdělávací systém.
Školský systém…těžiště modernizovaného sociálního státu…se stane polem veřejného zájmu, místem, kde bude veřejný sektor moci spoludefinovat národní osud. …řešení nalezení efektivního mechanismu, v oblasti vysokého školství spočívá v brzké zásadní privatizaci. …v nahrazení dnes převažující veřejné poptávky po vysokoškolském vzdělání (a jeho bezplatném přidělování státem vyvoleným jedincům, jimž veřejnost studium financuje) soukromou poptávkou a soukromým financováním. S tím není nijak v rozporu…nutné,rychlé zvýšení veřejných výdajů na vzdělávání…jsou…nedostatečné a v mezinárodním porovnání pokulhávají.
Abychom se lépe v této oblasti orientovali, opět trochu dostupných statistických údajů:
Podíl veřejných výdajů na vzdělání na HDP v ČR byl v r. 2000 asi 4,4%, v Německu 4,5% v Rakousku 5,8%, Portugalsko 5,74%, USA 4,8%, Japonsko 3,6%. Asi 95% žáků a studentů základních a středních škol ČR studuje na státních školách. V Německu 95%. V Rakousku 93%, v Holandsku 24%.
V r. 2001 byl v ČR na Základních školách průměrný počet 22 žáků na jednu třídu, v Německu 20 žáků a v Rakousku 19žáků. Průměrný počet žáků na jednoho učitele na ZŠ je v ČR asi 16 žáků, v Německu asi 15 žáků v Rakousku 13,5 žáků. Negramotnost ve věkové skupině 15-24let je v ČR nulová (zatím), v Itálii, Portugalsku, Polsku, Maďarsku vykazují 0,2%. Ve věkové skupině nad 15 let je v ČR a SR nulová, v Maďarsku 0,7%, Itálie 1,6%, Řecko 3,2% a Portugalsko 7,8%. První cizí jazyk se v ČR povinně vyučuje od 9 let, v Německu od 10, v Rakousku od 8, ve Francii a Anglii od 11 let. V naprosté většině jako první je angličtina.Počet dětí zapsaných do 1. ročníků ZŠ meziročně klesá asi o 0,2%, to představuje celostátně úbytek asi 100 prvních tříd. Meziročně se v ČR snižuje počet ZŠ asi o 30, včetně malotřídních.
V roce 2002 odmaturovalo na gymnáziích, středních odborných školách a středních odborných učelištích asi 72000 maturantů. V přepočtu k vycházejícím žákům 9. tříd ZŠ je to asi 67%. Ve stejném roce z těchto absolventů bylo asi 58 000 zapsáno do I. roč. vysokých škol. To představuje asi 80,5% přijatých maturantů. V přepočtu vysokoškolských studentů na 1000 obyvatel dosahuje ČR asi 20,7 počtu studentů. Německo 30 a Rakousko 31,5, Portugalsko asi 28 studentů. V oblasti vědy a techniky je srovnání celkového počtu absolventů na 1000 obyvatel následující: USA 9,6; Japonsko 12,7; Německo 8; Rakousko 7,2; Portugalsko 6,3; ČR 5,6; SR 7,4; Polsko 7,4; Maďarsko 3,7; přistupující země 6,3 studentů.
Jak je to s hrubými průměrnými mzdami v roce 2002:
Podíl zaměstnanců se vzděláním s maturitou v platovém rozmezí 8 000 - 20
000 je 22%.
V rozmezí 20 000 - 30000 je 12%. Nad 30 000 je to z celkového počtu zaměstnanců
2,17%.
Podíl zaměstnanců s vyšším odborným, bakalářským a vysokoškolským vzděláním v platovém rozmezí 8 000 - 20 000 je 4%, v rozmezí 20 000 - 30 000 je 5, 74%. Nad 30 000 je to z celkového počtu všech zaměstnanců 4, 27%.
Z celkového počtu přibližně 4 000 000 zaměstnanců je asi 31% s maturitou a asi 14% s vyšším až vysokoškolským vzděláním. Údaje o podnikatelské sféře, tvořící asi 11% ze zaměstnaných osob, v souvislosti vlivu vzdělání na výši zisku nejsou k dispozici.
Statistické údaje mají rámcově obecnou hodnotu. Stačí ale k tomu, aby bylo možné si udělat alespoň základní představu o stavu příslušného resortu. Opět jen laickým pohledem lze konstatovat, že to se vzdělávacím systémem v ČR není až tak zlé. Není nutné propadat malomyslnosti a myslet si, že soukromý vzdělávací sektor je zárukou úrovně a kvality školství. Nepolemizuji o tom, že změny k lepšímu nejsou potřebné a třeba i nutné.
P. Mertlík se v této části především zabývá terciální částí vzdělávacího systému - vysokým školstvím. Člověk se stává se vzdělaností obecně bohatým, i když nemusí být bohatý. Jeho tvrzení, …Jak se nejlépe stát bohatým? Získat dobré vzdělání!… je spíše reklamní slogan, než reálná pravda.
Než se tím budu zabývat, uvedu několik připomínek i k nižšímu vzdělávacímu systému, tak jak se jeví ve statistice. Základní vzdělání - základní škola, v posledních čtrnácti letech zachovává rámec, který se v Čechách budoval už od dob Marie Terezie a podstatně se rozvíjel do r. 1989. Ve srovnání s vyspělým světem stále, i po určitém zdeformování, obstojí. Stát svým Školským zákonem, legislativně zabezpečuje zákonnou školní docházku a rovný přístup ke kvalitnímu základnímu vzdělání. Obsahové problémy inovace poznatků, v souladu s požadavky moderní doby jsou řešitelné. Narůstají výchovné problémy, související s civilizačními chorobami a společensko sociální úrovní rodiny. Nejzávažnější ale je postupující úbytek dětí přicházejících do prvních ročníků. Dále nedostatek mladých, dobře připravených učitelů, související nejen s platovými podmínkami. Pokud se tento stav nezastaví, bude to mít v mnoha obcích ekonomické a sociální důsledky. Přetahování dětí mezi školami, jejich „lovení“ na udičku tzv. kvalitativních vylepšení práce soupeřících škol, je parodií „volné soutěže“. To je důsledek ekonomiky přerozdělování příspěvků na provoz škol, podle počtu žáků. Pokud nepřijme stát účinná opatření ke zlepšení porodnosti, zejména zlepšením sociálního postavení mladých rodin, budou se školy v dohledné době zavírat. A nejen to.
Relativně dobrá je prozatím situace ve středním školství s maturitou. I zde se bude stále více projevovat úbytek studentů. V současnosti je s výhodou využíván fakt, že střední školy mohou zatím naplnit třídy na maximální počty žáků, snížením požadavků prospěchu v přijímacím řízení. To také umožňuje existenci soukromého středního školství, které stát z části příspěvkově dotuje. Horší situace je v odborném školství, které se velmi pomalu vzpamatovává z rozpadu velkých učňovských závodů, zaniklých většinou s rozpadem velkých průmyslových podniků. Současný „sponzorský“ systém je vybudován na ekonomicky únosném odborném školství. I zde může s úbytkem žáků dojít k těžkým destrukcím.
A nyní k vysokému školství. Je těžké rozumět tvrzení, …ke kvalitě kýženého „vzácného statku“…na trhu práce konkurenceschopného vzdělání - je vysoce soutěžní trh. Když v celé této části není nikde polemika s tím, že současné poskytované vzdělání je chabé. Český školský systém dosud nevzal ovšem tuto novou skutečnost v potaz. Ovšem výsledkem toho, že to nevzal v potaz je … jsme denně svědky paradoxního až absurdního jevu: mladý člověk se stane matematikem,technikem, právníkem nebo ekonomem…, dostudoval, nejde o úroveň vzdělání jako takovou. Jde o předehru k hlavní myšlence celého problému: …a začne brzy po dokončení vysoké školy vydělávat násobky průměrného příjmu. Studium mu zaplatil sociální stát(„vystudoval za dělnické peníze“), a teď vydělává statisíce a miliony, přirozeně především do vlastní kapsy. Položil jsem si několikrát otázku, jestli svá slova Mertlík bere vážně. Především za „dělnické peníze“ nevystudovala ani jeho generace vysokoškoláků, (nar.1961). Studoval již v jiných dobách komunistické rétoriky. Nebo …ze vzdělání se ve velké a často rozhodující míře stal soukromý statek , vzdělání bylo vždy soukromým statkem, pouze tolik nevynášelo. Společenskou hodnotu mělo vždy vysokou. Podle mého názoru, ale ani neobstojí tvrzení o vydělaných statisících a milionech. Tato tvrzení vznikají u úzké vrstvy lidí, kteří jsou deformováni podle toho, v jakých kruzích se pohybují. Není to obecně platné tvrzení. Výše uvedená statistika mezd naznačuje, jak úzkou skupinou jsou ze vzdělání zbohatlí lidé. Stačí si dnes pohovořit o výši platu mladých zaměstnanců, vysokoškoláků, jak se jim líbí plat podle nové šestnácti třídní platové soustavy. Včetně lékařů, kterým podstatnou část platu tvoří příplatek za služby. Za bernou minci nelze považovat stav v resortu financí. Na jedné straně autor říká …Získat dobré vzdělání! To je nejspolehlivější cesta k vysokým příjmům a měla by být dostupná všem, bez ohledu na případné výchozí handicapy… každý má právo, ale …Proto by studenti měli za vzdělání platit - a to jeho tržní cenu, která se na konkurenčním trhu vzdělání bude odvozovat…od výnosu…který…přináší svým majitelům, …od nákladů univerzit…. Protože na vzdělání zbohatnou (?), budou za něj platit. Oni již platí, rodinné rozpočty to s obtížemi vydrží.Je opravdu nutné přebírat „anglosaský“ systém? Tento stav je na hraně sociálního státu. Mertlík nezastírá, že vzdělaní lidé přinášejí státu značné ekonomické hodnoty. Není spíše pravdou, že si tím své „zdarma“ získané vzdělání následně zaplatí?
Dále …Pro úspěch nebo alespoň „přežití“ národa na globálním trhu je národní vzdělanost, klíčovým a vlastně jediným podstatným prvkem… Národní vzdělanost nestojí a padá se 14 % vysokoškolsky vzdělaných lidí. Představa elity národa, stojící na komerčním principu získání vzdělání, jako rozhodující pro přežití na globálním trhu, je těžko objasnitelná. Současné vysoké školství připravuje vzdělance tak, že národ na globálním trhu nepřežije? Spíše je možný proces odlévání „mozků“ tam, kde se více platí a kde je vyšší uplatnění. Ale to je jeden z úkolů EU, zpomalit odliv„mozků“, zejména do USA.
… Na rozdíl od současnosti kdy základním pilířem sociálního státu je penzijní systém, ve velmi blízké budoucnosti se jím musí stát redefinovaný školský a vzdělávací systém.
Podle mého názoru je základním pilířem sociálního státu, co nejvíce spravedlivý sociální systém. Penzijní je jen jeho součástí. Redefinace školského a vzdělávacího systému, jak naznačil Mertlík, především má směřovat k oddělení jeho lukrativních částí pro byznys. Tato myšlenka je zakotvena výše i v „redefinaci“ penzijního i zdravotního pojištění. To jsou podstatné rezervy kapitálu pro realizaci zisku. Většinou ale jde o výklad pravicových ekonomů.
Školský systém…těžiště modernizovaného sociálního státu…se stane polem veřejného zájmu, místem, kde bude veřejný sektor moci spoludefinovat národní osud.…řešení nalezení efektivního mechanismu, v oblasti vysokého školství spočívá v brzké zásadní privatizaci.
Je škoda, že Pavel Mertlík nedefinoval pojetí a obsah sociálního státu.
Sociální stát se musí změnit. V co?
Článek pokračuje ještě odstavcem nazvaným Soumrak přímých daní a ekologizace, ve kterém se zabývá příjmovou stránkou systému veřejných financí. Hlavní myšlenkou je …přechod od přímých důchodových daní k daním nepřímým a popřípadě rovněž k daním majetkovým. A dále …ekologizací daňové soustavy … zavedení zvláštních spotřebních daní z paliv a energií. … zpoplatněním dopravních cest. a odstavcem Konec dějin není na obzoru. Závěrem říká Reformy a způsob rekonstrukce sociálního státu a jeho cílové „nastavení“ mohou být pravicovější či levicovější, více či méně přerozdělovací, více či méně etatistické.
…Politické strany si však budou muset zvyknout na změněné hřiště a odprostit se od řady dogmat, která byla často po desetiletí spojována s jejich politikou. Na změnu …si budou muset zvyknout i voliči.Politickému prostředí…nehrozí ani nuda…Žádná „ztráta politiky“, rozmělnění demokracie či smytí rozdílů a rozporů mezi politickou pravicí, středem a levicí či mezi konzervatismem, liberalismem a socialismem nejsou na obzoru.
V co se změní sociální stát, však P. Mertlík ve svém článku neřekl. Když jsem si přečetl název článku, domníval jsem se, že se seznámím s představou levicového politika - ekonoma, bývalého ministra. Co je nutné vykonat, aby se změnami sociálních systémů, se sociální stát ve změněném světě, nezměnil ve stát asociální. Což se může stát. Nebylo to v plánu.
Je dobré se s těmito představami seznámit. Je třeba proti nim i ostřeji vystupovat, jinak jakýkoliv smířlivý postoj, povede ke ztrátě sociálních vymožeností. Bude to rychlé a těžko vratné.
Nemá ani tak smysl polemizovat s tím co říká autor, jako se zamyslet nad tím, kam v současnosti někteří politici a možná i jejich strany směřují. Jakým směrem redefinují životně důležité otázky, dotýkající se naprosté většiny lidí. Bude mít toto jejich úsilí dopad na neustálý sociální pokrok, širokých lidových vrstev? Je před námi doba, kdy i v ČR budou muset bojovat lidé účinnými politickými prostředky, o svůj sociální osud? A to i za situace, že ekonomika poroste? Úroveň sociálního státu, je zrcadlem růstu ekonomicko hospodářských výsledků využitých pro zvelebení místa, kde vznikly. Ne v globálních nadnárodních společnostech. To je další úkol EU, omezit jejich únik a využít je v Evropě, tam kde je to potřeba.
Ve třech hlavních otázkách, které P. Mertlík ve svém článku popsal, jsem nenalezl jedinou alternativu, která by naznačovala pokrokovou myšlenku změny, toho či onoho systému k lepšímu, k obecnému prospěchu pro všechny. Ať to byl penzijní systém, nebo zdravotní či školský, šlo v podstatě o uplatnění nosných myšlenek, „každý je odpovědný sám za sebe“, „každý bude mít jen na to, na co si vydělá“. Zbývá dodat jen reklamní návod: Jak se nejlépe stát bohatým?
Ale to není sociální pokrok, to je cesta návratu k třídnímu antagonismu!
Ano, hřiště se zřejmě mění, možná v ring?
Vít Stanislav, v Praze 8. února 2004
(Autor je levicový pedagog a člen PV SDS)