Jde to ztuha. Před nedávnem se to týkalo stávkujících tramvajáků, kteří nedopadli dobře. Kupodivu nejlépe dopadli piloti, kterým nikdo nevyčetl, že si berou své cestující v nastupující turistické sezóně za rukojmí. A nyní jsou opět na řadě učitelé, kterým se původně slíbilo možné zvýšení platů, nesrovnatelně nižší než u pilotů. Co mne nejvíce jako učitele uráží, jsou výkřiky manipulátorů o dětech jako rukojmích. Bohužel se těmito hysterickými slogany ohánějí i vysocí úředníci ministerstva školství.
Učitelé nedrží nůž na krku svých dětí a nepožadují žádné výkupné. A to ani pomyslně! Učitelé poukazují svojí minimálně "bolavou" stávkou na to, že odbouráním třináctého a čtrnáctého, již dlouho nevypláceného platu, se hodnota zvýšení jaksi "scvrkne".
Pokud někdo chápe stávkový boj jako protispolečenskou destrukci, jako návrat do starých časů, proklamuje jen to, co si z té doby zachoval ve své vlastní hlavě. V naší společnosti je těžké se tohoto syndromu zbavit a odvrhnout ideologický balast stavící právo na stávku do pozice škůdce národa. Stávka je legitimním pracovním právem.
Co mne naopak těší, že pedagogičtí, ale i nepedagogičtí pracovníci na základní škole, kde vyučuji, pochopili, že jde o princip solidarity s těmi, kteří žijí jen z učitelského platu, zejména v oblastech s vysokou nezaměstnaností. A ke stávce se přihlásili. Jako učitel předdůchodového věku si bytostně přeji, aby do škol nastoupili mladí učitelé a aby tam vydrželi. A o to jde především.
Stanislav Vít, učitel z Prahy 4
Právo, 28. 8. 2003