Nad Spojenými státy americkými se začíná znovu vznášet přízrak Vietnamu. Stále častěji je slyšet slovo „močál“ - synonymum pro konflikt, z něhož se dá jen těžko vybřednout. Americká vláda vedla vietnamskou i iráckou válku ve jménu svobody a demokracie; v obou případech byla předem přesvědčena a přesvědčovala o tom i americké občany, že Iráčané, stejně jako dříve Vietnamci úsilí amerických jednotek chápou a podporují ho. O Vietnamu už je dobře známo, že to byla lež jako věž. V případě Iráku nás ještě před měsícem, ve dnech prvního výročí agrese USA, ujišťovala světová média, že je situace jiná. Z rozšiřovaných výsledků průzkumu veřejného mínění vyplývalo, že je prý většina iráckého obyvatelstva s výsledky agrese a s průběhem okupace spokojena. Skutečná pravda o Iráku však vypadá docela jinak.
V „močálu“ Vietnamu zůstalo za 14 let 58 tisíc amerických vojáků, v Iráku ztratily zatím Spojené státy za 13 měsíců jen 449 vojáků v boji a 130 jich zemřelo při různých nehodách. I když vyhlásil loni George Bush k 1. květnu ukončení hlavních válečných operací, lze mít podle posledního vývoje za prokázané, že Bush sice porazil Saddáma Hussajna, ale jeho válka s iráckým lidem teprve začíná. Irácká společnost měla pouhý rok na to, aby se nejen snadno vyrovnala se ztrátou svého diktátora, ale aby získala přehled o zájmech a chování amerického agresora a aby začala artikulovat své vlastní zájmy. Američané nemohou odejít - politické a ekonomické zájmy jsou silnější než ty před lety ve Vietnamu. Mohou se samozřejmě pokusit dostat místo sebe do močálu své spojence nebo dokonce OSN.
Srovnání Iráku s Vietnamem je zajímavé i jinak. V obou případech stála na počátku války lež americké administrativy. Ta vietnamská o druhém útoku na americké lodi v Tonkinském zálivu však byla zanedbatelná ve srovnání s tou iráckou o zbraních hromadného ničení a o tajemné podpoře teroristickým organizacím. Reakce americké veřejnosti je také mnohem rychlejší. Zatímco před rokem podporovalo Bushův útok na Irák 75% Američanů, po roce jich je sotva 45%.
Jedním z nejdůležitějších momentů vztahu Iráčanů k americkému okupantovi je podle mne americká necitelnost k iráckým obětem. Nemám teď na mysli situaci v průběhu horké fáze konfliktu s oficiálními jednotkami chránícími nejen Irák, ale i Saddáma Hussajna. Mám na mysli zabité Iráčany po 1. květnu 2003. Pro Američany stále zůstávají „vedlejšími ztrátami“ (collateral damage). Byly jich už desítky tisíc - jen za minulý týden zemřelo 460 Iráčanů oproti 40 Američanům. To je skutečnost, která začíná čím dál tím více spojovat jinak znesvářené politické a náboženské směry v Iráku. Američanům se podařil téměř zázrak - minulý týden se proti nim spojili sunnitští a šíitští muslimové. V Iráku tak podle mne byla zahájena národně osvobozenecká válka, jejímž cílem je vyhnat agresora a okupanta ze země.
Charakter konfliktu se významně změnil. Spojené státy ztratily možná dočasně kontrolu nad městy Kút a Nadžaf, ustupují i někteří američtí spojenci jako Bulharsko a Ukrajina. Polsko vyjednává s šíitskými kleriky, rozpadá se koaliční správa Paula Bremera. Iráčtí rebelové přicházejí s novou taktikou - začínají unášet cizince a vyhrožují jejich smrtí, pokud spojenci USA nestáhnou svá vojska z Iráku.
S novou naléhavostí se otevírá se otázka, jaké prostředky smí proti okupační moci agresora použít okupovaný národ. Jaký prostředek jeho obrany je přiměřený při obrovské technické přesile nepřítele? Nejde mi ani tak o otázku práva - to mezinárodní bylo ostatně pošlapáno právě Spojenými státy, Velkou Británií a Španělskem. Jde mi o morální rozměr použití prostředků odporu proti okupaci. Má okupovaný národ morální právo použít všech dostupných prostředků?
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na pražský atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha v protektorátu Böhmen und Mähren, který byl tehdejšími německými, ale i českými prookupačními médii prezentován jako teroristický čin. Vzpomněl jsem si i na Vyšší princip Jana Drdy a na jeho pozdější filmové ztvárnění. Tři gymnaziální studenti jsou zastřeleni za schvalování atentátu na Heydricha. A jedinečný František Smolík, jejich třídní a profesor latiny a řečtiny, pak před svou třídou říká: „S hlediska vyššího principu mravního... vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem! Také já... schvaluji atentát na Heydricha.“
Milan Neubert, 11. 4. 2004