Dále je otázka odpovědnosti funkcionářů, kteří jsou s vědomím strany dosazeni na vedoucí postavení. Vezměte si Polsko, to přece byl radikální zásah do věcí kritiky, … - tedy takovou vlnu jsem nečekal, že se to odváží polská strana. V armádě, bezpečnosti, všechno vyčistili, z televize a rádia všechno šlo pryč. Každý, kdo pronesl jakékoli slovo proti politice polské strany, zahraniční, okamžitě musel pryč. A nebáli se toho.
Soudruzi, co my jsme udělali? Tauš jako advokát obhajuje Beneše a dovolí si přímé útoky proti straně, sprosté hrubé útoky, vzkázal jsem na bezpečnost - no, soudruzi, když jsem to přečetl, tak co? Co s tím budeme dělat, přece to není možné takhle to nechat. […]
Někdy člověk, když čte ty projevy, tak doopravdy, to vám řeknu, jsem překvapen mnohými věcmi, jak se na situaci pohlíží. Já mluvím tak a druhý hovoří tak. Já kritizuji to a druhý to chválí. Kruci, kdo má pravdu? Má on pravdu nebo já mám pravdu? Znovu se na to podívám a vidím, vždyť přeci já mám pravdu…
Ze záznamu projevu na předsednictvu ÚV KSČ 5. 9. 1967 k tezím o vedoucí úloze strany pro říjnové plénum ÚV KSČ, citováno dle časopisu Dějiny a současnost, X/1968, č. 6, s. 44-45: